Třikrát tři noci (5.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

5. kapitola: V maďarské pustě (19. září 2023)

V šest ráno je už vidět. Nějakou chvíli potřebuji na to, aby naskočily všechny systémy. Pak jsem schopen i snídaně.

A taky trochu přiblížit, kde vlastně jsem. Zdejší apartmány se jmenují Katica, a není to dámské jméno, jak by se mohlo zdát. Ostatně by to ani nesedělo, neboť majitelka je Klaudia. Katica je maďarsky beruška, a po domě jich najdete v různých podobách dost.

Jedna je nalepená i na zrcadle v koupelně, ale to vám po ránu nemůžu udělat. Místo toho vám na odchodu vyfotím tu, kterou každý host nosí na klíčích.

V Maďarsku můžete vidět, co vás jen napadne: Budapešť, lázně, čabajku, uherák, Balaton, guláš, desky od Omegy, Rubikovu kostku nebo hrnec Kukta, ale dokud jste neviděli pustu, pořád vám ve skládačce chybí významný dílek. Dílky malé, zeměpisně trochu odpadlé, se sice dají najít na jih od Balatonu nebo v oblasti mezi Sárvárem a Neziderským jezerem, ale souvislý a tím pádem zachovaný stepní systém o rozloze desítek tisíc kilometrů čtverečních je tady na východě Maďarska.

Je všeobecně známo, že Maďaři jsou v Maďarsku obyvatelstvem nepůvodním. A tak není divu, že od zdejšího obyvatelstva, jež bylo původu slovanského, převzali i pojmenování této krajiny. Jen ho samozřejmě píší "puszta". Veškeré asociace, které vás při snaze porozumět tomu slovu napadnou, jsou samozřejmě správné.

Pusta je v podstatě step, navíc se vyznačující neuvěřitelnou rovinou, která umožní dohlédnout tak daleko, kam jen dovolí zakřivení Země. Řeky tu tečou pomalu, snadno se rozlévají, jezera přírodní i umělá jsou poměrně rozlehlá a velmi mělká. To všechno jsou důvody, že se mi cesta oproti plánu poněkud protáhne. Prostě nejde jen to profrčet a nefotit.

Tisza-tó ([tysa]) je druhé největší jezero v Maďarsku, mezi umělými pak zaujímá příčku nejvyšší. Pojmenované je po řece Tise, na které leží. Dlouhé je něco přes 25 kilometrů, průměrná hloubka je sotva metr a půl. I tak dlouho představovalo levnější alternativu k Balatonu, ale to už je minulost. Za více než třicet roků, které uplynuly od jeho naplnění, se tu naplno rozvinula turistika a vše, co k ní patří. Mezi obcí Poroszló a městem Tiszafüred překonává jezero zajímavý, asi 1400 metrů dlouhý most. Původně šlo v podstatě o mosty dva, železniční a silniční, postavené těsně vedle sebe. V roce 2019 k nim přibyl třetí, po němž vede cyklostezka.

Stáda šedého skotu cestou sice potkáte, ale pasou se zpravidla ve velmi uctivé vzdálenosti od silnice. A snad je to tak i lepší.

Typické pro tenhle kraj jsou vahadlové studny s dlouhými rameny. Jsou považovány za symbol pusty, ale podobné najdete i u nás ve středních Čechách. Technicky a fyzikálně to není nic složitého. Uplatňuje se tu princip páky, kdy dlouhé, a tedy těžké rameno vyrovnává hmotnost vědra s vodou, které tak vytáhnete bez větší námahy.

Obec Hortobágy ([hortobáď]) je v podstatě hlavním městem pusty. Sídlí tu národní park, jenž se stará jednak o pustu a jednak o turisty. I na jednu významnou památku se místo najde - Devítiobloukový most (maďarsky Kilenclyukú híd [-jukú]) přes řeku (maďarsky folyó [fojó]) též jména Hortobágy...

... býval v době svého vzniku, to znamená v letech 1827-1833, s 92 metry nejdelší silniční most v Maďarsku. Prvenství mu ale dlouho nevydrželo. Když nic jiného, předčí ho všechny mosty budapešťské. Nejdelším maďarským mostem kamenným snad zůstal.

