Třetí cesta do Büku (3.)

Snad se může zdát, že třetí pobyt během jednoho roku na tomtéž místě nemůže přinést nic nového. Zdání však tentokrát klame – Bük je skvělá základna pro výlety po okolí, navíc tu už mohu spoléhat na prostředí takřka domácké. 

3. kapitola: Den u sousedů (28. srpna 2018)

Jedním z čtenářů jsem byl vyzván, abych zařadil více obrázků maďarských specialit. Hned zkraje se tedy snažím vyhovět. Snídaně je výhradně z místních zdrojů, a zároveň už předem vím, že je to jediná maďarská specialita, kterou dnes mohu nabídnout.

Dokonce jí předběhnu i ranní pohled ze dveří apartmánu, který tímto povyšuji na pravidelný rituál. Obloha je jasná, ráno slunečné a hřejivé.

Příprav na cestu není mnoho, nachystání různých měn je však nezbytné. Kromě maďarských forintů rozezná zkušené světoběžníkovo oko eura a také chorvatské kuny.

Kolem osmé hodiny vyrážím na cestu. Platit za dálnici by bylo vzhledem k velmi krátkému použitelnému úseku velkým přepychem, a tak se od ní držím stranou. Snad ji na obzoru aspoň tušíte.

Když se mi povede proplést se důmyslným systémem kruháčů u Szombathely [sombat-hej], zbývá mi na maďarské hranice u obce Rédics něco málo přes 70 km, které za hodinku ujedu. 

Cestou mě zastaví maďarská policie. I když si nejsem vědom toho, že bych něco provedl, jsem v tu chvíli rozhodnut neumět v krajním případě maďarsky ani slovo. Nakonec ale tohoto předstírání není třeba. Policisté, aniž by si třeba ode mě vyžádali jakýkoliv doklad, obejdou auto, a snad po pohledu na registrační značku na mě mávnou, abych jel. Tak tedy jedu. Ve tři čtvrtě na deset jsem na hranici se Slovinskem.

Slovinsko má na obou koncích takové úzké výběžky. Ten na západě spojuje zemi s pobřežím Jadranu a žije v něm italská národnostní menšina. Východní výběžek, zvaný Prekmurje (česky Zámuří), je vklíněn mezi Maďarsko a Chorvatsko a obývá ho velmi početná menšina maďarská. Ostatně, až do konce první světové války patřila zdejší oblast Maďarsku. Můžeme v ní vidět i jakési logické zeměpisné pokračování někdejšího maďarského Örvidéku nebo současné rakouské spolkové země Burgenland. Dvojjazyčné názvy tedy nepřekvapí. 

Mířím do vesnice Dolgovaške Gorice (maďarsky Hosszúfaluhegy [hossú-falu-heď]), kde od září 2015 stojí nejvyšší slovinská rozhledna zvaná Vinarium. Její výška nad terénem je 53 metrů a láká na rozhled do čtyř států. Pravda, Rakousko je podstatně vzdálenější než zbylé tři, ale Alpy odtud opravdu vidět jsou.

Nemám moc rád fotky na výšku, vlastně je to vůbec poprvé, co nějakou takovou ve svém vyprávění používám. Jenže málo platné, ač taková fotka působí trochu neforemně, rozhledna se tak nakonec fotí nejlíp. I když je pravda, že její zasazení do krajiny může být rovněž zajímavé.

Nakonec ještě nabídnu detailnější pohled na rozhlednu. Uprostřed výtah, po obvodu jeho šachty schodiště. Vně pak nosná konstrukce inspirovaná tyčinkami hry, kterou u nás známe pod jménem mikádo. Některé prameny dokonce hovoří o tom, že hra pochází z Maďarska.

Rohledna Vinarium leckoho zlákala i ke sportovním výkonům. Rekord drží od 10. června 2017 jakýsi René Sluga, který 240 schodů, které vedou do devátého, posledního přístupného patra ve výšce 42 m, vyběhl v čase 0:44,92.

