Třikrát tři noci (4.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

4. kapitola: Zikmundovo město (18. září 2023)

Pokud stíháte počítat, víte to také - první etapa této cesty je za mnou. K odjezdu z Büku jsem připraven v osm hodin, zbývá mi jen zaplatit. Jánose ale nepotkávám, a tak mu nechám peníze na stolku. Konečně také v Büku stíhám otevřený obchod. Nakoupím si nějaké zásoby charakteru především snídaňového, ale upotřebitelné kdykoliv.

Pak mě čeká něco málo přes 140 kilometrů, většinou po dálnicích. Jejich čísla vystřídám tři, poslední část cesty jedu po M1 směřující na Budapešť.

Ale tak daleko nemířím, alespoň prozatím ne, sjíždím na 67. kilometru. Starodávné město Tata, jež pamatuje časy Starého Říma, bylo později oblíbeným sídlem krále Zikmunda. Ke svému současnému jménu přišlo několik staletí trvajícím komolením původního latinského názvu Dotis.

Navigace mě vede správně kamsi k centru, nakonec zastavím o něco málo dříve. Osud cestovatele mi do cesty postaví parkoviště u jakési prodejny. Zároveň mě už dávno naučil brát první možnost, zvlášť má-li nějaké výhody. A těch je zrovna tady víc než dost. 

Je tu volno, je to bez hledání, podobná parkoviště jsou zpravidla zdarma, a body navíc získává tohle parkoviště i za svou polohu. K vodnímu hradu, hlavnímu magnetu na turisty, se stačí v podstatě jen otočit. 

Město je poprvé zmíněno roku 1221, hrad bude o něco mladší. Král Zikmund jej nechal na přelomu 15. a 16. století přestavět na obytný palác. Měl to tu prý velmi rád, často sem přicházel odpočívat a rozjímat. Sledovat mohl hladinu tehdy o něco menšího rybníka Öreg tó. Jeho název znamená Staré jezero, ale opravdu je to rybník, v historii asi dvakrát či třikrát zvětšený, v Maďarsku nejstarší a teď už tedy snad i největší. Akorát v něm už nežijí žádné ryby, alespoň ne ty chovné. 

Zikmund byl maďarským králem mnohem dříve než českým, už od roku 1387. A neměl to jednoduché. V roce 1409, kdy byla dokončena přestavba hradu, se mohlo zdát, že má vše důležité pod konrolou, ale jeho situace byla ve skutečnosti jen málo záviděníhodná. Pravda, coby už uznávaný panovník vládl Maďarsku, a asi se chystal i převzít země České koruny. Ale tam zatím vládl slabou rukou jeho bratr Václav IV., se kterým se moc nemuseli. V Praze navíc začal zlobit jakýsi Hus, a tak Zikmund snad doufal, že jako syn krále, jehož Češi zvou Otcem vlasti, bude mít dost sil i autority na to, aby v zemi nastolil pořádek. Z jihu se blíží Turci, zatím jsou od Maďarska sice dost daleko, ale kdo ví, kde se hodlají zastavit. Klidu to jednomu rozhodně nepřidá. 

Zikmundovi nevyšlo vůbec nic. V Čechách jej nenáviděli, ač pro Husa patrně nemohl vymoci více než slyšení před koncilem. I když se v roce 1420 nechal korunovat českým králem, zemský sněm ho odmítl. Boj o moc vyústil v husitské války, samotnými Čechy sice velebené, ale ve skutečnosti uvrhly zemi i Evropu do velkého chaosu. Zásluhy na bitvě u Lipan si Zikmund připisovat nemohl, neboť tehdy se především pomlátili rozhádaní husité mezi sebou. Ale aspoň se mohl reálně ujmout vlády. Snad trochu unáhleně a ze vzteku nad vším nechal popravit Jana Roháče, což mu na popularitě rozhodně nepřidalo. V českých zemích byl posměšně zván liškou ryšavou, a Zikmundovu neblahou pověst mocně přiživil o pár století později jistý Jirásek. Jelikož se jeho spisy staly součástí povinné četby, pohled na Zikmunda Lucemburského coby na záporáka českých dějin hluboce zakořenil.

