Cesta tak trochu na vodě (2.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda první: Bled

2. kapitola: Výlet s drobným zádrhelem (28. června 2018)

Vybaven pevnou obuví, solidní hotovostí, dlouhými rukávy a jedním Birellem vyrážím na prohlídku města. Bled, město na jižním úpatí Julských Alp, obývá něco kolem 5000 lidí. Asi největší návštěvníkovu pozornost upoutá Bledské jezero (slovinsky Blejsko jezero) o rozloze bezmála půldruhého čtverečního kilometru. Jezero nelze přehlédnout, ať se ve městě vydáte jakýmkoliv směrem. Vždy alespoň trochu prosvítá mezi stromy. Centrum Bledu bylo vystavěno kolem jeho severovýchodního břehu.

Bledské jezero napájí pouze podzemní prameny, v části přiléhající k Bledu navíc termální, takže patří k vůbec nejteplejším alpským jezerům. Teplota vody se prý i koncem září drží na 26°C.

Vzhled 32 metrů hlubokého jezera dotváří ostrůvek s Poutním kostelem Nanebevzetí Panny Marie (Božjepotna cerkev Marijinega Vnebovzetija), prý jediný přírodní ostrov na jezeře, který najdete v celém Slovinsku.

Ostrůvek je pochopitelně turistickou atrakcí, za zmínku ale rozhodně stojí i hrad z 11. století, později barokně přestavěný, tyčící se nad jezerem na 140 metrů vysoké skále. Tu mám ze svého pohledu na protějším břehu, stejně jako věž místního kostela sv. Martina. Ten je podstatně mladší – podle návrhu Jože Plečnika byl postaven až v roce 1905. 

Nacházím přístaviště loděk, za poplatek 14 eur se můžete nechat dovézt na ostrůvek a zpět. Majitel jedné z nich slibuje odjezd za 10-15 minut, takže vyčkám. Peníze zatím odmítá, prý se platí až při nástupu na zpáteční cestu. 

Snad i únava po noční cestě zavinila, že se mi zatím nedaří lovit z paměti těch pár slov a vět, které znám slovinsky či chorvatsky. Jako mnohem pohodlnější se mi jeví kombinace němčiny a angličtiny. Existuje-li nějaká zákonitost, kdy začnu jedním nebo druhým jazykem, neptejte se mě na ni. Sám jsem to doteď nepochopil. Slovinci jsou ovšem jazykově vybaveni dobře, a tak s dorozuměním není sebemenší problém. Angličtina, a to se netýká zdaleka jen Bledu, tu v podstatě funguje jako druhý jazyk. Těžko najdete někoho, kdo něco prodává a anglicky by nerozuměl. Vzhledem k blízkosti Rakouska je pak pochopitelné, že v Bledu lidé běžně mluví i německy. 

Naplnění loďky trvá sice o něco déle, ale nakonec jedeme. Přímo před sebou mám skálu s hradem, na dohled pak i jižní svahy Alp. Dokonce i modrá obloha se přes ty mraky snaží ukázat.

Po nějakých 20 minutách jsme na ostrůvku. Při vystupování nám majitel loďky oznamuje německy i anglicky, že zpět odplouváme za 40 minut. Naše zraky se setkají ve chvíli, kdy zavtipkuje v tom smyslu, že kdo zmešká, může zpět doplavat. Žert ocením úsměvem, čímž považuji věc za uzavřenou.

Oči každého poutníka, i toho nevěřícího, se hned po vylodění zvednou vzhůru k věži kostela. Ostrov, překvapivě zvaný Bledský (Blejski otok), je spíš takový kopec, jehož vrchol je vynořený nad hladinu. 

Jako ke každému poutnímu kostelu, i k tomuto vedou schody. V tomto případě sice nekryté, zato však ze dvou stran. V obou případech se na ně dostanete přímo z přístaviště loděk.

A ať už k ostrovu připlujete z kterékoliv strany, váš pohled se obrátí k jezeru zaručeně dřív, než dokončíte výstup po schodech. 

Kostel na ostrově byl založen jako románský už v roce 1142. Jako všechny obdobné stavby prodělal mnoho přestaveb. Ta nejdůkladnější byla zapotřebí po roce 1509, kdy kostel poničilo zemětřesení. Současný barokní vzhled pochází ze 17. století. Věž kostela, vysoká 54 metrů, je však momentálně zahalena nejen mraky, ale i lešením.

Zbývá tedy alespoň ničím nerušený pohled na jezero, které z takto vyvýšeného místa vypadá zase trochu jinak. Snad se na tomto místě sluší připomenout, že Bledské jezero znají i příznivci veslařského sportu. Mistrovství světa se zde konalo už čtyřikrát, to páté přijde na řadu v roce 2020. 

Ač to tak podle fotek třeba nevypadá, je celkem teplo, dokonce i přes 20 stupňů, takže na dlouhý rukáv nedojde, na Birella však ano. 

Snad že jsem se trochu rozseděl a déle kochal, odjezd loďky jsem o nějakých 20 metrů zmeškal. Samosebou si hned vzpomínám na poznámku chlápka, co nás sem dovezl, že mohu zpět i doplavat, zároveň mě napadá, jestli jsem tomu člověku nebyl hned od začátku nějak podezřelý.

Na ostrově se mi večer trávit nechce, noc už vůbec ne. Panice nepropadám, řešení je tu jediné a velmi záhy jej uskutečním: vmísím se prostě do skupinky, která nastupuje na jinou loďku. Podaří se mi usadit se, ale nakonec jsem lodivodem přece jen odhalen. Mladý muž má však pro mou naléhavou situaci pochopení, a tak těch 14 eur platím jemu. Navíc seznávám, že jsem si polepšil – zatímco plavbu tam provázelo ponejvíce ticho, cesta zpět je trochu živější i hlučnější. V zájmu "lepšího vyvážení" jsou dva zřejmě náhodně vybraní lidé vyzváni, aby si prohodili svá místa, kteréžto manévry mladý muž doprovodí mohutným rozkýváním loďky. Což má větší ohlas u dámské části publika. Cestou ještě vyslechneme pár legend, plných vícehlavých vodních potvor, i nešťastnou příhodu ze včerejška, kdy se prý tři cestující-neplavci nevrátili, a na jejich tělech už zřejmě hodují ony příšery.

Po vystoupení si cestu Bledem schválně prodlužuji přes městský park, jehož podobu v roce 1890 navrhl švédský architekt s naprosto neobvyklým jménem Carl Gustav Svensson. Park je jistě pěkný, nejvíc mě ovšem zaujala fontána obrostlá mechem.

Nacházím restauraci zvanou Panorama, u níž i název prozradí, že těží z výhledu na jezero s ostrůvkem. Což o to, výhled je to nádherný, ovšem panoramatické jsou i zdejší ceny. V těsném sousedství naštěstí nacházím podnik, kde jsou ceny třetinové – a to opravdu nepřeháním.

Díky tomu zasednu k první místní specialitě. Čevabčiči jste jistě všichni poznali. To, co může vypadat jako velmi zvláštní příloha, má navíc pro Čecha asi dost podezřelý název "krompir z blitvo". Tedy brambory s jakýmsi mangoldem, což má být středomořská lupenatá zelenina, dříve prý známá i v našich krajích. Upravuje se podobně jako špenát, který ji postupně nahradil. A jako všechno zelené je i tohle velmi zdravé. Takže jsem syt dostatečně, budu asi i pln různých vitamínů a minerálů. A výletem snad dostatečně zrelaxován konečně začnu hovořit svou směskou jihoslovanských jazyků.