Vzpomínka na Jiřího Grossmanna

Dnes uplynulo 43 let od úmrtí Jiřího Grossmanna. Pobývat na tomto světě mu bylo dopřáno krátce - jen něco málo přes 30 let. Prakticky celý jeho umělecký život je spjat s osobou Miloslava Šimka, se kterým od roku 1967 tvořil vedle Suchého a Šlitra druhou semaforskou dvojici.

Vedle divadelníka a kabaretiéra byl Jiří Grossmann též skvělým textařem. Měl rád country v kombinaci s beatovou hudbou, a tak je jen logické, že hojně spolupracoval s kapelou Jiřího Brabce, která si tyto dva hudební styly dala do svého názvu. Grossmannovi se podařilo najít klíč k textování country, přičemž si uchoval osobitý styl, zároveň se však právě kvůli hudbě spolu se Šimkem dostávali do sporů s divadelním šéfem Suchým. Grossmannovy texty tehdy zpívaly hvězdy a hvězdičky domácí populární hudby - Naďa Urbánková, Pavel Bobek, Eva Olmerová, Jiří Helekal, Miluška Voborníková, Ladislav Vodička a další. Mnoho vlastních textů pak nazpíval Jiří Grossmann sám. Při zpětném pohledu v mnoha z nich najdeme známky toho, že konec svého života očekával. Přesto bych rád vyvrátil jeden mýtus: všeobecně se říká, že písní Závidím, kterou zpívala Naďa Urbánková, se Grossmann loučil se světem. Nahrávka však vznikla už v roce 1967, kdy snad mohl ještě chovat jakousi naději na prodloužení svého pozemského bytí, a kdy mu zbývaly ještě čtyři roky života a smíchu, který v nich stihl rozdávat. Činil tak až do samého konce - poslední televizní Návštěvní den vznikl v první listopadové dekádě roku 1971, Grossmann na jeho natáčení přijel z nemocnice a po skončení se odebral tamtéž. Závěrečnou děkovačku už fyzicky nezvládl. Humoru se však držel až do konce, a dokonce toho nejčernějšího. Je známý a snad i doložený výrok, který v nemocnici pronesl ke stejně těžce a stejně beznadějně nemocné spolupacientce: „Kdo umře první, dá flašku.“

Grossmann si často vybíral k otextování písně, které nesou jistou dávku tragiky už v originále, a tak mohly být nahrány české verze Ruby, nechtěj mi lásku brát, Blizzard nebo Drahý můj. V protikladu s tragikou mnohých písňových textů stojí některé - a teď si dovolím malou citaci - vysloveně žertovné. O takových písních se dá říct, že asi nebyly určené k domácímu poslechu z desek, ale do atmosféry Návštěvních dnů zapadly zcela samozřejmě. Na desky si našly cestu písně s humorem jemným - Ano, pane Jiří svým žertovným námětem, který důsledně vychází z originálu, pobaví i dnes. Grossmann napsal mnoho textů řekněme neutrálních, ale i ty nesou jasný rukopis jeho poetiky. Písně jako Po půlnoci (v níž se sešla dost překvapivá dvojice Milanů, konkrétně Chladila a Drobného), Jackson, Čekej tiše, Půlnoc je období zlé nebo Tobě náležel čas patří k tomu nejlepšímu v žánru moderní country, co v našich zemích kdy vzniklo. Pokud zpíval Grossmann sám, dokázal písním vtisknout svým přednesem neopakovatelnou atmosféru. Takže skutečně jen namátkou: Jako kotě si příst, Své banjo odhazuji v dál, Až tě náhodou potkám... Mnoho Grossmannem otextovaných písní se díky Roháčově ztvárnění Návštěvních dnů dočkalo i filmové podoby, ve které režisér hojně využíval hry s černobílým obrazem.

