Případ žárlivé milenky

Vláda Petra Nečase dnes podá demisi. Krok je to očekávaný, logický a snad se dá říci, že i vítaný. Nedělejme si iluze, že současná aféra vyřeší všechny nekalosti naší politiky. Buďme však drobnými optimisty - když už k nečistým praktikám dochází, je jejich odhalení i v nejvyšších sférách rozhodně krokem správným směrem. Někde na konci velmi dlouhého a tmavého tunelu by snad i to pověstné světlo být mohlo.

Zatímco Česká republika prožila konečně letní a slunečný víkend, náladu českého premiéra mohlo nejlépe vystihnout jeho příjmení. Lidsky vzato není divu - po nejvyšších patrech české politiky se rozběhla zatýkací akce, dosud největší co do rozsahu i tím, kam až dosáhla. Pozatýkáni byli nejen nejbližší premiérovi spolupracovníci, ve vazbě je také jeho partnerka a je velmi pravděpodobné, že k výslechu nakonec bude muset i on sám. To vše poté, co už u něj byl místopředseda vlády a nedávný prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg.

Události posledních dnů jsou jen vyústěním někdy i relativně starých záležitostí. Až na další jsou také ukázkou toho, kam až může vést žárlivost spojená s mocí. Tím vším byla zřejmě nadána Jana Nagyová, nejen ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády České republiky, ale již prakticky oficiálně jeho milenka. Dopustila se naprosto bezprecedentního kroku, kdy nechala státní tajnou službou sledovat svou sokyni, premiérovu manželku. Navíc to dokázala z pozice, která jí nedávala pravomoc takovou službu úkolovat či řídit.

Je celkem jedno, jestli o tom Petr Nečas věděl nebo ne. Pokud ano, je na pořadu dne posouzení jeho trestní odpovědnosti. Pokud ne, není to on, kdo dosud vládne České republice. Pak tedy nebyl člověkem na svém místě. Neukočíruje-li jednu ambiciózní ženskou, těžko si lze představit, že by mohl dobře vykonávat funkci premiéra.

Petr Nečas bude muset téměř jistě vysvětlovat i další věci. V jednom ze svých proslovů bezděčně odkopal nejen sebe, ale i fungování nejvyšší politiky. Já jsem ochoten uvěřit, že principy jejího fungování opravdu a zcela upřímně nepovažuje za něco špatného, ale tím skoro hůře. V české politice je prostě normou uplácení, když ne přímo penězi, pak dobře placenou protislužbou. Třeba i výnosným místem v podniku se státní účastí. Pokud by ideály takzvaných rebelů byly skutečně čisté, měla jim pouhá hrdost politika velet buď hlasovat proti vládním úspornému balíčku (a třeba tím potopit vládu), nebo tedy před tímto hlasováním odstoupit - ale pouze odstoupit a ne následně přijmout lukrativní post. To se to rebeluje, když je v záloze teplé místo. Jenže mediální označení „rebel“ je jen atraktivní nálepka a je zcela chybné. Správný rebel totiž koná vždy podle svého přesvědčení a tak nějak proti proudu. Až potud v pořádku, ale pravý rebel těžko přijme úplatek za to, že svého rebelantství zanechá. A nám jeden rebel skončil jako ředitel Českého Aeroholdingu, druhý zahřívá významnou židli v ČEZu, další dva šéfují Státní správě hmotných rezerv a Čepru… To nejsou rebelové, ale jejich trapné parodie.

Vlastně až mrazí z toho, že premiér toto považuje za normální politickou dohodu. Jenže ztotožňuje dvě naprosto odlišné věci: sestavuje-li se vláda, dochází pochopitelně k jednáním o tom, kdo převezme jaké ministerstvo. Dochází též k výměně „něco za něco“. Zůstane-li vše v rovině ministerstvo za ministerstvo či post za post, tedy služba za službu, je to v pořádku, ač to můžeme nazývat politickým obchodem. Ale toto skutečně je pouhou politickou dohodou. Pokud je předmětem výměny služba za peníze, jde o úplatek. Lhostejno, že předseda vlády nevytáhl z kapsy vlastní či erární peníze přímo v onen okamžik - přidělením zmíněných postů dal všem zúčastněným hezkou možnost k nim přijít. Navíc tím vytvářel další potenciálně korupční prostředí. Protože jednou zkorumpovaný je zkorumpovatelný i podruhé. Mimochodem, premiér vytáhl peníze jindy. Ne vlastní, ale státní. Bezmála čtvrtmiliónovou odměnu pro vlastní milenku lze sice za korupci označit těžko, za protekci však docela snadno. 

Podobné věci se u nás neděly poprvé - vzpomeňte si na Tvrdíkovu dvojitou demisi a následně získaný post ředitele Českých aerolinií, causu CASA Vlasty Parkanové, Rathovu krabici, Bártovy půjčky nebo Vondrovu aféru ProMoPro. To vše pomohlo nastavit velmi volné mantinely toho, co všechno je v české politice možné a dovolené. Všichni zainteresovaní pak získávali pomalu pocit, že jsou všemocní a nepostižitelní. Jejich konce pak byly všelijaké - Tvrdík byl směšný, Rath poslancuje z vazby, ku cti Parkanové slouží to, že se alespoň vzdala sněmovní funkce. Bárta je odsouzený-neodsouzený. Vondrův trochu šikmý úsměv byl křivý i jinak, jeho převážné nadřazené mlčení bylo výsměchem všem novinářům, kteří měli tolik drzosti, že se ho odvážili na celou záležitost zeptat. Čistým projevem pohrdáním vším a všemi je samozřejmě i postup premiérovy ředitelky, ale je též dokladem i naprostého odtržení politiky od reality.

Demise je pro premiéra tím nejlepším řešením. Ono se první nebo druhý den hezky prohlašuje, že není důvod k odstoupení, ale první posouzení, navíc ve stresu, nemusí být nejobjektivnější. Dalo se čekat, že ho události nakonec semelou. Pravda, politická kutura se tu projevila trochu se zpožděním, jaksi náhodou a coby vedlejší produkt. Premiér měl správně rezignovat už 13. června ráno. Ale těch pár dní zpoždění mu promiňme - alespoň nám pomohl poodhalit principy fungování české politiky. Teď po demisi by však mohl být zbavený i nutnosti věci podrobně vysvětlovat. A to opravdu za sekundu dvanáct, protože se právě ocitl v situaci, kdy se do svých vyjádření začíná zaplétat. Kromě toho se příliš nezachoval ani jako milující muž - svou partnerku již stihl odepsat. Že funkčně, to se ještě dalo čekat, ve své pozici opravdu zůstat nemohla, ale on ji nepodržel ani morálně, když zcela negentlemantsky hodil veškerou odpovědnost na ni. Opravdu teď nemá pěkné vyhlídky: má na krku rozvod s manželkou, milenku ve vazbě, přičemž je otázkou, zda jejich vztah přežije jejich funkce, a (doufejme) v dohledu žádný vrcholný post. Opravdu divný konec „pana Čistého“…