Tři zámky (2.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

2. kapitola: Střípky z historie rodu Festeticsů (24. ledna 2024)

Vstávám docela pozdě, až v půl deváté. Tím pádem mě minul ranní mrazík, a když po snídani konečně vylezu, vypadá to na docela příjemný den. Na jeho začátku musím ještě napravit malé nedopatření, které se přihodilo už doma během balení před cestou. Mám sice dva šampóny, ale sprcháč žádný. Večer jsem se s tou nečekanou situací nějak popasoval, náprava je naštěstí snadná.

K zámku v Keszthely je to z Büku kolem stovky kilometrů. Utíká to v pohodě, v lednu je tu turistů málo, a k Balatonu jich směřuje ještě méně.

Jen ta silnice je pořád horší a horší. Opravuje se jen málo a místy, a tak s léty výtluků a hrbolů přibývá. Jeden mě pravda trochu zaskočí. Zrovna ve chvíli, kdy otevřu láhev, abych se napil, udělá to drc, a mám to sice ne všude, ale leckde ano. Nepublikovatelná slova zůstala uzavřena uvnitř auta. Bezbarvá bublinková voda naštěstí nezanechá trvalé stopy, a tak než poprvé vystoupím z auta, uschne to natolik, že aspoň nebudím podezření z horší nehody, než jsem popisoval.

Balaton jsem v zimě ještě neviděl, a kde jinde se za tímto účelem zastavit než na známém místě v Balatongyöröku. Szépkilátó, tedy Krásná vyhlídka, je prostě úžasné místo. A se zámkem v Keszthely navíc tak trochu souvisí.

Měla ho totiž v oblibě lady Mary Victoria Hamilton (1850-1922), manželka Tasziló Festeticse ([tasiló feštetyč]), tedy příslušníka rodu, jemuž zámek patřil. Tahle lady měla život poměrně divoký, tedy alespoň do té doby, než se přivdala k Festeticsům. Nejprve si totiž v roce 1869 vzala monackého prince, pozdějšího knížete Alberta I., s nímž záhy otěhotněla. Ještě před narozením syna ale od manžela utekla. Důvod byl jednoduchý - domluvené manželství nebylo šťastné, a Mary Victoria v něm nechtěla strávit zbytek života. Albert, který do světa pustil společensky přijatelnější důvod odloučení, že totiž jeho ze Skotska pocházející manželka špatně snášela středomořské podnebí, po jedenácti letech dosáhl církevní anulace sňatku. Dědičná práva jejich syna Ludvíka ale dotčena nebyla. Lady Mary Victoria tak je praprababičkou současného monackého knížete Alberta II.

Když bylo anulováno její monacké manželství, mohla se i Mary Victoria znovu vdát. Stalo se v roce 1880. Tasziló Festetics byl otcem dalších čtyř jejích dětí. Pro nás je zajímavé jejich první společné dítě, dcera Mária Matild Georgina. Její dcera Antonie Leontine rozená zu Fürstenberg byla totiž matkou Karla Schwarzenberga. Mary Victoria Festetics je tedy jeho prababička. Setkat se však nemohli, Karel se narodil v roce 1937, patnáct let po jejím skonu.

Šlechtický rod Festeticsů měl pradávné předky v Turopolje v dnešním Chorvatsku. Jejich erb dodnes nese rok založení 1213. Do Maďarska Festeticsové přišli na konci 16. století, od té doby je také dochován jejich rodokmen. První větší majetek získali, jak už to tak bývalo, sňatkem. V roce 1741 získal György I. Festetics ([ďörď]) darem od Marie Terezie rozsáhlé pozemky, jejichž součástí byly i ty v Keszthely. O čtyři roky později byla zahájena stavba zámku.

Po krátké historické odbočce pojďme zpět na Szépkilátó. Zdejší borovice podle jedné verze vysadila lady Mary Victoria osobně, podle druhé verze je nechala vysadit, každopádně vztah měla k Balatonu a k Maďarsku vůbec vřelý. Existuje-li dnes řekněme drobný kult éry Festeticsů, má na tom Mary Victoria podíl nemalý. Její busta stojí na Szépkilátó od dubna roku 2023.