Na podobné vylomeniny mě neužije, schody si vyjdu hezky v klidu. Nakonec i to je důvodem požádat kohosi o vrcholovou fotografii.

Už jsem zmínil, že výšku rozhledny lze zdolat také pomocí výtahu. Dojdou-li vám síly uprostřed výstupu, netřeba zoufat. Výtah staví v každém patře.

Z vrcholu rozhledny nabídnu alespoň pohled na Rédics a dále do Maďarska, tedy směrem, odkud jsem přijel.

Výhledu na blízké město Lendava, kde je další cíl mé dnešní cesty, mírně brání nízký vrch. Mnohem lépe je vidět Mursko Središće, vzdálené odtud vzdušnou čarou asi 6 kilometrů, ale ležící už v Chorvatsku.  

Své kouzlo rozhodně mají i výhledy z nižších pater, a tak se při sestupu ještě několikrát zastavím, abych věnoval pohled okraji vesnice Dolgovaške Gorice. Jediné, co zamrzí, jsou kompletně zavřené stánky s občerstvením. Zoufat si však nemusím, mám něco málo vlastních zásob. 

Rozhledna nedostala svůj název jen tak náhodou. Jsme opravdu ve vinařském kraji. Pohled na vinice, už s pevnou půdou pod nohama, prostě vynechat nemohu.

Cestou do Lendavy minu Kapli Svaté trojice (slovinsky Kapela Svete trojice, maďarsky Szentháromság kápolna)...

... a lendavský hrad na vrchu nad městem, který je právě tak vysoký, aby hrad stál těsně nad střechami okolních domů. Svou dnešní podobu získal koncem 18. století, tou dobou se stal majetkem šlechtické rodiny Esterházy. Nutno ale dodat, že rodina se na hradě příliš nezdržovala, veškerá starost o údržbu byla přenechána správcům. Ti na hradě pobývali až do roku 1918, kdy došlo k jeho zestátnění.

Desetitisícová Lendava (maďarsky Lendva) bere svou dvojjazyčnost vážně, však také Maďarů tu žije kolem dvou a půl tisíce.

Někdy je však ona dvojjazyčnost dovedena až ke komické dokonalosti.

Mimochodem, i zde v Lendavě žije malý počet Chorvatů, ale ti, stejně jako jinde ve Slovinsku, oficální status menšiny nemají (skutečně dodnes nevím, co je toho příčinou, jestli jistá nevraživost, která panuje mezi Slovinci a Chorvaty, nebo snad fakt, že jejich jazyky jsou navzájem srozumitelné). To jim však nebrání, aby tu měli svoje kulturní středisko. Protože na ceduli u vstupních dveří rozlišíte patrně jen motiv chorvatské šachovnice, prozradím vám, co je na ní napsáno. Nic víc a nic méně, než slova "Chorvatský dům" v chorvatštině (Hrvatski dom), slovinštině (Hrvaški dom) a maďarštině (Horvát ház).

Chorvatský dům stojí hned vedle maďarského konzulátu. Někdejší maďarský vliv je tu ostatně znát i v takové drobnosti, jako je jméno ulice, na které stojí obě budovy. Častý maďarský název Fő utca byl pouze převeden do slovinské podoby Glavna ulica. 

Z dalších významných budov ve městě nabídnu ještě radnici,...

... synagogu (jednu ze dvou, které jsou v celém Slovinsku)...

... a naproti ní stojící moderní budovu lendavského divadla a kulturního centra.

Pak už mířím do místních termálních lázní (Termalno kopališče Lendava/Lendvai termálfürdő). Cena 7 eur a 40 centů za 3 hodiny pobytu je srovnatelná s cenami vstupného v maďarských lázních.

Vzhledem k venkovní teplotě, která se dnes šplhá až na 28°C, jako první vyhledám venkovní plavecký bazén. Jeho voda má příjemných 26,5 stupně - alespoň tak praví informační tabule, obsluhovaná i dnes pomocí tradiční techniky.

