Desky Karla Gotta (1. díl)

14. 04. 2011 11:44:57
Karla Gotta poslouchám vlastně celých jednačtyřicet let, co jsem na světě. Za tu dobu měl období lepší i časy horší, ale vytrvalost i poměrně vysokou dávku profesionality mu upřít rozhodně nelze. Nejsem jeho nekritický zbožňovatel, o to objektivněji se zkusím podívat na podstatnou část jeho diskografie. V prvním dílu to bude desetiletí od debutové desky do poloviny 70. let.
Poslouchejte! (1969)Poslouchejte! (1969)Obal alba (Fair use)

ZPÍVÁ KAREL GOTT (1965)

Debutové album Karla Gotta s „objevným“ názvem Zpívá Karel Gott vyšlo v roce 1965 a posbíralo řadu singlů z dosavadní zpěvákovy tvorby, konkrétně od roku 1963. Jak už to u podobných alb, která nejsou cílenou tvorbou, bývá, obsahuje řadu věcí zásadních, řadu zbytečných a mnohé zásadní nahrávky zároveň chybí.

Mezi ty zásadní osobně řadím věci jako Oči sněhem zaváté (s falzetem zřetelně inspirovaným písní Only You), Měsíční řeka, Tam, kde šumí proud či Ptačí nářečí. Z Gottovy nahrávky Adresát neznámý jsem trochu na rozpacích. Její nesporný význam je samozřejmě v tom, že se jednalo o první českou verzi písně Beatles. Text Jiřího Štaidla je celkem povedený, Gott zvládl docela dobře i dvojhlasy. Co mi trochu nesedí, je hudební doprovod, který navíc obstaral - světe div se - Olympic. Především ta beatlesácká foukačka tomu nějak chybí.

Album neobsahuje písně z českých filmů Starci na chmelu a Kdyby tisíc klarinetů (z těch nahrávek mám nevím proč rád Šlitrovu Spím). Také „orbisonovka“ Tak zůstaň je v Gottově podání výborná, rozhodně zajímavé jsou i další nahrávky z té doby jako Má daleká cesto, Srdce tvé, Kdybych nebyl (pozemšťan), díky filmu Pelíšky znovuožilý Trezor nebo jediný duet s Milanem Chladilem Je krásné lásku dát... Bylo by toho hodně - kdybych do toho měl tenkrát co mluvit, album bych asi sestavil jinak. Přesto svůj význam má - už proto, že bylo prostě první.

THE GOLDEN VOICE OF PRAGUE (1966)

„Zlatý hlas z Prahy“ se ještě před vydáním svého debutu pustil do alba zpívaného anglicky. Rozhodně udělal dobře a během let 1964-65 odvedl solidní práci. Zdá se mi, že v našich krajích je album tak trochu nedoceněné nebo pozapomenuté, což je rozhodně škoda. Fakt, že časopis Time označil Gotta za evropského Sinatru, prostě z historie vymazat nelze, a Gottovi se tak dostalo možná jednoho z největších neformálních ocenění. Možná - na omluvu všeho našeho posluchačstva - že věci jako Fascinating Rhytm nebo Somewhere mohly více oslovit zahraniční publikum než to domácí. Nevím, jen hádám.

Přiznám se, že ani já věci z tohoto alba neposlouchám tak často jako ty jiné. K mým nejoblíbenějším patří rozhodně Moon River. Také dvě původně české písně zastihly Gotta o malinko vyzrálejšího, navíc angličtina vždy silné melodii sluší - takže Snow-Drift-Eyes řadím nad český originál a mezi ty výborné pak i Home (anglickou verzi písně Tam, kam chodí vítr spát).

Šíleně zrychlenou verzi Be-Bop-A-Lula bych se naopak nebál označit za přehmat. Svému předchůdci se však album přinejmenším vyrovná. Cennější je na něm fakt, že se jedná svým způsobem o koncepční dílo, i když se na něm najdou věci, které nezapadají stylově ani časově.