Holé stromy, málo zelené a jezero samotné v odstínech opravdu zimních - ten leden je na Balatonu prostě znát. Ale výhled, jemuž dominuje kopec Badacsony, je pořád stejně působivý.

Šipka ukazuje směr k léčivému prameni, ale stezka posetá kapesníčky a ubrousky o sobě prozrazuje, že slouží ke zcela jinému účelu než dojít k nějakému cíli. A tak radím použít schody o kus dál. Vedou na totéž místo, dost možná pohodlněji, a rozhodně příjemněji.

Doporučují tu pět minut se procházet ve vodě, prý je to zdravé na nohy. Snad tomu i věřím, ale v šesti stupních nad nulou mě k něčemu podobnému nepřemluví nic.

Na příznivější podmínky jsou tu ale připraveni takřka dokonale. Mají tu schůdky i kovová madla, která vám usnadní pochodování kolem velkého kamene, zatímco drobné kamínky na dně vám masírují chodidla. 

Do Keszthely je to odtud už jen asi 10 kilometrů. Tamní zámek už znám zvenku, a je neuvěřitelné, jak to letí: byl jsem tu na konci léta roku 2017. Navštívil jsem tehdy zámeckou zahradu, ale uvnitř jsem nebyl. Dluh je to tedy opravdu letitý.

Vstupné je 4200 forintů (asi 270 korun), dalších patnáct stovek (v korunách necelou stovku) si připlatím za povolení fotit. Bez toho se zkrátka neobejdu. Naopak vynechám další doprovodný program. Tady má návštěvník na výběr z několika možností, jednu z nich - model železnice - jsem absolvoval při zmíněné první návštěvě. 

Prohlídka startuje ve 13 hodin, takže mám asi 40 minut času. Z větší části ho prosedím v kavárně, jež celkem nepřekvapivě nazvané Lady Hamilton. Ceny jsou tu asi takové, jaké byste čekali na turisticky podobně atraktivním místě.

Stíhám ještě nahlédnout do zámecké zahrady, ale jak se ukáže, není to ten úplně nejlepší způsob, jak strávit zbylé minuty. Chodníky jsou tu pískové a je po dešti. Všichni, kdo jsme měli podobný nápad, nakonec důkladně drhneme boty o rohožky. 

Do uzavřených prostor zámku nás vpustí už pár minut před celou. Tu chvíli, která zbývá, využijeme k odložení nepotřebných věcí v šatně. Bundy a kabáty nám doporučují ponechat si, naopak tašky a batohy se odkládají povinně. Věci jsou uzamčené, klíček si každý bere s sebou, a je to zadarmo.

Jediný jazyk, ve kterém se tu provází, je maďarština. Kdo jí nevládne nebo nestíhá tempo řeči průvodkyně, pro toho jsou zde ve všech místnostech informační panely, kromě maďarštiny psané i anglicky a německy. Patřím mezi ty, co tempu řeči nestačí, a tak jsem za panely vděčný už v první místnosti, jíž je Kristófův pokoj (maďarsky Kristóf-szoba [krištóf soba]). Právě Kristóf Festetics (1996-1768) byl tím, kdo dostal darem bohaté statky od císařovny. Další panství pak získal koupí či výměnou. V podstatě tak vytvořil silné ekonomické zázemí rodu, a mohl tím pádem v roce 1745 zahájit stavbu zámku, jedné z nejhonosnějších staveb v celém Maďarsku. 

Na druhou stranu se však Festeticsové nestarali jen o svůj vlastní blahobyt: do kraje u Balatonu přivedli vědce a lékaře, otevřeli tu třeba i první lékárnu. Kristóf je také prvním příslušníkem rodu, kterého na zámku potkáte. Ač jsou Festeticsové obvykle vymalováni, Kristófa zpodobňuje dřevěná plastika.

