Na otočku za kulturou (1.)

Tento víkend může dát krom jiného i odpověď na otázku, jestli je možné za dvě noci a krátký čas kolem nich stihnout Slovinsko. A ta je vlastně docela jednoduchá: pokud nemíříte až někam na pobřeží, pak to v zásadě možné je.

1. kapitola: Z deště do sněhu, pak konečně v suchu (14. dubna 2023)

Je zajímavé, co všechno dokáže ovlivnit čas odjezdu. Tentokrát to byl nejdelší hokejový zápas v domácí ligové historii. Myšlenky na brzký popůlnoční odjezd tím vzaly za své. Při hokeji stihnu dobalit věci na cestu, ale jak se ten konec protáhl, za přispění čehosi jako cestovní horečky moc nespím. Ve čtyři to vzdávám, vyjíždím v půl páté. To už je spíš ráno. Od návratu z cesty nejen po maďarských hradech uplynulo jen něco málo přes 275 hodin. 

Vím, do čeho jedu. Kombinace tmy, deště a stavby dálnice mezi Příbramí a Pískem není moc příjemná, ale když se někde kolem Protivína konečně pomalu rozednívá, zdá se být zase o něco lépe. 

Je nakonec jedno, kam mířím, ale když už jedu přes České Budějovice, zdejší zastávku považuji už za povinnost. Však čtenáři mých minulých kapitol vědí. 

Jestliže ale doteď celou cestu pršelo, za Budějovicemi teprve začíná pravá zábava. Teplota padá pod nulu a sněží.

V Dolním Dvořišti mám všeho tak akorát. Dotankuji, sednu do auta, ale dál se mi teď jet nechce. Sklápím sedačku, zapínám bundu ke krku, ještě ruce do kapes, a i když předem počítám s tím, že kvůli chladu to nadlouho nebude, usínám. Kupodivu se probouzím až za hodinu a půl. Co se týká počasí, nezměnilo se vůbec nic. Ale mně ten spánek pomohl neobyčejně. 

Co se týká trasy samotné, žádnou změnu neplánuji. Jedu přes Freistadt směrem na Linec, poté po dálnici A9 na Graz, tedy přes Bosrucký a Gleinalmský tunel. Jestli mohou být užitečné praktické informace, pak za první z nich se platí 6,50 eura...

... a za druhý 10,50 (takže dohromady stojí o euro více než loni). Jsou to vlastně doteď nejpohodovější úseky cesty: fronty u mýtných bran nejsou touhle roční dobou žádné, a je už jaksi přirozeně dáno, že v tunelu nesněží. Také se v nich drží teplo, nehrozí tedy ani námraza. Sníh jinak padá pořád a všude. Trasu znám dobře z letních cest, ale neřekl bych, jak moc může připadat nová a neznámá. Ale jet se dá. Stačí nepřehánět to s rychlostí a věřit značkám, které občas upozorňují na nebezpečí náledí. 

Jakmile ovšem vyjedu u Grazu z tunelu, přijde konečně změna. A opravdu až nečekaně rázná - je tu osm nad nulou. Zatím prší jen mírně a občas. Ale než ujedu těch asi padesát zbývajících kilometrů do Slovinska, je prakticky po dešti.

Od hraničního patníku, který stojí vedle dálnice a těsně před odbočkou na odpočívadlo, stačí udělat čelem vzad, a máte před sebou jednu z možností, kde se tu dá zaplatit slovinská dálnice. Ta už léta stojí 15 eur na týden, cena se nezměnila ani při přechodu ze známky nalepovací na virtuální, a zůstala stejná i pro letošek.

Nákup známky je jednoduchý. Podobně jako u nás nahlásíte registrační značku. Slovinština je i pro totálně neznalého alespoň částečně srozumitelná, čísla pak ještě srozumitelnější, navíc vám tu nabídnou tužku a papír. A jelikož personál za léta praxe formáty značek z jednotlivých zemí zná, jen se pro jistotu zeptá "Češka?" a můžete pokračovat.

Snad i možnost nějakého základního občerstvení tu je, ale kolem druhé hodiny, kdy je nejvyšší čas na pozdní oběd, je lepší ujet asi o 700 metrů dál. Ta vzdálenost se může zdát na popojíždění zbytečně krátká, ale pěšky to nezkoušejte. Není moc kudy, snad jen za cenu neúměrně dlouhé zacházky. 

Nečekejte žádný gastronomický zázrak ani bůhvíjaký výběr, od toho jsou ve Slovinsku jiná místa. Ale máte si v klidu a čistotě kam sednout, a navíc na vás budou milí. Čevabčiči tím pádem vypadá obyčejně, ale platím 8 eur včetně pití a dýška. A nakonec není tak špatné. 

Zataženo je pořád, ale odteď bez deště, a pršet v nejbližších hodinách nemá. Poslední stovka kilometrů je tak snadnější než cokoliv před ní.