Návštěvní dny Šimka a Grossmanna si z prken Semaforu našly cestu i na tři gramofonové desky Pantonu, z nichž první dvě stihly vyjít ještě za Grossmannova života. Těžko říci, jak moc mohli oba ovlivnit jejich výslednou podobu, která byla od reality značně vzdálená. Jednalo se totiž o kompilace z různých představení, žádná z desek neobsahovala byť i jen výběr z jednoho pořadu. Komunistická cenzura navíc udělala z Návštěvních dnů v podstatě nezávazné legrácky bez hlubšího obsahu. Nic nebylo více vzdálené pravdě. Šimek a Grossmann ve skutečnosti rozvinuli žánr politického kabaretu a na jejich narážky reagovalo obecenstvo velmi živě, jak ostatně dosvědčují záznamy semaforských představení. Doba jim k tomu dala velkou příležitost, neboť těžiště jejich díla se ocitlo v období po srpnové okupaci. Na deskách se Návštěvní dny ocitly v podobě velice okleštěné - nejen že vypadly celé scénky nebo pseudoruské parodie na tehdejší populární hity, ale cenzorské nůžky upravily (a dost násilně) například i závěr povídky Moje jízda tramvají. Že se na desky nedostalo vystoupení Karla Kryla, to se v kontextu doby jeví vlastně jako logické. Přesto myslím stojí za připomenutí, že z jeviště Semaforu díky Šimkovi a Grossmannovi zazněla píseň Bratříčku, zavírej vrátka.

O něco více se, alespoň zpočátku, dostalo do televizních verzí Návštěvních dnů. Díky tomu byl třeba zaznamenán skvělý rozbor říkanky o Prašné bráně, postupně však cenzura zasáhla i zde. Dostala pořady tam, kde je mocipáni chtěli mít, tedy do mantinelů nezávadné zábavy. Více než na nahrávkách z desek tu také byl patrný zhoršující se Grossmannův zdravotní stav, již zmiňovaný poslední díl je už bývalé energii předchozích pořadů velmi vzdálený. Velká část natočeného materiálu skončila na necelých dvacet let rovněž v trezoru. Sestřih z televizních Návštěvních dnů, vydaný na dvou DVD, je navíc sestavený dramaturgicky velmi nešetrně.

Bylo vlastně jedno, jestli se představení jmenuje Návštěvní den, Hop dva tři nebo Besídka zvláštní školy (či její pozdější pokračování Besídka v rašeliništi). Schéma bylo totiž stále stejné: dialog - písnička - povídka - písnička. Pořád vystupovali jako Slávek a Jirka, pouze v Besídkách dostaly jejich postavy jiná jména: Jiří Grossmann představoval Reného Kolíska, doktora věd exaktních, Miloslav Šimek hrál ředitele Douchu. Tuto polohu si vyzkoušeli ještě ve Večírku pro otrlé, ve kterém Grossmann ztvárnil postavu spisovatele Dušana M. Pupáka, zatímco Šimek hrál jednou reportéra, v další scénce zase plavčíka. Právě Pupák na plovárně byl z celého pořadu jediné číslo, které shledal Supraphon nezávadným, a tak jej zařadil na výběrovou desku písní a scének nazvanou To byl Jiří Grossmann. A to bylo vlastně všechno, co si mohl pamětník dvojice Šimek & Grossmann až do roku 1990 poslechnout. V tom roce vyšla na gramofonové desce Besídka zvláštní školy. Vydavatelství Primus ji uvedlo na trh pod katalogovým číslem 1, tedy jako svou vůbec první vydanou desku. Bohužel šlo opět o velmi sestříhanou verzi, mimo jiné vypadly všechny písničky a s nimi i dialogy, které k nim směřovaly. Tentokrát to však bylo dané omezenou kapacitou zvukového nosiče. Úplné nahrávky obou Besídek přinesla až éra cédéček, stejně jako Večírek pro otrlé nebo bohatší pětidílnou sérii Návštěvních dnů, doplněnou o mnohá „závadná“ čísla. Kompletní dochované nahrávky představení Šimka a Grossmanna přinesl Supraphon poměrně nedávno na unikátním kompletu 17 CD.

Co Grossmann pro Šimka znamenal, dokumentuje nejlépe Šimkova činnost po Grossmannově smrti. Ve dvojici s Luďkem Sobotou zůstalo z předchozích časů jen málo - vlastně jen dialogy chytráka s hloupým, dovedené do extrémní grotesknosti až estrádnosti. Nic na tom nezměnilo ani dočasné rozšíření sestavy o Petra Nárožného. V tomtéž duchu pak Miloslav Šimek pokračoval i ve dvojici s Jiřím Krampolem, kteréžto období nezachránila ani snaha vrátit se opět po čase k psaní povídek. Poetiky starých dob už dosáhnout nemohl. Až na sklonku života se snažil vrátit k žánru politického kabaretu, ale prvoplánová snaha o politickou satiru byla místy až příliš úporná a křečovitá. Miloslav Šimek už zkrátka nikdy nebyl tak dobrý jako ve dvojici s Jiřím Grossmannem…