Tři zámky (3.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

3. kapitola: Den s překvapením (25. ledna 2024)

Zdá se být jasné, že co se náplně týká, včerejšek nepřekonám. Program plánovaný na dnešek se o to může snažit jen těžko. Jenže příhody občas přicházejí zcela nečekaně, to platí v životě i na cestách. Chce to být jen připraven. A to já jsem skoro vždy, aspoň co se těch cest týká. 

Den ostatně překvapuje už od rána. Je skoro jasno, v půl desáté teploměr překonává včerejší maximum. Tou dobou už jsem na cestě, ta modrá obloha k ní přímo vybízí. Deset minut před desátou stavím v malém městě zvaném Répcelak. Z Büku je to sem něco přes dvacet kilometrů a něco přes dvacet minut jízdy. Žije tu asi 2600 obyvatel.

Pojmenování města je složeno ze dvou částí. Tou první je název řeky Répce, protékající po severovýchodním okraji města či spíše ještě kousek za ním (obdobně se sotva dotkne i jižního okraje Büku). Druhá část je kmen slovesa „lakni“, jež znamená „bydlet“. Od téhož je odvozeno například podstatné jméno „lakás“, což je zase „byt“.

Nezmiňuji to jen tak samoúčelně, bydlí se tu už hodně dlouho. V okolí Répcelaku se našly památky z doby bronzové, železné i z římského období. Dlouhá staletí však šlo jen o vesnici přidruženou k nedalekému Sárváru, takže žádnou středověkou či snad ještě starší architekturu tady nehledejte. Vše, co je pro chod města důležité, je novodobé, navíc ukryté stranou od hlavní silnice, která Répcelakem prochází.

Katolický kostel, zasvěcený sv. Štěpánovi, prvnímu maďarskému králi (maďarsky Szent István király templom), byl postaven v letech 1999 až 2004. Štěpánova socha, stojící poblíž na něčem, co trochu připomíná miniaturní Stonehenge, je o několik málo roků mladší.

Od kostela je to asi tři stovky metrů na hlavní náměstí. Ze dvou stran jej uzavírá budova kulturního střediska,...

... naproti jejímuž pravému křídlu přes ulici je evangelický kostel (maďarsky Evangélikus templom). Je to možná nejstarší budova v celém městě. Její stavba začala na jaře 1869, hotovo bylo za rok a půl. Podle dobových záznamů činily náklady na výstavbu kostela 17.856 forintů. Kurz se nám od té doby pohnul docela výrazně, dnes by tatáž částka odpovídala asi 1150 korunám.

Jeden kostel stojí na náměstí, druhý je z něj na dohled. Stačí jen dojít na ten správný roh. 

Všechny, kdo čekají na zámek, prozatím zklamu. V  Répcelaku totiž žádný není, Répcelak je jen krátká zastávka. Asi 10 kilometrů odtud je ale město Beled, co do počtu obyvatel zhruba stejně velké, a tam má být zámek rodu Barthodeiszkých, podle dostupných zpráv ve stavu dost bídném, a veřejnosti nepřístupný. Tak uvidíme.

V Beledu zaparkuji u školy. Jako první vidím místní radnici. Je to proti slunci, což je na focení nepříjemné, ale moc s tím nenadělám. Není to ostatně naposled. 

Mapa nelže, a tak zámek nalézám celkem snadno. Stojí v sousedství už zmíněné základní školy.

I když s tím sousedstvím bych byl opatrný. Ta škola totiž stojí na části někdejší zámecké zahrady. Proti škole coby instituci nemám nic, ale její stavitelé rozhodně mnoho citlivosti neprojevili. 

Nic na tomto hodnocení nemění skutečnost, že jde o zámek spíše menší a široko daleko možná nejmladší. Jeho stavba byla zahájena v roce 1886. Těsně před jejím dokončením v roce 1890 zemřel zakladatel zámku Antal Barthodeiszky, a tak tu bydlela vdova po něm společně s dalšími příbuznými. V roce 1940 zemřel Béla, poslední majitel z rodu Barthodeiszkých, a zámek zdědila jeho neteř Katalin Udvary. Ne na dlouho - zámek byl zestátněn hned po válce. Majitelé jej tedy obývali pouhých 55 let.