Do ubytování Podgrad na okraji vsi Prapreče, součásti občiny Vransko, přijíždím v půl čtvrté. Jedenáct hodin na sotva šest set kilometrů se může zdát dost, ale když se odečtou tři hodiny na všechny přestávky a vezmou v úvahu další zdržení, nevypadá to už tak zle. 

Klepu, zvoním, ale nikoho tu nenacházím. Naštěstí je tady návod, jak v takovém případě postupovat. (Telefonní číslo je sice k nalezení ve veřejných zdrojích, ale nejsem tu od toho, abych jej šířil. Tolik jen na vysvětlení.)

Na stisk tlačítka nikdo nereaguje, zbývá tedy telefon. Paní Renata je tam během dvou nebo tří minut. Ubytování je přímo luxusní, Renata vše ochotně vysvětluje, kartu na otevření závory jde se mnou i prakticky vyzkoušet. Nad eurem denně, což má být poplatek za wifinu, mávne rukou. Tak děkuji. Pro sebe mám přízemí domku, horní patro (jež má samostatný vchod) se zdá být prázdné. To se večer potvrdí. 

Podgrad je ve své podstatě kemp, jehož několik domků funguje celoročně. Podlahové vytápění, kuchyňka s ledničkou, nádobí k dispozici snad až přehnaně moc i pro případné dva lidi, úložných prostor tak akorát. To vše mě stojí 60 eur za den.

Kemp je umístěný na břehu říčky Podgrajščice, jež se tady párkrát malebně zakroutí. Pramení někde na úbočí blízkého kopce Tabor, aby se ani ne po dvou a půl kilometrech spojila s tokem jen o málo větším. 

Kostelík na vrcholu kopce láká. Hledat cestu pěšky se mi ale nechce. Odpoledne je pokročilé, počasí přece jen pořád nejisté, takže sedám opět do auta. 

Poutní kostel sv. Jeronýma sice patří ke vsi Jeronim, jež je též součástí občiny Vransko, ale snad možná proto, že ves a kostel leží vzdušnou čarou víc než kilometr od sebe (a jak se později ukáže, po silnici je to dvakrát tolik), neví si navigace rady. Vtipkuje se mnou už známým způsobem a kreslí neexistující odbočky. Slovinské hory jsou pro ni nějak zakleté. Jiná možnost není, a tak jedu pořád kamsi nahoru.

Což o to, cesta se vine moc pěkně. Pokračuji po ní až do okamžiku, kdy asi po pěti kilometrech skončí. Samozřejmě v Jeronimu, kde jsem podle všeho být nechtěl. Obracím, neboť jiná volba opět neexistuje, a sjíždím. No co, tak holt kostel neuvidím, vždyť i pohled na Vransko z výšky stojí za to.

Cestou zpátky však konečně koukám víc na cestu než na zmatený displej, a to úplně stačí. Odbočka ke kostelu tu samozřejmě je. Pouze pro pěší, ale s možností zaparkovat několik málo aut. 

Není to dál než pár stovek metrů, střídavě do mírného kopce a zase z něj, prostě ideální na relax po cestě. 

Kostel pochází z 15. století a zvláštní je dochovaným obezděním a nízkou věžičkou, které jej měly chránit před nájezdy Turků. Obě zmíněné části jsou nepřístupné, neboť tu kdosi bydlí. 

Zvonice pochází z 18. století, a jistě by z ní byly rozhledy pěkné, jenže kostel je zamčený. Musím se tedy spokojit s pohledem nižším a částečně zakrytým větvemi, ale kemp Podgrad z výšky nemohu upřít ani sobě, ani vám.

Kromě poutního kostela je na kopci Tabor ještě kaplička, stojící pod schody, kterými končí cesta poutníků i obyčejných nevěřících, kteří jsou podobně jako já chtiví rozhledu. 

Sjíždím do Vranska, střediska stejnojmenné občiny, jinak též vesnice s asi osmi stovkami obyvatel. Mám takový nápad, že bych se někde najedl. Předtím ovšem musím najít místo konání zítřejšího koncertu, kvůli kterému jsem vlastně tady. Je to snadné, dobře označené, z Podgradu jen asi půl kilometru. 

Restaurace jsou tu tři, všechny poměrně blízko sebe. Jedna má zavřeno celý den, jedna zavřela krátce před mým příjezdem, a ta další je spíš trochu hlučná pivnice. Naštěstí tu mají Mercator (ten je ve Slovinsku snad všude), kde si nakoupím na ráno (vše později rozdělím na dva díly, z nichž jeden je určen ke spotřebě dnes večer). Najdete ho poblíž kostela sv. Michala, jenž stojí od Podgradu na druhém konci Vranska.

Mají tu také kavárnu a cukrárnu, podle skladby hostů a podle všeho ostatního i pivárnu, ale je tu překvapivě klid - dá se říct, že skoro až ticho. Jdu tedy dovnitř. Tímhle relaxem ovšem končí snahy cokoliv dalšího dnes podnikat.