Hry v Riu, hry všelijaké

22. 08. 2016 14:54:03
Olympijské hry 2016, konané v brazilském Riu de Janeiro, jsou minulostí. Hrám 31. letní olympiády lze přiřadit několik přívlastků, záleží vždy na úhlu pohledu. Zkusím se na ně podívat především z toho českého.

Hry dopingové

Tahanice kolem her začaly dávno před jejich zahájením. Rozkrytím organizovaného ruského dopingu byla odstartována aféra obřích rozměrů, která hrozila vyloučením Ruska z her. Nakonec to za všechny ruské sportovce odnesli jen atleti. Ostatní sportovní federace neměly odvahu Rusům účast zakázat, a tak využily celkem vágního stanoviska Mezinárodního olympijského výboru, který rozhodnutí o ruském startu nechal právě na nich. Tímto alibistickým rozhodnutím ze sebe setřásl rozhodující díl odpovědnosti a případnou černou práci nechal na jiných.

Ruští atleti si stěžovali na kdeco. Tu na nespravedlnost, tu na uplatnění principu kolektivní viny. Nikdo však nehledal chybu když ne přímo u sebe, tak alespoň doma v Rusku. Vrcholem bylo teatrální vystoupení Jeleny Isinbajevy, která tak trochu odkryla podstatu průměrné ruské povahy sportovce, skládající se dílem z pocitu výjimečnosti a dílem z lehké nabubřelosti.

Nejsem takový idealista, abych měl bláhové představy o dopingové čistotě dnešního i dřívějšího sportu. Snad pořád existují čestné výjimky, ale jinak se sportovci nedělí na dopující a nedopující, ale na dopující a na ty, které ještě nechytili. I u největších atletických hvězd předpokládám technologický postup, kdy je vyhlédnut talent, následně izolován od okolí, patřičně nazobán, a teprve po vyloučení všech závadných látek nasazen do závodů jako hotová hvězda. Svět je hravý, svět to chce, a tak je lehce klamán. Vždyť ty rekordy jsou tak lákavé a závody tak dramatické.

Oprávněný mohl být ten ruský argument, že mnozí dosud čistí ruští sportovci startovat nemohli, zatímco mnozí usvědčení po vypršení trestů startovali. V tom nepochybně kus pravdy je, a Mezinárodní olympijský výbor musí stanovit jasná pravidla, tresty musí být naprosto jednoznačné a v zásadě neprominutelné. Jen tak je možné odstranit pocit dvojího metru.

Hry politické

Zatímco je široce proklamován apolitický charakter olympijských her, politika do nich zasahovala tu více, tu méně, ale prakticky neustále. Dvojí bojkot her 1980 a 1984 je asi stále v paměti, ale už předtím došlo k africkému bojkotu her 1976, ještě předtím svět zažil mnichovský masakr, vše provázel kontinuální zákaz startu jihoafrických sportovců. Nacistické zneužití her 1936 už pamatuje málokdo. Světové války pak zapříčinily, že se dvoje zimní a troje letní hry nekonaly vůbec.

Ale to vše je minulost. Současnost si s olympiádou pohrála zcela jinak. Před celým světem v Riu nastoupil tým uprchlíků, údajně jako součást obrazu současného světa. Zažili jsme i na vlastní kůži tahanici okolo splnění či nesplnění kvalifikačních kritérií. Musím se ptát, kolik kvalifikačních limitů bylo splněno při nominaci tohoto trochu záhadného výběru. Příště může být na seznamu účinkujících třeba tým hasičů, záchranářů nebo policistů - ti také konají mnohdy hrdinské skutky srovnatelné s dostrkáním lodi do vytčeného cíle, čímž by rovněž mohli nahradit kvalifikační limity, k obrazu současného světa nepochybně patří, a navíc se při tom nedopouštějí nelegálních vstupů na cizí území.