Hned za mostem je proslulá hortobágyská csárda, ale bohužel otvírá až v jedenáct. Turistické centrum však funguje už od deváté hodiny ranní, kromě informací tu koupíte vstupenky do některých částí národního parku. A to mohu obecně jen doporučit - jen tak sami bez průvodce totiž nenajdete skoro nic, a některá místa parku jsou navíc veřejnosti jinak nepřístupná.

Vstupenka do zooparku stojí 2200 forintů, a to je cena velmi příjemná (asi 140 korun). Zahrnuje i dopravu autobusem, což je jediná možnost, jak se do zooparku dostat.

Odjezd je plánován také na jedenáctou, takže mám asi půlhodinu času. Obec se sotva třinácti stovkami stálých obyvatel žije evidentně z cestovního ruchu, který se koná víceméně mimo ni, takže věcí k vidění je tu poskrovnu, a vše v dosahu několika málo kroků. Na jednu místní atrakci odkazují koně na kruhovém objezdu, a už teď mohu slíbit, že ji nevynechám.

O moderně vyhlížejícím ekumenickém kostelu se dozvím dost málo. Postaven byl v 21. století. Ještě mohli upřesnit, že v první čtvrtině, abych se snad nespletl, ale nakonec, může-li být tento text zachován i pro další generace, může být i taková informace užitečná.

Stihnu ještě rychlé občerstvení, což obnáší malou bublinkovou vodu, a pak už se dostavím k autobusu. Deset minut před odjezdem, jak jsem byl instruován u pokladny. Krátce po jedenácté přejíždíme Devítiobloukový most, ihned za ním autobus odbočí doleva.

Po dvou kilometrech dojedeme k bráně, kterou si řidič otevře dálkovým ovládáním. Dál než sem se pěšky nedostanete, kromě brány vše jistí ještě zábrany kolem cesty a také řeka Hortobágy.

Můstek přes řeku je v polovině cesty do zooparku. Jak moc jsou všechna ta zvířata původními obyvateli pusty, těžko říct. Nějaký ten pelikán,...

... čáp,...

... orel...

... či vlk možná,...

... ale koně Převalského nemohli Maďaři znát ani za svého pobytu před Uralem. A zrovna těmto koním byli nějací návštěvníci zooparku zcela ukradení a vidět se nechali ze vzdálenosti, z níž o smysluplném focení nemůže být ani řeči.

Sympatické je, že s odjezdem zpátky nemusíte nijak spěchat. Vrátíte se tehdy, až se vám chce, tedy za předpokladu, že na vás zbyde místo. Zvlášť si můžete zaplatit výlet ve stylu safari. Ale ten vynechám - kapacita výletu je o něco menší než počet míst toho malého autobusu, co nás sem dovezl, takže by to znamenalo další čekání. A jak se nakonec ukáže, v podstatě jsem o nic nepřišel. V klidu si projdu zoopark, zbyde čas i na kávu, a kolem poledne se vracím do Hortobágye.

Pak pokračuji chvíli po vlastní ose. Za Devítiobloukovým mostem odbočím tentokrát vpravo, a po dvou či třech kilometrech dojedu do vsi Máta. Na tomto místě se může hodit rada: vesnici nechte vesnicí, na jediné nápadné křižovatce odbočte vpravo, možná najdete šipku s nápisem "menes lovas", tedy hřebčín. Objeďte všechny budovy, které máte po levé straně, pokračujte až na konec cesty,...

... kde v pohodě zaparkujete.

Další program stojí 4000 forintů (asi 255 korun). Čas najednou utíká docela rychle, neboť na odjezd musím zase počkat do dvou. Sednu si zatím ke stolu a dám si aspoň něco k zakousnutí.

Dostávám papír s informacemi v češtině,...

... a tak se do toho začtu, že málem zmeškám odjezd. Naštěstí si pro mě přijdou dovnitř. Tohle byla tedy docela klika. Fotka je opravdový rychlocvak, mířidla srovnat stíhám, potřebnou vzdálenost už ne. Ale na tu bídu pořád dobré. 

