Léto roku devatenáctého (13.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Kniha třetí: Maďarské prameny

3. kapitola: Na obou březích (11. července 2019)

Pevnostní systém města Komárna je největším komplexem svého druhu v bývalé habsburské monarchii. Po rozdělení města na československou a maďarskou část sice přestal být systémem jednotným, neboť Dunaj kromě dvou částí města oddělil i pevnostní objekty, nacházející se po obou jeho březích, československá část nicméně sloužila vojenským účelům i nadále. Jako první ji využívala armáda nově vzniklé republiky. Poslední pak byla armáda Sovětského svazu, která objekt zabrala a značně zdevastovala po okupaci v roce 1968. Po rozdělení Československa byla sice pevnost formálně převedena pod Armádu Slovenské republiky, ale vojáci se do ní už nenastěhovali. V současnosti je vlastníkem pevnosti město Komárno, které pomalu, ale jistě pracuje na její celkové obnově. 

Za vstupné zaplatíte 3 eura, jinak než s průvodcem se do pevnosti dostat nelze. Do Komárna přijíždím natolik včas, abych stihl prohlídku o deváté hodině. Vstupenky se prodávají v blízké budově komárenské městské policie – podle zaparkovaných aut se tedy zdá, že jsem na správném místě. Prohlídka začíná u Leopoldovy brány Nové pevnosti, dobudované v roce 1673 v reakci na pronikání Turků do Pováží.

Jestliže jsem zmínil jen prvního a posledního uživatele v československé éře, pamětní deska hned za bránou doplní kousek do mozaiky historie: v 50. letech pevnost sloužila jako kasárna pro příslušníky PTP.

Prohlídka pak pokračuje okolo budovy kasáren, nejrozlehlejší budovy na Slovensku vůbec (je dlouhá  asi jeden kilometr). V době monarchie byla pevnost schopna pojmout až 200.000 vojáků, k tomu potřebný proviant, průvodkyní blíže neurčený počet děl a koní, výstrojní a výzbrojní sklad a prachárnu. A ta část na okraji fotky, momentálně pod lešením, je kasárenská kaple.

Spolu se mnou a pár dalšími dospělými se prohlídky účastní také skupinka dětí přibližně desetiletých a také jedna třída školková. Zvláště některé z těch nejmenších musíte obdivovat, když s průvodkyní mluví slovensky, a jakmile se baví mezi sebou, přejdou s naprostou samozřejmostí do maďarštiny. 

Když Nová pevnost, pak celkem logicky čekáte, že musí existovat i Stará pevnost. Do té se vstupuje Ferdinandovou bránou.

V latinském seznamu Ferdinandových titulů můžeme rozluštit i "Bohemia rex", tedy král český. Autor nápisu si s nějakými mezerami hlavu nelámal, a tak vše vypadá jako nějaká šifra. V posledních třech znacích je ukryt rok dokončení Staré pevnosti, tedy 1550.

Trasa vede střídavě venku a uvnitř, což kromě střídání tepla a chladu znamená i střídání světla a tmy. V temných neosvětlených částech si návštěvníci svítí. Příznivci klasiky si přinesli baterky, my sofistikovanější si svítíme telefony. Fotit ve tmě průvodkyně nedoporučuje: jednak to zdržuje, jednak pak na fotkách stejně neuvidíme prakticky nic. Nepochybuji, že fotoaparáty schopné fotit i v těchto podmínkách existují, můj případ to však není. Jiné je to v místech, kam proniká světlo. Díky němu můžeme vidět i sdělení neznámého ruského vojína. 

Stará pevnost byla postavena na soutoku Dunaje a Váhu. Zatímco spatřit z hradeb pevnosti Dunaj je docela snadné, Váh naopak není vidět vůbec. Jeho tok byl v těchto místech posunut dál od pevnosti, výhledu na něj navíc brání budovy jakéhosi velkoskladu.

Velké nádvoří Staré pevnosti je dnes holá plocha. Na tomto místě stávalo malé město s obchody, kostelem i domky skýtajícími vojákům i důstojnictvu potěšení nejrůznějšího druhu. Vše bylo zničeno dvěma zemětřeseními na konci 18. století.

Samotná pevnost však zůstala neporušena. A jestliže přestála zemětřesení, sluší se dodat, že nebyla nikdy dobyta vojenskou silou.

Místnosti okolo Velkého nádvoří sloužily od zbudování Nové pevnosti jako sklady. To je také důvod, proč z nich bylo odstraňováno veškeré vybavení, zazdívána okna a podobně. Dnes působí velmi stroze.

Poslední zastávkou prohlídkové trasy je Malé nádvoří. Z něj vede cesta do nejvýchodnější části pevnosti, kde je zbudována atrakce zvaná Černý labyrint.

Správně se má procházet potmě, obvykle jsou však na programu dvě varianty. Nejprve s baterkami, ti odvážnější si pak dají ještě jedno kolo bez nich. Projít se to dá. Následuje návrat k Leopoldově bráně, kde také celá prohlídka končí.