Hry zákulisní

Možná je zažily i jiné výpravy, ale u nás byl bohatě mediálně pokryt případ Martiny Sáblíkové. Hledal se a zřejmě dosud nenašel viník její neúčasti v cyklistické časovce. Trochu unikala podstata věci, totiž faktické nesplnění kvalifikačních podmínek. Můžeme se stokrát přít o to, jestli jsou pravidla nastavena správně (a já si myslím, že nejsou), ale jsou platná a činovníci našeho cyklistického svazu měli v podstatě dvě možnosti: buď se včas snažit o jejich změnu, nebo se postarat o to, aby Sáblíková podmínky účasti splnila. Šance prvního postupu si netroufám odhadnout, ten druhý podle všeho reálné šance na úspěch měl. Stačilo nepodlehnout klamné iluzi, že už je hotovo.

Martina Sáblíková nakonec do Ria odcestovala a na místě samém čekala na výsledek vleklého sporu. Ona sama i veřejnost byla utvrzována v tom, že šance na start na olympiádě je nemalá. Ve skutečnosti nebyla prakticky žádná. Nikdo si nemohl dovolit otevřít Pandořinu skříňku - s povolením startu Sáblíkové bylo reálné spuštění takové vlny podobných žádostí a souvisejících protestů, jež by předchozí kvalifikace na hry mohla změnit v hotovou frašku. Snad tedy tento případ přinese do budoucna své ovoce v podobě změny jednoho trochu nelogického pravidla.

Ještě po posledním slyšení u Mezinárodní sportovní arbitráže byl šířen nemístný optimismus. Nikdo si neuvědomil, že přikyvování členů komise sice znamená, že argumentům pozorně naslouchají, ne však nutně i to, že s nimi souhlasí.

Dodnes si velmi cením přístupu Květoslava Žalčíka, který se veřejně přihlásil ke své chybě při přihlašování běžecké štafety na olympiádě v Turíně. Nic nezakrýval, na nikoho nepřehazoval odpovědnost ani vlastní pochybení. I proto jsem byl rád, že po nabídnuté rezignaci ve funkci manažera běžeckého lyžařského týmu zůstal. Člověk takového charakteru mezi českými cyklistickými funkcionáři evidentně chybí.

Hry Krpálkovy

Pojďme k příjemnějším stránkám české účasti v Riu. Zde nelze začít jinak. Olympijská medaile jakákoliv je sice vždy cenná, ale zlatá vždy ční nad vším. Navíc, když je jediná. V životě jsem v televizi nesledoval žádný přenos žádné judistické soutěže, judu nerozumím. Během olympiády jsem pochytil, že existuje nějaké yuko, ippon, wazari a ouchi gari. Rozeznám je od sebe asi tak jako Salchowa od Rittbergera (tedy vůbec). Přesto jsem si nenechal ujít jediný Krpálkův zápas. Na tom člověku bylo jasně vidět, že chce, a nedovolil jsem si ani zapochybovat o tom, že medaile to nakonec bude. Držel jsem palce a měl jsem radost, kdykoliv jsem v zápasech viděl nějakou Krpálkovu aktivitu, a laicky doufal, že právě teď to bude za nějaký ten bod.

Hry vodní

Stejně jako v Londýně, i v Riu první česká medaile patřila vodnímu slalomáři. Vlivem až příliš tvrdých kvalifikačních limitů jsme mohli vyslat jen jednoho zástupce, a tak účastnické místo nezbylo na Vavřince Hradilka, stříbrného v Londýně. Jiří Prskavec ho však zastoupil téměř dokonale, byť svou medaili získal i trochu se štěstím. Ale to ke sportu odjakživa patří.

Z klidné vody připluly ještě dvě další medaile. Kajakář Dostál vybojoval úžasné stříbro na kilometrové trati, byl též členem čtyřčlenné bronzové posádky na stejně dlouhé trati. Stal se tak jediným českým účastníkem her, který si domů odváží dvě medaile, navíc bronzový čtyřkajak jako jediný obhájil svoje pozice z Londýna 2012.

Soupeření na klidné i divoké vodě přineslo další přední umístění českých zástupců, leč zde se zhusta jedná o promarněné naděje. Chyby připravily o lepší umístění všechny zbývající české vodní slalomáře, o medaili mohli bojovat prakticky ve všech finálových závodech, kterých se zúčastnili.