V čase oběda zjistím, kam až pokročil místní boj s plasty. Dřevěný příbor je nesporně zajímavý, a pro informaci, jí se s ním stejně špatně jako s plastovým. Zbývá tedy ještě nějak nahradit plastový tácek a bude to dokonalé. Dávám si čevabčiči, které v této jednoduché úpravě stojí 6 eur a 90 centů. 

Zdejší termální voda je typická svou zelenou barvou. Tak jako jinde, i v Lendavě původně hledali ropu. Vysoký obsah parafínu budiž snad dostatečným důkazem, že píchli těsně vedle.

Hlavní bazén je rozdělen na část venkovní a vnitřní, teplota vody je 38°C. Doporučených 20 minut je tak akorát.

Naštěstí je hned vedle krytý bazén s toutéž vodou, ale vychladlou o nějakých 8 stupňů. A ta působí velmi příjemně. Lázně opouštím jen několik málo minut před uplynutím předem zaplacené doby tří hodin.

Lendava se také pyšní jednou kuriozitou, snad i pozůstatkem z jugoslávské éry. Ve městě je železniční stanice, odkud vede trať jen jedním směrem. To by samo o sobě až tak zvláštní nebylo, kdyby ten jediný možný směr nevedl do Chorvatska. Hranice je jen několik kilometrů jižně od města, a před ní už žádná další slovinská stanice není.

Tak tedy pojedeme do Chorvatska, ovšem po silnici. Hranici tu tvoří řeka Mura, slovinská a chorvatská celnice stojí každá na jednom břehu.

Zůstávám hned v prvním chorvatském městě zvaném Mursko Središće. Maďarský název Muraszerdahely [mura-serda-hej] je zřejmě odvozený od někdejšího městského práva pořádat trhy právě ve středu, ale zde na chorvatské straně žádnou dvojjazyčnost nehledejte.

Šestiapůltisícové, nejsevernější chorvatské město bylo poprvé zmíněno už v roce 1334, ale příliš památek se tu nezachovalo. Zcela jistě však narazíte na kostel sv. Ladislava a Nanebevzetí Panny Marie, zařizený v pozdně barokním stylu.

Z novodobých záležitostí nelze přehlédnout pomník obětem operace Oluja. Ta je dodnes hodnocena velmi sporně, pro Chorvaty má však jeden zásadní význam. V roce 1995 po vleklých válkách, provázejících rozpad Jugoslávie, konečně sjednotila chorvatské území do jednoho celku, čímž na něm boje skončily.

Mursko Središće má především hornickou tradici. Je to vidět i na výzdobě promenády na břehu Mury. Právě tady, v kavárně Trska, testuji místní cenovou úroveň. Káva za 7 kun dává tušit, že zde sahat hluboko do svých zásob chorvatské měny nebudu muset.

Podejdeme-li silniční most, po kterém jsem přijel,...

... uvidíme most železniční. A po něm samosebou vede přesně ta trať, o které byla řeč před chvílí.

Hledám, kde bych si dal nějakou místní specialitu, ale nakonec musím vzít zavděk pizzerií.

Na fotku se kromě ní vešla i socha horníka. A jestli vám, stejně jako mně, připomíná budovatelská dílka známá i v našich krajích, pak se všichni společně opravdu nemýlíme. Socha tu totiž stojí od roku 1952.

Pizza nakonec dala trochu práce, ale zdolal jsem ji. Jak už jsem naznačil, přímořské ceny zde ve vnitrozemí nečekejte. Odečtěte od nich asi tak třetinu až polovinu.

Záhy po večeři odjíždím. Dvoje hranice, které musím přejet, jsou od sebe vzdáleny asi 10 a půl kilometru.

Do Maďarska vjíždím těsně před sedmou hodinou večerní. Pokročilý soumrak jsem stihl vyfotit v okolí Acsádu, od Büku vzdáleného asi 15 kilometrů a 20 minut cesty.

Do Büku přijedu natolik včas, abych v příjemně i překvapivě teplém večeru stihl ještě víno v restauraci Fehérló.