Cesta tak trochu na vodě (12.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Bonusová kapitola: Vystřižené scény (7. července 2018)

Měl jsem původně v plánu strávit ještě dnešní den v lázních v Büku a vyrazit domů až v podvečer, ale včerejší ráno hrozící deštěm se opakuje i dnes. Nakonec se tedy rozhoduji návrat domů uspíšit. 

Tím vlastně odpadl celý dnešní program, a tak přemítám, čím jej v poslední kapitole nahradit. Což se tedy podívat na pár fotek, které se do konečné verze mého vyprávění nakonec nedostaly? 

Důvody jsou různé. Někdy je zobrazovaný objekt tak banální, že ani nebylo třeba se mu nijak zvlášť věnovat. Pár fotek bude nepovedených, a jistě se najdou i takové, které by eventuelně i obstály, kdyby se vzápětí nepodařilo předmět zájmu vyfotit o něco lépe.

S přehlídkou nezajímavých, vyřazených a nepovedených fotografií můžeme začít už v rakouském Freistadtu. Sluneční hodiny v noci už tak nějak z podstaty věci nefungují, a tak uznávám, že fotit je někdy ve tři čtvrtě na dvě není nejlepší nápad. Zvlášť když se do záběru připletla reklamní nebo jaká tabule. Kdybyste měli cestu do tohoto města ve dne, najdete je na hlavním náměstí někde mezi Farním kostelem a Mariinou studnou.

Mezi ty ne zrovna povedené obrázky patří i jeden z Bledského jezera. Je na něm (aspoň zčásti) vidět ten člověk, který odhalil, že na loď vlastně nepatřím, a který pak nám všem vyprávěl o vodních příšerách v jezeře.

Ljubljanský hrad jsem vyfotil z různých míst ve městě mockrát. Jeden z mnoha snímků, které jste nakonec neviděli, byl pořízen od Trojmostí. 

Místo nezbylo ani na fontánu z koperského parku. Vlastně zbylo, ale viděli jste pouze její noční snímek. Tento srovnávací materiál vznikl asi o tři a půl hodiny dříve.

Fotek paláce Besenghi degli Ughi přinesla kapitola o Izole poměrně dost, fotka pořízená z jeho schodů už tedy byla tak trochu navíc. 

Na onom návrší, odkud vidíte krásně na celou Izolu, jsem nakonec město fotil nejméně desetkrát, než jsem byl spokojen. Některé fotky padly za oběť mazání hned na místě, takže jejich přesný počet už nezjistím.

Doklad o tom, že celá oblast je dvojjazyčná, mohl vypadat také jinak. Nakonec dostala přednost fotka s místními názvy. Z téhle se zase můžete naučit, jak se řekne "nemocnice" ve dvou dalších jazycích.

Na cesty jezdím obvykle připraven, takže alespoň rámcově tuším, co v kterém městě hledat. V dnešní době technických vymožeností není problém zjistit vše potřebné na místě, a někdy není zapotřebí ani té techniky. V Piranu (a nejen tam) vám všechny základní informace naservírují prakticky pod nos.

I když procházka po tomto městě pro čtenáře skončila na mysu Madona, je nabíledni, že jsem se také musel nějak vrátit. Mnoho důvodů cestou zpět cokoliv fotit už nebylo, jeden použitelný obrázek jsem ale nakonec našel. 

Stejně jako cestou do Piranu jsem i cestou zpět projížděl přes Portorož (italsky Portorose). Doteď vlastně nebyl zvláštní důvod zmiňovat místo, které jsem pouze projel. 

Přeneseme se teď už do maďarské části cesty. Jediný objekt v Büku, který jsem vám nenabídl, je místní vodárenská věž, stojící za severním okrajem městské zástavby.

Maďarské registrační značky se skládají ze skupiny tří písmen a tří číslic. Kouzlo těch tří písmen ocení někdy jen cizinci. Majitel buď nechápal, proč si fotím jeho auto, nebo věřil, že fotím něco zajímavého na ulici. V každém případě se asi shodneme na tom, že podobné fotky do seriózního cestopisu prostě nepatří.

Když už jsme tedy takto zabředli, ponechávám zcela vaší představivosti, co všechno dalšího si na maďarských autech můžete přečíst.

Nezřídka odpadne první fotka daného objektu. Často se totiž po chvíli povede najít mnohem lepší úhel pohledu. Tak tomu bylo i v případě tihanyského benediktinského kláštera.

Znelíbila se i fotka, na níž je tatáž budova spolu s Paprikovým domem. U té vadil nejspíš nepovedený výřez, možná působily rušivě i dvě malé osoby v popředí. V každém případě můžete vidět aspoň tolik, že oba objekty jsou skutečně velmi blízko sebe.

U další fotky jsem naopak váhal. Nakonec jsem v případě győrské radnice zvolil pohled přímý, tato kapitola je však dobrou příležitostí nabídnout i tento alternativní pohled.

Nakonec se podíváme i do místních lázní. Győr je od slovenských hranic vzdálený asi 10 kilometrů, jeho periferie pak ještě méně, a tak není nic divného, že tu najdete též nápisy ve slovenštině. Nebo aspoň pokusy o ně. 

Přece jen se ale vrátím ještě k cestě samotné. Nemohu totiž laskavého čtenáře ochudit o základní statistický údaj, kterým je 2577 ujetých kilometrů. A snad mohu přidat i informaci, že týden po návratu mě doma nečekalo podobné překvapení jako po jarním výletu za Lisztem. Jelikož doteď nebyla jiná příležitost, zmíním to zde. V kapitole, která deníkový charakter celého vyprávění porušuje od samého začátku, mi to snad odpustíte. Zkrátka, přes Rakousko už jezdím spořádaně, což doporučuji především v okolí Lince. Oni Rakušáci jsou někdy potvory a klidně vám změří rychlost na stejném místě cestou tam i zpět. Tato závěrečná rada budiž zároveň i poděkováním těm, kteří se mnou v tomto seriálu znovu strávili 10 dnů na cestě.