Třikrát tři noci (9.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

9. kapitola: O některých tradicích a symbolech (23. září 2023)

Typicky maďarsky začíná sobota - pro zdejší kuchyni je typické lečo (v maďarštině psáno „lecsó“). Pověra praví, že pravé maďarské lečo má být ostré. Vlastně je to pověra skoro o čemkoliv, co vám v Maďarsku k jídlu nabídnou. Na ostré si můžete cokoliv dochutit, a snad z toho tahle legenda pochází. Základ všeho je ale řekněme velmi umírněný, a nejinak je tomu i v tomto případě. 

Krátce po snídani, přesně v 8 hodin a 50 minut, začíná podzim. A začíná deštěm. Je to vlastně jen taková epizodka, která náhodou vyšla na víkend, takto na samý počátek podzimu, ale slibovaný pondělní návrat letního počasí už mi může být jedno. Dnes mám totiž před sebou poslední den.

Čekám dalších asi čtyřicet minut, ale co naplat, dnes to asi jiné nebude. Dvacet stupňů není nijak zvlášť chladno, přibírám deštník a vycházím stejným směrem jako každé ráno ke stanici HÉV. 

Pět minut mi ale stačí k tomu, aby mě sílící déšť spolehlivě odradil od všech obvyklých postupů. Taxíky v Budapešti fungují spolehlivě a pořád se to dá finančně utáhnout. Když to tedy není každý den. 

První z nich mě vysadí u Svatoštěpánské baziliky (maďarsky Szent István bazilika). Jeden z maďarských symbolů není ani tak starý, jak si občas lidé myslí. Kostel, po ostřihomské bazilice považovaný za druhý nejvýznamnější v zemi, byl dokončen v roce 1905. Stavbu provázely potíže nejrůznějšího druhu. Nebyla tak dokončena k maďarskému miléniu, nicméně výška hlavní kopule 96 metrů na rok 896, kdy Maďaři přišli do Karpatské kotliny, samozřejmě odkazuje.

Část náměstí před bazilikou obsadili stánkaři. Trochu to připomíná vánoční trhy, ale na ty je přece jen brzo. Ve skutečnosti tu probíhají Sladké dny, aspoň tak se dá přeložit název téhle akce „Édes napok“. Koupíte tu cokoliv, čím se dá spolehlivě zaplácnout a zalepit. Normálně bych si snad i dal říct, ale po té snídani to nepadá v úvahu. 

Hledám nějaké vhodné místo, odkud by se dala bazilika vyfotit z průčelí, ale při jejích rozměrech to není úplně snadné. Musím až do té ulice, která je na předchozí fotce vidět za stánky mírně vpravo. Baziliku tedy mám, i když latinský nápis „ego sum via, veritas et vita“, tedy „já jsem cesta, pravda a život“, umístěný nad vchodem si z téhle vzdálenosti musíte jen domyslet. 

Do baziliky se nedostanete bez vstupenky. Ty se ale neprodávají přímo v bazilice, ale z našeho pohledu vpravo od ní. U baziliky samotné bych řekl přes ulici. Můžete si koupit samostatně vstupenku do samotného kostela (2000 forintů) nebo na vyhlídku (3200 forintů). Vstupenkou kombinovanou za 4500 forintů něco málo ušetříte. Pětistovku od každé varianty vám odečtou, je-li vám méně než 18 let.

Bazilika je dílo opravdu velkolepé. Uvádí se, že naráz se dovnitř vejde 8500 lidí. Skoro mám dojem, že Maďarům je svatější Štěpán než sám Kristus. Toho sice v bazilice najdete, ale musíte opravdu hledat. Zatímco socha prvního maďarského krále, umístěná pod baldachýnem a náležitě osvětlená, vévodí hlavnímu oltáři.

Stavba baziliky započala v roce 1847, kdy byly zahájeny zemní práce. Ty přerušil neklidný revoluční rok 1848, ale ve světle dalších událostí šlo vlastně jen o maličkost. Základní kámen byl položen v roce 1851.

