Maďarský přídavek (1.)

Opět vítám u čtení zápisků z cest známé i náhodně zatoulané. Toulání po známých krajích bude hlavním tématem následujících kapitol. Totiž i na známých místech lze zažít či najít mnoho nového. 

1. kapitola: Návrat do Büku (19. srpna 2017)

Ve druhé polovině srpna už se často vkrádá dojem, že léto končí, čeká nás sychravý podzim a dalšího půl roku počasí, které prostě musíme nějak přetrpět. Když jsem jednu takovou sobotu vyrážel známým směrem, měl jsem chvílemi pocit, že pokud jde o počasí, pak horší časy už přišly.

Jižní Čechy měly za sebou divokou noc, po které zůstala jejich značná část bez proudu. Nezmiňoval bych tento detail, kdyby neměl na moje putování hned několikerý vliv. S přímými následky větrné bouře se poprvé setkávám v Dolním Dvořišti. Jako vždycky sem dojíždím s přesně vypočtenou zásobou benzínu (tentokrát opravdu hodně přesnou). Jenže obě příhraniční pumpy měly zavřeno – tedy abych byl přesný, přítomná obsluha byla schopna prodat něco malého k jídlu nebo k pití, pohonné hmoty bohužel nikoliv. Na můj návrh, že bych si jako počkal, až proud zase půjde, mi bylo okolo půl osmé oznámeno, že nejde zhruba od půlnoci a nikdo neví, kdy se tento stav změní. Podle neověřených zpráv by prý měla být v provozu jedna pumpa v Kaplici. Pochopitelně vím, kde je Kaplice, ale přesto se zeptám, jak je to asi tak daleko. Přece jen nemám ty zdejší vzdálenosti tak přesně zažité. Těch 9 kilometrů bych měl ještě v pohodě ujet, obracím tedy zpět do vnitrozemí. 

U benzínky, z mého momentálního směru ještě před Kaplicí, je poměrně dlouhá fronta, ale to je vlastně dobrá zpráva. Litr tu sice stojí o rovné 3 koruny víc než v Dolním Dvořišti, zdržení je asi třičtvrtěhodinové, ale kdo by na takové detaily v tuhle chvíli hleděl.

V Rakousku, zdá se, vítr takovou paseku nenadělal, alespoň z okna auta to vypadá, že kde je třeba, světla svítí. Už od hranic však tahle země dostojí pověsti, kterou v sobě už léta živím. Jediná změna občas nastane, když se silný déšť změní ve slabší nebo naopak. Už po pár desítkách ujetých kilometrů mám ale dojem, že druhá varianta je častější.

Jako vždy míjím nájezd na dálnici a stavím u první pumpy ve Freistadtu, abych koupil dálniční známku. Desetidenní jsou bohužel vyprodané, nabízejí mi pouze dvouměsíční.

Jsou sice nabídky, které se neodmítají, ale tahle mezi ně rozhodně nepatří. Při vědomí skutečnosti, že možností koupit dálniční známku je ve Freistadtu více, s klidem odjíždím. U benzínky na druhém konci města sice již nakoupím, zároveň však zjišťuji, že ne všechno v Rakousku momentálně funguje. Asi to tedy nemá žádnou souvislost s počasím, ale informace o zavřených toaletách mě překvapí velmi nemile, dokonce se dá říct, že tento nedostatek pociťuji naléhavěji než předtím malé množství pohonných hmot v nádrži. Detailů čtenáře ušetřím, omezím se jen na konstatování, že i tenhle problém byl nakonec bez následků vyřešen.

Cesta Rakouskem probíhá dlouho v poklidu. Dovolenkářů už je asi méně, déšť neustává ani po dalších zhruba dvou hodinách, kdy stavím kdesi u rakouské dálnice A1. Návrat z Velké cesty byl prostě výjimkou, která potvrzuje pravidlo, že přes Rakousko vždycky prší.

První komplikací je dopravní zácpa před křížením dálnic u Steinhäuslu, ale zdržení je nakonec kratší, než by se mohlo na první pohled zdát. Poblíž Vídně navíc konečně přestane pršet, takže zbytek cesty je hned o něco příjemnější.

Okolo tři čtvrtě na dvě stojím na rakousko-maďarské hranici. To mimo jiné znamená, že do cíle v Büku zbývá něco okolo hodiny cesty. Tato hodina obvykle bývá v dopravních špičkách prodloužena o pomalý průjezd městem Sopron hned za hranicí, což se potvrdí i tentokrát.

Ubytování vypadá velmi pěkně, nebál bych se skoro říct až přepychově. Poměr cena/výkon je v tomto případě prostě úžasný. Paní domácí navíc odmítne veškeré mé pokusy přidat k zaplacené ceně nějaké ty drobné forinty navíc a dokonce mi na přivítání – poté, co se ujistí, že už dnes nechci nikam jet – dá na výběr: „pálinka“ nebo „vörös bor“. Volím pochopitelně druhou možnost, tedy červené víno. S potěšením navíc zjišťuji, že paní je docela hovorná, takže možností pocvičit se v neformální maďarské konverzaci bude jistě více.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.