Těch obrazů skutečně visí po stěnách spousta, kromě příslušníků rodu Festeticsů byli občas zobrazováni koně či další domácí zvířata, někdy stáli modelem i rodinní přátelé. V řadě portrétů nad schodištěm je úplně vpravo hrabě Anton Grassalkovich starší, zakladatel zámku v Gödöllő.

Chovu koní je věnován Zelený salón (maďarsky Zöld szalon). Z místa, odkud jsem fotil, je vidět vlastně jen jeden obraz, druhý byste mohli tušit v zrcadle nad krbem, ale tam vám oko spočine spíše na francouzských hodinách z 19. století. V rohu pak stojí busta hraběte Istvána Széchenyiho, toho asi blíže představovat nemusím. 

Sousední Červený salón (maďarsky Vörös szalon) je věnován příslušníkům rodů Festeticsů a Hamiltonových. Vyberu mezi nimi osobu, o níž už byla řeč: vlevo je Mary Victoria asi čtyřletá, větší obraz ji zobrazuje o nějakých pětatřicet let později. 

Největším pokladem je zámecká knihovna Helikon. Více než osmdesát tisíc svazků různých žánrů, odborné literatury ze všemožných oborů, to vše v několika jazycích. Počíst si tu můžete maďarsky, německy, latinsky, anglicky, francouzsky... a stejně jsem asi nevyjmenoval vše.

Knihy, knihy, a zase knihy jsou ve vysokých dubových skříních, do jejichž horních polic se lezlo po elegantních štafličkách. Knihy jsou i ve skříňkách uprostřed místnosti, kvůli knihám byla zřízena galerie pod stropem místnosti.

Přinejmenším v Evropě se jedná o nejpočetnější a zároveň nejzachovalejší soukromou knihovnu. Důvody jejího vzniku už jsem vlastně zmínil, Festeticsové byli mecenáši vědy i umění. Byli též zdatní hospodáři, ostatně György I. se považoval především za velkostatkáře. Místnost samotná byla zřízena a vybavena nábytkem mezi roky 1799 a 1801.

Dva obory se do hlavní knihovny nevešly, a tak v roce 1938 vznikla v sousední místnosti druhá, mnohem menší, shromažďující knihy s tematikou sportovní a ekonomickou. 

Místnost byla původně studovnou Györgye III. Festeticse, jediného syna lady Mary Victorie. Pro otce to byl potomek druhý, pro matku třetí. Připisují se mu zásluhy o rozvoj turistiky a lázeňství v blízkém Hévízu. Navázal tak na svého dědečka Györgye I., který nechal na Hévízském jezeře postavit první budovu, tehdy plovoucí na vorech. Na portrétu nad krbem je György III. ve slavnostním obleku, který můžete vidět ve vitrině stojící vpravo. A čistě pro úplnost a třeba i kvůli orientaci: vlevo jsou vidět pootevřené dveře, kterými se sem přichází z velké knihovny. 

K nejstarším místnostem zámku patří kaple s alabastrovou sochou sv. Žofie. Dokončena byla - myšleno kaple, ale socha asi taky - v časech Györgye I., Kristófova vnuka. Ani on se však nedožil úplného dokončení zámku. Zemřel v roce 1819, zámek byl dokončen až 61 let po jeho smrti.

Byly tu salóny s různými barvami v názvu. Ovšem tenhle Bílý salón (Fehér szalon) opravdu mate. Nějak ho pojmenovat museli, jeden Zelený salón už tu byl před chvílí. Bílý salón každopádně patří k reprezentačním místnostem zámku. Benátské zrcadlo a francouzský nábytek ve stylu Ludvíka XVI. mohou být ukázkou vkusu stavitelů, klavír a stolky zase dokladem společenského života, který tu probíhal zjevně i v rovinách neformálních. 

Velká jídelna patří k prostorům nejen reprezentačním, ale i oficiálním, dalo by se říci i ceremoniálním. Je výsledkem neorokokových úprav zámku, které započal Taszilló Festetics jen několik málo let poté, co byl zámek stavebně dokončen. 

