Třikrát tři noci (7.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

7. kapitola: Z Hatvanu do Gödöllő (21. září 2023)

Dnes začneme malým povídáním o penězích. Kompletní sada mincí maďarských forintů obsahuje na jedné straně dvoustovku (12,60 Kč), na druhé pětiforint (asi 32 haléřů). Proč něco takového Magyar Nemzeti Bank (Maďarská národní banka) udržuje v oběhu, to moc nechápu. Úlohu v cenotvorbě pěťák dávno ztratil, u kasy vám ho ale většinou vrátí. Jede se tu na stovky, občas na padesátky, u cen v nižších stovkách pořád ještě i na desetiforinty. V obchodech ceny končívají nejčastěji devítkou, a jak je to případně se zaokrouhlováním, to známe i od nás. Kartou zaplatíte samozřejmě přesnou částku. Jen drobný fillér patrně ztratil význam úplně. Drobnější dělení než na forint sice najdete u některých benzínek, ale i při bezhotovostní platbě vám výslednou sumu zaokrouhlí na celé forinty.

Ceny u maďarských benzínek jsou samostatná kapitola. Jednoduše jdou pořád nahoru. Cena nafty 669 forintů. odpovídá 43,42 koruny, ale viděl jsem i rovných sedm stovek (44,11 Kč). Sleduji to trochu s nadhledem, neboť díky tankování ve Slovinsku a v Rumunsku jsem tady zatím nemusel koupit ani litr.

V devět hodin už sedím v autě. Na třetí snídani už v Egerszalóku nezbylo, vyřeším ji až cestou. Řízek v housce mi k tomu účelu přišel vhodný natolik, že si dám rovnou dva.

Dnešní přímá trasa by byla dlouhá asi 150 kilometrů, trochu ji však prodloužím dvěma zastávkami. První bude v Hatvanu, ve městě vzdáleném jak už víme 60 kilometrů od Budapešti. Jsem tu asi v půl jedenácté a uvítá mě lokomotiva. Hatvan je železničním uzlem, tak nakonec proč ne. Lokomotiva německé konstrukce byla vyrobena v roce 1943. Jak Třetí říše ustupovala z obsazených zemí, zanechala tam tisíce kusů lokomotiv, které pak byly zahrnuty do válečné kořisti. Většinou pak zůstaly ve službách té země, kde se zrovna nacházely. Lokomotivy tohoto typu jezdily i u nás, a celkem pochopitelně se jim říkalo "Němka".

Řeka Zagyva ([zaďva]) dělí město na Nový Hatvan (Újhatvan) a Starý Hatvan (Óhatvan). Není to tedy žádný veletok,...

... ale most jako dělítko působí celkem jasně. Dá se čekat, že více zajímavého bude ve staré části města.

Vše důležité je kolem Kossuthova náměstí (Kossuth tér). Jeho nevýhodou je, že přes něj vede hlavní průtah městem. Velmi frekventovaný, takže město je na první pocit dost rušné.

Jezdí se těsně kolem zámku, a jelikož semafory pouštějí auta střídavě jedním nebo druhým směrem, klidný okamžik nenajdete, alespoň tedy z této strany. V blízkosti fontány hluk dopravy trochu přehluší voda, jejíž sloupce prý jsou vysoké až 4 metry. 

Historii Hatvanu téměř doslova v kostce se dozvíte, popojdete-li až na konec parku. Od čtyři tisíce let starých nálezů hatvanské kultury doby bronzové až po současnost. A ten model, který si prohlíží zvědavá holčička, ukazuje město v časech někde mezi tím.

Pro hatvanský kostel jsou významné roky končící šestkami. Původní kostel zničili v roce 1596 Turci. Hatvan byl osvobozen v roce 1686, a konečně v roce 1756 byl vysvěcen nově postavený jednolodní Farní kostel sv. Vojtěcha (Szent Adalbert plebániatemplom). 

