Kam směřuje lední hokej

Program NHL je momentálně do poloviny ledna zrušený. Obecně se má za to, že tam někde leží datum, které rozhodne o tom, zda se zruší celá sezóna. Není to však jediná věc, která momentálně hýbe světovým hokejem, byť je asi v současnosti sledovaná nejvíc. Je to vlastně takový paradox - velkou pozornost poutá soutěž, která se právě nehraje. Možná by stálo za to domyslet, co vše se od letošního ročníku NHL může odvíjet. Nádavkem se mrkneme i na hokejovou budoucnost v Evopě.

Podaří-li se znesvářeným stranám nakonec domluvit, máme jednu jistotu - na mistrovství světa uvidíme z NHL hráčů velmi málo, v krajním případě žádného. Zkrácená sezóna se totiž na svém konci protáhne, a zůstává otázkou, kdy skončí alespoň její základní část. Je možné, že vrcholy sezóny reprezentační máme už za sebou. Řeč je samozřejmě o dvou turnajích Euro Hockey Tour. Vždyť i nedávno skončený Channel One Cup novináři označovali za malé mistrovství světa. Bez účasti zámořských týmů je to trochu odvážné, ale o to nakonec nejde.

Byl to od trenéra Hadamczika velký risk, když se snažil složit co nejlepší (rozuměj nejhvězdnější) mužstvo. Další věty nemyslím ani tak ve smyslu konečných výsledků, spíše z hlediska účelu, jaký tyto podniky vlastně mají. Nesouhlasím s Hadamczikovou tezí, že je jeho povinnost vzít na turnaj nejlepší dostupný tým. Od toho Euro Hockey Tour není. Tato čtveřice turnajů slouží především k hledání sestavy či zkoušení ještě nevyzkoušeného, nazvěme to koneckonců, jak chceme. Trenér by měl prostě během reprezentační sezóny projevit ve své práci jistou koncepci. Toho jsme se letos zatím nedočkali. Z pohledu přístupu Aloise Hadamczika nezbývá než doufat, že NHL letos nezačne. I přes výprask, jakého se česká reprezentace dočkala na moskevském turnaji, lze jen těžko očekávat, že při nominaci na mistrovství světa některá jména vynechá, byť by na posledním podniku stokrát zklamala. V úvodu zmíněný risk spočívá v tom, že lze-li jeho přístup považovat za koncepční práci, podstupuje vědomě riziko, že se mu uprostřed sezóny vše sesype jako domeček z karet. To riziko tu stále je, i když s každým dnem menší a menší.

Najít odpověď na otázku, jak to za mořem nakonec dopadne, je velmi těžké. Soupeřící strany vedou kromě vyjednávací válku též psychologickou, a do médií se dostanou formulace diplomatické a říkající jen velmi málo. Vzpomeňte si na první výluku v sezóně 1994/95. Tehdy vlastně byla sezóna již veřejně odpískaná, a nakonec se začalo hrát v polovině února, daleko za proklamovaným mezním datem. Naopak při poslední výluce 2004/05 se chvílemi zdálo, že k dohodě dojde. 

Pokud jde o NHL, je mně osobně její osud v podstatě lhostejný, a pokud se hrát nebude, rád uvidím výkvět našeho hokeje na domácích hřištích i reprezentačních akcích. Vzato pohledem neutrálním a nezaujatým bude zajímavé sledovat, co budou konat strany sporu ve zbytku zrušené sezóny, jinými slovy zda nakonec dojdou alespoň k dohodě pro sezóny 2013/14 a další. Téměř jisté je, že po vypršení této hypotetické dohody nás čeká spor nový. Neodvratně k němu došlo po vypršení nových a pracně sjednaných kolektivních smluv v roce 2004 i letos.

Letošní výluka přesahuje rozměr této sezóny. Bohužel, NHL již několik olympijských cyklů otevřeně prohlašuje, že olympijský turnaj je pro ni trpěnou zátěží. Jak to bylo řečeno před Vancouverem? "Nic víc než reklama pro náš sport." Nebo tak nějak. Je to krátkozraké, je snad i trochu cynické, ale karty jsou odkryty. Vedení NHL zajímá jen byznys, z olympiády nemá nic (reklama se nepočítá) a těžko bude chtít zastavit NHL, když ji předtím pracně rozjede, možná spíš roztlačí. Zatím pokračují neplodná dohadování a peníze utíkají. Valná část zisků letos nenávratně zmizela. Platí to však bez výjimky pro všechny? Ekonomicky nejslabší, jindy prodělečné kluby se vcelku netají tím, že na zrušeném programu vlastně šetří. Pojďme se ohlédnout trochu do historie...

Od sezóny 1979/80 se NHL rozšířila na 21 týmů, přičemž do play-off jich postupovalo 16. V podstatě to znamená, že pro všechny účastníky trvala poměrně dlouho alespoň teoretická šance na postup do bojů o Stanley Cup. Liga se pomalu rozšiřovala - nejprve nenápadně, časem razantněji. Zatímco dlouho zůstával zmíněný sportovní předpoklad zachovaný, při nynějším počtu účastníků už s ním počítat nelze. Poslední sezónu hrálo již týmů třicet, přičemž do play-off jich stále postupuje 16. Téměř polovina tak zůstává mimo hru, pro mnohé z nich je za tohoto stavu ročník již v polovině ztracený. Ani diváka v Kanadě už nemůže bavit chodit takovou dobu na zápasy, v nichž v podstatě o nic nejde (připomeňme si, že sportovní zájem je tu jediný - vyhrát Stanley Cup, jména ostatních jsou historií zapomínána). Svým rozšiřováním a expanzí do hokejově nesmyslých destinací páchá NHL dobrovolně ekonomickou sebevraždu. 

