Čtvrtfinále jsme si prohráli sami

Před pár dny skončené mistrovství světa v ledním hokeji možná zanechá nejvíce otazníků v českých zemích. Naše reprezentace si oproti loňsku i předloňsku v konečném pořadí o jeden stupínek pohoršila a obsadila konečné páté místo. 

Na první pohled se to zdá jako docela nevýznamné zhoršení, ale čtvrté a páté místo dělí vyhrané nebo prohrané čtvrtfinále. A to je už dlouhou dobu bráno jako hrana úspěchu či neúspěchu. Jestliže jsme loni mohli hovořit o dobrém výsledku, letošek zůstane zapsán mezi šampionáty neúspěšnými. Přesto, nic není černobílé, a tento relativní neúspěch by měl být posuzován v širším kontextu.

Kladem našeho vystoupení byly hlavně úvodní zápasy v základní skupině, zvlášť potěšily výhry nad Ruskem a Švédskem. V prvním z nich jsme dokázali nejprve přežít dlouhý ruský zámek, když jsme úspěšně vzdorovali postupně třem ruským formacím, jež té naší nedovolily vystřídat. Následně jsme totéž dvakrát, a mnohem úspěšněji, provedli Švédsku. V obou případech náš dlouhý zámek, který nedovolil Švédům vystřídat, skončil gólem. To byly asi nejvýraznější dojmy z obou našich nejlepších zápasů na celém mistrovství. V zápase se Švédskem jsme navíc dohnali dvougólovou ztrátu z úvodní třetiny, a to se rozhodně počítá. Rozhodně bych našemu výběru odpustil ztrátu bodu s Lotyšskem, které jsme sice zdolávali jen těžko, ale stalo se tak den po zápase s Rusy. Ten byl mimochodem naší první výhrou nad Ruskem, kterou jsme mohli slavit při mistrovství světa hraném na ruském či dříve sovětském ledě.

Ještě jedno utkání jsme sehráli způsobem, kterému nešlo prakticky nic vytknout, konkrétně to s Norskem. Jednoznačný stav 7:0, platný po 40 minutách, zůstal nezměněn až do konce zápasu, přičemž naši se v poslední třetině už viditelně šetřili. Vítězství v následujícím zápase s nakonec sestupujícím Kazachstánem se rodilo jen velmi těžko, všechny špatné dojmy nakonec překryl zisk povinných tří bodů. Varováním ale měl být zápas s Dánskem. To není soupeř, se kterým bychom si měli dovolit prohrát, natož pak prohrávat. Bohužel jsou to právě Dánové, kdo z posledních vzájemných zápasů získávají po dvou bodech. Navíc, průběh v mnohém připomínal náš pozdější čtvrtfinálový zápas. Ale o tom ještě bude řeč.

Český tým ukázal svou lepší tvář ještě v zápase se Švýcarskem. Alespoň v jeho prvních 55 minutách. Závěr jsme totálně nezvládli, a zvlášť pohled na tři švýcarské hráče, kteří ve dvojnásobném oslabení dokázali kombinovat v českém obranném pásmu, musel být pro domácího fanouška velmi tristní. Z jasného stavu 5:2 bylo nakonec zbytečné drama se šťastným koncem pro nás.

Stejně jako zápas s Dánskem, i čtvrtfinále drsně odhalilo největší slabinu, kterou náš hokej trpí už několik let: za naše vyřazení může především střelecká neproduktivita, spojená ještě s nevyužíváním přesilovek. Herně jsme na Američany rozhodně měli, a stačilo dát navíc ne dva nebo tři, ale možná jeden gól a mohlo být hotovo. Nakonec se s postupujícím časem vytratila i naše herní převaha, proměněná v závěru sice ve snahu, ale ponejvíce v křečovitou. 