Nepochybně skifařským zklamáním byl nepostup obhájkyně olympijského zlata Mirky Topinkové Knapkové do finále. Její úžasný olympijský příběh, započatý už v Athénách 4. místem, pokračující 5. místem z Pekingu a zlatě se lesknoucí v Londýně, dostal trochu smutnou tečku.

Tři medaile ze tří olympiád po sobě má skifař Ondřej Synek, což je úctyhodná bilance. Tajně jsme doufali, že by se konečně mohlo povést zlato, ale Synek ke své smůle nyní závodí v éře Mahé Drysdala. Ten mu sice přepouští první místa na světových šampionátech, poslední dvě olympiády si ale Synka hlídá. V Pekingu sice Synek Drysdala porazil, oba však tehdy v souboji o zlato předčil Olaf Tufte. Letos byl tedy opět napjatě očekáván jejich olympijský souboj, oba však málem zaskočil Chorvat Damir Martin. Patrně nejdramatičtější veslařský závod v olympijské historii rozhodla až cílová fotografie.

Hry cyklistické

Kromě předem ztracených tahanic o účast Martiny Sáblíkové v časovce přinesly hry dvě tváře české cyklistiky. Rovnou řeknu, že silniční cyklisté zklamali. Hromadný závod dokončil z české čtveřice jediný Vakoč, a to na nijak zaznamenáníhodném 58. místě. Až velkohubá prohlášení předcházela mužskou časovku, při které se opět žádný velký zázrak nekonal. Naši cyklisté si dokázali v hromadném závodě dojet pro společnou fotku, pak se tiše vytratili. König se sice půl závodu kochal průběžným prvním místem v časovce, ale to trvalo jen do té doby, než vyrazila silnější skupina.

Nic velkého se nekonalo ani na dráze - Kelemenovy výsledky ve sprintu ani v trochu podivné disciplíně keirinu neznamenají pro historii žádný významný zápis.

Potěšila jen naše účast v závodech horských kol. Kateřina Nash svým 5. místem zapsala nejlepší umístění české ženy v olympijské historii. Stříbro Jaroslava Kulhavého z posledního dne olympiády patří k zářivým českým výsledkům, byť tentokrát nedošlo k zopakování londýnského souboje s Nino Schurterem. Schurter ale jel svou samostatnou kategorii, a pro Kulhavého, limitovaného navíc zdravotními problémy, byl v podstatě nedostižný od chvíle, kdy se rozhodl pro nástup.

Hry tenisové

Nebývalou medailovou úrodu zařídili tenisté, a ještě lépe řečeno, při vší úctě k Radkovi Štěpánkovi, tenistky. Velká očekávání jsme měli vždy, ale od dvojitého úspěchu v Atlantě se až do londýnského stříbra z dámské čtyřhry stále nějak ne a ne zadařit.

Hry v Riu jsou co do počtu tenisových medailí srovnatelné jen s už trochu letitým soulským úspěchem. Tři bronzové medaile jsou doplněny čtvrtým místem v dámské čtyřhře poté, co naše čtyři tenistky byly nuceny podstoupit doslova sestrovražedný boj v situaci, kdy medaile z této soutěže byla matematicky jasná, zbývalo jen rozhodnout, které dvojici připadne. Nakonec se radovalo duo Šafářová-Strýcová, ale pro diváka to byl takový podivný zápas, kdy pořádně nevěděl, komu vlastně má fandit. Na jedné straně stály pozdější vítězky tohoto souboje, které dosud olympijskou medaili neměly, na druhé straně obhájkyně londýnského stříbra Hlaváčková-Hradecká. Právě pro Andreu Hlaváčkovou to byly hry spíše smolné. Nejen že si jako jediná česká hráčka z Ria nakonec žádnou medaili neodvezla, nádavkem má ještě nepříjemné zranění ze semifinále čtyřhry. Že ji Martina Hingis trefila přímo do oka, to lze jistě přičíst smůle, lze ještě tolerovat snahu hrát na tělo, což se v tenisu celkem běžně dělá, ale následné chování švýcarské čecho-slovenky nestojí snad ani za komentář. Našim holkám v situaci, kdy jedna nejdřív nevidí skoro vůbec a následně při podání vidí míčky hned dva, dva ztracené mečboly ani v nejmenším nevyčítám.

