Spíše shodou okolností vedla trasa místy, kde z různých historických důvodů nebyly hranice mezi státy zrovna stálé. Povíme si o tom stejně jako o všelijakých nesnázích, které tentokrát přicházely se železnou pravidelností.
3. kapitola: Slovenj Gradec a lázně Topolšica (22. března 2024)
Už to tak bude, aspoň v tyhle první jarní dny, že rána jsou tady mrazivá, snad aby den o to víc vynikl. To dnešní se zatím tváří trochu nevrle a dost mlhavě. Na náladě mu rozhodně nepřidá pohled na auto zaparkované před apartmánem. Kdosi se mi otřel o blatník.
Nikde nikdo, to je ta méně příjemná stránka věci. Škody naštěstí nejsou fatální, a tak po jejich obhlídce mi nezbývá nic jiného než dokončit cestu na snídani. V restauraci na mě čeká asi pětatřicetiletý chlapík, a že to byl on. To je ta lepší varianta, slušnost ještě nevymřela. Vyrovnáme se na místě v hotovosti. Snídaně se tím pádem o nějakých deset nebo patnáct minut zdrží, ale jestliže jsem včera říkal, že nikdo zbytečně nespěchá, platí to i o dnešku.
Sbaleno mám hned, kolem deváté odjíždím směrem na Slovenj Gradec. Tomuhle městu i my říkáme Slovinský Hradec, to pro odlišení od rakouského Grazu, tedy Štýrského Hradce, jemuž zase Slovinci říkají pouze Gradec. Přidávat k tomu nějaké "štajerski" by ze slovinského pohledu moc smysl nedávalo, protože i Slovenj Gradec leží v historickém Štýrsku. Novodobé slovinské regiony, dle zákona nazývané statistickými, však hovoří jinak. Korutany chtěly být jedním z nich, ale jsou samy o sobě moc malé, a tak k nim úředně přidali i kousek Štýrska (slovinsky Štajerska). Udělalo to tehdy trochu zlé krve, prostě když chcete národ rozhádat, stanovte nějaké nesmyslné regionální hranice, a úspěch je skoro zaručen.
Slovenj Gradec je městem velmi starým, první zmínky o něm pocházejí z konce 11. století. Svůj přídomek získal až po onom boji, který určil hranice mezi Rakouskem a Jugoslávií. Snad proto, aby ti Rakušáci věděli. Je paradoxně střediskem regionu Koroška, ale krom toho je centrem hospodářským, kulturním, dopravním, vzdělávacím a nevím, jakým ještě. Možná sportovním - narodila se tu olympijská vítězka ve sjezdu a obřím slalomu Tina Maze. Ujet sem patnáct kilometrů z Prevalje trvá nejméně 20 minut. To je prostě zdejší terén, na cesty si musíte vyhradit mnohem více času, než jste zvyklí doma.
Slovenj Gradec je jedním z měst, do jehož historického jádra vjedete pouze za poplatek. Zároveň tím získáte možnost tam zaparkovat, ovšem volné místo vám nikdo nezaručí. Však také platíte za čas od vjezdu do výjezdu, zbytek nikoho nezajímá.
Nestojí to tedy nijak závratně moc, ale proč neušetřit. K placenému vjezdu se přijíždí od kruhového objezdu, stačí ještě před ním odbočit vlevo. To parkoviště je vidět docela dobře.
Jen musíte stihnout odjet do dvou hodin. Samozřejmě vyžadují parkovací hodiny, ale nemáte-li je, zkuste jako já vsadit na čas napsaný prostě na papír. Při běžné prohlídce města by neměl být žádný problém vrátit se v limitu.
Tohle parkování má ještě jednu drobnou výhodu. Jsem totiž blízko jedné z nejvýznamnějších budov ve městě. Palác, zde nazývaný Dvorec Rotenturn (což spíše znamená panství či sídlo) vznikl na místě jedné z věží městského opevnění někdy v polovině 14. století, z logiky věci tedy na okraji historického jádra.
Jeho obranná funkce se brzy změnila na reprezentativní, už koncem 15. století tu sídlila správa města. V roce 1542 získali palác nakrátko bratři Rotenturnové, a i když jej brzy zase prodali a majitelé se pak měnili docela často, jméno Rotenturn už paláci zůstalo.
V 18. století vlastnil palác rod Kulmerů. V roce 1775 provedli poslední významnou přestavbu, kdy byla zbořena věž opevnění a místo ní vzniklo volné prostranství. Od té doby má palác dnešní podobu.