V příštích desítkách minut koňský povoz mě a několik dalších návštěvníků proveze kouskem pusty. Máme to i s výkladem, ale ten je víceméně k ničemu. Je totiž veden v maďarštině. Když to upřesním, tak ve velmi rychlé maďarštině. Pochytím snad téma, ale o moc víc ne. Dvojice ze Slovenska, která sedí naproti mě a maďarsky trochu rozumí, je na tom prý úplně stejně. Naši průvodci nám to všechno maďarsky vyprávějí asi z nějaké povinnosti, neboť naše skupinka je sice národnostně velmi různorodá, ale Maďar v ní není ani jeden. Kupodivu jim to až do konce cesty nedojde. Vše nám odvypráví ještě anglicky. To už je podstatně stravitelnější, no a kdyby bylo nejhůř, má přece každý z nás papír ve svém jazyce.

Stádo maďarského šedého skotu uvidíme tentokrát opravdu zblízka. Nezdá se však, že bychom zvířata nějak zvlášť zajímali. Část z nich nás možná ve svém nicnedělání pozoruje, většině jsme ale nejspíš lhostejní a nenechají se vyrušit od hledání nějaké potravy. To je vlastně na šedém skotu to nejzajímavější: žije jen z toho, co si dokáže najít ve stepi, a přesto je jeho maso i mléko velmi kvalitní. Obchod se skotem byl nakonec významným zdrojem obživy maďarských kmenů už brzy poté, co se usadily v Karpatské kotlině.

Rohaté ovce racka (čti, jak vidíš) k nám přijdou ještě blíž. Jejich stádo vypadá vždy zajímavě i pro oko, neboť zpravidla obsahuje kusy černé i bílé varianty. Racky se nikde jinde na světě nevyskytují, spirálovité rohy mají ovce i berani. Jejich chov byl kdysi znakem národní hrdosti, každý pastýř chtěl proto mít ve svém stádu aspoň pár kusů.

Právě tahle část dokonale nahrazuje safari, které jsem vynechal v zooparku. Následuje ukázka umění jezdců, jimž se říká csikós ([čikóš]). Těžko bychom k jejich pojmenování, odvozenému od slova csikó (hříbě), hledali nějaký přesný český ekvivalent.

Každopádně jízda na pětispřeží, kdy vpředu jsou tři koně a vzadu dva, přičemž jezdec stojí rozkročmo každou nohou na jednom z nich, patří k vrcholům tohoto programu.

Tradice jezdeckého umění sahá do velmi dávných dob. Jenže se vždy jednalo spíše o zábavu, která časem ustoupila zásadnějším dovednostem. O obnovení se v podstatě náhodou zasloužil rakouský malíř Ludwig Koch, považovaný ve své době za nejlepšího malíře koní na světě. Počátkem 20. let 20. století namaloval obraz, který zachycoval dávné pozapomenuté umění csikósů. Vzbudil tím zájem nejenom ve Vídni, vystavoval tehdy i za mořem, a důvod k obnovení zašlé slávy byl rázem na světě. Nakonec i koňáci z pusty přišli na to, že z turismu se dá slušně přivydělat.

A vypadá to hrozně lehce, ale za ta tři kolečka, která pětispřeží objelo kolem našeho vozu, byl jezdec zadýchaný pěkně.

Pět koní s jedním jezdcem vystřídají tři koně a tři jezdci, opět v tradičním oděvu, užívaném od 16. století. Původně se jezdci oblékali do bílých košil. Modří jsou od té doby, co se rozšířil modrotisk, tedy asi o dvě stě let později.

Na řadě jsou dovednosti využitelné v praktickém životě, alespoň v tom dřívějším. Když se jezdec potřeboval schovat, kůň si prostě lehl na bok. Jezdec se pak skryl za nějakým křovím, případně si lehl na koně. A jak moc byla v krajině nenápadná bílá nebo modrá barva, to už nechám na vašem posouzení.

Nakonec se po skoro čtvrt roce pár větami vrátím k polštině. Dvojice asi tak mého věku se snaží udělat si společnou fotku. Nabídnu pomoc, a je to z mé strany samozřejmě prospěchářské. Výměnnou službu mi neodmítnou.

