Léto roku devatenáctého (4.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Kniha první: Julské Alpy

4. kapitola: Bohinj (3. července 2019)

Prospané první odpoledne je prostě třeba nějak dohnat. Přesun od Aljažova domu do Ukance se naštěstí obešel bez jakéhokoliv zdržení a prakticky přesně za předpokládanou hodinu a čtvrt jsem v Ukanci. Vlastně ne přímo v Ukanci – chci-li se dostat k cíli, musím obec nechat trochu stranou. Ze všeho nejdříve si ale dávám oběd. Plánované to ani nebylo, jenže co jiného zbývá, když narazíte na tak pěknou restauraci...

Při čekání na oběd odběhnu do domku se suvenýry, lednička doma bude zase o nějakou tu magnetku bohatší. Díky strategické poloze mého stolu to odběhnutí znamená jen pár metrů. Vracím se akorát k obědu.

Čevabčiči podávají s chlebem, ale jinak je docela dobré. A vlastně ho v této kombinaci docela vítám, neboť hranolky, které mnohde i přes jinak dobrou kuchyni dávají ke všemu, už se mi během let trochu přejedly.

Plánovaná káva se však nekoná. V několika jazycích vyslechnu informaci o tom, že se porouchal kafostroj. Před placením se snažím dvěma servírkám vysvětlit, co je to turek, ale ta starší na mě kouká snad ještě divněji než ta mladá. Obě bez rozdílu pak nad tou českou podivností kroutí hlavou. Vzdávám to.

Takže tedy bez kafe, ale i tak vyrážím vzhůru k vodopádu Savica. Výstup přeruší jen domek, kde je potřeba koupit si vstupenku. Dospěláci za 3 eura, děti za polovic.

Ke vstupence dostanete informační leták. K dispozici je v mnoha jazycích, čeština nechybí. Kromě základních informací o vodopádu obsahuje úryvky z lyricko-epické Prešerenovy básně Krst pri Savici z roku 1835. A také pokyny, že nemáte chodit mimo cesty. Jenže když si dáte k obědu dvakrát pití, protože je kolem 30 stupňů, pak prostě zákazy porušit musíte... 

Zmíněný Krst pri Savici pojednává o nějakém Črtomirovi, který se na naléhání jisté Bogomily, do níž byl zamilován, nechal pokřtít. Mělo se tak stát právě v těchto místech. Prešeren prý básní vodopád proslavil. Jestli to byl skutečně on, nebo rakouský arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinský, vnuk Marie Terezie a syn Leopolda II., jinak průzkumník i milovník Alp, jenž navštívil vodopád už v roce 1807, to nechť posoudí jiní.

Výšlap k vodopádu není nijak dlouhý, celkem ujdu jen něco přes kilometr, ale v horách se turistické trasy měří na čas. Za necelých 20 minut jsem tam, po prudkém stoupání s více než stometrovým převýšením s tepovou frekvencí snad 120 za minutu. Před cílem je naštěstí krátká rovinka, kde se oko ještě navíc může potěšit výhledem na ledovcové údolí s Bohinjským jezerem ([bochiň-]).

Horko je velké, ale vodopád funguje jako přírodní klimatizace, takže pobývat u něj je velmi příjemné. Se svou výškou 78 metrů je Slap Savica až někde na 16. místě slovinského žebříčku vodopádů, ale to je myslím zcela nepodstatné. Uchvátí na první pohled. A vlastně jsou to vodopády dva – ten menší je vysoký 25 metrů. Jezírko, do kterého oba padají, je umělé, což prozradí hráz, viditelná na okraji fotky

A nechybí tu ani připomínka návštěvy rakouského arcivévody. Pamětní kámen byl na místě instalován ještě v témže roce, ve kterém Jan Habsbursko-Lotrinský svůj výstup vykonal.

Než ten kilometr sejdu směrem dolů (což jde o poznání snadněji) a ujedu dalších asi osm podél Bohinjského jezera, obloha se zatáhne. Nejdřív jsem z této barevné varianty nadšený moc nebyl, ale nakonec musím uznat, že něco do sebe má.

Déšť i bouřka jsou na spadnutí. Jenže jsem rozhodnut osvěžit se v jezeře, takže mraky mě nezastaví. Netuším, kolik Celsiových stupňů voda má, ale moc nad dvacet jich nebude. Fotku na molu jsem získal výměnou za rodinné foto. Prostě taková drobná vzájemná mezinárodní protislužba, na tom není nic až tak zvláštního. Více mě udivil fakt, že rodinka se dvěma dětmi je z Uruguaye. 

Asi by stálo za upřesnění, kam jsem vlastně dojel. Vesnice Ribčev Laz (prosím číst správně [ribčeu]) o zhruba 160 obyvatelích proslula kostelem sv. Jana Křtitele (Cerkev sv. Janeza Krstnika) a poblíž stojícím kamenným mostem, které se staly jakousi ikonou Bohinjského jezera. 

A ještě jednou věcí je Ribčev Laz známý: na tak malou vesnici je tu poměrně dost hotelů a dalších ubytovacích zařízení. Jejich celková kapacita může s počtem stálých obyvatel směle soupeřit. A dobré je snad i dodat, že zdejší ubytování je velmi drahé, snad nejdražší v celém Bohinji. 

Mimochodem, ve Slovinsku žádné sídlo s názvem Bohinj nenajdete. Je tu jen občina toho jména, složená z více než 20 vesnic. Občina obvykle nese jméno největšího ze sídel, v němž pak také sídlí její správní orgány. Střediskem občiny Bohinj je však netypicky Bohinjska Bistrica. Znak občiny pak tvoří stylizovaná podoba jezera a kostela s mostem.

Déšť opravdu přišel – za fotkou hospody tedy nehledejte žádný velký umělecký záměr. Stačí fotit přes sklo z auta. Večeři vybírám čistě podle ceny, podle tohoto kritéria vítězí guláš. Je vysoce pravděpodobné, že na nějaký ještě během příštího týdne dojde, ale aspoň budu mít nějaký srovnávací materiál. Guláš ve slovinském provedení z toho nakonec nevychází tak špatně. Že jde o jídlo lehké a po všech stránkách vyvážené, o tom snad nikdo nepochybuje.

Za počasí, jaké už nějakou tu hodinu trvá, nemá smysl vymýšlet nějaký další program. Něco po sedmé hodině večer se vracím do Koprivniku. Pršet má až do noci.