Třikrát tři noci (2.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

2. kapitola: Zalaszántó (16. září 2023)

Skoro jasno a čtrnáct stupňů, to je Bük dnes po ránu. I když to ráno berte trochu s rezervou, povede se mi spát skoro do osmi. A pak se ještě nějakou dobu přemlouvám, abych konečně vylezl. 

Aby byl deník skutečným deníkem, je třeba zmínit i věci, které se nepovedou. Dnes dopoledne bych jednu takovou měl. To už je tak: včera jsem do Büku přijel v době, kdy v obchodě zavírali. Snídani tedy musím vyřešit dnes, a rozhodl jsem se, že tak učiním příležitostně někde na cestě. Jeden podnik, kde se to zdá být reálné, nacházím v Sümegu.

Obsluha se tváří přívětivě, jsem ovšem na špatném místě. Nejraději by mi tu dali pivo nebo něco tvrdšího. Dobře, kafe by mi taky udělali, kdybych na tom trval. Ale k jídlu vůbec nic. A tak jediné, co mi může Sümeg nabídnout, je v pozadí mírně ukrytý hrad, v popředí dva pomníky. Vlevo obětem druhé světové války, vpravo bojovníkům za svobodu v letech 1948-1949.

Dojedu zbylých asi 11 kilometrů do Zalaszántó ([zalasántó]), cílové obce dnešního výletu. Restaurace tu je, nese hrdý název Turul, ale otvírá ve dvanáct. To je asi za hodinu a čtvrt. Pokusy o snídani tímto končím, snad nějak vydržím. Pít naštěstí mám co.

Asi 2 nebo 3 kilometry za obcí je buddhistická stúpa. Stavba náboženská, to samozřejmě, ale mám pocit, že s označením pro nás tradičním, jako je svatyně nebo chrám, tady nevystačíme. Především to není nic, co by šlo navštívit uvnitř. Stúpa je především symbolem míru, jehož vnitřek je naplněn relikviemi když ne Buddhy, tak alespoň buddhistických Mistrů. Stúpu nestačí prostě jen tak postavit, je třeba vykonat takzvanou inauguraci. V případě této stúpy ji v roce 1993 provedl samotný dalajláma.

Cesta k téhle stúpě je takový ten typický maďarský turismus, který znamená co nejdále dojet autem a zbytek holt dojít. Rozhodnu se pro asi kilometrovou variantu, bohužel ne tak ostatní. Když mě po asi sto metrech minou dvě auta v každém směru a zvedne se neprůhledný a nedýchatelný oblak prachu, vzdám to. Vracím se k autu a ten zbývající kilometr dojedu taky. 

Poslední parkoviště je až těsně před Branou moudrosti, tedy před vstupem do areálu. I když parkoviště - prostě se tu stojí mezi stromy, kde se dá. Ale místa je tu docela dost.

Návštěvníci jsou vítáni ve dvaadvaceti jazycích včetně češtiny. Chce to ale trochu hledání, neboť český pozdrav je na tabuli úplně poslední.

Abyste vůbec něco viděli, nabídnu detailní pohled.

Stúpa v Zalaszántó je největší v Evropě. Vysoká je 30 metrů a v průměru má 24 metrů. Každý, kdo ke stúpě přijde, by měl přicházet s myšlenkami míru a dobra. Tedy s ničím, co by mi mohlo být proti mysli. Každá stúpa je zasvěcena jedné z osmi hodnot, ta v Zalaszántó nese název Béke Sztúpa, tedy Stúpa míru.

Schodiště přivede návštěvníky do tří pater, ovšem tradice velí vyjít vždy jen patro jedno, následně stúpu obejít a poté pokračovat zase po schodech o jedno patro výš. 

Tradici, která mi nic zlého nečiní, mohu respektovat, takže jdu vzhůru. Každý, kdo se tak rozhodne, by měl stúpu obcházet po směru hodinových ručiček.

V nejvyšším patře tak projdu dvakrát kolem Buddhovy sochy, jež je dílem sochaře tuším jihokorejského, jehož jméno jsem si ovšem nezapamatoval. 

Součástí komplexu je i meditační centrum. Otevřené je opět i nebuddhistům, ovšem tak jak pravidla velí, bez bot. Za tím účelem jsou venku skříňky, kam si boty před vstupem odložíte, dokonce je tu i lžíce na obouvání. Kam případně s ponožkami, to vám nikdo neporadí

Uvnitř právě probíhá... vlastně ani nevím přesně, co. V tom jsem zcela neznalý, a koneckonců se toho nemusím ani zúčastnit, ani to narušovat. Takže mi stačí fotka zvenku přes okno.

Stúpu jsem na začátku označil za stavbu náboženskou, ale je třeba dodat, že tak ji asi chápeme my. Sami buddhisté sice říkají, že jejich učení má rysy náboženství, nicméně s tímto pojmem si při definování buddhismu nevystačí. Jde o souhrn filozofie, životních pravidel, moudrostí a hledání cesty k cíli, který nazývají osvícení. Já sám jsem naprostý bezvěrec, při obcházení stúpy jsem vlivy na svou mysl nepociťoval žádné, ale dá se říct, že jistý duch místa zafunguje asi na každého. Těžko to nějak definovat, prostě je to místo zajímavé a zvláštní zároveň.

