Desky Karla Gotta (4. díl)

21. 04. 2011 19:01:22
Pro ty, kteří se prokousali předchozími díly čtení o deskách Karla Gotta, tu mám díl čtvrtý a závěrečný. Je to poslední dávka z celkem 43 delších i kratších recenzí, která nás přes devadesátá léta minulého století dovede až do současnosti. Vznikne-li někdy nějaké pokračování tohoto seriálu, záleží tak trochu na mně. A ze všeho nejvíc právě na Karlu Gottovi.
Fotografie použitá na zadním obalu alba Pokaždé (2002)Fotografie použitá na zadním obalu alba Pokaždé (2002)František Ortmann, 2002 (public domain)

PÍSMO LÁSKY (1990)

Poté, co Ladislav Štaidl ukončil svou hudební dráhu, ujal se šéfování Gottova orchestru Pavel Větrovec. Nová společenská situace byla samozřejmě změnou ještě významnější. Karel Gott navíc musel čelit náhlé palbě některých kritiků, kteří se rozhodli nenechat na něm nit suchou. Rozhodl se obstát i za těchto podmínek a předkládá sympatické album Písmo lásky.

Opět zařadil několik převzatých písní. Největší hit desky pochází z Gottovy polydorské diskografie. Je jím nahrávka Hříšné Bolero, do níž byl umně zapracován Ravelův motiv.

Převzaté skladby byly opatřeny aktuálními texty. Nové poměry metaforicky popisuje Pravda hlásí svůj návrat. Milý je slib „někdo zůstane svůj“ - odkaz na vlastní píseň není v Gottově diskografii obvyklý. Píseň Buď mi sestrou, buď mi bráchou, pocházející z repertoáru skupiny Hollies, vypovídá i nových nadějích.

Dvěma rytmickými věcmi přispěl opět Jindřich Parma. První z nich je Faust, jež nepostrádá vtip a nadhled, druhou pak Promoklý donchuán, jejíž text opatřil Michal Horáček krásným obratem s ulicí Obránců míru.

V první polovině desky působí velmi nevýrazně píseň Mikrofon. Melodie postrádá nápad a zamýšleně hravý rytmus působí spíš bezradně. Diskutabilní je také zařazení nové verze písně Jezabel. Ani touto verzí Karel Gott nepřekonává Matuškovu nahrávku.

Zpěvák našel skladatelského partnera v Pavlu Větrovcovi a jejich příspěvky jsou povětšinou příjemné. Rána hlavou do zdi i Jen láska tvá jsou vydařené pokusy o rytmické písně, obě nepostrádají jistou změnu nálad, přičemž si udrží své tempo. Jejich volnější skladba Písmo lásky dala název celému albu a má také nezvyklý text na biblické téma, ale hudebně je už slabší. Svátek lásky už je spíše nepodařený, bohužel zapadá do celkově slabého závěru desky, který trochu kazí dojem.

KDYŽ MUŽ SE ŽENOU SNÍDÁ (1992)

Deskou Když muž se ženou snídá nabral Karel Gott nový dech. Únava je ta tam a všechny písně jsou nazpívané s nebývalou energií. Přináší snad všechny nálady, kterých je schopen. Existuje několik opěrných bodů, které je třeba zdůraznit.

Prvním z nich je bezesporu Pavol Habera. Složil pro Gotta jednu solidní píseň, dvě výborné a jeden megahit. Tou relativně nejslabší je Sólo, jehož text je navíc trochu výchovně poučovací, ale jako oddech uprostřed alba může píseň fungovat ještě docela dobře. Miss Universe je příjemně odvazová a jako taková strčí hravě do kapsy Parmovu Oh My Darling - jeho nejslabší příspěvek za posledních několik let a věc, kterou dodnes nemusím. Další Haberova píseň Zůstáváš je jedním z vrcholných Gottových vokálních výkonů na tomto albu. Protikladně k tomu působí jeho hlasová poloha v titulní písni Když muž se ženou snídá. Naprosto samozřejmě plynoucí nahrávka je zpívaná velmi uvolněně, přesto neobyčejně přesvědčivě. Haberovo účinkování v klipu s kytarou u barpultu je milým vtípkem a svým způsobem i Gottovým poděkováním autorovi. Bylo za co.

