Maďarský přídavek (4.)

Opět vítám u čtení zápisků z cest známé i náhodně zatoulané. Toulání po známých krajích bude hlavním tématem následujících kapitol. Totiž i na známých místech lze zažít či najít mnoho nového.

4. kapitola: Výprava za pětitisícovou bankovkou a za kouskem maďarské historie (22. srpna 2017)

Obec Nagycenk ([naď-]) je i přes počet obyvatel těsně pod dvěma tisíci řazena mezi vesnice. Malá velikostí, velká významem, chtělo by se říci. 

Než však pohovořím podrobněji, nabídnu další pohled na nekonečnou maďarskou rovinu. Pozorné oko čtenářovo sice odhalí vyšší polohy, důležité je však jedním dechem dodat, že ty už jsou rakouské. 

Před příjezdem do Nagycenku ještě řeším trochu pozdní snídani. V jednom motorestu se mi podaří pořídit cosi ve stylu “bageta s něčím“. Výběr je široký, ceny ucházející a spokojenost přiměřená.

Nagycenkský (hezké slovo, že?) zámek postavila mezi lety 1741-1750 významná maďarská šlechtická rodina Széchenyi ([séčeni]). Ve všeobecnou známost vešel hlavně syn zakladatele zámku István ([iš-]), považovaný za jednu z největších postav maďarské historie, ne-li vůbec největší. Vyjmenovat všechny jeho aktivity je na malé ploše takřka nemožné, a tak jen namátkou uvedu jeho zásluhy na založení Maďarské akademie věd, vybudování železniční sítě, zahájení paroplavby na Dunaji i Balatonu či postavení prvního mostu, spojujícího Budín s Peští.

Tento národní buditel také sehrál významnou roli v maďarském národním sebeuvědomování. Tady se ale dostal do sporu s konzervativní částí maďarské šlechty, prosazující tvrdou maďarizaci. Podporoval totiž snahy o posílení pozic Slováků a jihoslovanských národů. Vyjadřoval též sympatie podobným snahám v českých zemích.

Porážku maďarského boje za nezávislost v roce 1849 si dával za vinu. Po ní se nervově zhroutil a více než 10 zbývajících let svého života prožil v ústavu pro choromyslné poblíž Vídně. Tam také roku 1860 v necelých 59 letech zemřel.

Dalo by se říci, že se zámkem v Nagycenku, postaveným v barokním slohu, se Maďaři setkávají v každodenním životě. Najdeme ho totiž na rubové straně bankovky o hodnotě 5.000 forintů.

Konečně je tedy vysvětlen trochu záhadný název dnešního vyprávění. Snaha pořídit fotku se stejným pohledem, jaký nabízí bankovka, je trochu komplikovaná, neboť brána zámku je těsně u silnice spojující Sopron a Győr. Ale chvilka čekání se jistě vyplatí. Pochopitelně přikládám i srovnávací materiál v podobě bankovky samotné. Obrázek na ní se liší jednak otevřeným levým křídlem vrat a jednak absencí popelnice.

K zámku patří ještě francouzská zahrada. Stejně jako zámek byla značně poničena koncem druhé světové války. Obnovena byla podle původních plánů.

Poválečná obnova zámku začala až v 70. letech minulého století a trvala bezmála 20 let. Byla provedena opět velmi věrně, nepodařilo se však dát dohromady větší část původního inventáře, jenž byl z nezajištěné budovy většinou rozkraden a skončil neznámo kde. V pravém křídle zámku bylo tedy zřízeno Széchenyiho muzeum.

Na prohlídku, která začíná až téměř za hodinu, se mi čekat nechce. Čas přece jen trochu pokročil a pokud jde o maďarskou historii, obec Nagycenk toho nabízí mnohem víc.

Ještě chvíli tedy setrvám v zahradě a poté zámek opouštím. Chodník podél zámecké zdi je od silnice oddělen poměrně vysokým živým plotem, který vytváří alespoň iluzi klidné procházky.