Od samého počátku přichází v úvahu přeshraniční výlet do rumunského města Oradea, a protože by to mělo být zvládnutelné do hodiny a půl a jsou zhruba čtyři, vyrážím. Velmi brzy dojde k situaci, že s každým ujetým kilometrem posouvám svůj červencový rekord, týkající se co nejvýchodnější polohy. Jeho konečný stav vám v pravou chvíli oznámím.

Vybaven jsem bankovkou v hodnotě 50 lei,...

... jazykově vůbec. Tři věty, které spíše pasivně znám z jednoho českého filmu, jsou mi tady úplně k ničemu. Spoléhám na tamní maďarskou menšinu - prý snad 28 procent obyvatel. Pár dalších by mohlo jazyku rozumět, takže mi to vychází celkem nadějně. A pořád mám v záloze angličtinu.

Na hraničním přechodu Ártánd jsem přesně v pět. V Rumunsku se platí nejen za dálnice, ale i za většinu silnic 1. třídy. Cena se počítá tak, aby odpovídala třem eurům, což momentálně činí 14,83 lei. Rumunské peníze si zatím ponechám a zaplatím v eurech. Známka je to desetidenní, a i když v zemi pobudu jen několik hodin, je to přijatelná cena za pohodlí, kdy nemusím nic řešit ani hlídat. Postavím se ještě přímo na hranici: vlevo v Maďarsku je po páté hodině, vpravo v Rumunsku po šesté. Může to připadat jako maličkost, ale v jiném časovém pásmu se ocitám vůbec poprvé.

Hraniční kontrola proběhne velmi rychle,...

... osm minut po šesté - teď už skutečně po šesté, což zaznamená i displej telefonu - ...

... se definitivně ocitám v Rumunsku, desáté zemi navštívené toto léto.

Oradea, maďarsky Nagyvárad, česky někdy Velký Varadín, je kousek od hranice, takže zbývá jen najít místo, kde zaparkuji. První pokus sice není úspěšný, neboť je tu plno, ale za zmínku stojí. Na tom oblouku je totiž napsáno "bine a?i venit". A pak že mi ty tři věty z filmu budou k ničemu.

Jinak je to ale v Oradeji s parkováním docela těžké. Na dalším parkovišti z přítomných cedulí nějak pochopím, že je jen pro vyvolené, a tak zase odjíždím. Nakonec najdu místo u nějakého stadionu. Nějaký kolemjdoucí vidí moje tázavé pohledy do okolí, a tak mě ujišťuje, že je to tu opravdu zdarma. Německy, trochu lámaně, a ne že bych nerozuměl, ale zeptám se ho, jestli náhodou nemluví maďarsky. Už podruhé se trefím, poprvé to bylo při kupování té známky. Ochotně mi ukáže i cestu ke katedrále, a i když tuším, samozřejmě poděkuji.

Římskokatolická Katedrála Nanebevzetí Panny Marie je odtud asi půl kilometru. Vznikla takříkajíc na troskách původního kostela, zničeného dílem Turky a dílem zemětřesením, dokončena byla v roce 1779. Rumunsky se jmenuje Catedrala Adormirea Maicii Domnului, což asi znamená totéž, co bylo výše řečeno česky, ovšem zdejší Maďaři ji nazývají po králi sv. Ladislavovi (Szent László székegyház).

Ostatně jeho socha je před hlavním vchodem, a jak praví legenda, Ladislav je v katedrále pochován.

Trojlodní barokní bazilika také symbolicky uzavírá včera zmíněný příběh, neboť je tu pohřben - a tentokrát s jistotou - i Zikmund Lucemburský. Bylo to královo poslední přání, aby spočinul vedle své první manželky.

Katedrála bývá otevřena, ale na to jsem v Oradeji příliš pozdě večer. Vstoupit se mi podaří do přilehlého Biskupského paláce (rumunsky Palatul Episcopal di Oradea, maďarsky Nagyváradi Püspöki palota), ale hned za dveřmi se dozvím, že je též zavřeno. Pokus převést hovor do maďarštiny je úspěšný v tom smyslu, že si porozumíme, nikoliv však v tom, že bych snad dokázal něco ukecat.