HLAS MŮJ NECH TU ZNÍT (1967)

Jednou jako Recital Karla Gotta, jednou jako Hlas můj nech tu znít, ale vždy se jedná o totéž. Deska působí jedním slovem trochu divně - posluchač se nemá čeho chytit. Oproti minulým albům jednoznačně pokles. Omluvou může být Gottův pobyt v Las Vegas, přesto se nedá říct, že by v té době nahrával špatné věci. Supraphon se měl proto možná přidržet modelu, který uplatnil u Gottovy první desky a posbírat pár pěkných singlů. Takto vznikla deska víceméně zbytečná, málo zajímavá a Gottovu pravou tvář nepředstavující. Ty nejlepší věci té doby zůstaly mimo, právě na singlech.

Takže namátkou (i když už to vlastně nebude o tomto albu): C‘est la vie, Dívka toulavá, Kdyby nepadal déšť a především podle mého názoru jedna z nejlepších nahrávek minimálně té doby - Pošli to dál. I tak (v dobrém) potrhlá věc jako Bum, bum, bum je přijatelnější. „Lýrovku“ Mám rozprávkový dom beru tak trochu jako kolorit doby, ale třeba Zlatá náušnice nebo Jsem na světě rád jsou pro mě i dnes poslouchatelné. Kdyby si Gott pospíšil s Časem růží a přidal třeba Večerní chorál, mohl mít skvělou desku a ne jednu z nejslabších ve své kariéře. Být tou dobou na světě a sledovat jeho kariéru, měl bych trochu obavy, že neví kudy kam.

POSLOUCHEJTE! (1969)

Album s názvem Poslouchejte! a podtitulem Karel Gott zpívá Lásku bláznivou a další hity ukázalo naštěstí po předchozím propadáku Karla Gotta opět ve formě a jako interpreta písní sice líbivých, ale zároveň zvládnutých mistrovským způsobem. Zdařile - alespoň v té své lepší části - kombinuje domácí tvorbu s tou převzatou, takže vedle Narodil se máj hned zazní Zpátky si dám tenhle film. Obojí výtečné věci. Vůbec celá první strana desky je zdařilejší než ta druhá, z níž vyčnívá jen hit Láska bláznivá - píseň sice s triviální melodií, ale zároveň také nahrávka, kterou dokázal Gott pozvednout právě svým hlasem na těžko zapomenutelnou záležitost (což se mu v budoucnu podaří ještě mnohokrát).

Oproti originálu Barryho Ryana zní Eloise v české verzi trochu rozpačitě, v pomalé střední části jsem měl dlouho pocit, že usne buď orchestr nebo já, ale už jsem si na ni zvykl a dnes ji mohu poslouchat docela i s chutí. Eloise je prostě kus muziky, a více viny na jejím neúplném vyznění nese spíš aranžmá nebo mix než Gott sám.

Lepší než „polotitulní“ píseň je Svobodova Píšťala a hůl. Píšťala je slyšet v mezihrách sloky, takže k textové složce se přidává i složka zvukomalebná, což je docela sympatické. Zatímco sloka má obvyklou strukturu verš - mezihra - verš - mezihra, mnohem překvapivější je refrén, skládající se vlastně z jediné naprosto nerýmované věty jednoduché rozvité. Výborné.

K tomu lepšímu z desky řadím i Pokoj duši tvé, kde Gott podobně jako v úvodní Narodil se máj dává především vyniknout svému hlasu. Když se jedná o dobrou píseň, proč ne.

Zbytek alba klidně oželím, jeho samotný závěr mi přijde trochu ukřičený, na desce klidně mohly místo toho být věci jako Čas růží, Zavřu teď krám s básněmi nebo pro tehdejší mocipány problémová Hej, páni konšelé, ale celkově se jedná asi o nejlepší dosavadní dílo Karla Gotta určené pro domácí trh. Jen tak dál.

