Třikrát tři noci (10.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

10. kapitola: O jednom velkém putování (24. září 2023)

Devátá noc je za mnou, na programu už není nic víc než návrat domů. Tradičně na osmou jsem si objednal snídani. Ta nezklame ani poslední den, několik chodů slibuje vydržet na celý den. 

Zbývá jen sbalit, na to potřebuji jen chvíli. Minutu po deváté odjíždím.

A tím také definitivně končí deset dní, zahrnujících cestu Maďarskem od jeho západního okraje až k hranici, kterou lze považovat za východní, a pochopitelně zase zpátky (k tomu ještě něco málo chybí). Drobný přesah přes hranice není narušením, ale už pomalu zvykem, a v každém případě obohacením.

Život se skládá i z maličkostí, které zasahují do jinak mnohem významnějšího celku. Jedna taková se přihodí asi 10 kilometrů před maďarskou hranicí, u benzínky na dálnici M1.

Přestávka to měla být původně kávová, a tato vlastnost jí nakonec i zůstala. K přidané položce mě inspirovala skupinka krajanů, která se tu stavěla také. Ve velkém jeli v zákuscích, a kdo se na to má vydržet koukat. Vyměnili jsme si aspoň pár spikleneckých pohledů.  

Nakonec si tuhle pauzu protáhnu trochu víc, než jsem čekal. Hranici s Rakouskem přejíždím až krátce po jedné hodině. Teď když zůstalo Maďarsko za mnou, možná vhodný čas říct si něco o jednom velkém putování, co do času i vzdálenosti delším, než si dokážeme vůbec představit. 

O nepůvodnosti Maďarů ve středu Evropy bylo napsáno mnoho. Zpravidla ovšem dlužno poznamenat, že podobná nepůvodnost se týká i nás. A samozřejmě mnoha dalších evropských národů. Je v tom jistá rozpolcenost - dějiny národů a jejich dnešních území se do určité doby nekryjí. Za vše může období, kterému dnes říkáme stěhování národů. Probíhalo mezi 3. a 9. stoletím víceméně kontinuálně, historici přesto hovoří o jeho dvou oddělených vlnách. Po jeho skončení nezůstal, co se osídlení týká, v Evropě kámen na kameni. 

Za událost, jež stěhování národů ukončila, se považuje příchod Maďarů do Karpatské kotliny v roce 896 (maďarsky „honfoglalás“ [-š], v překladu „dobytí“. Už od těch dob se hovoří o barbarských praktikách, které při obsazování nové země Maďaři používali. Těžko tohle nějak rozporovat, jen v zájmu objektivity je třeba dodat, že tytéž národy, které se cítily být pobouřeny i ohroženy, při zabírání svých zemí nepostupovaly o nic vybíravěji. Jediný rozdíl je v tom, že tak činily o nějaké tři stovky let dříve. Za tu dobu se považovaly za etablované i civilizovanější, činy svých předků oslavovaly jako hrdinské činy, a navíc i ony stále považovaly boj za legitimní prostředek, jak přijít k životnímu prostoru, a jak tento posléze hájit. Představa Praotce Čecha, který stanul v klidu a míru na jakémsi kopci uprostřed nové země zaslíbené, není ničím jiným než romantickou představou, jež však historii odpovídá jen sotva.

Dobývalo se ohněm a mečem, a víc než o cokoliv jiného šlo o tvrdý boj o přežití. Příchodem Maďarů se tedy slovanské kmeny cítily ohroženy důvodně, ostatně byli to právě Maďaři, kteří měli v roce 906 nebo 907 rozhodující podíl na zániku státního útvaru, jemuž se až mnohem později začalo říkat Velká Morava. V tutéž dobu se také rozhodlo o tom, že k zemím Koruny české nebude patřit Panonie. Trochu škoda, ale co s tím po více než jedenácti stech letech naděláme.