Oba zmiňované zápasy měly společné české selhání v penaltovém rozstřelu. Po Dánsku musel zpytovat svědomí brankář Furch, při nájezdech s Američany jednak neuspěl penaltový klenot Lukáše Kašpara, jehož finta byla prohlédnuta v ten nejnevhodnější okamžik, a jednak trenér neměl šťastnou ruku při výběru dalších exekutorů. Především zařazení Petra Koukala, který v zápase neodehrál ani sekundu, bylo hodně diskutabilní. Kde ale byly v tu chvíli opory našeho týmu v čele s kapitánem? Měly strach z vlastního neúspěchu až tak velký, že si odpovědnost na sebe vzít prostě netroufly? Česká první lajna odvedla bodově méně, než se od takové formace čeká. Dokud stříleli jiní, bylo ještě všechno v pořádku. Jakmile zvlhl prach i jim, bylo zle. Tomáš Plekanec je hráč, který na mistrovství světa přijede, kdykoliv mu to jeho program za mořem dovolí, v tomto ohledu mu náleží veškerá čest. Jeho příspěvek však byl často výsledkově velmi matný. Tentokrát sice přispěl pěti góly, pořád mu však není dáno rozhodnout nějaký skutečně velký zápas.

Naši čtvrtfinálovou prohru můžeme stokrát svádět na fakt, že americký vyrovnávací gól byl neregulérní. Ano, zjevně byl, ale naše herní převaha byla v první polovině zápasu taková, že jsme měli zápas i tak rozhodnout v náš prospěch.

Trochu lze litovat věku trenéra Vůjtka a tím pádem i faktu, že po jediné sezóně u národního mužstva končí. Průběh i výsledek mistrovství světa dokazují, že odchází od rozdělané práce. Dokázal udělat tým ze sestavy mnoha bezejmenných, které doplnil několika zvučnějšími jmény. Zbavit náš hokej některých chronických neduhů pochopitelně dokázat nemohl, rozhodně ne v tak krátké době. Naučit české hokejisty znovu přesilovkám a zefektivnit střelbu bude úkol pro Jandače a jeho tým. 

Více než týden hra národního mužstva bavila, hokejový národ zase jednou žil svou hrou a věřil v konečný úspěch. Tajně jsme snili o tom, že tým z Ruska konečně doveze medaili, ti nejsmělejší šli ve svých úvahách ještě dál. Nestalo se, přesto tento tým nelze ani přes konečný výsledek zatracovat. Po celou dobu svého účinkování mužstvo šlapalo i vnitřně, a mimo jiné ukázalo, že i tým složený převážně z evropských hráčů může být konkurenceschopný. Počet hráčů z NHL byl spíše symbolický, snad až na účast Tomáše Plekance, jemuž byla svěřena role kapitána. Když už je řeč o hráčích z NHL, nemohu si odpustit jednu poznámku - dodnes nejsem přesvědčen o faktickém přínosu začlenění Radka Faksy do celkem šlapajícího týmu.

Fakt, že se gól z jasného ofsajdu, jímž Američané vyrovnali na 1:1, dostal mezi nejlepší momenty mistrovství, jen lehce ironicky ilustruje úroveň řízení některých zápasů. A ta byla mnohdy opravdu tristní. Rozhodčí dělali chyby, které rozhodovaly o výsledku zápasů. Vedle zmíněného amerického gólu bych uvedl zápas Švédsko-Norsko, kdy Švédům zůstal plný bodový zisk jen díky chybnému přerušení hry během norské šance v samém závěru. Že nemají všichni rozhodčí jednotný metr při posuzování faulů je zcela přirozené, pokud však jeden rozhodčí posuzuje odlišně fauly i během jediného zápasu, je to špatně. Rozhodčí často dvakrát nepřispěli ani k plynulosti hry. Zatímco loni velmi často a velmi úzkoprse pískali i trestali příliš mnoho hráčů na ledě, letos si rozhodčí oblíbili postavení hráčů v brankovišti, které opět posuzovali až příliš striktně, a to i v situaci, kdy byl útočící hráč do brankoviště natlačen obráncem. I mnohá další rozhodnutí vyvolávala úsměv či údiv, ale celkově bídná úroveň rozhodčích se na mistrovství světa stává už pomalu tradicí.