Dalším opěrným bodem, a možná stejně nečekaným, je několik textařských příspěvků Jana Ledeckého. Text k úžasné Zůstáváš je právě od něj. Je však autorem textu k trochu sporné věci Sólo, o níž již byla řeč. Vše si ale bohatě vynahrazuje v úvodní písni, o níž bude řeč právě teď.

Píseň Lásko, tvoje jméno je Zkáza je bodem, od nějž se odvíjí celá nálada alba. Právě ona tvoří sympatický protiklad k titulní skladbě. Jejím autorem je Ondřej Soukup a spolu s Ledeckým se jim podařilo vytvořit věc nadčasovou, hitovou a navíc nesporně kvalitní.

Úplně z jiného světa je Malagou když struny zvoní. Dokonale přesvědčivé podání nepostrádající nic, co přednes písně tohoto stylu vyžaduje. Možná by bylo lépe, kdyby touto nahrávkou album končilo. Píseň Slyším hlas z rádia už nic převratného nepřinesla a jako finálovka moc nefunguje - jedno z mála slabších míst.

Karel Gott pokračoval ve skladatelské spolupráci s Pavlem Větrovcem a výsledkem byla píseň Mám dost síly. Hudebně se sice nic převratného nejedná, ale vše zachraňuje text a koneckonců i síla přednesu. Gott byl prostě ve formě a je to znát. Snivá věc Madona z nároží zachraňuje zpěvákův autorský kredit více než spolehlivě.

Pavel Větrovec si v jednom případě přizval ke spolupráci jiného autora. Byl jím kytarista Pavel Fořt a vytvořili spolu píseň Scarlett. Textař Pavel Vrba je zaručenou známkou kvality, tady se blýskl velmi pěknou metaforou, jejímž základem se stal notoricky známý příběh z doby války Severu proti Jihu.

S vědomím toho, že dokonalé je máloco, prohlašuji, že toto se dokonalosti blíží. Naprosto nečekané a kompaktní dílo od zpěváka, který měl být podle všech předpokladů už za zenitem.

’95 (1994)

Po 15 letech se na trhu opět objevuje album, jehož název tvoří jen poslední dvojčíslí roku. To dává vzpomenout na Gottovy desky ze 70. let, ale je tu několik rozdílů. Za prvé se z toho tentokrát nestalo pravidlo, podobné označení bylo ojedinělé. A za druhé byly desky ze 70. let s rokem v názvu mnohem lepší. Po předchozím albu Když muž se ženou snídá se jedná o jednoznačné zklamání.

Karel Gott opustil firmu Supraphon. Spolupráci naopak navázal s Františkem Janečkem a založili agenturu GoJa. Jméno Františka Janečka si samozřejmě pamatuji z minulých dob, a upřímně jsem se tohoto spojení děsil. Po hudební stránce je pro mě Janeček ztělesněním toho nejobludnějšího, co vzniklo v 80. letech na domácí scéně.

Album samo nezačíná špatně - Kakaová je snesitelný stylový úlet někam do oblasti reggae. Konečně se také na Gottově albu opět objevila píseň Karla Svobody. Vše se zdálo v pořádku, když i druhá píseň Vnímám to rád je Svobodova, navíc dává rozpomenout na nejlepší kantilény. I třetí píseň je od téhož autora, což se zdá být opravdu slibné - ale tady už to nějak drhne. No nic, přežijeme to a jdeme dál. Album zřejmě zkouší Gottovi objevit nové autory v podobě dvojice Petr a Pavel Orm... ale nějak to nevychází. Skladby jsou melodicky nenápadité, vztek mám, když slyším, co Ormové provedli s výborným Krečmarovým textem Rockový nebe. Proč nemohla být hudba aspoň trochu stylově adekvátní k lidem, o kterých se tam zpívá?