Přemýšlím, jak se buddhistická filozofie plná odtržení od materiálního světa srovnává s faktem, že asi nejen tato stúpa je v podstatě turistickou atrakcí. Za vstup se tu samosebou nic neplatí, ale třeba stánků je kolem víc než dost. Je tedy fakt, že všechny jsou z pohledu stúpy za Branou moudrosti, tedy mimo areál. 

Dostanete u nich všechno možné - od předmětů, které mají skutečně spojitost s filozofií, až po prosté suvenýry. I káva, čaj a zmrzlina jsou k dispozici.

Zpátky jedu přesně v poledne. To znamená, že restaurace Turul ve vsi právě otvírá. Pokud v restauraci někoho nestihli obsloužit za první tři minuty, jsem dnes jejím prvním hostem.

? Přijíždím sem těžší asi tak o kilo prachu, nasbírané po cestě ke stúpě a od ní. 

Jídelní lístek překvapí cenami, na momentální poměry v Maďarsku docela nízkými. A než mi uvaří, mrknu vedle svého stolu. Kdybyste sem náhodou přišli s dětmi, tak ty mohou v dětském koutku zatím vařit také.

Na oběd čekám deset minut. Obrovská flákota se slaninou nakrájenou na kostičky, na tom všem je směska samých dobrých věcí. Cibulka, houby, možná něco dalšího. A chtějí za to 2490 forintů, to je asi 160 korun.

Na závěr si ještě vynahradím chybějící snídani. Palačinka s marmeládou je myslím dobrá volba. Účet naroste jen mírně, chtějí za ni 690 a za kávu 550 forintů. Jak se říká, nekupte to. 

V Zalaszántó bydlí asi devět stovek obyvatel. Obec je stará nejméně 800 let, prvně je zmíněna spolu s gotickým Kostelem sv. Kosmy a Damiána (maďarsky Szent Kozma és Damján templom) počátkem 13. století, tedy za časů vlády dynastie Arpádovců.

Koncem padesátých let byly při archeologickém průzkumu odkryty základy zřejmě staršího kostela. To vyvolalo další otázky ohledně odhadovaného stáří obce, která je zřejmě starší, než se původně předpokládalo. 

Kostel je samosebou zamčený, to je tady normální. Vnitřek je vidět aspoň přes mříž, to je tady taky normální. 

Všechno, co je v Zalaszántó podstatné, je srovnáno téměř v přímce podél Hlavní ulice (Fő utca), jež vede od kostela k restauraci Turul prakticky přesně od jihu k severu. Dvě důležité budovy jsou na první pohled docela nenápadné. Především je to obecní úřad, stojící jako jediný ze všech dříve i později jmenovaných objektů na druhé straně ulice

Na sever je to do mírného kopce, takže o kousek výše je lékařská ordinace. U nás bychom asi řekli zdravotní středisko.

Existence Kaple sv. Vendelína (Szent Vendel kápolna) je doložena v roce 1441, ale ani u ní přesné stáří neznáme. Když už jsme dnes u těch rekordů, tak je to nejmenší kaple v Maďarsku. Informační tabule připouští možnost, že původně šlo o obytnou budovu, k níž byla později přistavěna věž. Kdo však mohl bydlet na prostoru několika čtverečních metrů, to si neumím představit. 

Zalaszántó se chlubí jednou památkou i technického rázu, a sice vodním mlýnem. Ten jediný není u Hlavní ulice, ale je potřeba z ní kousek odbočit. Opravdu jen malý kousek. 

Chlubí se, někdy. Ač je sobota nade vší pochybnost dnem mezi čtvrtkem a nedělí, kdy má být do konce září otevřeno, pan otec nikde. Tak tohle Maďarsko taky občas umí. Nepomůže ani chvíli počkat, dokonce nepomůže ani zavolat, když se mi zdá, že se na zahradě kdosi nebo cosi pohnulo. Mlýnské kolo, které je uvnitř budovy, prostě neuvidím.

To je ze Zalaszántó všechno. Pro zbytek dne neplánuji nic víc než odpočinek, a tak po pár letech navštívím lázně v Kehidakustányi. Dorazím tam před třetí hodinou za letní teploty 26 stupňů.

Tříhodinová vstupenka se mi zdá málo, a tak si koupím celodenní za 4950 forintů. Potěšující je okolnost, že září už patří v těchto lázních do období mimo sezónu. Číslo skříňky se opravdu povedlo, 1111 se zapomenout nedá. Hungaristé pak mohou říkat se mnou: egyezer egyszáz tizenegy.

Moc se tu nezměnilo, vlastně kromě těch skříněk tu není nového snad nic. Nijak zvlášť mi to nevadí, jsem člověk spíše konzervativní a zastávám zkrátka názor, že žádná změna je lepší než posun k horšímu. Vydržet tady musím přes šestou hodinu, když už mám ten celodenní lístek. Ani tohle mi nečiní žádné potíže, nakonec odcházím po sedmé.

Setmí se záhy, ale teplota se drží na jednadvaceti i o osmdesát minut později, kdy zastavím v Büku. K Fehérló dnes nejdu, restaurace v Zalaszántó mě nasytila dostatečně. Pro případ, že by bylo nejhůř, jsem se cestou zásobil u benzínky. No a když nejhůř nebude, zbyde na snídani.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.