Po kávové přestávce jdu ještě do blízkého centra. Komárno je sice podle politické mapy nejjižnějším slovenským městem, jeho duch je však výrazně maďarský. Dvě třetiny ze čtyřiceti tisíc obyvatel jsou Maďaři, všechny nápisy ve městě jsou dvojjazyčné. 

Centrum města je jen kousek od pevnosti. Vlastně je nezvykle blízko okraji města, potažmo pak státní hranici. Důvod toho je samozřejmě nutno hledat v historii. Komárno se dříve rozkládalo po obou březích Dunaje. Výsledkem Trianonské dohody bylo roztržení jednoho města na dvě části ve dvou státech. Historické centrum a větší část Komárna zůstaly na slovenské straně, zatímco menší jižní část byla postupně přetvořena na nové samostatné město. Oběma městům však zůstal stejný maďarský název Komárom, obě používají téměř totožný městský znak, lišící se vlastně jen typem použitého štítu. Také barvy na městských vlajkách jsou tytéž, jen na té slovenské je navíc přidaný znak. Jen Maďaři z obou břehů někdy pro odlišení obou měst používají pro slovenské Komárno neoficiální název Révkomárom (slovo "rév" znamená v maďarštině přístav).

Na Náměstí generála Klapky (slovensky prosím se správnou koncovkou, tedy Námestie generála Klapku, maďarsky Klapka György tér) s radnicí, dodnes sídlem městského úřadu, tedy dojdete od pevnosti doslova za pár minut. 

Slovenský znak na budově je jedním z mála slovenských symbolů, které ve městě najdete. Jinak je Komárno nejdůležitějším politickým i kulturním střediskem maďarské menšiny na Slovensku. Nachází se tu například i Univerzita Jánose Selyeho (maďarsky Selye János Egyetem), jediná maďarská vysoká škola univerzitního typu na Slovensku.

Komárno je také rodištěm mnoha osobností historie i kultury. Narodili se tu například Ladislav I. Pohrobek, král český a maďarský nebo chcete-li uherský (maďarsky V. László magyar király nebo Utószülött László), spisovatel historické literatury Mór Jókai nebo operetní skladatel Franz Lehár (v maďarském prostředí známý jako Lehár Ferenc).

V sousedství hlavního náměstí vzniklo – a vlastně ještě vzniká – prostranství zvané Nádvoří Evropy (maďarsky Európa-udvar).

Pojato je naštěstí nebruselsky, takže svůj domek tu mají mít skutečně všechny evropské země. Na můj vkus to ale působí trochu přeplácaně a někdy spíš jako karikatura nebo takový malý Disneyland.

A jestli je umístění německého domu do bývalé synagogy ukázkou dobrého vkusu, to opravdu nevím. 

Možná jste si všimli soch stojících po obvodu nádvoří. Je mezi nimi i Jan Ámos Komenský, autorem sochy je Olbram Zoubek.

Raději mám skutečné památky, i když se někdy špatně fotí. Jako třeba jedna z dominant města, kostel sv. Ondřeje (slovensky Kostol svätého Ondreja, maďarsky Szent András-templom), typický svými dvěma věžičkami, který nakonec zůstal částečně skryt mezi stromy.

Placaté budovy se někdy fotí lépe, mezi takové patří někdejší župní soud a později daňový úřad, stojící v těsném sousedství kostela. 

Z jižní strany hlavního náměstí zdánlivě vybíhá ulice, která se po chvíli větví na dvě. V tomto místě stojí Sloup nejsvětější trojice (Szentháromság szobra), pocházející z roku 1711, jedna z nejstarších soch v celém Komárně. Možná trochu překvapí, že i toto místo úředně náleží k náměstí.

Při přejezdu do maďarské části Komárna zmíním jednu zajímavost. Zvednuté závory asi trochu překvapí v místě, kde je silnice docela vysoko nad terénem a správně čekáte spíš most, který překonává rameno Dunaje.

Vlak tu opravdu nečekejte – most je totiž zvedací. Hned za ním je Alžbětin most (maďarsky Erzsébet híd) přes hlavní tok Dunaje, a v jeho polovině přejíždím zpátky do Maďarska.

Kousek za hranicí jsou lázně. Sice malé, ale celkem příjemné. Mě však přece jen trochu zklamaly – chybí jim totiž výrazné restaurační centrum. Drobné občerstvovny musíte skoro hledat, a nejste-li právě příznivec langošů a pizzy, moc si tu nevyberete. 

I tak zde setrvám několik příštích hodin, z čehož celou jednu relaxuji v krytém bazénu s příjemně teplou vodou. 

Po odchodu z lázní se ještě projdu k asi kilometr vzdálené pevnosti Csillag (Hvězda).

Dokončena byla v 60. letech 19. století a bývala hlavní pevností dunajského předmostí a spolu s dalšími dvěma objekty tvořila část komárenského pevnostního systému na pravém břehu Dunaje. Poměrně pokročilé hodiny však nemusím litovat – pevnost je veřejnosti momentálně uzavřena.