Následující písně jsou jedna jako druhá, nezaujme z nich však žádná, konečně přichází jaká takás naděje. Posledně byl Ledecký milým zpestřením, tentokrát to ale vypadá, že nebude. Píseň Přísahám je také o ničem, ke konci už trochu nuda. Ledecký se zázračně zachraňuje songem Pár vyhaslých náušnic, ke kterému obstaral hudbu i text. Lehce erotická nálada, sloka gradující crescendem ke stoptimu před refrénem. Výborné, dokonce to i rockuje. Jednoznačně nejlepší nahrávka alba. Celkový dojem ale sotva zachrání. Kdyby se album ke konci vytrácelo, byla by to ještě výhra. Místo toho se vkrádá otázka, kdy už bude konec.

MILUJ (1997)

Album Miluj je důkazem Gottovy nerozhodnosti uprostřed 90. let. Nepřineslo naprosto nic, co by stálo za řeč. Jednotlivé písně je opravdu těžké od sebe odlišit, klady alba jsou pouze dva: jednak povedený obal s pěknou fotkou a píseň Noční král - převzatá skladba, která v Gottově verzi nepostrádá drajv, šmrnc, solidní text a pár ukázek hlasové ekvilibristiky.

Pavol Habera zůstal za svou prací na albu Když muž se ženou snídá hodně daleko. Z jakési temnoty se objevil Michal David a dal vzpomenout na někdejší spolupráci s Františkem Janečkem, byť kdysi z jeho Kroků neodešel asi zrovna v dobrém. Repertoár Karla Gotta se mu nepodařilo obohatit ničím - jedinou světlou výjimkou zůstává píseň Posel dobrých zpráv.

Píseň Sen v nás zůstává rovněž za originálem Andrey Bocelliho a Sarah Brightman hodně zaostal. V této verzi zní tak trochu jako zoufalá snaha mít na desce aspoň nějaký hit.

DUETY (1997)

Pokud předchozí dvě desky stály aspoň za pár kritických slov, u tohoto alba je i pro tohle škoda času. Gottovo přešlapování na místě dosáhlo vrcholu - jestli lze podobnou (ne)činnost dovést k dokonalosti, povedlo se to právě nyní.

Lucie Bílá nevnesla nic víc než přehnaně exaltovaný projev, který je slyšet i v jediné písni, která album přežila. Co sudičky přály nám se ještě dnes občas objeví v playlistu některého z tuzemských rádií. K ostatnímu, jež je zapomenuto, se nemá cenu po více než deseti letech jakkoliv vyslovovat.

RO(C)KY MÉHO MLÁDÍ (1999)

Po nevýrazných počinech přišel Karel Gott ještě před koncem tisíciletí s deskou složenou, jak praví i její titul, z písní jeho mládí. Poprvé doznal vtípku i samotný název alba, ono přeškrtnuté C využilo zvukové shody slov „rok“ a „rock“.

Album je to příjemné, byť mu lze leccos vytknout, především trochu dechovkové aranže některých písní. Ale i tyto případy dokázal Karel Gott ve svých skoro šedesáti letech podržet svým zpěvem.

Po dlouhé době sáhl opět do repertoáru Roye Orbisona, objevily se tu hned dvě jeho písně. Úvodní Pretty Woman - ač zrovna jí lze vytknout ony prohřešky aranžmá, o nichž jsem se už zmínil - vyzněla snad i díky textu o mnoho lépe než dřívější česká verze v podání Lenky Filipové a Karla Zicha. Druhá z nich je Love Hurts, kterou Roy Orbison nenapsal (neboť ne všechny skvělé písně jsou od něho, jak kdysi poznamenal), ale jeho verze je o mnoho starší než docela známá nahrávka skupiny Nazareth (do jejíhož repertoáru mimochodem Gott již také sáhl). Některé textařské obraty v této nahrávce jsou však na hranici dobrého vkusu - což je u Pavla Vrby trochu překvapivé.