Kde však začala cesta, která skončila v Karpatské kotlině? Musíme se vrátit o několik tisíc let zpátky. Přesně ji nezmapujeme, už proto ne, že relevantních historických zdrojů existuje jen nepatrné množství. A podobně jako je tomu u historie české, i tato je plná mýtů a starých pověstí ugrofinských nebo maďarských. Jedna z nich hovoří o dvou bratrech, jimž ukázala cestu do nové země jakási zázračná laň. Pověst s podobnými rysy se vyskytuje i ve finské mytologii, což snad dokládá její opravdu prastarý původ. V maďarské verzi se tito bratři, snad dokonce dvojčata, jmenují Magor a Hunor. Úsměv nad nejméně jedním z těch jmen by neměl zakrýt náš úsudek, s jehož pomocí při troše dobré vůle objevíme prvky, z nichž mohla povstat dnes známá pojmenování národa i země. 

Na prostoru, který poskytuje pár odstavců, se zkusím věnovat skutečnostem buď doloženým, nebo alespoň obecně přijímaným. Obecně neznamená absolutně, jako každá hypotéza má i tato svoje odpůrce disponující alternativním výkladem. Sám si nečiním nároky na historickou přesnost, uvádím prostě tu variantu, která je možná stále přijímána většinově, docela určitě ji však můžeme označit za tradiční. 

Historikové zpravidla berou za platnou teorii o existenci ugrofinské pravlasti v oblasti, jež se zhruba před čtyřmi až pěti tisíci lety rozprostírala za Uralem, na pomezí dnešního Kazachstánu a Ruska. Možná dva tisíce let před počátkem letopočtu se tamní kmeny rozdělily na dvě skupiny. Severní se vydala někam k Obu a dále k Bílému moři. Příští Finy a Estonce však teď nechme být a věnujme se skupině jižní. Ta se v době nám neznámé usadila v oblasti severně od Kaspického moře. Dnes se toto území nazývá Maďarská pravlast nebo Velké Maďarsko (z latinského pojmenování Magna Hungaria). Ze západní strany ji ohraničovala řeka též jména Ural, na východě mohla sahat až k severnímu okraji někdejšího Aralského jezera. 

Důvody tisícikilometrového přesunu se dají jen odhadovat. Mezi nejpravděpodobnější patří prosté přelidnění a s ním spojená nutnost hledání nového životního prostoru. Před 3500 lety se tak Maďaři stali sousedy Peršanů či jejich předků. Historici se poněkud rozcházejí v určení času, kdy Maďaři svou pravlast opustili. Pravděpodobně se tak stalo po přívalu turkických národů z jihu někdy mezi roky 300 a 500. 

Název Magna Hungaria poprvé použil ostřihomský dominikánský mnich Julián. Tento cestovatel si dal za úkol objevit stopy po maďarské pravlasti. Svůj na tehdejší dobu dobrodružný plán uskutečnil mezi květnem 1235 a prosincem 1236. Vyrazil se třemi druhy, ale dva z nich cestu začátkem roku 1236 vzdali a vrátili se zpět domů. Třetí společník po dalších asi sedmi týdnech zemřel, a tak Julián pokračoval sám. Historici se neshodují v tom, zda věděl, co přesně hledá, či nikoliv. Každopádně po strastiplné cestě, která nutně měřila kolem 4000 kilometrů, narazil Julián na lidi, kteří mluvili maďarsky. Šlo o příslušníky maďarských kmenů, které nenastoupily s ostatními další cestu a z příčin ne zcela jasných zde zůstaly. Jejich maďarština se od té středoevropské v mnohém lišila, přirozeně nemohla obsahovat slova převzatá ze slovanských a germánských jazyků, byl tu navíc i obrovský časový odstup, kdy se obě varianty maďarštiny vyvíjely sice možná přirozeně, ale zcela odděleně. I tak ale tito "zapomenutí" Maďaři mluvili jazykem natolik srozumitelným, že s nimi byl Julián schopen komunikovat.