Čistě po sportovní stránce byla medaile pro Lucii Šafářovou a Barboru Strýcovou zasloužená - vyřadily v 1. kole nasazené jedničky sestry Williamsovy, ve čtvrtfinále pak též favorizované Italky Errani-Vinci.

Osud tomu chtěl, že naše bronzové tenistky prohrály v semifinále s pozdějšími vítězkami. Stejně tomu bylo i v dámské dvouhře, a stejně tak zbyl pocit, že do finále projít šlo. Petra Kvitová trochu doplatila na své výkyvy formy, kterých zvládne několik i během jediného zápasu. Nakonec svou vytouženou olympijskou medaili vybojovala, a radost z ní měla nefalšovanou. Úspěšný fedcupový tým přenesl svoje umění i na olympijské kurty, a přes fakt, že tenis je navýsost individuální sport, pořád vidím tuhle tenisovou medailovou úrodu tak trochu jako kolektivní dílo všech.

Medaile ze smíšené tenisové čtyřhry bývá označována jako jedna z nejsnadnějších, a celá soutěž tak trochu jako srandaturnaj. V případě českého páru Hradecká-Štěpánek byl tento dojem umocněn ještě tím, že jim soupeři zápas v prvním kole bez boje vzdali. Náš smíšený pár tak cestou k medaili odehrál pouhé tři zápasy. V semifinále opět prohrál s pozdějšími vítězi soutěže, přičemž na Hradecké byla čím dál tím víc patrná únava a Štěpánek hrál tenhle mix snad až příliš galantně. Takže nějak nezbylo nic, čím a jak by tenhle zápas šel vyhrát. Zcela jiný Štěpánek nastoupil do boje o 3. místo, a byl to přesně ten bojovník, kterého známe z Davis Cupu. Z bronzové medaile se nakonec radoval, jako by mu bylo o takových 30 let méně. A ta medaile se počítá jako každá jiná.

Hry bronzové

Tahle kapitola se nutně tématicky prolíná s tou minulou. Jenže co nadělám. I bronz českého čtyřkajaku stejně jako bronz Prskavcův byl už zmíněn, takže zbývá vlastně jen 3. místo Barbory Špotákové. Ani ona neobhájila svoje pozice z Londýna, a v jejím případě vlastně i z Pekingu, ale v situaci, kdy sotva stihla doléčit zlomeninu nohy, není bronz ztrátou, ale jednoznačně ziskem. Bylo k němu potřeba nezměrného úsilí nejen v přípravě, ale především v samotném závodě. Jestliže Špotáková zažila olympiádu, kdy by každý její pokus byl vítězný, tentokrát přinesl medaili pokus jediný vydařený, v pořadí pátý. Optimismu nedodávalo ani 5. místo z červencového mistrovství Evropy, ale nakonec je z toho medaile, v kterou sice optimisté tajně doufali, ale realisté s ní ani příliš nepočítali. Barbora Špotáková má medaili ze tří olympiád v řadě, v tom může konkurovat svému vzoru a někdejšímu trenérovi Janu Železnému.

Česká olympijská výprava přiváží z Ria celkem unikátní a svým způsobem raritní sbírku sedmi bronzových medailí. Už byla nadnesena otázka, jestli se jedná o úspěch či nikoliv. Pro srovnání bylo uváděno Slovensko, které nás v medailovém pořadí předčí. Ano, předčí, díky dvěma zlatým. Předčí nás i země s bilancí dvou zlatých a ničeho k tomu. Ale desítka medailí řadí Rio z hlediska prostého počtu k nejúspěšnějším olympiádám v české historii. Pravda, je třeba vidět drobný ústup z pozic téměř u všech londýnských medailistů, ale pokud z toho byla medaile, byť i nižší hodnoty, jde vždy jednoznačně o úspěch. Olympijská medaile se prostě vždy počítá. Za úspěšné byly prohlášeny všechny letní olympiády v éře samostatné České republiky: Atlanta (4-3-4), Sydney (2-3-3), Athény (1-3-5), Peking (3-3-0), Londýn (4-3-4). Není důvod, aby tomu v případě Ria (1-2-7) bylo jinak, byť se z hlediska prosté matematiky jedná o hry úspěšné nejméně.