Je svým způsobem zajímavé, že do areálu školy se vchází někdejší zámeckou branou. Tenhle fakt spolu s drobnou náhodou určí průběh dalších minut. Když totiž vyjde patnáct či dvacet capartů v doprovodu učitelky na ulici, všimnu si, že brána se nezamyká. A tak po nějaké chvíli vyčkávání využívám téhle šance a vstupuji na pozemek školy. 

Teprve pohled z dalších stran potvrzuje to, co průčelí nasměrované do ulice do značné míry tajilo. Zámecká zahrada je zničena takřka totálně - až na pár stromů z ní nezůstalo nic, kromě exotických dřevin jsou pryč i veškeré sochy. A pohled zblízka potvrzuje, že ve stavu opravdu zbědovaném je i samotný zámek. 

Opět mi trochu překáží slunce, ale právě u něj se na chvíli zastavím. Už z pohledu z ulice byla vidět částečně prosklená střecha, rozhodně zajímavý architektonický prvek. Prosklená byla též podlaha v patře, takže sluneční světlo osvětlovalo i přízemí.

Při bližším pohledu se tristní stav budovy ukáže naplno. Vstup ze zahrady překryl asfalt, také dveře byly nahrazeny čímsi, co by jeden čekal spíš u nějaké dílny.

Působí to dost ponuře, a vše dotváří zničený erb, z nějž trčí rameno osvětlovacího tělesa. 

Kliku ty dveře ani nemají, takže není za co vzít, ale když už jsem se nepovšimnut dostal až sem, zkusím je. K mému překvapení není zamčeno. A tak tedy vejdu.

Už vstupní hala napovídá, o čem to celé bude: zámek slouží především jako skladiště všeho, co škola už nepotřebuje. Prosklený strop a střecha byly vymyšleny dobře - ač v místnosti nejsou žádná okna, je tu vidět jako kdekoliv jinde.

Sousední jídelna patřila k reprezentačním prostorám. Dnes však jen dokazuje zvěsti o tom, že po válce byl zámek vyrabován. Portréty předků rodu, jichž byly plné stěny, zmizely bůhvíkam, a s nimi i veškerý mobiliář. Po válce to byl - aspoň pro vyvolené - velmi výhodný obchod. Na Západě byli ochotni zaplatit slušné sumy, které končily v kapsách vlivných funkcionářů nové doby. 

Vyrovnané řady židlí a koneckonců i další věci napovídají, že snad je tu občas vyvíjena i nějaká školní nebo možná mimoškolní činnost. Upřímně řečeno, uprostřed toho všeho nepořádku si ji nějak neumím představit.

Podíváte-li se znovu na fotku ze vstupní haly, pak dveře vlevo zdvojují ty vstupní. Napravo pak možná rozeznáte dvoje dveře vedle sebe, ty bližší vedou do jídelny. Otvírám tedy ty sousední. Jsou sice zamčené, ale klíč je vložen. Není tedy nic snadnějšího.

Přiznám, že otvírat si další a další dveře je svým způsobem vzrušující. Ocitám se na schodišti a posléze v horním patře zámku, kde byly mimo jiné místnosti pro služebnictvo. Od šlechtických pokojů je ale dnes nerozeznáte. Všude nacházím jen mocnou vrstvu prachu na všech těch odložených či pohozených krámech.

Zdi jsou místy provlhlé, asi sem i zatéká. Zatímco dolní patro budilo dojem aspoň občasného života, v horním je evidentně pusto a prázdno.

Sice zaznamenávám na zdi vypínače, stejně tak si ale všímám, že jimi není co rozsvítit. Devastace stavby je tu celkově v nebezpečně pokročilejším stadiu. Vracím se do přízemí. 

Nacházím tam další zvláštní místnost. Z jedné strany trochu připomíná divadelní šatnu.