Podruhé v životě napsal Karel Gott text k písni. Károu parádní patří k vrcholům alba, autentické podání je vyšperkováno pěknými falzety, text je tomuto druhu hudby odpovídající. Když už jsme u vrcholů, k nim patří rozhodně nahrávky Co jsi jen zač a Vstříc náhodám, která plní roli finálovky lépe než závěrečná směs. Její zařazení je trochu diskutabilní - časový odstup i fakt, že je nahrána živě, dost narušuje koncepci alba. Druhým sporným momentem je Great Pretender z repertoáru The Platters - oproti jiným nebyla opatřena českým textem a zazní zde v angličtině.

Jsem rád, že Karel Gott zařadil mou oblíbenou píseň Dela Shannona Runaway. Jeho české verzi s názvem Žalu dřív jsem se smál nechybí nezbytný falzetový part, chybí jí však typické klávesové sólo. Proto ji mezi ty nejlepší zařadit nemohu (mimochodem - nechápu onu jemnou nianci, kdy jsou v názvu oproti zpívanému textu přehozená dvě slova).

Na albu nenajdeme Být stále mlád - hit německých Alphaville z dob, kdy se Berlín dělil na západní a východní část, a dnes i hit Gottův.

Pokud se chtěl Karel Gott odrazit ze dna a trochu se rozhýbat ze své strnulosti, nemohl to udělat lépe než tímto pohodovým albem. Byť tímto albem chtěl pravděpodobně udělat nejvíc radost sám sobě, pomohlo mu nadechnout se po nevydařeném období do nového tisíciletí.

Bylo na čase.

POKAŽDÉ (2002)

Karel Gott se na nějaký čas spojil s týmem Heleny Vondráčkové. Výsledkem spolupráce bylo společné koncertování a společné živé album. A před ním samozřejmě album Pokaždé, které vrátilo definitivně Karla Gotta tam, kde nepochybně je jeho místo. Po nevýrazných a místy i špatných albech z 90. let je tu náhle dobrá deska, zpívaná s nadhledem člověka jeho věku. Samozřejmě lze opět najít i pár slabších míst, druhá půlka alba je už skoro tradičně výrazně horší než první.

Velmi dobře se tu Gott předvedl i jako autor. Skladba Isabel není ničím převratná, ale na poslech je velmi příjemná. Autor i zpěvák v jedné osobě se předvede v méně zvyklých hlubších polohách. O to více pak překvapí píseň Už vítr to svál - je v trochu podobné náladě, ale refrén přináší velmi pěkný sekvencovaný hudební motiv. Největší autorské překvapení však přináší Gott v úvodu alba, hned po titulní písni - píseň Jestli tě budu mít rád je jedním slovem odvaz. Jedna z nejlepších věcí, které kdy napsal, zdařile míchá hudební motivy od dvoutónového v úvodu sloky po rozmáchlý refrén. Textař Eduard Krečmar písni rozhodně pomohl, navíc přišel s trochu odvážným obratem „nedám si prášky ani do hlavy brok“. Podání je tak samozřejmé, že nepozorný posluchač toto přejde a pozorný se pousměje. Na samý vrchol písni pomohlo též velmi zdařilé aranžmá.

Velmi dobrou skladatelskou práci odvedl Lešek Wronka. Mimo jiné je autorem velmi pěkné úvodní a zároveň titulní písně, lyrické V zákoutí tvých promenád i rytmické Tancuj, Karolíno. Snad jen na závěr alba bych si představoval něco alespoň trochu majestátnějšího než Ve tvých zátokách (jejíž název trochu koresponduje s již zmíněnou V zákoutí tvých promenád, čímž se stává nutně trochu otřepaným).