György IV., poslední hrabě z rodu Festeticsů, který obýval zámek v Keszthely, se narodil v listopadu 1940. Jeho matka nechala už předem vymalovat dva pokoje. Jeden narůžovo, druhý namodro.

Když se narodil chlapec, dostal samozřejmě pokoj modrý (spolu s ním jej obývala jeho chůva), zatímco maminka obývala sousední růžový. Stereotypy tak budiž pochváleny. 

Chlapci nebyl ještě ani rok, když jeho otec György III. v devětapadesáti letech zemřel. György IV. coby sotva čtyřletý a jeho matka odešli v září 1944 před blížící se válkou. Tu zámek Festeticsů nakonec přestál bez větších škod, s trochou nadsázky se dá říct, že ty největší způsobilo zazdění knihovny, jež ji ochránilo před vyrabováním. Běh dalších událostí ale zapříčinil, že se sem György ani jeho matka už vrátit nemohli. Rodové sídlo si přivlastnil stát, oficiálně to stvrdil zákonem z roku 1949, jímž panství Festeticsů v kraji kolem Keszthely a Hévízu po 208 letech skončilo. Jejich novým domovem se stala Vídeň, kde dodnes žije György IV., jenž je ve svých 84 letech stále hlavou rodu. Jeho zjevný nástupce Tasziló Mária Albert se narodil v roce 1978, mladší syn György, toho jména již pátý, se narodil v roce 1984. 

Kromě bohulibé činnosti významného šlechtického rodu spojuje Keszthely a Hévíz též geografická blízkost. Z jednoho místa do druhého je to jen pár minut jízdy. Teplota zatím vylezla na nějakých 8 nebo 9 stupňů, ale to je nakonec jedno. Jestliže tvrdím, že v lázních na počasí až tak nezáleží, teď mám možnost si to ověřit v Hévízském jezeru. 

Nenechte se zlákat prvním parkovištěm, na které v Hévízu narazíte. Obvykle stojí 400 forintů za hodinu. Dojeďte až k hlavnímu vchodu, naproti němu je parkoviště, kde chtějí jen 320, to znamená asi o pětikorunu méně. To samozřejmě nejsou nijak rozhodující peníze, ale parkoviště je skoro naproti hlavnímu vchodu, čas tu počítají po minutách, a konečně je tu také automat, který bere i papírové peníze. Což se mi hodí, drobné jsem nasypal do automatu v Keszthely, a i tak jsem čas přetáhl asi o tři minuty. Každopádně je třeba mít u sebe hotovost, s kartou se tu nechytnete. 

Právě tady vytéká voda z Hévízského jezera. Hévízi csatorna ([čatorna], v překladu Hévízský kanál) se asi po 13 kilometrech toku vlévá do Zaly. Voda z jezera tak končí v Balatonu. 

Všude možně se dočtete, že jezero ovlivňuje mikroklima ve svém nejbližším okolí. Rozhodně se tomu dá věřit - stačí, když trochu foukne od vody, a hned cítíte závan teplejšího vzduchu. A to i přesto, že z letních více než třiceti klesá v zimě teplota vody u hladiny na nějakých 25 stupňů.

U pokladny zaplatím 4500 forintů (290 korun), tolik stojí tříhodinová vstupenka. Šatny jsou hned za rohem, a z nich musím různými spojovacími chodbami ujít snad čtvrt kilometru, než se dostanu ke vstupu do vody. Důležité je především nezabloudit, přímá cesta to rozhodně není. 

V lázeňské budově je nahromaděná pára a tedy dost teplo, a tak když před třetí hodinou konečně vlezu do vody, jako první cítím výrazný chlad. Co si budeme povídat, těch pětadvacet stupňů zase není bůhvíco. Ale je to o zvyku. Když proplavu ven, nepříjemné pocity jsou pryč. 