Hry bramborové

Kromě šťastných mají každé hry i své smolaře. Mnozí z nich obsazují sice výborné, ale neoblíbené čtvrté místo, které v našich končinách dostalo přezdívku bramborová medaile. Na tomto místě skončilo hned 5 českých zástupců. Myslím, že vedle medailistů patří k těm, na něž bychom neměli zapomínat. Patří k nim ostatně i několik výsledků z míst jen o pár příček nižších.

Chyba připravila o medaili kanoistu na divoké vodě Vítězslava Gebase, o tom již byla zmínka. Dlouho jsme doufali v opětovný střelecký úspěch Davida Kosteleckého, zlatého z pekingského trapu. Ten se dostal do souboje o 3. místo, kde však už od počátku ztrácel. Za zmínku stojí ještě 7. příčka Adély Burns z polohového závodu v libovolné malorážce na 50 m, ve kterém získala na minulých hrách bronzovou medaili. Naši střelci jinak díru do terčů ani do světa neudělali, a poprvé od her v Los Angeles není ani jeden z nich zapsán mezi medailisty. Vím, tam jsme vůbec nebyli. Tak tedy od Moskvy 1980.

Ve výčtu 4. míst nelze zapomínat na tenisový pár Hlaváčková-Hradecká, ale pojďme k těm, o nichž ještě řeč nebyla. Ani ne tak zklamaní, jako spíše nešťastní jsme byli ze ženského finále na 400 m překážek. Ještě na začátku poslední rovinky jsem to viděl na stříbro, ale před Zuzanu Hejnovou se kromě jasné vítězky dostaly ještě další dvě závodnice. Padaly tu osobní i sezónní rekordy, těžko lze cokoliv vyčítat. To se prostě stává.

Na samý konec jsem si nechal dalšího českého bramborového atleta, tyčkaře Jana Kudličku. Ani ne tak pro výkon samotný, neboť k medaili mu scházelo trochu víc než pověstný kousek štěstí, ale pro jeho výrok. „Tak jsem prostě čtvrtej. Třeba někoho chytí.“ Hláška, která vypovídá o současném sportu více, než si dovedeme představit. Výsledky se přepisovat rozhodně ještě budou, a změny jistě půjdou dál než třeba k hrám v Londýně.

Že čtvrté místo není tak špatným konečným umístěním, prokázal případ Vítězslava Veselého. Dodatečně byl zapsán na bronzovou příčku londýnského olympijského závodu oštěpařů. Byla to trochu paradoxně první medaile, kterou jsme si mohli připsat během trvání olympijských her v Riu. Byť ji Veselý ještě fyzicky nemá. Mezinárodní olympijský výbor totiž nejprve čeká na to, až vrátí medaile ti, kterým byly odebrány. Což se může táhnout hodně dlouho a tento systém je dost pomalý. Přitom ke změně londýnských výsledků došlo během konání olympijských her. Olympijští funkcionáři jsou na místě v hojném počtu, na místě byl i nový medailista (i kdyby nebyl, lze ho promptně přizvat), výsledky jsou už oficiálně opraveny, jen ta medaile fyzicky chybí. A to je možná to jediné, co schází k tomu, aby byl sportovec odměněn přímo na olympijských hrách, byť ne na těch „svých“.

