Třikrát tři noci (3.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

3. kapitola: Od hranice se Slovinskem k Balatonu (17. září 2023)

Na snídani zbylo, takže ráno je o starost méně. Vstávám v sedm, snídaně je rychlá, ve tři čtvrtě na osm vyjíždím.

Už jsem si navykl použít k cestě směrem na Szombathely dálnici M86. Není to nejkratší varianta, ale rozhodně pohodlná. Rychlost je omezena na 110 kilometrů v hodině. Na tempomatu se dá něco málo přidat beztrestně, přesto ale před pevným radarem na 96. kilometru raději uberu. 

Kromě pohodlí je to též varianta poměrně rychlá. V cíli jsem nakonec ve stejnou dobu, kterou na startu předpovídala navigace, to jest pár minut po deváté. Ve srovnání se včerejškem, kdy jsem touhle dobou byl teprve tak tak venku z postele, je to čas rozhodně příjemný.

Jsem na okraji vesnice Kétvölgy ([kétvölď]) se sotva stovkou obyvatel. Vznikla v roce 1951 spojením dvou osad, Vashegyalja a Ritkaháza. Její název znamená doslova "dvě údolí", a dá se zjistit, že je odvozen od dvou potoků, které protékají po stranách vsi. Slovinská menšina ho ovšem nepřevzala, a pro vesnici používá složený název Verica-Ritkarovci. Název Kétvölgy ovšem existoval dávno předtím, říkalo nebo říká se tak skupince několika domů, paradoxně stojících spíše na kopci. Aby toho divení nebylo málo, tak i slovinština má pro tyhle domky pojmenování. Jaké jiné než Dve Dolini...

V Kétvölgy najde turista rozhlednu na vrchu Katalin hegy, slovinsky zvaném Katin breg. Po kom se jmenuje, nevím, smiřme se prostě s tím, že nějaká Katka tu má 367 metrů vysoký kopec, od roku 2011 o něco nastavený rozhlednou.

Takhle je rozhledna vidět ze silnice, a o kousek dál k ní odbočuje cesta. Zaparkovat musím na jejím začátku, dál se autem nesmí.

O rozhledně se dozvím všechno možné - že byla postavena v roce 2011, že parcelu zdarma poskytla jakási občanka Kétvölgy, že její stavbu zadala obec, ovšem výška zůstala utajena. Rovnou si řekněme, že o nic závratného se nejedná - jestli jste v horním patře deset metrů nad terénem, je to moc.

Není odtud daleko k trojmezí. Nejbližší rakouská hranice je vzdálena sotva pět kilometrů, do Slovinska jsou to pak řádově stovky metrů. Tak uvidíme.

No, spíš neuvidíme. Ale vina rozhledny je to tak napůl. Začněme tím horším: přes les není do Slovinska výhled žádný. A co by mohlo být vidět z Rakouska, to spolehlivě skryje mírný opar. A tak se musím spokojit s nejbližším okolím. 

Rozhledna je každopádně startem i cílem dvou okružních turistických tras, z nichž ovšem projdu jen malý, ba až nepatrný kousek. Díky rozhledně tedy vidím na cestu, kterou se vydám dál.

Ta po 200 metrech ústí na silnici, kde je třeba odbočit vpravo.

Po téhle silnici to na hranici mezi Maďarskem a Slovinskem není ani půl kilometru, ale tam teď nepotřebuji. Místo toho po ní ujdu jen asi 70 metrů a odbočím vlevo...

... na lesní cestu. 

Po sto metrech dojdu k hranici. Devět minut před desátou hodinou stojím opět na slovinské půdě. 

Hranice je vyznačena nejprve hustě, posléze hraniční kameny chvíli chybí, ale zmýlit se nelze. Některé kameny hranici vyznačují nepřímo,...

... a kupodivu tak činí i ten, k němuž mířím. 

Na mapách, ve spoutě článků, a dokonce i přímo tady, se dočtete, že hraniční kámen číslo A-115 je nejsevernějším bodem Slovinska. Ovšem tak docela pravda to není.. 

Slovinský krajní bod leží dva metry od kamene. Ostatně na onom kameni je to jasně uvedeno. S využitím vlastní výšky zkouším ten správný bod najít, přesněji řečeno vyměřit. S přesností několika centimetrů se to samozřejmě povede, načež ho označuji křížkem z větviček, který tu nechám dalším návštěvníkům.

