Třetí cesta do Büku (6.)

Snad se může zdát, že třetí pobyt během jednoho roku na tomtéž místě nemůže přinést nic nového. Zdání však tentokrát klame – Bük je skvělá základna pro výlety po okolí, navíc tu už mohu spoléhat na prostředí takřka domácké.

6. kapitola: Poslední den v Büku (31. srpna 2018)

V předposlední srpnový den skončilo výletové období. Stručně řečeno, po všech těch výletech je nutno si také trochu odpočinout, pochopitelně i s ohledem na blížící cestu domů.

Už tedy nečekejte žádné velké vyprávění ani místopis, spíš jen pár žánrových obrázků z Büku, pro začátek z místních obchodů a tržnic. Čtenáře mohu ujistit, že jsem je neprocházel jen tak samoúčelně či snad jen proto, abych měl co vyfotit. Z každé cesty je totiž potřeba něco si domů odvézt. A výběr je bohatý.

Začít můžeme jedním z maďarských originálů. Když říkám originál, mám na mysli pouze a jedině výrobek firmy Pick, tedy tradici založenou roku 1869 v Szegedu. Maďaři však svému typickému salámu neříkají ani uherský, ani maďarský, nýbrž zimní (téliszalámi). Jestli toto pojmenování vzniklo jako chvála nápadu udělat si z této uzeniny zásoby na zimu, či je odvozeno z faktu, že výchozí surovina, obdařena dlouhou srstí, je schopna pastvy i v zimním období, nechť zkusí posoudit každý čtenář sám.

Maďarské uzeniny, to pochopitelně není jen uherák, a tak oko labužníkovo rádo spočine i na dalších produktech. 

Mnohem bohatší a asi i delší historii má však v Maďarsku výroba vína. Vlastně je to jedna z prvních věcí, které se Maďaři naučili po svém usídlení v Karpatské kotlině. Krabicová kultura sem naštěstí ještě nedorazila.

Nelze samosebou vynechat ani maďarskou papriku. Pro dnešek zkusím jinou variantu než vyrovnané sáčky v regálech. Nic proti nim, kvalita je tak i tak vynikající, jen se v tomhle případě soustředím na estetickou stránku.

Vlastně až předposlední den mi zbyl čas navštívit lázně v Büku. Však jsem předesílal, že Bük tentokrát poslouží především jako výchozí bod pro výlety do okolí spíše širšího. Lázně nenavštívit by však bylo neodpustitelným hříchem. I zde jsem zkoušel nějaký netradiční, neokoukaný pohled. Hlavní lázeňskou budovu ti, co čtou moje vyprávění pravidelně, rozeznají celkem bezpečně.

Čas oběda na sebe nenechá dlouho čekat, v osvědčené místní občerstvovně volím standard cenový i chuťový. Kombinace možná vypadá nezvykle, ale tady brzy přijdete na to, že rýže se dá jíst prakticky ke všemu. A nepřejí se tak rychle jako hranolky, které tu nabízejí také ke všemu.

Už tradiční ranní snímek mohl napovědět, že se slibovaným deštěm to dnes tak žhavé nebude. Odpolední teploty tento předpoklad jen potvrdily. Takhle bylo okolo druhé hodiny odpoledne. U fotky budete mít pocit, že jste v mém vyprávění něco podobného už viděli. Občas zkrátka použiji i pohled poněkud otřelý.

Prakticky všechny lázně se snaží jednou za čas přijít s něčím novým. Ne vždy se takový záměr setká se zájmem návštěvníků. Toto snad má být nový dětský areál. Spíše než o bazén se jedná o více vlhkou podlahu. Nulovou účast lze těžko přičíst konci sezóny, neboť návštěvnost byla v tento stále ještě letní den celkem slušná. 

Nic nevydrží věčně, ani skoro jasná obloha. Déšť sice zatím nepřišel, den však přece jen končí lehce zamračeně. Večerní posezení u Fehérló to však nemůže pokazit.

Nejprve lehce doháním tu trošku luxusu, která snad mohla chybět u oběda. Dvoupatrová pečeně, nastavená restovanými játry, je k tomu opravdu dobrým prostředkem. 

Večer u Fehérló mi nakonec zpestří samotná obsluha restaurace. Takhle to dopadne, když se chlapci nedomluví a objednávku vám donesou dvakrát. Ještě štěstí, že se nespletli u hlavního menu. V tomto případě nezbylo, než se obětovat...