Ormové coby autoři nijak nepřesvědčili už na albu ́95. Jejich jediný příspěvek na této desce, Jako James Bond, je zajímavější spíše nosným textem Ondřeje Hejmy. Jinak je to nepovedená a navíc zřetelná předělávka problematického hitu Toma Jonese Sexbomb.

O mnoho lépe se předvedl Šimon Kalousek, i když Vím, jak dá se žít zní dost tuctově. O hodně lépe se povedl úsečný refrén písně Stíny dvou. Kontrastně k náladě celého alba pak působí nahrávka Náhodou - trochu zasněná, někoho ze sna naopak možná probudí, ale jinak velmi dobrá.

Karel Gott konečně o sobě dal vědět, že ještě žije. Album oproti předchozím úspěšným titulům nic nového nepřineslo, ale to se snad ani nečekalo. Je dobře, že vzniklo.

MŮJ STRÁŽNÝ ANDĚL (2004)

Můj strážný anděl je jedním slovem příjemná deska. Byť mi přijde o malinko méně hitová než album minulé, nedá se mu upřít kvalita. Na Karlu Gottovi je slyšet radost ze zpívání a to je pak radost poslouchat.

Pokud bych měl jmenovat, co z alba nemusím, pak zmíním trochu kolovrátkovou K mým touhám jsi skoupá. Ani píseň Svět je prostě nekonečná pláž mě o ničem nepřesvědčila. Martině Balogové ani tento duet, méně povedená píseň autorsky už zjevně opotřebovaného Karla Svobody, k závratné kariéře nepomohl.

Pojďme však k tomu lepšímu z alba. Samozřejmě nelze vynechat velmi povedenou titulní píseň (byť by se textař mohl vyhnout okatému návodu k parodování - „najednou pohled cítím, pocit mám, že jsem v síti“ vyvolává úplně jiné asociace, kde by se člověk mohl ocitnout). Pěkně kontrastně k ní působí Zastav čas. Na časy svých nejlepších kantilén dává vzpomenout volná píseň Nezapomínám. Na začátku slok, kdy Gott musí jít do hlubších tónů, je dobře slyšet proměna jeho hlasu.

Věčné téma zpracoval Jiří Suchý ve svém textu, jímž přispěl po mnoha letech na Gottovo album. Zpěvák sám přidal houpavou melodii a vznikla píseň Ženy, které nemůžeme mít.

Na první poslech mě zaujala skladba Prázdný rám. Trochu podobné téma jako kdysi třeba Portrét neznámé lehce odkazuje na malování, kterému se Gott také rád a celkem úspěšně věnuje.

Karel Gott si dokáže dělat legraci sám ze sebe, to už párkrát ukázal. Tentokrát se tak stalo v závěrečné písni Už pohřbili mě stokrát, jíž je opět autorem. V textu Michala Horáčka se vtipně vypořádává s nelichotivou přezdívkou Zombie. Elektronické fígle tu působí velmi přirozeně, jen dotvářejí text - a tak je to nakonec nahrávka velmi povedená.

JDI ZA ŠTĚSTÍM (2005)

Předem se přiznám, že nemám rád předělávky starých písní, kterých se dopouštějí původní interpreti. Staré nahrávky jsou zkrátka tak nějak načichlé luftem té které doby, který je prostě neopakovatelný. A co ještě nemám rád, jsou různé elektronické rytmy, které včele s technem nebo jak se to všechno nazývá mají s hudbou společného jen málo. Když jsem tedy toto album vkládal do přehrávače, byl jsem si vědom toho, že mě nemůže ničím zklamat, protože od něj zkrátka nic čekat nemohu. A moje neočekávání se v tomto případě zcela naplnilo.