A tak mi zbývá pouze projít si park, jenž spolu s palácem a katedrálou tvoří oradejskou "barokní čtvrť". Z parku vede do města několik východů, ale všechny jsou uzavřené, s výjimkou toho, kterým jsem vešel. Ale to kolečko zas tak nevadí, park je místem rozhodně příjemným.

Oradea je město s 222.000 obyvatel. Barokní stavby jsou stranou od centra, takže se projdu dalších asi 1700 metrů. Aspoň tak praví navigace, kterou přepnu do pěšího módu. A vlastně nevím, proč fotím rozcestník na rohu ulic Strada Șirul Canonicilor a Strada Muzeului, ale nakonec se mi ta fotka náramně hodí: právě tady na 21°55'58,5'' východní délky je nová rekordní poloha, kterou už během večera nepřekonám. Údaj 47°4'3'' severní šířky udávám jen pro úplnost. 

Ač tedy rumunsky neumím ani slovo, románský původ jazyka je zřejmý. Slovo "strada" znamená ulici stejně jako v italštině, narazím i na pár dalších, jejichž význam se pochopit dá. Stadionul, parcul, ?coală. Koncovky jsou typické, diakritika též. 

Je před půl osmou východoevropského času, začíná se šeřit. V novém časovém pásmu jsem samozřejmě na jeho západním okraji, takže vzhledem k atuálnímu času se stmívá zase extrémně pozdě. Samozřejmě tím žádnou výhodu nezískám, mně ten čas plyne pořád stejně, takže  se musím spolehnout na to, že i za tmy bude město zajímavé.

Centrum Oradeje se rozkládá kolem řeky Cri?ul Repede. Nevím, co by ten název mohl znamenat, ale to není to hlavní. Jakkoliv byly cesty sem bídné a v ulicích od baziliky trochu nepořádek, centrum je doslova ohromující. Dost z toho dojmu dělá radnice, impozantní asymetrická neorenesanční budova s padesát metrů vysokou věží, dokončená roku 1903, jíž osvětlení opravdu sluší.

Pohled do mapy prozradí, že všechno důležité je tu na pětníku. Je to trochu boj, neboť v mapě je všechno rumunsky, ale nějak to přece jen dohledám. Za řekou se vydávám nejprve doleva. Blízká synagoga, jedna ze tří oradejských, je osvětlena jen v horní části, což trochu ukrývá drobný pracovní nepořádek kolem. Ten svůj důvod asi má, je to navíc od centra přece jen trošku stranou, a tak ho velkoryse přehlédnu. 

Na jižní straně náměstí Pia?a Unirii najdeme hned dva kostely. Západněji je Řeckokatolická katedrála sv. Mikuláše (rumunsky Catedrala greco-catolică Sfântul Nicolae, maďarsky Szent Miklós görögkatolikus székesegyház), postavený na samém počátku 19. století. Nápadná je budova naproti, řeckokatolický Biskupský palác postavený v eklektickém stylu současně s kostelem.. 

Pravoslavný Měsíční kostel (rumunsky Biserica cu Lună), dokončený v roce 1790 a zasvěcený Panně Marii, dostal svoje jméno podle napůl zlaté a napůl černé koule ve věži, která se otočí jednou za 28 dní, a ukazuje tedy fáze Měsíce. 

Náměstí dominuje obrovská jezdecká socha Ferdinanda I., krále vládnoucího mezi lety 1914-1927. Historie mu přihrála úlohu sjednotitele Rumunska, k níž přišel celkem lacino po 1. světové válce. Tehdejší mírové smlouvy mimo jiné oddělily Oradeu se Sedmihradskem od Maďarska a přiřkly ji právě Rumunsku. 

Dobré jméno tu nicméně má též král Ladislav, hlavně díky maďarské menšině, neboť poslední z kostelů, ten nejblíže řece, je zasvěcen jemu (rumunsky Biserica Sfântul Ladislau, maďarsky Szent László templom). Dokončen byl v roce 1741, ovšem kromě věže, která stojí až od roku 1800.