S jistotou můžu tvrdit jen dvě věci - zrcadla fungují a voda neteče. Komu a k čemu tohle všechno tedy mohlo nebo může sloužit, netuším.

I v téhle místnosti některé věci budí zdání, že jsou čas od času používány. Mezi ně ale velmi starý model televize patří jen stěží, a totéž by mohlo platit i o bedně, kterou indentifikuji jako jukebox. Zase přemýšlím, k čemu jej kdy mohla používat škola. Zámek prostě dává víc otázek než odpovědí.

Urbexové zákony, dají-li se na tuhle situaci aplikovat, velí neodnášet nic kromě fotek, a rozhodně nic neničit. Dodržuji je bez výhrad - jestli tu po mně něco zůstalo, tak jen pár stop v prachu.

Dostávám se do jakési malé místnosti, jejíž původní účel neznám. Dalo by se z ní vyjít do ulice, přesněji tedy k plotu, který od ní zámek odděluje. Foťák v telefonu se mi nějak nesrovnal se světlem, a tak je tahle fotka co do kvality asi nejhorší ze všech, ale jinou nemám. 

Vnější dveře jsou zamčené, a tentokrát bez klíče. Vracím se tedy zpátky do vstupní haly a zámek opouštím stejnými dveřmi, kterými jsem přišel.

Málo významný rod, malý zámek, navíc téměř bez historie - zřejmě tohle všechno mohlo přispět k tomu, že beledský zámek Barthodeiszkých zůstal doteď za okrajem pozornosti všech, kteří by na jeho stavu mohli něco změnit. Zkáze podléhá možná nenápadně, ale zcela jistě, ač tomu pohled z ulice třeba zatím nenasvědčuje. Na případnou záchranu zámku je nejvyšší čas. Bylo svým způsobem zajímavé tohle vidět, přičemž mi něco přes dvacet minut zůstal osud nakloněn v tom smyslu, že jsem nikomu nemusel vysvětlovat, co tam dělám či hledám. Tři zámky mám tedy splněné. Každý zcela odlišným stylem, z nichž ten poslední byl určitě ten nejméně očekávaný. 

Beledský Kostel Panny Marie (maďrasky Nagyboldogasszony templom) je od zámku vzdálen nějakých sto padesát metrů, ale pořád jsem plný jiných dojmů, a navíc stejně předem tuším, jak by zase dopadla snaha vidět jej zevnitř. Takže tam ani nejdu, postačí mi fotka zdálky. 

Je čtvrt na dvanáct a teploměr si pohrává s čísly mezi dvanáctkou a třináctkou. Odjíždím do Sárváru, odtud vzdáleného asi pětatřicet kilometrů. Skoro přesným se ukáže být předpoklad, že bych tam do poledne měl být.

Není ani léto, ani pátek, víkend nebo svátek, ani žádný ze zvláštního seznamu dalších dnů či období, a tak platím levnější mimosezónní vstupné. To stojí 6300 forintů, v korunách něco málo přes čtyři stovky. Nejdřív ze všeho jdu do vody, oběd zatím počká.

Do restaurace se dostanu až ve chvíli, kdy je hlavní polední vlna hladových už pryč. Bakoňský řízek jsou přírodní plátky z kotlety, přelité houbovou omáčkou. Vypadá to řekněme průměrně, ale chutná to velmi dobře.

Po jedné hodině se teplota vyšplhá až na 14 stupňů, to je na leden víc než slušné. A tak se na chvíli posadím ven, opravdu to hřeje.

Relaxační odpoledne si protáhnu až do večera. V Sárváru zůstávám asi do půl šesté.

Zbývá poslední návštěva u Fehérló. Kupodivu mi moc nevyhládlo, asi mě zasytil ten oběd. A tak se spokojím s polévkou.

Houbová se zakysanou smetanou, jednak je to pro dnešek stylové, jednak je to jistota podobná té, kterou skýtá dvoudecka Zweigeltu. Kteroužto se protentokrát s Fehérló i s Bükem loučím.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.