Je až komické, že za mořem se odborářští bossové hádají o milióny dolarů. Ano, i hráči NHL, dolaroví multimilionáři, jsou zaměstnanci, a tedy odboráři. A místo miliónových platů, které by měli jisté i při dohodě na pro ně nejhorších podmínkách, pobírají v domácí lize často symbolickou korunu. Za mořem mezitím exhibují odboroví předáci, jejichž role je stejně podivná jako u nás doma - sledují vlastně jen svoje zájmy a hrají si na písečku vlastní reputace. Rozdíl je jen v tom, že je nakonec nikdo nebude volit do Evropského parlamentu.

Je otázkou, jak bude NHL vypadat "rok poté". Hlasy o nutné redukci NHL již padly, jde o to, zda by vůbec byly politicky přijatelné a tedy průchodné. Je jisté, že o olympijský turnaj v Soči bude mít vedení NHL zájem limitně se blížící nule. Reprezentační fanda snad aby si přál jediné, aby stopka v NHL trvala i přes olympiádu 2014. Hráči by tak byli stále ve stavu výluky a mohli by si jezdit i po reprezentačních akcích. Až takový "optimista" nejsem, takže nezbývá než doufat v jinou variantu. Ač jsem ruskému ani předtím sovětskému hokeji nikdy nijak nefandil, snad před olympiádou zapracuje z pozice nesporné hokejové velmoci na diplomatickém poli. Kdo ale zabojuje o případnou účast hráčů NHL na olympijském turnaji v jihokorejském Pchjongčchangu v roce 2018, to opravdu nevím...

Pojďme zpátky domů, v širším kontextu k evropskému hokeji. Ten zřejmě čeká změna nezávislá na dění za Atlantikem, a pokud k ní opravdu dojde, může to být změna prospěšná. Formát Euro Hockey Tour se už dávno přežil, opravdu nevidím velký smysl v neustálém omílání zápasů se stejnými soupeři v rámci takzvané silné evropské čtyřky. Čtyřka už dávno neexistuje: Slovensko se právem zlobí, že není oficiálně počítáno mezi špičku, a jsou tu i jiní, kteří oprávněně klepou na dveře. Zvýšení konkurence může být ku prospěchu nejen reprezentacím druhého sledu, mezi které se dá počítat Německo, Lotyšsko, Dánsko, Francie nebo Itálie. Norsko a Švýcarsko jsem záměrně nezmínil, to jsou totiž celky, které jdou poslední léta výrazně nahoru a rády by se automaticky viděly minimálně ve čtvrtfinále mistrovství světa. 

V budoucnosti docela blízké nás tedy zřejmě čeká v nějaké nové formě znovuzrozené mistrovství Evropy. Prospěje nakonec i těm čtyřem týmům, které hrají Euro Hockey Tour. Opticky i psychologicky je totiž něco jiného skončit čtvrtý-poslední nebo čtvrtý například z osmi. Otázkou zůstává, jaký zvolit formát. A tady se trochu bojím, že vyhraje politika a ten nejlepší scénář se realizace nedočká. Ostatně se o něm ani příliš nemluví. Mám na mysli dlouhodobou soutěž osmi nejlepších evropských týmů, hraná dvoukolovým systémem doma-venku. Klidně i se sestupem týmu na posledním místě, o kteroužto pozici nechť se třeba hraje nějaká vyzývací soutěž. V případě tohoto scénáře mohou nastat problémy termínové, Rusové se navíc nebudou chtít vzdát svého turnaje, jehož historie započala již v roce 1967.

Místo toho se tedy mluví o účasti dvanácti celků, nebo rovnou o zapojení všech týmů z Evropy. Máme se tedy těšit na zápasy Česká republika-Portugalsko nebo Rusko-Řecko? Stejně atraktivní budou pro nás utkání Rumunsko-Nizozemí nebo Polsko-Chorvatsko. Ano, i v těchto zemích se hraje lední hokej, a jsem všema deseti pro to, aby nějaká evropská B-soutěž s vyhlídkou postupu mezi nejlepší existovala. Nějaká rozumně početná elita by však měla být nějakým rozumným způsobem vyčleněna. I když vše dopadne asi trochu jinak, než bych si představoval, lepší něco než nic. Jako klad vidím zánik nesmyslu zvaného Euro Hockey Challenge. Mimochodem, tušíte někdo, kolikrát se tato soutěž hrála a jak v ní česká reprezentace dopadla? Tak tedy, bylo to zatím dvakrát a zdobí nás jedno třetí a jedno první místo. Pěkné, že? Letos jsme hráli s Německem, Lotyšskem a Slovenskem, loni s Norskem, Běloruskem a Švýcarskem. A Rakušanům ta štrapáce letos přišla tak atraktivní, že se v posledních dvou zápasech nechali zastoupit Francií...

Ještě předtím se musíme prokousat dalším severským mistrovstvím světa. O jeho letošních úskalích jsem již psal, v příštím roce nás nutně čeká totéž. Jen v obráceném gardu, když si Švédsko a Finsko vymění pozice. IIHF snad po těchto zkušenostech opustí model pořadatelství dvou zemí, v tomto smyslu vidím české rozhodnutí nesvěřit část mistrovství světa 2015 Slovensku jako velmi rozumné. A snad se vrátíme i k osvědčenému hernímu systému, používanému do roku 2011.