Mnohem hlubší stopa po mně zůstane na zpáteční cestě v bahně, které kupodivu nevypadalo ani tak hluboké, ani tak měkké. K autu je to kilometr, tam se naštěstí mám do čeho přezout.

Kdybych věděl, jak věci proběhnou v příštích chvílích, nechám auto stát. Jenže to netuším nikdy, zvlášť v neznámém kraji. A tak se ani pořádně nerozjedu, k další zastávce totiž ujedu jen asi tři sta metrů.

Jestli kavárna Kétvölgy kertje (což česky znamená Zahrada Kétvölgy) zvenku čímsi upoutá, zevnitř je prostě úžasná. Retro styl je dokonalý.

Servírují na parádním servisu, ceny mají přívětivé, a se vším jsou u mě pomalu dřív, než svoje přání dopovím.

Jestliže bylo doteď vše ve znamení klidu, a poslední půlhodinka zvlášť, od téhle chvíle to bude na Maďarsko-slovinském pomezí trochu divočina. Aspoň co se týče jízdy samotné. Nahoru, dolů, doprava, doleva. Žádná fotka tohle plně nevystihne, ale pokusit se musím. 

Abychom si rozuměli, cestu jsem si mohl zkrátit i zjednodušit - čtenáře vybaveného prostorovou představivostí nebo mapou alternativa možná napadne - ale zase by to nebyla taková zábava. Nakonec to obnáší jen pár minut navíc - v půl dvanácté jsem opět na hranici, tentokrát i autem. Je tu taková zajímavost: typicky maďarské ukazatele směru stojí ve slovinsku, neboť hranice probíhá řekněme horní polovinou nápisu STOP. Vlevo se silnice po pár metrech vrátí do Maďarska, já však odbočuji vpravo. 

Je to klika, že tu skoro nic nejezdí, jinak by se mi ty fotky dělaly o mnoho hůře. Takhle jsem si párkrát i vystoupil z auta. Ale na té hlavní silnici už to tak dobře nejde, leda bych si zastavil někde stranou. 

Jsou tu vesnice, jejichž počet obyvatel se pohybuje od jedné do tří stovek obyvatel. Názvy jsou celkem typické pro slovinský venkov. Každý z nich má i svou maďarskou variantu, neboť menšina je tu poměrně početná. Bez nároku na jakýkoliv systém či pořadí, jen namátkou na mapě nacházím Budinci (Bűdfalva), Čepinci (Kerkafő), Markovci (Marokrét) a celkem zajímavě znějící Šulinci (Sándorvölgy). 

Držme se ale trasy. Jak vidíte, kostel v Markovcích stojí už na rovině, takže terén je tu podstatně schůdnější. Tedy sjízdnější. A svatí mi jistě prominou, ale tentokrát dostanou přednost slunečnice na protější straně silnice. K nim to přece jen bylo trošku do kopce, o to víc byly vidět.

Další cestu si vyberu až na druhý pokus, mám to prostě s obrátkou navíc. A tak jen náhodou zjistím, že i ve Slovinsku je řeka Krka. Maďaři, kteří slabikotvorné R nevysloví ani za nic, jí říkají Kerka. 

Spíš je to tedy potok, ale víte, jak to tu mají. Za blízkým kruháčem je na kraji vesnice Šalovci (maďarsky Salla [š-]) pumpa, ke které okamžitě zamířím. Musím, hladina klesla, jsem sotva na čtvrtině. Čekají tu na mě dvě překvapení.

Tím prvním je cena 1,60 za litr (39,21 Kč). Proti Maďarsku, kde stojí nafta už kolem 660 forintů, dělá rozdíl skoro tři koruny. A tak beru, co se do nádrže vejde.

Druhým překvapením je děvče od pumpy, které to na mě zkouší maďarsky. Slečna si ze mě evidentně chtěla udělat dobrý den. Ale těžce narazila, maďarsky umím pořád líp než slovinsky. A tak s trochu vyvalenýma očima koukala, když jsem další větou pokračoval taky maďarsky. Šlo sice jen o oznámení čísla stojanu a prosbu o tašku na pití, co jsem si tam nakoupil, ale i to stačilo.