U kostela, naposledy renovovaného v roce 2006, se sice dají otevřít vstupní dveře - možná proto, že za nimi je kasička - ale dál to nejde. Takže jako často předtím, ani teď nezbývá, než se do kostela opět podívat pouze přes sklo.

O hatvanské radnici se leccos důležitého dozvíte z její fasády. Takže postavena v roce 1907, renovována 2014. Ty roky jsou viditelné spíše zblízka, najdete je v pruzích nad bočními okny. Jenže v tom prvně uvedeném šlo spíš o zásadní přestavbu. V původní podobě tu radnice stála už od roku 1729.

Zámek nechal mezi roky 1754-1763 postavit Antal Grassalkovich ([grasalkovič]). Samozřejmě jde o stejný rod jako v případě bratislavského Prezidentského paláce. A ač vznikly oba zhruba ve stejné době, bratislavský nechal postavit Antal syn, zatímco hatvanský Antal otec. Ten mimochodem z podstatné části financoval též stavbu nového kostela.

Zámek má zvláštní tvar, nepopsatelný žádným písmenem, prostě sedm křídel je do sebe zaklesnuto v pravých úhlech. Někdy se dokonce uvádí osm, neboť z čelního pohledu na pravé straně je malý přístavek, kvůli kterému není budova úplně souměrná.

Zámek je jistě zástupcem barokní architektury, ale uvnitř moc z původního mobiliáře nezůstalo. Dost toho zničili vojáci obou stran, které se tu vystřídaly během druhé světové války a po ní. Zbytek byl ponejvíce rozkraden. Oprava zámku do původní podoby byla oznámena v polovině 80. let, ale naplno se rozběhla až po roce 1990. Dokončena byla v roce 2014. Krátce poté bylo rozhodnuto nastěhovat do zámku lovecké muzeum, takže je plný trofejí a souvisejících expozic. I ta trocha původního vybavení dokazuje, že byl zámek normálně obýván až do začátku roku 1944, kdy z Maďarska kvůli svému židovskému původu uprchli tehdejší vlastníci zámku, rodina Hatvany. Stalo se tak na poslední chvíli, krátce před obsazením Maďarska Německem. Rodový majetek zůstal opuštěn a jeho další osud už jsem zmínil.

Několik obytných místností, zařízených v meziválečném stylu, a kuchyně, to je v podstatě to jediné, co může upomínat na zašlé časy. Lovecké expozice atraktivitu postrádají, alespoň tedy pro mne, na druhou stranu chápu snahu nenechat zámek téměř prázdný.

Snad ještě hůře než zámek dopadl park. Většina soch po válce zmizela bůhvíkam, tři čtvrtiny stromů byly vykáceny. Zahrada pak byla zcela zdevastována, když na ní byly postaveny budovy nejrůznějšího účelu: ubytovna, nemocnice, domov důchodců či nějaký ten úřad.

Při rekonstrukci zahrady se podařilo zrenovovat kašnu a obnovit zdobené schody. O sochách už řeč byla, na svém místě je dnes pouze jedna. 

Zahrada byla rozšířena do původních rozměrů, ovšem jen tam, kde to šlo. Panorama utrpělo stejně nenávratné škody jako park samotný. Jedna z cest je přes den spojkou mezi dvěma hatvanskými ulicemi, takže se tu kromě chodců prohánějí i cyklisté.

Kdo si neuměl doteď představit zámeckou budovu, tomu snad pomůže model, umístěný v expozici o historii zámku. Tím také kolem poledne prohlídku končím.

Půlhodinu, kterou má zhruba zabrat další cesta, si ještě rozdělím obědovou zastávkou kdesi na dálnici. Záměr byl původně asi jiný, ale tady mě zkrátka zláká cena. Řízek byl koneckonců už ráno, a tak to můžu brát třeba jako prohozené pořadí. I s plechovkou coly to vše vyjde na 1850 forintů (asi 120 korun).

Nenechte se mást zataženou oblouhou. V pětadvaceti stupních učrčitě chladno není, a deštník jsem s sebou po Hatvanu tahal nakonec zbytečně. Výhled na další hodiny je více než optimistický. Mraky se ostatně začínají trhat už o chvíli později, když sjíždím z dálnice. 