Co k tomu říct... Celé je to bezkrevné, staré kouzlo písní se vytratilo a nové se jaksi nedostavilo. Chtě nechtě se vkrádá srovnání s původními verzemi, a ty nové jsou na hlavu poraženy. Jsou mnohem slabší než z té nejslabší novácké estrády. Možná ani nemá význam vyjmenovávat a hodnotit jednotlivé nahrávky, protože tahle deska je špatná už svou filozofií a žádný klad nemá. Přesto si neodpustím v tom nejhorším slova smyslu vypíchnout Půlnoc v motelu Stop - originál nádhera, v tomto případě bezduchá elektrická trapnost. Medailové pořadí doplní ještě Nápoj lásky č. 10 a Já toužím po životě. Zbytek však není o nic méně špatný.

Karel Gott mi snad odpustí použití silnějšího výrazu v tomto hodnocení. Mám ho opravdu rád, ale originálního - ne jako špatnou kopii sebe sama. Zbytečnějšího Gottova alba na světě není. Opravdu nemohu uzavřít jinak. Ne, ne a ještě stokrát ne.

MÁ POUŤ (2006)

Album Má pouť snad ani nemá cenu hodnotit písničku po písničce. Je to milá odbočka do trochu velkolepějšího stylu, který se možná ne ke všemu hodí, ale celkové vyznění je dobré. Zajímavá je nová verze hitu Být stále mlád. Nahrávka z roku 1999 je možná známější a úspěšnější, ale toto aranžmá se hodí k náladě celého alba a jedná se o velmi zajímavý pokus. Navíc rozhodně povedený.

Karel Gott znovu přesvědčuje o své profesionalitě, a i když album není úplně pro každého, troufám si říci, že každý si tam svoje najde. I když nahrávka Já nejsem ten, kdo mosty pálí dorazí zřejmě jen k nejnáročnějšímu posluchačstvu. Mám-li si vybrat jednu maličkost, která mě na albu zaujala, musím zmínit nádhernou basovou linku písně Den slávy.

Opět po delší době sáhl Karel Gott do repertoáru svého oblíbeného Toma Jonese, jehož píseň z roku 1971 posloužila pro toto album jako píseň titulní.

KAŽDÝ MÁ SVŮJ SEN (2007)

Píseň o kouzelném plášti od muzikálového mága Arthura Lloyda Webera se stala titulní záležitostí alba, kterým Karel Gott reagoval na narození jedné ze svých dcer. Radostná nálada zakrývá i slábnoucí hlas, který se snaží stále rozmáchnout k bývalým výškám. V nahrávce Život proudí, což je česká verze hitu Eltona Johna Circle Of Life, se mu to celkem i daří.

Album přináší převážně tvorbu určenou pro děti, občas staré písně v nových hávech. Pokud nebudeme srovnávat původní verze písní jako Včelka Mája či Kdepak ty ptáčku hnízdo máš s těmi novými, má ještě šanci obstát. Pro ctitele Mrazíka se tu najde tamní klasika Prašná cestička, ti, co ruskou pohádku nemusí, ji snad se skřípěním zubů přežijí.

Obal přináší adekvátní fotku Karla Gotta, milé jsou i ony malovánky okolo. Co však dojem kazí, je vypisování názvů písní. Už jsem se zmínil o tom, že podobná záležitost patří na zadní stranu obalu. Tady je však doplněná nepěknou kaňkou. Tam, kde se název nevešel, je prostě vytečkovaný. Nepěkných pár teček za jinak sympatickým počinem.

LEBEN (2009)

Zatímco český posluchač čeká na další řadové album tradiční písňové produkce, vzniká na západ od nás německy zpívané album Leben. Melodická a svižná titulní nahrávka představuje přesně ten typ písně, jaký Gottovi doma už pěkných pár let schází.

Jedná se převážně o album duetů, Karel Gott si přizval zvučná jména - za všechny zmíním jen skupinu Kastelruther Spatzen a pěveckou divu Daliah Lavi. DJ Ötzi však rozhodně není můj šálek kávy, navíc nahrávka Fang das Licht (což je německý název pro staré známé Zvonky štěstí) jako kdyby vypadla z nedávného alba Jdi za štěstím...