S vlastnictvím paláce se zpravidla měnil i účel, k němuž byl využíván. Nakonec se navrátil ke své prastaré funkci: dnes tu sídlí správa občiny. Nad hlavním vchodem je dodnes erb Kulmerů. Chodí tudy především zaměstnanci a volení zástupci, zatímco návštěvníci vcházejí zpravidla zahradou, ale vysloveně zapovězené to není ani naopak.
Kolem paláce vede Školní ulice (slovinsky Šolska ulica), kterou stačí projít a jste v centru. I v historické zástavbě lze najít záležitosti novodobé, v tomhle případě je to Benátský kůň (slovinsky Venetski konj). Jde o jednu ze tří bronzových soch, které byly na různých místech Slovinska instalovány v roce 1992, kdy země získala samostatnost. Kůň, chápaný jako symbol míru, získal svůj přídomek podle kresby na jednom z kousků keramiky, vykopaném kdesi ve středním Slovinsku a spadajícím do období halštatské kultury. Zhruba to odpovídá nejstarší době železné, kdy se u nás objevili Keltové, zatímco větší část Slovinska obývali Ilyrové, národy historiky ne moc objevené, a o to snad i tajemnější.
Kůň stojí poblíž budovy zvané Središče sveta, tedy Střed světa, což je jednak galerie výtvarného umění a středisko kultury vůbec, jednak turistické informační centrum. Což koneckonců s kulturou souvisí také. Koně si na fotce určitě všimnete, stejně jako průchodu mezi domy, kudy se dá dojít k Paláci Rotenturn.
Všechno tohle najdete na Hlavním náměstí (slovinsky Glavni trg), dříve velmi rozlehlém prostoru, který byl ovšem během věků částečně zastavěn. Dojem náměstí se tak do značné míry ztratil. Ale podobně jako v případě Paláce Rotenturn, v jehož okolí mají domy též adresu na Hlavním náměstí, nikdo nenašel důvod jednou zavedený název měnit.
Půl hodiny mi trvalo, než jsem došel až na malé prostranství, které konečně jako náměstí vypadá. Jenže, a to jsou někdy ty paradoxy, úředně v tomto případě o náměstí nejde. Každá z ulic, která jde po obvodu onoho obdélníka o rozměrech 60 na 40 metrů, má svůj název. Postupně jej ohraničují dva vedle sebe stojící kostely,...
... všeobecná nemocnice (slovinsky Splošna bolnišnica)...
... a gymnázium.
Oba kostely jsou silně neorientované, jejich navzájem skoro rovnoběžné osy svírají se směrem východ-západ úhel kolem 45 stupňů. Kolem kostelů probíhá vydlážděná čára ukazující, kde kdysi stály zdi městského opevnění.
Z obou kostelů je starší ten větší, zasvěcený sv. Alžbětě (slovinsky Cerkev sv. Elizabete). Jeho románský základ pochází z roku 1251. Pozdně gotická přestavba, zahrnující i padesátimetrovou zvonici, a bohatá barokní výzdoba interiéru daly kostelu majestátní vzhled.
Kostel sv. Ducha (slovinsky Cerkev sv. Duha [ducha]) byl postaven v roce 1417 jako kaple městského špitálu, ale na kostel byl povýšen už v roce 1428. Zvenku je příkladem neporušeného původního gotického stylu, uvnitř je zařízen barokně. Na rozdíl od svého souseda je zamčený, takže vnitřek vidím jen malým okýnkem ve dveřích, a ještě zamřížovaným. Dá trochu práce nasměrovat objektiv tak, aby v pohledu nic nestálo. Ty průhledy jsou totiž čtverečky o straně asi centimetrové, ale aspoň nějaká fotka se povede. Ta věc vlevo, co vypadá jako podivná kamenná masa, je část římského náhrobku ze 3. století.
Jestli ráno mohly být pochybnosti o počasí, teď je skoro jasno. Teploměr šplhá někam ke dvacítce, to je příležitost k prvnímu letošnímu venkovnímu posezení. Kavárny vytáhly svoje židle ven i na Náměstí Svobody (slovinsky Trg Svobode), malém prostoru uzavřeném z jedné strany právě těmi dvěma kostely, na straně druhé navazující na Hlavní náměstí.
Káva je fajn, a fakt, že Coca-Colu lijí do sklenic od Pepsi, by asi víc řešily dotčené firmy. Mně je to celkem jedno. Pokud je nádobka čistá, může být prakticky jakákoliv.
