Třikrát tři noci (1.)

Vítám vás u vyprávění o posledních deseti letošních dnech na cestách. Pravda, před odjezdem tu bylo něco málo obav z počasí ve druhé polovině září. Jak se ale ukázalo, obav zcela zbytečných. Září totiž ukázalo velmi vlídnou tvář.

1. kapitola: Rakouský prolog (15. září 2023)

Prolog čehokoli - nebo skoro čehokoli - by měl být stručný, v každém případě pak zajímavý něčím, čím vzbudí očekávání věcí příštích. Na trase je míst na výběr více než dostatek, volba nakonec padla na Linec, třetí největší rakouské město. Ale hezky popořádku. Vyjel jsem před půl sedmou a zvolil jsem variantu trasy, jež by se dala nazvat benešovskou. Už na Pražském okruhu slibovalo vycházející slunce příjemný den.

Tahle trasa se může zdát až zbytečně dlouhá, a ona také podstatně delší je, pokud počítáme jen kilometry. Jenže nejkratší trasa momentálně přináší největší zdržení. U známé benzínky v Českých Budějovicích jsem za podobné dvě hodiny, za jaké bych sem dojel přes Příbram a Písek.

Rituální přestávka ovšem dnes trvá skoro polovinu té doby, odjíždím až před půl desátou. Do Lince se tak dostanu kolem jedenácté. První zamýšlenou odbočku se mi podaří minout, ale i tak skončím zhruba tam, kde jsem předpokládal, to jest v jednom z parkovacích domů.

Linec, německy Linz ([linc]), je metropolí země Horní Rakousko (německy Oberösterreich, odtud také pochází možná poněkud zvláštně vyhlížející, ale všudypřítomná zkratka OÖ). Popsat polohu Lince obratem "na Dunaji" by bylo až příliš stručné. Jeho historické centrum totiž leží v říčním oblouku, který městu poskytoval solidní ochranu. Historie sahá až do časů Keltů, kteří tu možná čtyři stovky let před počátkem letopočtu založili soustavu hradišť, kterou zvali Lentos. To slovo v jejich řeči znamenalo něco jako "ohnutý", což se dá odvodit právě z ohybu Dunaje. Polohy města využili později Římané při obraně přirozené hranice své říše. Pravda, moc úspěšní zrovna tady nebyli, ale pro nás je teď podstatnější, že převzali i název, jen si jej upravili na Lentium ([lencium]). V německy psaném textu je název v podobě Linze doložen poprvé v roce 799, město tehdy patřilo pod bavorskou nadvládu.

Více než dvousettisícové město pochopitelně nejde za pár hodin projít celé, za zastávku ale stojí i pár zajímavostí. První z nich, která mi přijde do cesty, je Landhaus. Budova, jejíž název se dá do češtiny doslovně přeložit jako "Zemský dům", byla postavena mezi roky 1564 a 1571. Od počátku byla centrem kultury i vzdělanosti, působil tu mimo jiné i hvězdář Johannes Kepler. Ovšem roku 1800 vyhořela. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1861, od té doby je Landhaus sídlem hornorakouského zemského sněmu.

Při té rekonstrukci samozřejmě doznal Landhaus některých změn, ale nebyl sám. Podstatně se proměnilo i jeho bezprostřední okolí. Například zasypání příkopu dalo vzniknout ulici jménem Promenade. Její název snad překládat nemusím, místo toho se od Landhausu otočím zpět, abych i vám dopřál pohled na ni.

Landhaus stojí na místě někdejšího kláštera. I proto je tu přece trochu méně prostoru, než bychom u budovy podobného významu očekávali. Z jedné strany je k ní přilepený Minoritský kostel (německy Minoritenkirche), dokončený v roce 1280.

Kostel se netypicky trochu utápí v řadě domů, ale dlužno dodat, že tak tomu bylo vždy. Jediné, co trochu vyčnívá, je věž, dokončená v roce 1699. Kostel byl dokonale barokizován v 50. letech 18. století.

Místní názvy vycházejí ze zmiňovaných staveb - malé prostranství, v jehož jednom rohu je umístěna kašna, se jmenuje Landhausplatz ([-plac]),...

... z něj vycházející ulice se jmenuje Klosterstraße ([-štráse]) - čili se jmenuje po stavbě již neexistující. A právě touhle Klosterstraße se dojde na Hlavní náměstí (německy Haptplatz), jehož existence je doložena už v první třetině 13. století. Jeho nápadnou dominantou je Sloup Nejsvětější trojice (německy Dreifaltigkeitsäule [drajfaltigkajtsojle]), postavený v roce 1717 na znamení díků, neboť městu se téměř zázračně vyhnula morová epidemie z počátku století.

Hauptplatz patří mezi největší náměstí v celém Rakousku, a pokud bychom brali v úvahu všechna města, která leží na Dunaji, tedy i ta mimorakouská, pak tohle linecké je vůbec největší. Snad i to bylo příčinou všech možných názvů po osobách či událostech, které ta která doba zrovna považovala za důležité. A tak se jen ve 20. století postupně jmenovalo po Františku Josefovi I., 12. listopadu i Adolfu Hitlerovi. To datum krátce vysvětlím: druhého dne po skončení první světové války bylo Rakousko prohlášeno republikou.