IN MIR KLINGT EIN LIED (1969)

In mir klingt ein Lied, tedy Ve mně zvoní píseň. S takovým titulem přišel Karel Gott oslovit především asi západoněmecké publikum, album přesto bylo k dostání i u nás, byť bylo oblečené do jiného obalu. Možná měli tvůrci zvolit barevnější provedení, nicméně fotografie samotná je zdařilejší než ta na exportní verzi alba. Také bych ocenil, že bylo upuštěno od vypsání skladeb na předním obalu. Takové věci patří opravdu na stranu zadní.

Ale k desce samotné. Je to belcantová záležitost, na program se dostali klasikové jako Bach či Chopin. Kromě toho ale přišla ke slovu i klasika úplně jiného žánru - na albu se pod názvem Rot und Schwarz objeví „stounovská“ Paint It Black... Když už jsem zkritizoval Gottovu verzi beatlesovky From Me To You, nemohu tento kousek pominout. Je to šlápnutí vedle.

Gott má, pokud jde o němčinu, velmi neortodoxní výslovnost, sám pro sebe ji v narážce na Gottovo rodiště v dobrém nazývám západočeským dialektem. Možná právě tento na první pohled nedostatek dělá z jeho německých nahrávek stravitelné věci pro ucho českého posluchače - o libozvučnosti němčiny si iluze nedělám, byť jsem schopen ji jako každý jazyk přinejmenším tolerovat a chovat k ní patřičnou úctu, ale na zpěv se prostě hodí více jazyky jiné.

Přes to všechno, nebo snad právě proto, patří k oblíbeným věcem z tohoto alba jednak úvodní a zároveň titulní píseň, a pak také ty, které známe z českých verzí - Wie ein Stern in der Nacht je německou verzí písně Io che ho te, kterou již dříve Gott nazpíval pod názvem Pokoj duši tvé, a Weit liegt die schöne Zeit je Štaidlova Narodil se máj. Ten tak možná poprvé pro Gotta napsal píseň úspěšnou i v zahraničí.

Na albu by se mi moc líbila i Weißt du wohin, v té verzi, kterou známe ze singlu Polydoru. Byť vznikla o asi dva roky dříve. Ačkoliv tahle deska nepatří k tomu, co bych měl od Gotta nejraději, nelze ji hodnotit níže než solidním průměrem.

HITY ’71 (1971)

Album Hity ’71 je první z řady desek 70. let, v jejímž názvu se vyskytuje rok. U tohoto alba toto dvojčíslí jako v jediném případě nestojí osamoceně, ale je doplněno slovem „hity”. Všechny písně se pochopitelně hity nestaly, a jako vždy se také najde pár věcí, které na albu chybí. Mezi těmi se dají jmenovat třeba nahrávky převzatých písní, jako například El Condor Pasa proslavené dvojicí Simon & Garfunkel, Má první láska se dnes vdává z repertoáru Joe Dolana nebo Korunou si hodím od Creedence Clearwater Revival. Z domácích písní té doby není špatná například Já toužím po životě.

Všechny doteď jmenované vznikly již v roce předchozím, z roku 1971 pak pocházejí například písně otextované Jiřím Štaidlem Ó mami, dík nebo část Smetanovy Vltavy.

Konečně se dostávám k albu samotnému. Nejméně polovina písní není špatná a mohla by klidně patřit do zpěvákova zlatého fondu. Když jsem já byl tenkrát kluk, Já se tiše odporoučím a Řekněte, odkud vás znám je velmi milá série, bohužel ji následuje jiná a podstatně slabší. Závěr desky však dojem napravuje.

Za vůbec nejlepší píseň na albu soukromě považuji Nejsem, nejsem rád, byť jí byla na singlu přisouzena role béčka k Hej, hej, baby. Ta je v české verzi o mnoho lepší než v německé, kde mi text pořád evokuje představu nějaké lidové slavnosti. Tedy, abych byl spravedlivý, ne že by ten český byl nějak objevný, ale aspoň hlavní slogan byl napsán velmi chytře. A samozřejmě nemohu pominout Adagio.