Nejdu daleko – nějakých 150 metrů od zámku, jen na protější straně silnice, je muzeum vlaků pod širým nebem. Nese Széchenyiho jméno (což je vzhledem k jeho zásluhám o rozvoj železniční dopravy logické) a přehlédnout jej nejde: návštěvníky z domova i ciziny na něj upozorňuje železniční vagón, stojící u hlavní silnice. Za ním je parkoviště a pak už konečně vstup do muzea samotného – nebo do skanzenu, jak mu tu také říkají.

Zde ale zjišťuji, že větrná smršť z konce minulého týdne nepostihla jen jižní Čechy, ale též tento kraj. Návštěvníky vítají jen cedule pravící, že vstup na území skanzenu lokomotiv je zakázán a životu nebezpečný.

Snažím se tedy zpoza pásky vyfotit nejen hromady popadaných větví, nyní už z velké části uklizených, ...

... ale i některé lokomotivy. Ty naštěstí vše přestály bez větších škod.

Potkávám člověka, kterého tipuji na správce nebo něco takového. Buď opravdu mnohé ví, nebo se alespoň tak tváří. Podle něj bude muzeum uzavřeno nejméně do konce týdne. Mám tedy trochu smůlu, ani tady tak dlouho čekat nebudu. Procházka, původně zamýšlená po areálu muzea, se tedy mění na procházku okolo muzea.

Volně přístupné je dnes pouze nádraží, které je na volném prostranství, a tedy ne pod stromy. Vede odtud úzkokolejka na okraj sousední vsi, dnes je ovšem rovněž mimo provoz.

Odteď je mi také jasné, že dodatkové tabulky u značek, vyznačujících parkoviště, se nemají brát na lehkou váhu, zvláště po větrné bouři. Obrázek je výmluvný, překladu tedy netřeba. Vše se naštěstí obešlo bez ztrát na majetku.

Doteď jsem se pohyboval víceméně na okraji této nevelké obce. Stačí ujet něco okolo kilometru a ocitneme se v centru, kde jsou k nalezení další stopy potvrzující, že se nacházíme na významném místě. Z hlavní silnice, která Nagycenkem prochází, je dobře viditelná socha Istvána Széchenyiho. Na jejím podstavci si můžeme přečíst, že „Maďarsko nebylo, ale bude“ (v originále „Magyarország nem volt, hanem lesz“). Tento Széchenyiho citát je zcela v souladu s jeho touhou po plné obnově maďarské státnosti, tedy nezávisle na habsburské monarchii.

István Széchenyi je pohřben na místním hřbitově, ovšemže o něco honosněji než řadoví předci dnešních obyvatel.

Hrobka rodiny Széchenyiů je za drobný poplatek veřejně přístupná, dnes sice také, setkávám se ale s dalším následkem řádění přírodního živlu – doteď tu nejde proud.

V osobě pokladníka získávám i osobního průvodce, který s radostí vyhoví mé prosbě o pouze jednoduché věty a dokonce je ochoten to, čemu hned neporozumím v maďarštině, opakovat německy nebo anglicky. Takže nakonec vím vše potřebné.

Poplatek za fotografování nechce, snad proto, že v potemnělé hrobce si svítíme vlastními mobily, takže její návštěva má tu správnou atmosféru. Nakonec průvodce nic nenamítá ani proti vyfocení místa odpočinku hraběte Széchenyiho a jeho manželky. Zřejmě i díky nedávnému maďarskému státnímu svátku je místo bohatě vyzdobeno maďarskými trikolórami.

Po poledni se znatelně oteplí, a tak pospíchám do Büku, přesněji tedy do místních lázní. O těch už jsem vyprávěl dost, a tak nabídnu jen jednu fotku – u guláše je totiž dnes otevřeno. 

Teplota dnes konečně dosáhne výrazně letních hodnot, což vydrží až do doby mého odchodu z lázní. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.

Zdroj: https://blog.idnes.cz/babel/madarsky-pridavek-3.Bg18022164