Veselý se spolu s Frydrychem a Vadlejchem dostal do finále soutěže oštěpařů, ale to byla jeho poslední hvězdná chvilka. Ve finále nejprve skončil na 12. místě Frydrych, v užším finále skončil Veselý sedmý a Vadlejch osmý. Celou dobu jsem měl neodbytný dojem, že tři naše oštěpaře závod nijak zvlášť nebaví a chtějí ho hlavně mít co nejdřív za sebou. Prohrát či být poražen se dá, ale podobný přístup už dlouho nepamatuji. Marně čekal i přítomný trenér Železný, pro kterého je sice trojnásobná finálová účast jeho svěřenců nesporným úspěchem, ale pak už musel jen protrpět marné i matné úsilí celé trojice. Ta nám během jediného závodu dopřála hned dvakrát trochu rozpačitý pocit z posledního místa.

Hry podivné

Ten český oštěpařský večer byl podivný ještě z jiného důvodu. Konal se totiž i finálový závod na 800 metrů, prý žen. Pokud nechá IAAF ženy závodit s viditelnými a prokázanými polovičními muži, nebo chcete-li „genderově naprosto nekorektně“ hermafrodity, nemá cenu tento závod jakkoliv hodnotit. Zvítězila osoba jménem Caster Semenya, která má prý šanci překonat světový rekord Jarmily Kratochvílové. Více k tomu nemá cokoliv říkat, zvlášť když už jsem to před 4 roky na tomto místě udělal. Čekám, kdy skutečné ženy začnou stávkovat a na protest proti současnému stavu odříkávat svou účast v závodech, kterých se kromě jmenovaného závodníka zúčastní i další dvě takzvané medailistky z poslední olympijské osmistovky.

Množí se také ekonomické přestupy sportovců do jiných národních reprezentací. Mnoho nejen atletických výprav tak vypadá trochu jako výběr subsaharské Afriky. Jiným příkladem může být katarská házenkářská reprezentace, z jejíhož vyřazení ve čtvrtfinále musí mít divák radost už čistě ze sportovních důvodů.

Z běžce, který dříve startoval za administrativně zrušené Nizozemské Antily, je najednou nejrychlejší Evropan. A dalších příkladů by se našla celá řada. Vrcholem všeho byl pro mě celkem náhodou zahlédnutý přenos z ping-pongového utkání dvou Číňanek. Jenže komentátor, pro kterého možná byla jejich jména špatně vyslovitelná (také si je nepamatuji), jedné říkal Němka a té druhé zase Francouzka. Jeden neví, jestli se má smát nebo divit. Není to zdaleka problém jen těchto her, ale rozhodně je to problém, který volá po řešení.

Hry turistické

Každá olympijská výprava zaznamenává výsledky průměrné, v tomto není ta letošní česká žádnou výjimkou. Často se však hovoří o olympijském turismu, tedy jinými slovy o nadměrné účasti sportovců, kteří na solidní výsledek nemají, tedy ještě jinými slovy těch, kteří skončí hluboko v poli poražených.

Pro naplnění coubertinovského hesla by jistě postačila mnohem skromnější plavecká účast. Nebylo možné očekávat nějaký pronikavý úspěch, ale stav, kdy ani jeden z českých plavců nepostoupí z rozplavby, a zároveň se nikdo ani nepřiblíží k českému či osobnímu maximu, rozhodně za zamyšlení stojí. Zbytečně početná byla i zmíněná cyklistická výprava, s výjimkou jediného vyhraného zápasu nic nepředvedli ani stolní tenisté. Svůj boj jiného druhu sice vybojoval Petr Koukal, ale trojí účast na olympiádě a ani jeden vyhraný zápas z celkově pěti je snad i méně, než lze čekat i při nejvyšší míře skromnosti.

Jistě, je tu argument o splněném olympijském limitu, případně úspěšné kvalifikaci. Pokud si někdo vybojuje účast v kvalifikaci, což se mimochodem nepovedlo žádnému českému kolektivními sportu, pak ještě prosím, ale limity lze nasadit takové, aby kladly jen o kousek větší nároky než prostou olympijskou účast. Pro tu skutečně stačí vyslat jediného plavce.