Venku nás plave tolik, že bych to spočítal na prstech, a snad dokonce i jedné ruky. Uvnitř je lidí o poznání více, rozhodně však nehrozí, že si budeme na suchu či ve vodě překážet. Občerstvení zavírá ve čtyři, v půl je tedy nejvyšší čas. Uvnitř v přítmí vidím sedět jakousi postavu, ale na klepání na pult, hlasité významné pokašlávání a dokonce ani na volání dlouho nereaguje. Nakonec se probudí a pošle k pultu kolegyni. Ta mi v tuhle dobu nabídnout už jen cosi jako svačinu, ale aspoň něco. Nealko  pivo Soproni s příchutí citrónu zůstalo mimo fotku, vše dohromady stojí 2475 forintů. 

Ke všemu novému se dá přičíst i koupání když ne za tmy, tak aspoň za výrazného šera. K tomu je ostatně v lednu poměrně blízko. Z vody se fotit nedá, přístupné nejsou ani terasy hlavní budovy, takže musím trochu přebíhat, abych aspoň přes sklo zachytil ten správný okamžik. 

Před šestou hodinou jsem zpátky v Hévízu. Ve městě žije asi 4600 lidí, a i když bylo založeno v 1. polovině 14. století, historii tu prakticky nenajdete. S převážně pravoúhle uspořádanými ulicemi vypadá Hévíz spíš jako novodobě plánované město, poměrně nové jsou i dva zdejší kostely. Nápadnější z obou je římskokatolický Kostel sv. Ducha (maďarsky Szentlélek templom), vzhledem k umístění na kopci viditelný skoro odevšad. Modrý kostel (Kék templom), jak se mu také říká, byl postaven mezi lety 1996 až 1999. Teď za tmy jeho modrá barva není znát, prostě mi ji musíte věřit. Dovnitř se, jako obvykle, nepodívám.

Tahle fotka mě stojí 75 forintů (to znamená 4,83 Kč) na parkovném. Ze zaplacené čtvrthodiny ale zbývá ještě poměrně dost, a tak se ke kostelu otočím zády. Radnice vyhlíží rovněž novodobě, ale postavena byla už v 50. letech. Moderní vzhled získala rekonstrukcí, která probíhala současně s výstavbou kostela. 

Plány na stavbu Evangelického a reformačního kostela (maďarsky Evangélikus és református templom) na druhém konci centra Hévízu pocházejí už z roku 1941, ale tehdy nebyly realizovány. Kostel je tak o pouhý rok starší než ten římskokatolický. 

Tenhle kostel si vyfotím zdarma, neboť se na potřebnou chvilku vetřu na parkoviště jednoho z hotelů. Těch je tu nepočítaně, určitě desítky. Kvůli lázeňství, potažmo klidové zóně, je v Hévízu stanovena zavírací doba všech restaurací na dvaadvacátou hodinu. Hévíz je tak jedním z mála měst, kde se nesetkáte s téměř žádným nočním životem.

Jízda z Hévízu zpátky do Büku trvá necelou hodinu a půl. Tma už je pořádná, aut velmi málo, ale jednoho se chytím a nějaký čas se ho držím. Před těmi neustále inzerovanými jeleny a další zvěří mám přece jen trochu respekt, takže kolega řidič mi tak trochu razí cestu. Cíl jeho cesty je však jinde, a tak to musím dojet sám. 

Doma udělám jen to nejnutnější, tedy vybalím a dám sušit mokré věci, a jdu naproti k Fehérló. 

Jsem tam v osm, a tentokrát si naštěstí nezapomenu říct o malou porci. Vepřový plátek s ragú, houbami a kuřecími játry se podává s rýží a hranolky - a fakt je to ta menší varianta za 3700 forintů. 

Bohatě to stačí. Nějak to dnes proběhlo rychle, Aperol Spritz mám na stole v půl deváté. Tím je pro dnešek hotovo, a i když jsem ráno začal o něco déle, než bych si představoval, nakonec se dalo všechno stihnout úplně v pohodě. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.