Na bazilice pracovali celkem tři architekti. První zemřel, druhý projekt vzdal, když se mu stavba začala hroutit. Spodní vody byly nakonec příčinou zřícení rozestavěné kopule. Až třetí architekt navrhl podsklepení budovy, které ji pomáhá staticky zajistit. A nutno přiznat, že kostel od té doby drží. Ne tak kopule samotná - za války byla poškozena, následně vyhořela během oprav, a v 80. letech ji dokonce vzal vítr.

V kontextu všech možných míst, která jsem v Maďarsku navštívil, stojí za zmínku i varhany. V roce 1905, kdy už byla budova konečně před dokončením, je postavil József Angster, varhanář z Pécse. Mezi jeho zákazníky patřily i tamní dva svatostánky. Varhany ve Svatoštěpánské bazilice jsou největším nástrojem, který kdy Angster sestrojil. 

Bazilika se vyznačuje mimořádnou bohatostí uměleckých děl. Návštěvník by musel být skutečným znalcem maďarského výtvarného umění přelomu 19. a 20. století, aby dokázal vše vstřebat - a v tom případě by ale na prohlídku baziliky potřeboval tak dva dny. Sám se tedy musím spokojit s pohledem mnohem povrchnějším. Bazilika ohromí i tak. Celkem i detailem.

Jako svatou relikvii uchovává bazilika Svatou pravici (maďarsky Szent jobb), tedy mumifikovanou údajnou pravou ruku svatého Štěpána. Pravost byla během 2. poloviny 20. století zkoumána několikrát, ovšem bez jednoznačných závěrů. Existují argumety pro pravost i proti ní. Jediné, co se zdá za prokázané, je stáří, které zhruba odpovídá necelému tisíci let (Štěpán zemřel v roce 1038). Každopádně cesta Svaté pravice sem do baziliky byla spletitá a docela dobrodružná hlavně v časech druhé světové války. Tehdy opustila Maďarsko spolu s korunovačními klenoty, ovšem na rozdíl od nich se vrátila už v srpnu 1945. 

Ta před chvílí zmiňovaná vyhlídka znamená balustrádu při základně kopule. Dostat se na ni lze vystoupáním po 297 schodech, případně si lze část zkrátit i urychlit výtahem. 

Do těch 96 metrů pochopitelně nevylezete. Přesně vám to nepovím, ale ten ochoz může být tak ve dvou třetinách výšky. I tak ten výhled bude stát za to. 

Dokonce i v tomhle počasí, které má k ideálu rozhodně daleko. Vybrat si můžete pohled na Budínský hrad nebo na Parlament. Jen na Dunaj a mosty odtud moc vidět není. 

A tady je možná vhodný okamžik prozradit malé tajemství. Bazilika sv. Štěpána je bazilikou v církevní hierarchii, nikoliv však podle hledisek architektonických. Hlavní loď totiž nepřevyšuje lodě postranní. Opticky to trochu dohání kopule, jenže té se výškou 79 metrů téměř vyrovnávají postranní zvonice. 

K další položce na dnešním seznamu se trochu projedu. Až kdesi na jihozápadním konci Budapešti, skoro za městem, je Memento Park. Cesta taxíkem na místo, kde byly shromážděny budapešťské sochy z komunistické éry, trvá kolem 20 minut. Zdarma můžete vidět Stalinovy boty - pozůstatky sochy, stržené během povstání v roce 1956,...

... a na bráně „velkou trojku“ Marxe, Engelse a Lenina.

Posledně jmenovaný je tu vůbec častou figurou, snad možná nejčastější,...

... a v závěsu za ním bude místní pohlavár Béla Kun. Oběť stalinských čistek byla jinak rudá tělem i duší, a natolik včas rehabilitována, že se stihla stát modlou vyznavačů srpu a kladiva. Ve společnosti dalších dvou panáků je to ten uprostřed. 

Jsou tu i sochy bezejmenné, zhotovené k mnohým výročím a příležitostem. Obří rozběhnutý nadšenec, kterýmžto pomníkem byla uctívána republika rad, je gesty i výrazem tváře snad až šílený.

Uprostřed parku je pak kulatý trávník s květinovou pěticípou hvězdou. Jak je vidět, něco podobného bylo snad v každé obci nejen u nás.