Musel na hry čerstvě sedmnáctiletý střelec Filip Nepejchal, který při svých třech startech v Riu obsadil místa ve třetí a čtvrté desítce, přičemž nepostoupil ani z jedné kvalifikace? Často se argumentuje sbíráním zkušeností. Můj názor je takový, že olympiáda by měla být pro sportovce vrcholem. Na sbírání zkušeností jsou zcela jiné závody. Český olympijský výbor by si tedy měl udělat trochu jasno v pojmech.

Hry plážové

Nelze pominout poměry v našem ženském plážovém volejbale. Doby úspěšné dvojice Kolocová-Sluková jsou v nenávratnu. Když si jedna z hráček začne s trenérem, nemůže to dopadnout dobře. Kolocová byla z týmu víceméně vyštípána, na jejím místě je momentálně Barbora Hermannová, jejíž úloha není zrovna k závidění. Oproti Londýnu se jedná pochopitelně o pád herní i výsledkový, byť je postup ze skupiny vydáván za úspěch. Ale Sluková a Hermannová postoupily jen do jakési baráže, z níž se do hlavní části vyřazovacích bojů už nedostaly. Důkaz toho, že interpretovat lze při troše dobré vůle cokoliv jakkoliv.

Hrálo se o půlnoci, do poslední chvíle neznaly soupeřky, takže nebyl čas na taktickou přípravu. To byly udávané důvody prohraného předkola play-off. Fajn, ale nebyly na tom jejich soupeřky úplně stejně? Našim nejprve vadil hluk na pláži, po půlnočním zápase si zase stěžovaly na nepřítomnost diváků a tedy ticho při zápase. Ženská prostě neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nemá... Naše nová dvojice prokázala nesehranost. A také neschopnost zvládat krizové situace. O způsobu, jakým to Slukové šlapalo ve dvojici s Kolocovou, si můžeme nechat jenom zdát. Místo vzájemného hecování jsme o pauzách mohli zaslechnout jen pokyny ze strany Slukové, které navíc k cíli nevedly. Ano, ona je ta, co udílí pokyny, je z ní prostě trochu mentorující slečna trenérová. Takový stav nikdy k úspěchu nepovede.

Hry komentátorské

Na samý konec si nechám televizní komentátory. České televizi patří pochopitelně dík za zprostředkování olympijských zážitků. Ale i v práci komentátorů jsou rezervy. Obstáli klasikové Jaromír Bosák a Michal Dusík, druhý jmenovaný byl jako obvykle skvělý ve všech sportech, na které sáhl. Bosákův spolehlivý výkon trochu opticky devalvoval fakt, že jeho ČEZ zóny byly snad až příliš často reprízovány. Kolikrát jsem v poslední den olympiády viděl nebo alespoň zahlédl díl se Zuzanou Hejnovou, to říct nedokážu, ale počet hraničil s otravností. Křest ohněm zvládla Barbora Černošková, i když trochu bohužel ve sportu, který u nás zrovna masovou oblibu nemá a chybí mu i výsledky. Černoškové nepochybně pomohl i fakt, že synchronizované plavání kdysi aktivně provozovala, takže bylo vidět (slyšet), že ví, o čem hovoří.

Nemohu si odpustit a zmíním i Roberta Zárubu. Ten se ujal finále ženského fotbalového turnaje s takovou erudicí, že by neznalý divák musel nabýt dojmu, že Záruba celý život nekomentuje nic jiného. Finálový zápas podal naprosto profesionálně, věrný přitom svým „hokejovým způsobům“. Je pověstný svými vyčerpávajícími znalostmi o každém hokejistovi, a co neví, okamžitě zjistí. Tentokrát totéž perfektně zvládl u fotbalistek. Takže ani tentokrát nebyl divák ochuzen o informace, kde která začínala, kde a kdy spolu nynější soupeřky hrály v jednom klubu, dokonce i padla informace o tom, která s kterou žije v registrovaném svazku. Švédkám jsem přál vyrovnání už jen z toho důvodu, že jsme si mohli užít o něco více Záruby.

