Dnes zapadne slunce nad Velkou Británií. A zítra zase vyjde.

Málem jako světová katastrofa je prezentován ráno oznámený výsledek britského referenda o setrvání v Evropské unii. V tuto chvíli není patrně člověka, který by nevěděl, že tzv. Brexit se dnes ráno stal realitou.

Stalo se tak navzdory neuvěřitelné mediální masáži, neobjektivní a nevyvážené jako v poslední době málokteré zpravodajství. Z jedné strany je to logické - eurounijní papaláši moc dobře věděli, že včera se hrálo o mnohem více než o členství nebo nečlenství jedné země. V sázce nebylo nic méně než budoucnost Evropské unie, neboť lze celkem snadno předpokládat, že Británie nebude sama a další referenda budou následovat. Nebude to zítra, nebude to možná ani tento rok, ale zcela jistě k nim dojde. Tím pádem je osud Evropské unie zpečetěn. Otázka už nezní „jestli“, ale „kdy“.

Snad právě proto, že výsledek britského referenda je takový, jaký je, eurohujerské bububu v médiích pokračuje. Jistě logicky, ale je to jen marně maskovaná snaha zachránit, co se dá. Přitom však vyplouvají na povrch detaily, které stojí za povšimnutí. Mezi nimi ale chybí jakákoliv sebereflexe. Vina za výsledek referenda je házena na britské politiky, kteří nedostatečně vysvětlovali kroky Evropské unie a výhody britského členství v této organizaci. To je pěkné, ale zastavme se u toho, co vlastně znamená slovo výhoda. Je to něco, o co stojím, je to něco, co cítím. Co cítím tak nějak samosebou, co mi nemusí nikdo vysvětlovat. Co prostě za výhodu pokládám sám od sebe. Pokud toto chybí, jedná se o pseudovýhody, o výmysly výhodné jen pro určitou skupinu. Také ono „vysvětlování kroků“ je velmi diskutabilní. Otázkou je, zda by místo vysvětlování neměl někdo zjistit, zda členské státy o ty kroky vůbec stojí.

Vnucených takzvaných výhod si východoevropské národy užily víc než dost, ty západoevropské až dosud podobnou zkušenost neměly. Jakmile přišla první příležitost, jeden ze států se vzbouřil. Nijak výrazně, ale přece. To je ostatně jasná nevýhoda výsledku referenda. Mohlo dopadnout jakkoliv, ale vždy těsně. V každém případě tedy byla očekávána podstatná nespokojená část obyvatelstva, která se počtem limitně blížila polovině. Věřme v demokratické principy, které by měly být vlastní komu jinému než právě Britům, a které umožní realizaci výsledků vítězné většině, byť mírné.

Národní státy vznikají v Evropě dva tisíce let, mnohdy dokonce velmi bolestně, ale přece jen přirozenými cestami. Změnit toto za pár desítek let od stolu prostě nejde. Snahy o federalizaci Evropy nemohou být nikdy úspěšné. Evropské státy totiž nespojuje nic více, než ta Evropa - a to je po čertech málo. Co nás spojuje s Portugalskem, s Lotyšskem, s Itálií nebo dalšími? Nic - máme každý svou kulturu, svůj jazyk, svoje dějiny. Jistě - s takovým Německem, s Polskem, se Slovenskem či s Rakouskem společnou historii máme. Jsme totiž sousedé, takže cosi společného se jaksi předpokládá, ať už v dobrém či zlém. Je to jako se sousedy v paneláku. Ovšem panelák na sídlišti z druhého konce města nám může být naprosto ukradený. To je normální a je to naprosto v pořádku. Stejně jako je normální, že když se s někým z toho druhého konce setkáme, budeme se k sobě chovat slušně.

Kouzlo nedomyšlené formulace předvedla europoslankyně Kateřina Konečná ve večerní debatě na ČT24, když pohovořila ne o britském vystoupení z EU, ale o osamostatnění. Je v tom více pravdy, než si na první pohled můžeme představit. Státům jsou vnucovány nesmyslná nařízení nikým nevolenými lidmi, kteří snad ty nesmysly vymýšlejí jen proto, aby sami před sebou ospravedlnili svou vlastní existenci. Jako příklad by mohly posloužit ony evropsky zakřivené banány, ale přiznám se, že u nich si nejsem jist, nejde-li o pouhou rozšířenou pověru. Ale stačí to, co vím jistě - žárovky, výkon vysavačů, výhled z osobních aut... To vše v situaci, kdy je Evropa prolezlá imigranty, u nichž neznáme totožnost, minulost ani jejich záměry. Evropská unie prokázala totální neschopnost, a není důvod se domnívat, že v případě jiného v budoucnu vzniklého problému by byla akceschopnější. Připomíná auto jedoucí z kopce, kterému selhaly brzdy, ale jeho posádka řeší, potahy jaké barvy si do něj zítra koupí. Stejně tak není důvod zastírat, že imigrační krize rozhodování v právě proběhlém referendu nemalou měrou ovlivnila.

Brit je dnes prý zděšen, neboť netušil, že volil Brexit a jeho hlas by mohl rozhodnout. Bože, jak ten britský volič je… jaký vlastně? Pro setrvání v EU hlasovali prý lidé vzdělaní, mladí, bohatí. Když to tedy trochu zkarikuji, tak pro odchod z EU byl blbec, bezdomovec a důchodce, tedy neperspektivní kádr, který by do toho už neměl moc kecat. Ale protože, co se dá dělat, má stejné hlasovací právo jako ten vzdělaný, bohatý a perspektivní, holt to nedopadlo. Jistě, oprávněně zděšeni mohou dnes být odpůrci Brexitu, kteří díky průzkumům ještě o dnešní půlnoci doufali, že zvítězí. Ale když už to nedopadlo, je třeba ukázat na viníka. A mediální masáž pokračuje. Straší se chaosem, rozpadem Británie, Putinem. Zmýlil jsem se, když jsem v diskusi pod jedním článkem napsal, že to všechno včerejškem skončí. Musím se totiž jedním dechem přiznat k tomu, že jsem se mýlil i ve svém odhadu, podle kterého Brexit těsně neprojde.

Svět se dneškem nezbořil a nezboří se ani dnem oficiálního oznámení Velké Británie o odchodu z Evropské unie, a zřejmě se bude nadále točit stejným směrem, až se britský odchod stane realitou. Dnes je svět naruby, ale to se uklidní. Je-li skutečně lid projevivší svůj hlas přirovnáván k božstvu, je potřeba jednat v souladu s tím, jak se vyslovil.

I my jsme přežili rozpad Rakouska-Uherska nebo Československa, jediné vzrušení znamenala měnová odluka a postupná výměna pasů či občanek. Proto ani odchod Velké Británie z EU nebude tak hrůzný, jak se někteří strašáci snažili a snaží vnutit. Británie přežila leccos, rozhodně přežije i Brexit. Dávno již není onou koloniální říší, nad kterou slunce nezapadá, a slunce nad ní tedy stejně jako před týdnem zapadne i dnes. Ráno však opět vyjde. Pěkný den, Britové.