Některých tradic opravdu není škoda. Málem bych zapomněl na trabanta, těch bylo taky nepočítaně. Tenhle kousek stojí hned u brány, nějak jsem na něj při příchodu zapomněl. 

Navzdory předpovědi už nějakou tu hodinu neprší. A podle té aktuální by to pár hodin ještě mohlo vydržet. V plánu mám lázně, myslel jsem na Széchényiho, ale Gellértovy jsou mnohem blíž a udělají vlastně stejnou službu. Potřetí tedy volám taxíka, s aplikací v telefonu je to velmi snadné. Zadáte jen místo, kam chcete jet, a čekáte, až se někdo volný přihlásí. To je zpravidla otázka minuty. Zvlášť z podobně odlehlých míst, jako je právě Memento Park, je to rozhodně nejrychlejší způsob dopravy. Cestou si někdy popovídáte, někdy ne. Ale doveze vás každý.

V lázních jsem kolem půl třetí, a vydržím tu po zbytek dne. Když už mám ze včerejška tu čepici, zkusím i ten plavecký bazén. Zvlášť když je poloprázdný.

Ale rychle zase ven. Víc než 22 stupňů dnes není, ale když se aspoň občas přes mraky prodere pár slunečních paprsků, je to pořád fajn.  

A protože nabídka nápojů v hotelu je většinou omezena na nealko plus možná nějaké to víno, je dobré si něco dát už odpoledne, to znamená tady. Jenom nesmí vadit ne zrovna luxusní provedení. 

Gellértovy lázně zavírají v sedm. Odcházím kolem půl, čímž se vyhnu tlačenici nejprve v šatnách a pak u východu.

Kousek od lázní je v jižním svahu Gellértova vrchu Skalní kostel (Sziklatemplom). Mezi církevními stavbami v Budapešti naprosto jedinečný. Postaven - vlastně spíš vydlabán ve skále - byl v roce 1931. Byla přitom využita a rozšířena jedna přírodní skalní dutina.

Od vchodu se jde nejprve poměrně dlouhou chodbou, v níž dnes už poněkolikáté potkávám krále Štěpána. Míst, kde se můžete posadit, je v kostele několik, první z nich právě tady. 

Skalní kostel zasvěcený Panně Marii od počátku náležel řádu paulínů, založenému v Ostřihomi už ve 13. století. V provozu byl až do prvních poválečných let. Kolem roku 1950 byl s posvěcením úřadů zpustošen a časem zazděn. Obnoven a znovuotevřen byl v roce 1989. 

Jeho součástí je i Kaple sv. Štěpána, která je co do velikosti s kostelem srovnatelná. Poznáte ji podle vyřezávaného oltáře. Na rozdíl od chrámové místnosti byla kaple vybudována opravdu ve skále. Dutina byla alespoň zpočátku tvořena tím nejběžnějším postupem, to znamená odstřelem. 

První paulíni byli do Skalního kostela vysláni z Polska. Vazby na tuto zemi se projevily na začátku druhé světové války. Horthyho Maďarsko bylo možná všelijaké, ale upřít mu nelze, že od počátku války hromadně přijímalo polské uprchlíky. Sto tisíc lidí přešlo přes společnou hranici, která tehdy existovala jen krátce. Vznikla totiž v březnu 1939, kdy Maďarsko vojensky obsadilo nejvýchodnější území Slovenska a Podkarpatskou Rus, a zčásti se tak přiživilo na rozbití Československa. Jak vidno, všechno má dvě strany. Skalní kostel se pak stal oblíbeným místem uprchlíků. Tyto události připomíná orlice, symbol polského státu. 

Pohled na osvětlený Most Svobody je teď sice tak trochu vedlejším produktem, ale na úchvatnosti mu to neubírá vůbec nic.

Gellértovy lázně se už mezitím uzavřely, ale mně poskytne výklenek kolem jejich vchodu poslední dnešní službu. Den totiž končí stejně jako začal, takže se tam schovám před deštěm. Tím padá i poslední úmysl svézt se dnes přece jen veřejnou dopravou. Taxíky mě za celý den přijdou na 23.580 forintů, což je asi 1485 korun. Něco málo navíc nechám na diškrecích - ale jak říkám, když to není denně...

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.