Hatvanskému se tvarem podobá zámek v Gödöllő, dvaatřicetitisícovém městě severovýchodně od Budapešti, fakticky součást její aglomerace. Však také až sem zajíždí jedna z linek HÉV, což činí centrum města ne snad nepřehledným, ale na průjezd rozhodně zajímavým. Jízdní řád je neúprosný - než se obě signalizace sejdou v pozici "volno", musím si chvíli počkat. 

Ta podoba obou zámků není náhodná. Oba mají stejného architekta Andráse Mayerhoffa, oba nechal postavit Antal Grassalkovich starší. Úpravy a dostavby nechali provést ještě jeho syn (Antal II.) a vnuk (Antal III.). Smrtí Antala III. v roce 1841 rod Grassalkovichů v mužské linii vymřel, dědičky zámek v roce 1850 prodaly. Noví majitelé jej obývali jen málo a krátce, už po 14 letech jej prodali státu. 

Když pak během roku 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, během kterého přijal František Josef I. svatoštěpánskou korunu, dostal zámek v Gödöllő korunovačním darem. Sídlo to bylo důstojné i náležitě reprezentativní: zámek v Gödöllő je nejrozlehlejší v Maďarsku, a po versailleském je to i druhý největší v celé Evropě. František Josef ale nebyl první panovník, který tu pobýval. V 50. letech jej jako letní sídlo několikrát využila Marie Terezie. Jídelnu císařovny a jejích dětí, mezi nimiž byl i Josef II., vyfotím ještě bez problémů.

Pro obraz Marie Terezie hledám ten správný úhel, udělám ale krok navíc. Nedotknu se ničeho, nicméně těsné přiblížení stačí. Šaty Marie Terezie jsou chráněny nejen sklem, ale i fotobuňkou nebo čím.

Pískající alarm je zvuk docela nepříjemný a hlasitý, pověřené osoby jsou však na svých místech a brzy jej utiší. Jsem ne snad napomenut, ale spíše poučen, a pak se zase všechno vrátí do normálních kolejí. Omlouvám se velice, na druhé straně se setkám snad i s pochopením, a poté si mohu vyfotit oba objekty, které v této epizodce sehrály rozhodující roli.

Teď si jen přeji, aby se něco podobného neopakovalo, alespoň ne v dohledu či doslechu strážců šatstva. Pracovnu Františka Josefa I. však zvládnu v klidu. Barokní psací stůl, hodiny a postříbřený svícen patří mezi předměty, které císař skutečně používal. Portrét zachycuje císařovnu v době, kdy ještě byla princeznou Alžbětou von Wittelsbach.

Alžběta nebyla princeznou dlouho, za císaře se provdala už ve svých šestnácti letech. Na ještě bezstarostnou mladou ženu brzy dolehla jistá tíha života u dvora, svázaného protokolem. Zkraje se tak, jak tehdejší etiketa dovolovala, věnovala mateřským povinnostem. Během čtyř let se páru narodily tři děti (prvorozená dcera Žofie zemřela ve dvou letech pravděpodobně na tyfus), posledním z nich byl konečně chlapec, tedy následník trůnu, který dostal jméno Rudolf. Šťastné roky tím v podstatě skončily. Coby císařovna splnila svou historickou mateřskou povinnost, načež se pár začal navzájem odcizovat. Alžběta o některých záletech svého manžela věděla, o některých ne, ale celkem jí na tom už nezáleželo. Věnovala se vlastním záležitostem. Vídeň si příliš neoblíbila, lépe se cítila v Budapešti a v maďarské části monarchie vůbec. Brzy se naučila jazyk, který jí otvíral cestu k maďarské šlechtě, kde měla řadu přátel. Svůj další čas věnovala cestování po Evropě nebo jízdě na koni, což šlo začasté vhodně kombinovat, a pak také módě. Péče o vlastní vzhled obsahovala takovou dávku marnivosti, jakou si mohla dovolit snad jen císařovna, které se všeobecně říkalo Sisi. 