Tenhle cípek je v podstatě takový slovinský zapadákov. Cesta od hranice k hranici, vesnice malé a ještě menší, to už jsme si řekli. Příhoda z benzínky pak předznamenala jednu zdejší zajímavost - slovinsky tu asi nechce mluvit nikdo. Ujistím se o tom v obci Hodoš (slovinsky vyslovováno [chodoš], maďarsky Hodos [hodoš]) s dvěma sty sedmdesáti obyvateli dvou národností rozdělelných zhruba půl na půl, a centrem stranou od hlavní silnice. Jedinou pamětihodností je v Hodoši evengelický kostel (Evangélikus templom), k němuž je potřeba vyjít asi 150 metrů do kopce.

Cesta alejí začínající ve vsi a končící u hlavního vchodu je sice efektní, ale z kostela toho moc vidět není. A dál než k zamčeným dveřím se nedostanu. Oklamat optiku, aby nevnímala síť ve dveřích chvíli trvá, ale povede se. Pokud by vás zajímalo, co tam mají napsáno na stěně nad oltářem, pak nejprve slovinsky a poté maďarsky biblický citát, který by česky zněl "spravedlivý pak bude žít z víry". 

Pověstný krok stranou je pak třeba k tomu, abych na kostel konečně viděl. Aspoň ze strany.

Obchod tu nemají, stavím se aspoň na pití v restauraci u hlavní silnice. Když vejdu dovnitř, už se rovnou zeptám: "Slovensko? Magyarul?" Paní si vybere samozřejmě tu druhou možnost.

Forinty ovšem nechce, a tak mi musí vrátit na dvacetieurovku. Vodu dám venku na stojáka...

...  a pak pokračuji dál. Do Maďarska je to odtud něco přes kilometr. Stejně jako při příjezdu do Slovinska, i tady jde hranice nějaký kus souběžně se silnicí. 

Po 265 metrech se na hraničním kameni číslo A-222 láme v pravém úhlu a přechází přes silnici.

Bývalá celnice Bajánsenye ([bajánšeně]) stojí asi čtyřicet metrů od hranice, samozřejmě už na maďarském území. Ve čtvrt na dvě tímto také končí slovinský výlet.

Chci dojet k Balatonu, což má podle navigace trvat asi hodinu a půl. Ale kolem třetí má kulminovat dnešní teplota, takže je to tak akorát. Až cestou si rozmyslím přesný cíl, a nasměruji se na severní břeh jezera. Především z toho důvodu, že se přece jen prudčeji svažuje, aspoň na poměry Balatonu. A když už jsem se rozhodl takto, dojedu do Vonyarcvashegy. Před pár lety jsem se tu ubytoval, a tak doufám, že trefím pláž bez hledání. V cíli jsem opravdu ve tři čtvrtě na tři, venkovní teplota zatím vylezla na 29 stupňů. 

Sezóna už skončila, vstupné se neplatí, mnohé stánky už zavřely. Ale trdelník tu koupím. Nevšímejte si, že je trochu okousaný, to je ode mě. Zase jednou nastala situace, kdy byla spoušť pomalejší než cokoliv jiného. 

Vzápětí si připíšu taky jeden rekord. Svůj vlastní. Sedmnácté září je odteď nejzazší den, kdy jsem vlezl do vody jiné než termální.

To se to překonává, když sice slibovaná třicítka nevím, jestli padla, na teploměru jsem ji nezachytil, ale i těch devětadvacet je docela překvapivých.

A když se to vezme kolem a kolem, je tu teď velmi příjemně: horko jen přiměřené, voda lepší, než jsem čekal, a každopádně nepřelidněno.

U Balatonu jsem tedy akorát včas, ale stejně tak je dobré vědět, kdy od něj odejít. Komáří nálety jsou tu známé, a s brzkým stmíváním se dá čekat, že začnou dříve. Prvního registruji přesně v 17:01 a okamžitě se zvedám. O deset minut později už jsem na parkovišti a odjíždím.

Tím pádem stíhám Bük a Fehérló ještě za světla.

Před sedmou je to opravdu těsně na hraně, ale přece jen. Možná i z fotky se dá vyčíst, že slunce ještě nezapadlo. A i když je pořád poměrně teplo, po předvčerejší zkušenosti si sedám rovnou dovnitř. Den končím kouskem prasátka v sýrové omáčce a s kroketami,...

... úplnou tečku pak obstará Aperol Spritz.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.