Zikmund si vládnutí v zemích koruny české dlouho neužil, po necelém roce a půl jej v prosinci 1437 ranila mrtvice. Syna neměl - jeho první manželka Marie z Anjou spadla ve vysokém stupni těhotenství z koně a předčasně porodila, chlapec i matka ovšem po pár hodinách zemřeli. Neblahá událost z května 1395 jako by předurčila tragiku celého Zikmundova vládnutí. Od druhé manželky Barbory Celjské se dočkal dcery Alžběty, která se narodila v už zmíněném roce 1409. Pro otce je podobná událost jistě vždy radostná, ale byla-li v životě panovníkově jediná, byl osud lucemburského rodu zpečetěn. Turci vtrhli do Maďarska 90 let po Zikmundově smrti, a k dovršení všeho neštěstí jeho oblíbený hrad při svém ústupu prakticky srovnali se zemí. Základy většiny budov jsou dnes odkryty, takže si každý návštěvník snadno udělá představu o někdejší velikosti hradu. 

Ruin se ujali Esterházyové, a alespoň část uvedli do obyvatelného stavu.

Stejně tam ale byly podmínky trochu dobrodružné, dalo by se říct tábornické, a tak pro hosty, kteří tomuto neholdovali, si Esterházyové nechali v sousedství postavit reprezentativní sídlo.

Na to ještě dojde řeč později, teď se vrátím do dávnější historie. Po Zikmundově smrti postihly spory o trůn jak České království, tak i Maďarsko. Obě koruny nakonec získal Vladislav II. Jagellonský. Dovolte mi malou odbočku, týkající se samotného jeho jména, neboť s ním se maďarština vypořádala velmi zajímavým způsobem. Existovalo tu jméno Ladislav v podobě László ([lásló]). Stačilo přidat počáteční hlásku, jenže dvě samohlásky za sebou na začátku slova nejsou maďarštině zrovna vlastní. A tak se inspirovala v latině, kde se často zaměňovala písmena U a V - a z Vladislava je rázem Ulászló. 

No a tohoto Vladislava připomínají sluneční hodiny, přesněji připomínají rok 1510, kdy se v Tatě konal zemský sněm (v Pešti to nešlo, neboť tam zrovna vypukla morová epidemie). Při té příležitosti poslal papež Julius II. králi Vladislavovi meč jako symbol ochrany, kterou zemi před morem poskytne křesťanství. Jestli to opravdu pomohlo, o tom se můžeme jistě dlouho dohadovat, každopádně meč a obroučka královské koruny jsou hlavními částmi oněch slunečních hodin, řešených velmi netradičně. 

Už mimo hrad stojí na jižním břehu jezera - totiž rybníka - připomínka zdejších pramenů, a vlastně i síly, kterou vládne příroda. Prameny byly prakticky zničeny blízkou těžební činností, ale dostane-li příroda šanci, chopí se jí okamžitě. Po uzavření dolů na začátku 90. let se spodní voda začala vracet, dnes je její hladina na čtyřech pětinách původních hodnot a stále stoupá.

Promenáda na jižním břehu nese jméno Esterházyů, a rozhodně doporučuji ji nevynechat.

Obnovená část hradu přiléhá ke břehu rybníka, koneckonců odtud můžete na zbořené další části hradu na chvíli zapomenout, a ten pohled je vskutku impozantní. 

Ještě lepší je prý z hladiny rybníka, ale v tomto mám dnes smůlu. Už teď před jedenáctou je sice teplo skoro letní, ale fouká poměrně silný vítr. Vlny na rybníku se zvedají chvílemi až do půlmetrové výšky, takže loďky dnes nejezdí. 

Z antické mytologie je známá Diana, bohyně lovu. Její podoba ve zdejším parku je velmi originální: sochař nepotřeboval obvyklé Dianiny atributy, takže ji zbavil luku i loveckého psa. Místo toho ji posadil na koně a udělal z ní sokolnici.

Tahle osobitá bohyně, jež park zdobí od roku 1988, už ne příliš antická a po modelce krásná až světsky, si přímo říkala i o jméno, které by ji od římské předchůdkyně nějak odlišilo. A tak se jí říká jednoduše Tatai Diana, tedy Diana Tatská. 