Z nahrávek neduetových zaujmou dvě písně Uda Jürgense. Irgendwann je velmi povedená, dokonce se mi zdá, že Jürgensův originál místy předčí. V Merci, chérie pak Gott děkuje všem, ktří se s ním na desce spolupodíleli. Počin je to celkem milý, i když nahrávka je mimo kontext alba dost těžko představitelná.

Ve stejné době vzniklo několik písní i v češtině. Již o rok dříve došlo k reedici alba Duety. Bonusová píseň Krása by si zasloužila důstojnější umístění než toto vyloženě podprůměrné album.

Výběr vydaný u příležitosti Gottova jubilea obsahoval i několik nových písní. Dobré roky to jsou je velmi příjemným ohlédnutím. Po desítkách let se Karel Gott odvážil k písni ve slovenštině. Píseň Volnosť tradičního autorského dua Václav Patejdl - Kamil Peteraj snese ta nejpřísnější kritéria, byť jsou na Gottově hlase přibývající roky znovu znát.

V roce 2009 vznikl další duet s Lucií Bílou Ať láska křídly mává. Když nic jiného, alespoň spolu s už zmíněnou písní Krása dává tušit lepší směr, kterým se kdysi raději mělo ubrat album Duety. Takto nám alespoň vyplňuje domácí čekání na další řadovou desku.

Autor: Jaroslav Babel | čtvrtek 21.4.2011 19:01 | karma článku: 20.46 | přečteno: 3714x

Další články blogera

Jaroslav Babel

Něco málo o Karlu Gottovi

Milovaný i zatracovaný byl Karel Gott. Následující článek beru jako možnost vyslovit se k některým záležitostem, jež byly v minulosti hojně diskutovány a patrně na tom nic nezmění ani aktuální zpěvákův odchod.

3.10.2019 v 11:34 | Karma článku: 28.19 | Přečteno: 942 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (24.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

19.9.2019 v 19:09 | Karma článku: 16.42 | Přečteno: 249 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (23.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

15.9.2019 v 16:39 | Karma článku: 19.15 | Přečteno: 149 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (22.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

13.9.2019 v 13:09 | Karma článku: 21.89 | Přečteno: 179 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Miroslav Kemel – O zdanění církevních restitucí

Církevní restituce je v České republice vžité označení pro vracení části majetku, který byl znárodněn některým církvím a náboženským společnostem socialistickým režimem v Československu.

18.10.2019 v 11:05 | Karma článku: 5.65 | Přečteno: 91 |

Karel Sýkora

Paříž

Paříž je hlavní a zároveň největší město Francie, je správním centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, přičemž sama tvoří jeden z departementů (fr.: département de Paris).

18.10.2019 v 6:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 47 |

Karel Sýkora

The Winery Dogs – Oblivion

The Winery Dogs je americká rocková kapela založená roku 2012 v New Yorku. Jejími členy jsou Billy Sheehan, Richie Kotzen a Mike Portnoy.

17.10.2019 v 8:18 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 15 |

Karel Sýkora

Oasis – Little By Little

Oasis byla britská hudební skupina, která vznikla v Manchesteru roku 1991. Kapela navázala na původní uskupení, The Rain, a původní členové byli Liam Gallagher (vokály, tamburína), Paul "Bonehad" Arthurs (kytara).

17.10.2019 v 5:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 |

Dita Jarošová

Erik Tabery na hrad !

Protože se již začalo diskutovat o dalších kandidátech na post prezidenta, který by mohl disponovat nespornými kvalitami jakožto státník, napadl mne ihned jako volná asociace šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery.

16.10.2019 v 16:56 | Karma článku: 17.87 | Přečteno: 660 | Diskuse
Počet článků 160 Celková karma 21.06 Průměrná čtenost 1180

Zdravotní sestra.

Najdete na iDNES.cz