Na zámku v Gödöllő měla i ona svoje soukromé prostory. Psací stůl i prosklená skříňka opět pocházejí z původního zařízení zámku.

Svůj pokoj má na zámku dodnes i Marie Valerie - je to přesně ta, po níž je pojmenován most spojující Štúrovo a Ostřihom. Narodila se deset let po Rudolfovi a deset měsíců po maďarské korunovaci Františka Josefa a Sisi. Což byla doba, kdy byl císařský pár z důvodů ryze společenských nucen spolu více pobývat i komunikovat.

Plným jménem se princezna jmenovala Marie Valerie Mathilde Amalie, ale říkalo se jí Valerie. Nosila titul arcivévodkyně, ale byla to trochu princezna-rebelka: ráda malovala, hrála na klavír, psala básničky, milovala divadlo, v dospělém věku finančně podporovala vídeňský Burgtheater. Kromě rodné němčiny mluvila plynně anglicky, italsky a francouzsky, trochu maďarsky a španělsky. Snad i trochu ze vzdoru přilnula na rozdíl od své matky více k Vídni než k Budapešti. Dokázala odmítnout dohodnutý sňatek a vdala se z lásky za rakouského šlechtice Františka Salvátora Toskánského. O záležitosti kolem dvora se moc nestarala, ostatně šance, že by snad někdy mohla vládnout, byla jen nepatrná i v případě, že by nezačala první světová válka. Po ní se celkem snadno zřekla všech nároků na trůn, takže mohla i jako příslušnice habsburského rodu zůstat v Rakousku, které jí udělilo občanství a ponechalo část rodového majetku.

Císařský pár postihlo několik tragédií. Jen několik dní po korunovaci Františka Josefa maďarským králem byl v Mexiku popraven jeho bratr Maxmilián, který přijal tamní korunu, ale po třech letech byl sesazen republikány. Pro monarchii nejpodstatnější byla sebevražda korunního prince Rudolfa v roce 1889, neboť z jeho manželství se narodila toliko jedna dcera. Konečnou tragédií pak byla v roce 1898 vražda císařovny, spáchaná italským anarchistou. 

Zámek v Gödöllő byl zámkem královským, a tak v něm nutně musely být též prostory pro přijímání návštěv oficiálních i těch soukromých. K tomu účelu sloužil Slavnostní sál (maďarsky Díszterem). 

Zámecká kaple byla od počátku součástí farnosti sídlící v blízkém Isaszegu. Příčinou byly nepochybně dobré vztahy farnosti s Antalem Grassalkovichem, který měl v obci četné majetky. Stav se nezměnil ani poté, co zámek připadl císařské rodině. Kaple je obecně považována za jeden ze skvostů maďarského baroka, za zvláštní zmínku stojí oltář z červeného mramoru, zakončený baldachýmen, a dvě kazatelny. 

Po Rudolfově smrti připadlo následnictví císařovu bratrovi Karlu Ludvíkovi, který však zemřel v roce 1896, aniž se mohl ujmout vlády. Dalším v pořadí byl tedy jeho syn František Ferdinand d'Este. Sarajevský atentát, jenž byl svého druhu odplatou za rakousko-uherskou anexi Bosny a Hercegoviny, v tehdejší situaci ovšem nedával dost dobře smysl. Konflikt mezi Srbskem a rakousko-uherskou monarchií byl na spadnutí už delší čas, obětí atentátu se však stal následník, který si vytkl za cíl vyřešit spory mírovou cestou. Historii nebyl tento pokus dopřán, a ironií osudu zůstává, že místo toho se rozhořel dosud největší válečný konflikt.

Maxmilián, jediný syn Fratiška Ferdinanda d'Este, pocházel z nerovného manželství se Žofií Chotkovou, a tak byl z nástupnické linie vyloučen ještě před svým narozením. Po smrti Františka Josefa I. připadl trůn jeho prasynovci Karlovi, vnukovi Karla Ludvíka. 