Park tak trochu ukrývá zámek Esterházyů, postavený ve druhé polovině 18. století. Snad je v tom jistý záměr, že průčelí zámku i hradu jsou v jedné přímce. Víc ale nezjistím - je pondělí, a zámek je stejně jako hrad zavřený. 

Na skalisku kousek od břehu stojí socha Jana Křtitele,...

... ale pro mnohého návštěvníka bude třeba podstatnější kavárna Platán v její bezprostřední blízkosti. Stolky a židle jsou ve stínu mohutného platanu (jak také jinak), a tak si jedno místo obsadím. 

A sedím tu deset minut, čtvrt hodiny, a nic. Totéž platí i po dvaceti minutách, a už to vážně chci vzdát, neboť pokud bych i odpočinek vsedě považoval za vítaný, bylo ho právě dost. Obsluha se dostaví vteřinu po dvanácté, a tak jim dám šanci a sedám si zpět.

Přesně v poledne nahlédnu i do centra města. Kolem radnice...

... je to asi třičtvrtě kilometru. Zdejší nejvýznamnější církevní stavbou je Kostel Povýšení sv. Kříže (Szent Kereszt felmagasztalása templom). Stojí na náměstí Jana Pavla II. (maďarsky II. János Pál tér), přímo sousedícím s náměstím Kossuthovým (Kossuth tér), na kterém vás uvítá socha Marie Neposkvrněné na vysokém sloupu. 

Ovšem samotný kostel mě opravdu překvapí. Vždyť ho přece znám! Tedy ne tak doslova, ale tomu v Egeru jako by z oka vypadl.

V nejspodnější části náměstí je pítko, řešené vtipně co do tvaru i obsluhy - funguje na stisk tlačítka. 

Horní část náměstí lemují dvě velmi podobné a souměrně umístěné fontány, odkazující na zdejší léčivé prameny. Vlevo je Aqua vitae (Živá voda),...

... vpravo pak Fons salutis (Pramen zdraví).

Interiéru jednolodního kostela z druhé poloviny 18. století dominují prvky z červeného mramoru. Na barokní období je kostel uvnitř zdoben velmi střídmě..

Ta podoba kostelů není náhoda. Vše se vysvětlí, když se se mnou dá do řeči farář. Kdo taky v kostele jiný, že. Takže přijde řeč na to, odkud a kam jedu, a když řeknu, že do Egeru (což není úplně přesné, ale postačí to), dozvím se, že oba kostely mají stejného architekta. A protože svět je malý, je Jakub Fellner (nebo po zdejším způsobu Fellner Jakab) rodákem z Mikulova. Socha vlevo před kostelem, kterou mnozí omylem považují za zpodobnění kohosi svatého, je právě Fellner. Už jsem ho zmiňoval v Pápě před pár lety, tamní kostel je těmto dvěma zmiňovaným taky dost podobný. Abychom však Fellnera nepodezírali, že jen opisoval sám od sebe, tak zdejší zámek Esterházyů je rovněž jeho dílem. 

Času je zatím dost, a tak se vydávám na druhou stranu rybníka. Vyřezávaný dřevěný sloup, stojící kousek za hradem, je památníkem roku 1956. Kromě letopočtu je na něm latinský nápis "pro patria et libertate", česky "za vlast a svobodu".

Když nic jiného, je to příležitost vidět hrad zase z jiné strany. A též seznat, že vítr je pořád dost silný..

... a kvůli vlnám se na jezeře pořád nejezdí - a dnes už nejspíš ani nebude.

Klidovou zónu ve městě představuje nedaleký Anglický park (maďarsky Angol park), z podstaty věci trochu umělá záležitost na téhle straně rybníka Öreg tó. 

Je to nejstarší maďarský park v anglickém stylu, vznikl v souvislosti s přebudováním Taty v barokní město, za což lze zásluhy připsat opět rodu Esterházy. Založen byl v roce 1761 nejprve jako malá zahrada, postupně pak byl rozšířen do dnešního rozsahu. Všechno, samosebou včetně vysazených stromů, tu má budit dojem, jako by to bylo přírodní, ve skutečnosti je plánováno umístění snad každého stromu. A taky každé jeskyně a podobných záležitostí. 

Zámeček pak má vypadat jako takové malé venkovské sídlo.

Turisté prý nejčastěji navštěvují pseudogotickou pseudozříceninu. Něco na tom bude, na fotku si musím nějakou chvíli počkat.