Zpátky na parkovišti jsem nakonec za necelou hodinu a půl, takže s dostatečnou rezervou. V pohodě tak stíhám pohled směrem na Grajski grič (v překladu Hradecký kopec) s lehce ukrytým Kostelem sv. Pankráce (slovinsky Cerkev sv. Pankracija). Nevypadá to, ale vrchol je o celých 120 metrů výše než město.
Na další cestě se chvilku zdržím. V Alpách totiž ohromí nejen pohledy do výšky, ale i ty do hloubky. A někdy zaujme i název, pokud ho znáte z domova.
Cedule sice varuje, že lesní cestu používáte na vlastní nebezpečí, ale není nejmenší důvod k obavám. Cesta je zpevněná a bez problémů po ní jezdí i auta.
Těch 20 minut na ukazateli zhruba odpovídá, zvolíte-li tedy tu nejbližší část. Plešivec je totiž v tomhle případě vesnice, ovšem neuvěřitelně rozcouraná v údolích mezi okolními kopci.
Do termálních lázní v Topolšici (oficiálně nazývaných Terme Topolšica) nakonec dojedu ve čtvrt na dvě. Lázně náležejí k hotelu Vesna, jsou poměrně malé, ale stejně jako všechny ostatní otevřené i nehotelové veřejnosti.
Poskytnou vám vše, co můžete očekávat. Krytý bazén...
... i možnost zaplavat si venku, nebo se tu jen tak máčet. Obojí je v tomhle počasí hodně příjemné. Příjemnější i o fakt, že návštěvníky byste spočítali na prstech jedné ruky.
Postrádat se dá snad jen jedna věc. Do konce března se tu jede v zimním módu, takže občerstvení je možné až na odchodu v hotelové restauraci. Kremšnita je tentokrát kostka o hraně snad decimetrové. Kdo by klasice v téhle podobě odolal...
Do Büku, místa mého dalšího pobytu, je to odtud asi 260 kilometrů. Brzy na směrovkách čtu známé názvy míst. Velenje, Celje, dokonce i včera navštívená Črna na Koroškem, která odtud samozřejmě není nijak daleko.
Na dálnici vjedu kolem čtvrt na šest, a fotka se povede jen díky tomu, že za mnou nikdo nejede. Ve Slovinsku by mi mělo zbývat méně než osmdesát minut.
Jedna poučka praví, že když se něco může pokazit, taky se to pokazí, a tak mě ani ne po deseti minutách jízdy zastaví kolona před jedním z tunelů. Z toho není úniku, nezbývá než čekat s ostatními. Směr od Mariboru jede, u nás ale na vjezdu do tunelu Pletovarje svítí dva červené kříže. Mám dost času napsat Jánosovi, že můj příjezd se o něco protáhne.
Za vše může dopravní nehoda, naštěstí snad ne vážná, nicméně po dobu jejího odklízení je tunel uzavřen. Když nás pak po necelé půlhodině pustí dál, jedeme jen jedním pruhem. Čtyřicítkou, ale aspoň něco.
To už pomalu, ale jistě nastupuje soumrak. A je jen dobře, že jedu směrem na východ. Do těch barev západu slunce se za jízdy vždycky špatně kouká. Takhle je mám pěkně v zrcátku.
Hranici s Maďarskem překračuji přesně v sedm, zdržím se právě jen na fotku, kterou pořizuji z důvodů čistě dokumentačních. Do Büku je to ještě něco přes 100 kilometrů.
Jsou to ty nejhorší z celého dne, za což může kvalita většiny silnic, které mám na trase. Potmě ještě trochu zákeřnější, navíc s rizikem, že potkáte nějakou tu zvěř. Ale s tím se počítalo, i kdybych se nezdržel ve Slovinsku. Jedu prostě hodně na jistotu, takže spíš pomaleji.
V Büku jsem dvacet minut před devátou, a tak obvyklé nutné věci stíhám snad i rychleji než jindy. Ani János starší, který mi klíče v tyhle večerní časy obvykle předává, se nechce zdržovat víc, než je nutné.
Bydlím v osmičce v patře, dolů seběhnu ve chvíli, kdy János odjíždí. U Fehérló jsem hned, ale hladov zase tak moc nejsem. Polévka mi pro dnešní večer postačí.
I když ne tak docela. Vše dnes prožité mám zatím na fotkách, je třeba to zaznamenat i v písemné formě. Tak ať tu nesedím nasucho...
———————————
Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.