Světové prvenství obhájila Kanada, která ve finále oplatila Finům porážku ze základní skupiny, ze zápasu, ve kterém už zase o tolik nešlo. Proto se nabízí otázka, do jaké míry Kanaďané ten první zápas mohli vypustit, aby pak Finům po většinu rozhodujícího zápasu nic velkého nedovolili. Byť kanadská nadvláda nebyla tak výrazná jako v loňském roce (a to nejen díky jednomu prohranému zápasu), dá se říci, že titul mají Kanaďané zaslouženě. Domácí výběr obsadil třetí příčku, když v souboji o ni měl úlohu značně usnadněnou tím, že nastoupil patrně proti nejslabšímu účastníkovi čtvrtfinále, který se do bojů o medaile tak trochu prolhal díky neschopnosti nejprve slovenských a pak i českých hokejistů. U Rusů nelze pominout jistou pokoru, s níž přijali konečné třetí místo, tak u nich nezvyklou a tolik kontrastující s jejich excesy při závěrečných ceremoniálech minulých let.

Ač nepochybně lze chovat sympatie k hokejovému mládí, tento americký výběr neměl v bojích o medaile co dělat. Prohrál v prodloužení i s jinak velmi špatným Slovenskem, a do čtvrtfinále postoupil ne proto, že by byl lepší než právě Slovensko, byl jen o něco méně špatný. Mnohem raději bych ve čtvrtfinále viděl nejen Dánsko, ale i Švýcarsko či Norsko, leč systém mistrovství světa něco takového neumožňuje.

Pojďme se na chvilku podívat na opačný pól konečného pořadí. Mistrovství světa opět prokázalo, že už pěkných pár let zaběhnutý počet šestnácti účastníků není zvolen zrovna šťastně. Už po několik ročníků totiž sestupují ty týmy, které si rok předtím vybojovaly postup mezi aktuálně nastavenou elitu. Což vytváří nepříliš hodnotný stereotyp, a to jak po stránce divácké, tak i sportovní.

Ač chovám jisté sympatie k maďarskému národu, jeho hokejová reprezentace patří mezi ty, které - alespoň v současnosti - na hokejovou elitu zřejmě nemají. Jediný vydařený zápas k záchraně nestačil. Maďaři hlavně v úvodu mistrovství předváděli naprosto marné výkony, například jejich zápas se Slovenskem byl k uzoufání nudný. Hokej opravdu vyžaduje trochu živější pohyb než ono pěší tempo, které oba týmy předváděly. Máme-li na letošním účinkování maďarských hokejistů mezi elitou najít nějaký klad, nelze - kromě vydařeného zápasu s Běloruskem - opomenout jejich fanoušky.

Letošní ročník hrozil díky pořadatelství příštího mistrovství velkým pokřivením boje o záchranu, nakonec vše dopadlo po sportovní stránce čistě. Nejen že obě mužstva příštích pořadatelských zemí by se zachránila v každém případě, ale v případě Němců šlo o docela milé překvapení v podobě postupu do čtvrtfinále, kde se snažili potrápit favorizované Rusko, což se jim minimálně 20 minut celkem i dařilo. Podobné překvapení se povedlo i Dánsku, naopak Švýcarsko pomalu střízliví ze svého stříbrného zázraku z roku 2013. Kromě amerického výběru, který přes matné výkony alespoň dosáhl solidního umístění, zklamalo letos Bělorusko. Účastník čtvrtfinále na posledních dvou šampionátech si dovolil prohrát s Maďarskem, čímž se dostal do situace, kdy neměl vlastní osud ve svých rukou a v elitní skupině se zachránil jen díky souhře dalších okolností. Dalším zklamáním byly nemastné neslané výkony švédského výběru, které vedly až k potupnému výsledku čtvrtfinálového zápasu s Kanadou.

Zkusme na samý závěr ještě trochu alternativní historie. Ve světle našeho konečného výsledku totiž nemohu vynechat názor, se kterým jsem se setkal. Podle něj jsme měli v posledním zápase ve skupině nějaký bod nechat Švýcarsku, čímž bychom se dostali na druhé místo a ve čtvrtfinále by naším soupeřem bylo Německo. Před mistrovstvím světa by to znělo neuvěřitelně, ale český tým se skutečně ocitl v pozici, že si mohl soupeře vybírat. Myslím si však, že úmyslné vypuštění zápasu, neřku-li přímo úmyslnou prohru tak nějak nemáme v povaze. Navíc, trpěl-li by národní tým v případném utkání s Německem stejnými neduhy jako ve skutečně odehraném čtvrtfinále, nemusel být ani v tomto případě tím, kdo se radoval z postupu.