Po generace předávaná kolektivní paměť uchovala povědomí o bratrech, kteří kdysi odešli kamsi na západ. Julián byl proto zhruba půl roku velmi váženým hostem. I způsob života východních Maďarů byl  od toho evropského velmi odlišný, pořád žili jak za nomádských časů, a zcela samozřejmě nemohli být obráceni na křesťanskou víru. To ostatně stanovil Julián jako hlavní úkol své další expedice, zahájené už v roce 1237. S východními Maďary se však už nikdy nesetkal. Jeho cestu zastavily tatarské nájezdy, a těm nejpozději v roce 1240 padli za oběť i východní Maďaři. 

Maďarské kmeny, které odešly z pravlasti, se po relativně krátkém putování západním směrem stočily na jih a někdy kolem poloviny 6. století se usadily pod Kavkazem na severovýchodním pobřeží Kaspického moře. Odchod z této oblasti iniciovala především snaha o vymanění se z turkické nadvlády. Kolem roku 750 poskytla Maďarům nakrátko útočiště oblast nazývaná Levedia, ležící v dnes velmi neklidné oblasti mezi Luhanskem a Doněckem.

Kousek dál na západ, někde severně od Azovského moře, leží Etelköz, poslední území obývané Maďary před příchodem do Karpatské kotliny. Najdeme ho při spíše dolní části toků řek Dněstr, JIžní Bug a Dněpr. Jak Levedia, tak Etelköz jsou pojmy sice zeměpisného významu, ale užívané výhradně ve spojitosti s maďarskými dějinami. Důvod toho je prostý: pro jiné národy nemají žádný historický obsah. Do Etelközu přišli Maďaři někdy kolem roku 820, i když ani v tomto bodě nepanuje mezi historiky shoda. Doložena je jejich přítomnost v roce 839, kdy jsou vůbec poprvé písemně zmíněni. Jakási byzantská zpráva je uvádí jako Onogury. Toto pojmenování se považuje za zdroj názvu Hungaria, který jen o něco málo později prostřednictvím latiny pronikl do mnoha evropských jazyků. 

Etelköz začali obsazovat Pečeněhové, turkičtí kočovníci dosud putující mezi Volhou a Uralem. Jenže v této oblasti začaly mít navrch kmeny s nimi sice etnicky spřízněné, ale jinak ne příliš přátelské. Poté, co Maďaři s Pečeněhy prohráli možná jednu, možná dvě významnější bitvy, začali celkem naléhavě hledat další místo k životu. Karpaty překročili ve zmíněném roce 896.

Náčelníci sedmi maďarských kmenů si prý v nové zemi zbudovali hliněné hrady, odtud má pocházet název Sedmihradsko. Odtud pronikli do Panonie, zbytek už v podstatě známe. Dodám k němu jen tolik, že maďarským snahám o rozšíření panství na západ učinila přítrž jejich porážka v bitvě na Lechu v roce 955. Spojená vojska německých vévodství pod vlajkou Východofranské říše, jimž přišel na pomoc český kníže Boleslav I. řečený Ukrutný, uštědřila maďarským nájezdníkům porážku, která je definitivně přinutila vyměnit kočovný způsob života za usedlý. 

Sto šedesát minut mi trval průjezd Rakouskem. Snídaně v hotelu se sečetla s kávovou pauzou na kraji Maďarska, a tak původně zamýšlenou návštěvu restaurace v Halámkách z programu škrtám. Jedna zastávka je ale vynucená: tankování v Maďarsku jsem se opravdu vyhnul, ale teď kousek za českou hranicí jsem skoro na suchu. Cena 39,90 je s ohledem na vše už řečené akceptovatelná. 

Zdá se, že předpověď nelhala. Dosud zatažená obloha začne modrat, což je rozhodně příjemné, a v samém závěru cesty to dodá trochu potřebné energie. Domů dorazím v půl sedmé, takže sice těsně, ale pořád ještě za světla. K letošní už tak bohaté bilanci přičítám 2780 kilometrů.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.