Poslední píseň nezvolil Gott zrovna šťastně - do ženitby mu v té době chybělo ještě několik desetiletí a nepovedlo se mu to v létě. Píseň je však dnes naštěstí téměř zapomenutá.

MÁ PÍSEŇ (1972)

Album Má píseň přineslo Gottových písní nijak nepřekvapující počet dvanáct. Možná polovinu z nich už odvál čas, ale ještě tu zbývá ta druhá, kde se najde pár písní opravdu zajímavých.

Začátek mezi ně podle mého soudu nepatří. První opravdu dobrou nahrávkou je Chlap jak má být, naprosto autentické podání country, jaké se Gottovi možná už nikdy nepovedlo. Svobodův Poutník zaujme vedle zvukové stránky i střídáním temp a nálad. Nahrávka písně Já tančil s Laurou je vtipně uvedena citací Chopinovy Polonézy A dur, po které píseň velmi příjemně rozjede přechod na bicí. A to zvolnění je tam taky - že by v tom tehdy Svoboda našel zalíbení?

Nelze zapomenout na dnes sice možná trochu odrbanou, ve své době ale hitovou Kávu si osladím. Kvalitou téměř jistě nepředčí jiné písně, jejichž autorem je Ladislav Štaidl, ale ke Gottovi prostě už patří. Řekl bych spolu s Cimrmanem - můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu i protestovat, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.

Deska však naštěstí obsahuje i další věci, jejichž kvalita je nepopiratelná. Jednak Zvon snů, a hlavně Oči barvy holubí s pěkným textem Jiřího Štaidla.

Jestli měly být některé písně nahrazeny jinými, o tom dnes můžeme dnes opět jen spekulovat, ale připomenu aspoň jeden singl z té doby - Mistrál s nenapodobitelnou náladou a jeho singlovou souputnici nazvanou , jinak verzi písně Till od Gottova oblíbence Toma Jonese.

HUDBA NENÍ ZLÁ (1973)

Hudba není zlá - takový titul dal Karel Gott svému albu v roce 1973. Právě titulní píseň nepatří k těm nej z celé desky. Není špatná, ale v dlouholeté zpěvákově diskografii asi tak trochu zapadla.

Pokud bych měl jmenovat nějaké vysloveně slabší kousky, tak mě osobně nepřesvědčily Tiše maličký a Už víckrát jsem viděl já tu tvář. Zbytek beru, a to včetně stokrát ohrané Přijela pouť.

Z dosavadní Gottovy tvorby se jedná asi o nejvyrovnanější album, s minimem slabších míst. Přesto i tady čas rozhodl o tom, že některé písně budou populárnější než jiné - s tím se zkrátka nic nenadělá. Kdepak ty ptáčku hnízdo máš navždy zůstane spojená s jednou z nejlepších a nejpopulárnějších filmových pohádek.

Na desce se pochopitelně najdou písně, které mají především nechat vyniknout hlasu - mezi takové lze jistě počítat Zkus, louko, déle kvést nebo Já už brány otvírám. Dramaturgicky nezbytné zklidnění přináší nahrávka Zní písní proud.

Velmi překvapivá, hlavně tempem, je píseň Za lásku pálím svíci - česká verze velkého hitu britské zpěvačky Cilly Black. Ale poslouchá se docela příjemně, snad jen zapřísáhlí zastánci zvuku původních verzí mohou mít trochu problém.

Tehdejší sboristky Štaidlova orchestru dostaly hezkou a docela vzácnou příležitost trochu vyniknout, a tak vznikl Nápad - jinak docela pěkná píseň na závěr alba.

Ještě jednu věc ale zmínit musím - dobrá deska by si zasloužila trochu nápaditější obal. Když nepočítáme nepovedené supraphonské univerzály z různých verzí prvních dvou alb, troufám si za sebe říci, že tento obal je asi nejnepovedenější.