Po solidním průměru zbývají ještě ti horší. I když na letní olympiádě pochopitelně nekomentoval biatlon, za volejbal svoje manýry Jiří Rejman neschoval. Ale ještě nebyl nejhorší. Marek Svačina by si mohl odpustit svoje tenisové předpovědi, neboť ať řekl cokoliv, následně se stal pravý opak. Nejvíce mohl asi litovat svého bujarého nadšení nad výkonem Petry Kvitové po třech odehraných gamech semifinále ženské tenisové dvouhry... Jakub Bažant má svoje nejlepší komentátorské roky dávno za sebou, to se dalo říct klidně už po minulé olympiádě. Až neskutečně protivný mi byl Jiří Hölzel svým neustálým skákáním do řeči Hradilkovi, který toho o vodním slalomu ví tisíckrát víc. Trochu ze svých klišé ubral Pavel Čapek, takže už neslýcháme jeho „takříkajíc“, zmizelo i „obrovské penzum práce“. Takže by byl i snesitelný. Nebýt neustálého oslovování spolukomentátora „Zdeňku“, od kterého prakticky nepřetržitě vyžadoval potvrzování svých různých teorií a závěrů.

Volba expertů byla spíše lepší nebo alespoň průměrná, jen Jana Komrsková trochu přeháněla svoje „prostě“. Kristýna Kolocová zaujala nejen svou variabilitou v účesech a oblečení (obojí bylo na jedničku), ale i notnou dávkou profesionality při spolukomentování zápasů své bývalé spoluhráčky Slukové. Časem spadla trochu do průměru (rozhodně tedy ne těmi účesy), ale co má také říkat na stále stejné otázky, co říká umístění toho a toho českého sportovce. České televizi bych poradil, aby Vavru Hradilka naučila trochu pracovat s hlasem a bude vynikající. A pana Drbohlava aby k mikrofonu už raději moc nepouštěla.

Autor: Jaroslav Babel | pondělí 22.8.2016 14:54 | karma článku: 33.60 | přečteno: 912x

Další články blogera

Jaroslav Babel

Tři zámky (4.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

14.2.2024 v 23:39 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (3.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

12.2.2024 v 19:33 | Karma článku: 13.95 | Přečteno: 155 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (2.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

7.2.2024 v 20:02 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 172 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (1.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

3.2.2024 v 12:36 | Karma článku: 17.81 | Přečteno: 216 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Petr Těthal

Pavel Kousal – skrytý „poklad“, zatím jen v ELH?

Sparta letos naplňuje očekávání a její hráči taktéž. Mě asi nejvíc překvapil Pavel Kousal. A to svojí komplexností a vlivem na hru.

27.3.2024 v 14:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 47 | Diskuse

Petr Těthal

MS v ledním hokeji divize IIIA

V Kyrgyzstánu se konalo MS jedné z nižších divizí (divize IIIA), pojďme se na tento turnaj podívat malinko blíž.

19.3.2024 v 14:44 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 199 | Diskuse

Petr Mašín

Iron Dad – První nádech svobody

První kapitola mé cesty na dlouhý triatlonový závod, Iron Man. O mém bezstarostném dětství a prvním horském kole, díky kterému jsem pochopil, že v životě budu chtít dál a výš.

16.3.2024 v 15:29 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 136 | Diskuse

Milan Macho

Fotbalové nůžky se rozevírají

Budíček! Probuďme se ze snu, že se úroveň české fotbalové ligy nějak výrazně zvedla. Fakta z Evropské ligy: Liverpool – Sparta 11:2, AC Milán – Slavia 7:3. Smutný rezultát měření sil zástupců české ligy s anglickými a italskými.

15.3.2024 v 19:22 | Karma článku: 14.21 | Přečteno: 327 | Diskuse

Petr Těthal

Play-off, baráž, systém prolínání soutěží… Co je nejvíce fér?

V ELH započaly vyřazovací boje. A jako každý rok zároveň s nimi začala debata o tom, kolik týmů by mělo postoupit do play-off a samozřejmě se stočí i řeč na baráž. 100 lidí = 100 názorů. Tady je ten můj.

15.3.2024 v 13:35 | Karma článku: 5.13 | Přečteno: 148 | Diskuse
Počet článků 303 Celková karma 14.82 Průměrná čtenost 1342

Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné. 

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...