Ladislavovo jméno nese od roku 2015 i most přes řeku Cri?ul Repede (rumunsky Podul Sfântul Ladislau, maďarsky Szent László híd). Do té doby to byl most Ferdinandův, takže v tom nakonec byla i trocha špičkování mezi obyvatelstvem rumunským a maďarským o to, který král je pro město významnější. Tenhle drobný souboj vyhrál Ladislav coby zakladatel města.

Před těmi pár lety prošel rekonstrukcí nejen most, ale i náměstí Pia?a Unirii a nejbližší okolí. Opravdu se to povedlo, jsem přímo nadšen, a v tom osvětlení je to jedním slovem nádhera. Ještě přejdu po mostě na druhou stranu řeky, kde je Státní divadlo (rumunsky Teatrul de Stat, maďarsky Állami Színház), postavené v letech 1899 až 1900. 

Před divadlem stojí socha královny Marie, Ferdinandovy manželky. Kvůli královým záletům, které Marie časem začala oplácet, se o nijak šťastné manželství nejednalo. Královský pár sice měl šest dětí, ale u posledních tří vždy panovaly pochyby, kdo je jejich skutečným otcem. Král však všem skandálům zabránil tím, že všechny děti uznal za vlastní. 

Nic to nemění na tom, že Marie byla v Rumunsku nesmírně oblíbenou, především díky své roli v první světové válce. Navzdory urozenému původu a titulu královny pracovala ve vojenských špitálech jako zdravotní sestra. 

Luxusní Grand Hotel Astoria nejde přehlédnout,...

...mě ale spíše zaujala blízká fontána. Jejíž název jsem nikde nenašel, ale to nevadí. Za tmy přinutí se zastavit a sledovat, jak postupně mění barvy. A tak sem ty fotky dám dvě, i tak ale zachytím jen minimum všech těch proměn. 

Sedám do kavárny na břehu řeky, kousek od mostu. Konečně tu taky něco utratím.

I tady se domluvím maďarsky. Všechny případné návštěvníky mohu ale uklidnit, že anglicky by to šlo taky. Na začátku jsem prostě učinil dotaz, a vybral jsem si.

Za jablečný džus chtějí 9 a půl lei, a tak mám místo jedné bankovky rázem čtyři (a ten drobák samozřejmě zpátky nechci).

Zpátky k autu je to trochu do kopce, za půl hodiny a nějakou minutu navrch to došlapu. Na autě nenalézám ani botičku, ani žádný vzkaz, takže je všechno v nejlepším pořádku. Je třičtvrtě na deset, odjíždím.

Zbylou hotovost utratím u pumpy. Za těch 40 lei toho pochopitelně moc není, a tak popojedu k další, kde zaplatím kartou. 

Cena za litr nafty vychází na 37,12 Kč, a to ještě třetí benzinka, o fous levnější, má teď v noci zavřeno. Oproti Maďarsku, kde ceny zase poskočily, činí rozdíl skoro 8 korun na litru. U téhle pumpy také konečně narazím na někoho, kdo neumí maďarsky. Ale pošle kolegu. 

Čistě z principu dojedu k hranici po skutečné dálnici. Jsou to sice jen čtyři kilometry, ale zpoplatněný byl docela určitě i kus silnice od Oradeje. Čas dojezdu do Egerszalóku - něco po půl druhé - nevypadá na navigaci povzbudivě, ale nic není tak hrozné, jak se zdá. Před hraničním přechodem sice skutečně stojí kolona, v tom se navigace nemýlí, ale stojí tu pouze kamióny. Osobáky kolem ní mohou volně projet. Padesát minut je rázem dole. 

Na hranici musím vystoupit a otevřít kufr, kouknou se i mezi sedadla, jestli někoho nepašuji. Čekám jen na to, až totéž stihnou u jednoho auta přede mnou, samotný úkon je pak na tři minuty.

Jakmile se telefon chytí maďarské sítě, na navigaci samozřejmě ubyde přesně jedna hodina. Rázem je zase tři čtvrtě na deset. Zbytek, to znamená asi 200 kilometrů, je skoro celý po dálnici. Cesta je volná a ubíhá v naprosté pohodě. V Egerszalóku jsem dvacet minut před půlnocí.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.