1974 (1974)

V roce 1974 přišel Karel Gott s albem nazvaným prostě 1974 - další z řady desek pojmenovaných podle roku, tentokrát vyjímečně ne pouze posledním dvojčíslím, ale plnou číslovkou.

Pokud mě něco v souvislosti s tímto albem napadá, pak snad jen otřepané fráze o úspěchu, po kterém přichází pád nebo o těžké úloze udržet nastavenou laťku. Gottovi se to tentokrát opravdu nepovedlo. Hned úvodní píseň je totálním omylem. Píseň Sugar Baby Love od Rubettes není sama o sobě bůhvíjaký skvost, ale právě falzet z ní dělá záležitost nezapomenutelnou - což jí bohatě stačilo k přežití několika desetiletí. V Gottově podání je z toho kolovrátkový nesmysl, umocněný jednak těžkopádným textem a jednak nesmyslným zrychlením tempa oproti originálu.

Tuto nahrávku si možná lze aspoň zapamatovat, i když důvod není záviděníhodný. Zbytek se propadá kamsi do hlubin zapomnění. Mnoho písní z předchozí desky si pamatuji už z dětství, z tohoto alba jen dvě. Ty zároveň považuji za jeho jediné světlé body. Obě jsou dílem Karla Svobody. Jednak dobře známý Nápoj lásky č. 10 - píseň prověřená časem, i když k jejímu aranžmá bych měl jisté výhrady. Trochu mi to připadá, jako by si Svoboda koupil nový synťák, a tak si šel hrát. Jsou písně, kdy bych z aranžmá vynechal plechové štěky - tady jsou díky trochu sterilnímu a na tehdejší dobu dost elektronickému vyznění vítaným oživením v podobě přirozeného zvuku. Bez výhrad beru tedy jen píseň Ať láska má kde kvést - možná o něco méně hitová, možná však nejlepší věc z celého alba. Není toho mnoho, ale těsně to stačí k překonání úrovně desky Hlas můj nech tu znít. Což ovšem nebyl takový problém.

Abych nezapomněl, obal je tentokrát lepší než minule...

MELODIE, KTERÉ NESTÁRNOU (1975)

Jednou větou shrnuto: není to ani Karel Vlach, ani Karel Gott. Album Melodie, které nestárnou bylo zřejmě ne moc povedeným pokusem o kompromis mezi populárním zpěvákem a klasikem swingu Karlem Vlachem. Každý ze dvou hlavních aktérů musel slevit, a tak se na desce objevila velmi pochybná verze Presleyho hitu Can ́t Help Falling In Love, česky Žádám víc, zrychlená tak, že její melodie nemohla nijak vyniknout. Vůbec celá deska byla prý ve své době propadákem. Pokud si ji chtěl Karel Gott nahrát jen tak pro radost a nestarat se o čísla o prodeji, tak ještě ano. Pokud to chtěl předložit publiku jako další normální řadovou desku, je to další pokus, který nevyšel. Spolehlivé výkony všech zúčastněných na úspěch nestačí. Album by možná obstálo u kritiků, ale ti desky neprodávají.

Ani opakovaný poslech mě nepřesvědčil, že tato deska je něco, co bych musel mít. Z doby, kdy byla novinkou, si nepamatuji jedinou píseň. Vlastně ano - Víc. Tu mám docela rád, ovšem v paměti mi zůstala singlová verze z následujícího roku. Jelikož znám obě, mohu srovnávat: pamatuji si rozhodně tu podařenější.

Jak už jsem naznačil, deska musí kromě dobrých výkonů zaujmout i něčím navíc. Ono tajemné a těžko definovatelné „cosi“ této desce schází.

HVĚZDA PADÁ VZHŮRU (1975)

Strakonický dudák se stal předlohou k filmu Hvězda padá vzhůru, Karel Gott se stal představitelem hlavní role a toto album vlastně jeho prvním filmovým soundtrackem.