Každopádně mě spíš zaujal klid u jezera Cseke, kde myslí na odpočinek návštěvníků přicházejících jednotlivě či ve dvojicích...

... i na větší skupinky.

Aby to nevypadalo, že si tu snad nějak stěžuji, ten klid opravdu vítám. Park je vždycky park, a i dnes se rozhodně hodí i stín, kterého tu nacházím dost. I přes pokročilé datum je totiž opravdu horko. A tak v parku vydržím plnou hodinu. 

Mezi druhou a třetí se přesouvám o kousek dál. Sousední město Tatabánya ([-báňa]) je takový maďarský Havířov. Vznikla stejným způsobem: spojením několika malých vesnic, přesněji zastavěním prostoru mezi nimi plánovaným městem. Vezmeme-li v úvahu, že "bánya" je maďarsky důl, pak i ten důvod vzniku je stejný jako u Havířova.

Město úředně vzniklo v roce 1947, takže historie je tu veškerá žádná, a když už, tak samozřejmě převzatá od těch původních vsí. To převzetí lze vztáhnout i na nejvýznamnější objekt, jenž se objevil i v městském znaku. Od počátku 80. let kolem něj vede dálnice M1, takže jej může vidět každý pozorný cestující, který jede do Budapešti a má rozhled na levou stranu. Pokud jste řidič, máte to trochu těžší, přece jen musíte koukat především před sebe. S nadějí, že něco třeba vyjde, zkusím třikrát naslepo cvaknout. 

K turulovi je poměrně jednoduché dojet. Vede k němu ulice nazvaná Panoráma út, spolehnout se můžete třeba na směrovky, třeba na navigaci. Minout nelze snad ani teoreticky. Silnice končí smyčkou, na jejímž konci je restaurace - dnes bohužel zavřená, takže program tady bude o něco kratší, než jsem zamýšlel.

Bájný turul na vysoké skále je největší ptačí sochou v Evropě, vysoký je něco přes 20 metrů. Místo nebylo zvloleno úplně náhodou. Někteří historici totiž předpokládají, že nedaleko odtud se v roce 907 odehrála bitva mezi maďarskými kmeny a Mojmírem II., která měla za následek zánik Velkomoravské říše a usazení Maďarů v Panonii. K nějaké rozhodující bitvě nejspíš došlo, ale přesné místo a čas doložit nijak nelze. 

Jak už jsem dříve zmínil, turul je jedním z maďarských národních symbolů. Po celé zemi jich je dost, turula můžete potkat poměrně často. Tenhle bronzový tu stojí od roku 1907.

Dálnice je o sto metrů níže než turul, a tak se dá čekat, že se odtud bude možné rozhlédnout po okolí. O moc víc než výhled na Tatabányu ovšem nečekejte. 

Zajímavá může být několik stovek metrů dlouhá stezka,...

... ještě zajímavější pak pro znalce geologie. Po její délcve jsou rozmístěny desítky kamenů, získaných jako vedlejší produkt těžby v Tatabányi. U každého se dozvíte místo, odkud pochází, i geologickou éru, v níž vznikl. 

Mám před sebou něco přes 200 kilometrů, je nejvyšší čas vyrazit. Nejprve musím absolvovat okruh kolem Budapešti. Tentokrát naštěstí bez větších problémů. 

Cestu si kolem čtvrt na pět rozdělím zastávkou na jídlo. Nic moc od toho nečekám, a taky to nic zvláštního není. Jen to splní základní účel, cena u dálnice je na tu kvalitu skoro nehorázná.

V půl sedmé jsem v Egerszalóku na východě Maďarska, kde slunce vychází i zapadá o celých 26 minut dříve než u nás doma. Příjezd trefím přibližně s druhým jmenovaným jevem, ale záměr to rozhodně nebyl. 

Na známém místě jedu samozřejmě do známého apartmánu. Čas příjezdu jsem včas ohlásil, takže jsem očekáván. Podle všeho jsem momentálně jediným hostem. Už předem mám přidělený apartmán číslo 4, tedy stejný jako při prvním zdejším pobytu v červenci. Je to taková milá drobnost, kterou vám může majitel dopřát. Máte hned o něco větší pocit, že jste tak trochu ve svém. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.