Karel I. (v Maďarsku ovšem vládl jako Karel IV.) se stal císařem v devětadvaceti letech. Jeho plány na ukončení války narazily na odpor Ústředních mocností, a tak mu nezbývalo než pokračovat v konfliktu, na jehož vývoj už měl vliv jen pramalý. Do Gödöllő přijel poprvé téměř symbolicky 26. října 1918, zažil tu tedy rozpad monarchie.

Už na jaře 1919 byl v Rakousku schválen zákon, který ze země vyhostil všechny příslušníky rodu Habsbursko-Lotrinského, pokud se nezřeknou příslušnosti k rodu a vladařských nároků. Karel odmítl formálně abdikovat, vstup do Rakouska měl tím pádem zapovězený. Do Maďarska, které zůstalo po válce královstvím, Karel dvakrát přijel ze svého švýcarského exilu, aby se ujal svých nároků, které považoval za legitimní. Pokaždé však neúspěšně. Když v listopadu 1921 Maďarsko zbavilo Habsburky trůnu zákonem, Karel na další snahy o převzetí vlády rezignoval. Odjel na portugalskou Madeiru, kde o čtyři a půl měsíce později po přechozeném nachlazení zemřel na zápal plic. Maďarskému království vládl až do roku 1944 regent Miklós Horthy, a jelikož zámek v Gödöllő byl i nadále královským, Horthy tu z titulu své funkce párkrát pobýval. 

Po druhé světové válce zámek neunikl rabování, při němž zmizela i významná část jeho vybavení. Pak se sem nastěhovalo opravdu kdeco: byly tu byty maďarských i sovětských vojáků, sklady vojenského materiálu a všeho možného odpadu, dokonce i domov důchodců. O tom všem svědčí i několik zachovaných cedulek. 

Zámek však formálně požíval památkové ochrany, a tak byl postupem času spíše zanedbaný než vysloveně zchátralý. Jeho obnova začala už v polovině 80. let, za daných podmínek však postupovata velmi obtížně. Skutečná rekonstrukce začala až v roce 1994, a v drobnostech pokračovala až někdy do roku 2020. 

Konec prohlídkové trasy mě zavede do zámecké zahrady. Původně francouzský park nechala Leopoldina, manželka Antala Grassalkoviche III., přeměnit na anglický. V této podobě přetrval až do dnešní doby, když v rámci rekonstrukce zámku prošel nutnou kultivací.

Pohled ze zahrady na zámek dává tušit, že předpověď počasí nelhala. Před čtvrtou hodinou se slunce dere z mraků a žene teploměr vzhůru. Ten se zastaví až na 29 stupních.

Tou dobou se vydávám na poslední část cesty do Budapešti. V hotelu Oswaldo se ohlásím na pátou hodinu. Kvůli zácpě na dálnici a poté sérii semaforů na jižním předměstí se můj příjezd trochu zpozdí.

Nakonec to ani nedávám vědět, někde stavět a psát zprávu by totiž znamenalo výrazné prodloužení oněch deseti minut navíc, které jsou snad ještě pořád v normě. 

V půl šesté se dá říct, že jsem nastěhován. Klimatizace byla na předcházejících dvou místech v ceně, a i když to na její celonoční použití většinou nebylo, prohnat ji alespoň chvíli před spaním nebylo od věci. V hotelu Oswaldo se za klimatizaci připlácí, ale díky svým častým návštěvám ji dostávám zdarma. Někdy je prostě dobré nedělat si s věcmi hlavu, řešení se může dostavit samo. Navíc dostanu ještě pár plechovek nealka, když už tedy alko na přivítanou odmítnu. 

Únava po celém dni rozhodne, dnes večer zůstávám v hotelu. Využití nakonec dojde nejen klimatizace. Z Egerszalóku přece jen něco málo zbylo, k tomu se přidá bagetka koupená někde cestou u benzínky a také jedna z těch plechovek, které jsem dostal při příchodu. Tak tedy díky panu majiteli za ty dary.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.