Film je dnes téměř zapomenutý, z Karla Gotta se stal herec jen příležitostný (i když svých rolí se zhostí dobře a viditelně s chutí) a deska nestála Supraphonu za to, aby ji v edici Komplet samostatně uvedl na CD - písně z filmu jsou označeny pouze coby bonusy k albu 1974. Což je u Gottovy domácí produkce (ne)počin naprosto vyjímečný.

Ač si jinak vážím Ladislava Štaidla coby skladatele, ani on žádné mimořádné dílo nestvořil. Písně vytržené z děje nejsou až na pár výjimek životaschopné. Tou jednou je nepochybně Kufr iluzí, i když jeho bratr Jiří mohl tentokrát projevit více invence a k dvojverší „já na to tím víc čekám a bláhový chodím ke dveřím“ složit nějaké jiné, než ho s výjimkou dvou slabik bez skrupulí zopakovat. Pokud ovšem platí, že Gott pozvedne i průměrnou melodii, tady zachránil dojem také - mimo jiné i perfektně zvládnutým dvojhlasem. Ale musím být spravedlivý, ten text jinak není nejhorší.

Na singlu se tato píseň ocitla s filmovou finálovkou Domů k nám - nelze než konstatovat, že singl obsahoval vše podstatné z filmu. Nacpání písně Svatební na DVD Stokrát chválím čas nehodnotím lépe než jako zoufalý pokus o to, aby se na film nezapomnělo úplně.

Horší než málo povedený a časem zavátý film je fakt, že již podruhé za sebou předkládá Gott publiku dost nevýrazný materiál.

Autor: Jaroslav Babel | čtvrtek 14.4.2011 11:44 | karma článku: 21.13 | přečteno: 2334x

Další články blogera

Jaroslav Babel

Něco málo o Karlu Gottovi

Milovaný i zatracovaný byl Karel Gott. Následující článek beru jako možnost vyslovit se k některým záležitostem, jež byly v minulosti hojně diskutovány a patrně na tom nic nezmění ani aktuální zpěvákův odchod.

3.10.2019 v 11:34 | Karma článku: 28.19 | Přečteno: 941 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (24.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

19.9.2019 v 19:09 | Karma článku: 16.42 | Přečteno: 249 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (23.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

15.9.2019 v 16:39 | Karma článku: 19.15 | Přečteno: 149 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (22.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

13.9.2019 v 13:09 | Karma článku: 21.89 | Přečteno: 179 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Miroslav Kemel – O zdanění církevních restitucí

Církevní restituce je v České republice vžité označení pro vracení části majetku, který byl znárodněn některým církvím a náboženským společnostem socialistickým režimem v Československu.

18.10.2019 v 11:05 | Karma článku: 5.63 | Přečteno: 89 |

Karel Sýkora

Paříž

Paříž je hlavní a zároveň největší město Francie, je správním centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, přičemž sama tvoří jeden z departementů (fr.: département de Paris).

18.10.2019 v 6:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 |

Karel Sýkora

The Winery Dogs – Oblivion

The Winery Dogs je americká rocková kapela založená roku 2012 v New Yorku. Jejími členy jsou Billy Sheehan, Richie Kotzen a Mike Portnoy.

17.10.2019 v 8:18 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 15 |

Karel Sýkora

Oasis – Little By Little

Oasis byla britská hudební skupina, která vznikla v Manchesteru roku 1991. Kapela navázala na původní uskupení, The Rain, a původní členové byli Liam Gallagher (vokály, tamburína), Paul "Bonehad" Arthurs (kytara).

17.10.2019 v 5:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 |

Dita Jarošová

Erik Tabery na hrad !

Protože se již začalo diskutovat o dalších kandidátech na post prezidenta, který by mohl disponovat nespornými kvalitami jakožto státník, napadl mne ihned jako volná asociace šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery.

16.10.2019 v 16:56 | Karma článku: 17.87 | Přečteno: 660 | Diskuse
Počet článků 160 Celková karma 21.06 Průměrná čtenost 1180

Zdravotní sestra.

Najdete na iDNES.cz