Linec poznamenala podivná Hitlerova přízeň, vzniklá však mnohem dříve, než se diktátor dostal k moci. Hitler se totiž v Horním Rakousku narodil, a hlavnímu městu země přikládal zvláštní význam i proto, že tu studoval na zdejším gymnáziu. Sice už se tolik nechlubil tím, že studium nebyl schopný na několik pokusů dokončit, nicméně po obsazení Rakouska v březnu 1938 měl najednou prostor pro své megalomanské plány. Stopy po nich nese i Hlavní náměstí, jehož severní stranu uzavírají dvě souměrné budovy předmostí Mostu Nibelungů, sloužící po dokončení v roce 1943 jako kanceláře - sídlily tu instituce jako finanční úřad, vodohospodářský úřad a podobné.

Snahy oprostit budovy od jejich minulosti byly patrné hned po skončení války. Od roku 1947 v nich působí linecká umělecká škola, v 70. letech povýšená na univerzitu. Na rozích obou budov je v němčině a angličtině nápis "Umělecká univerzita Linec", pocházející z přelomu druhé a třetí dekády července roku 2023.

Součástí týchž megalomanských plánů byl i skoro 300 metrů dlouhý Most Nibelungů (německy Nibelungenbrücke), dokončený už v roce 1940. Jak víme, Dunaj má být podle Johanna Strausse mladšího krásný a modrý. I z toho mostu se na něj kouká pěkně, nic proti, ale modrý je možná ve Vídni. Tady v Linci je prostě zelený. Dobře, tak modrozelený, víc ale neslevím.

Kopec možná za městem, možná nad ním, je teď mým dalším cílem, a tak - i když toho zatím není moc vidět - mu věnuji tenhle pohled přes řeku.

Za Dunajem míjím Novou radnici (Neues Rathaus [nojes]), postavenou v roce 1975. 

Po pár krocích chodník sice nekončí, ale vede pod zem. Šipky by v podchodu neškodily, ale nejsou, a tak jako prostředek k orientaci zbývá jen intuice. 

Jsem zase na povrchu, po nějakých sto padesáti metrech odbočím spolu s tramvajovými kolejemi doleva na Kaarstraße. Po ní zbývá dojít zhruba tutéž vzdálenost k tramvajové zastávce.

Už jste si možná všimli, že tramvaje jsou v Linci trochu zvláštní. Jezdí totiž po kolejích o rozchodu pouhých 900 milimetrů. Obsluhují celkem pět linek, po Linci tak jezdí jednička, dvojka, trojka, čtyřka - a padesátka. Tahle linka je nejzvláštnější ze všech. Platí na ní zvláštní tarif (se síťovou jízdenkou se však svézt můžete). A snad právě proto má i to zvláštní číslo, prostě abyste hned věděli, že nejedete jen tak něčím obyčejným. Ty čtyři kilometry pojedete v historických vozech, pravda, vybavených současnou technikou. Kromě toho pojedete po nestrmější adhezní kolejové dráze v Evropě. Toho technického označení se netřeba lekat, adhezní je totiž každá dráha, která využívá třecí sílu mezi kolejnicí a kolem. Jinými slovy, nevyužívá ozubená kola, tažná lana ani nic podobného. Tudíž sem patří běžné vlaky, metro i tramvaje. 

Po tomto technickém intermezzu si jdu koupit jízdenku. Automaty jsou v každé stanici, takže odpadá starost se sháněním. Pro negermanisty je dobrá ta zpráva, že mezi jazyky, které automat ovládá, je i čeština. V úvahu připadají jízdenky na jednotlivou jízdu linkou číslo 50, finančně docela zajímavou možností je jednosměrný lístek za 4,60 s okamžitým nástupem. To znamená, že musíte odjet nejbližším spojem, jinak máte smůlu. Já mám ovšem štěstí, neboť příští tramvaj jeden po půl jedné, to je za pár minut. 

Tramvaj padesátka jede na kopec zvaný Pöstlingberg, přičemž během čtvrthodiny překonává výškový rozdíl 255 metrů. V provozu je od roku 1898 a původně měla sloužit pouze jako letní a výletní dopravní prostředek. Brzy ale začala jezdit celoročně.

Horní konečná stanice v nadmořské výčce 519 metrů byla postavena ve věži někdejšího opevnění, a průjezd tramvaje je věc, na kterou se vyplatí pár minut počkat.

Pöstlingberg je jednak kopec, jednak se tak jmenuje zdejší linecká čtvrť, jedna ze čtyř novějších, které leží severně od Dunaje. Vrchol kopce je jedním z nejnavštěvovanějších míst ve městě, za což vděčí Poutní bazilice Panny Marie Sedmibolestné. Německy její oficiální název zní Wallfahrtsbasilika zu Ehren der Sieben Schmerzen Mariä. Nejen místní jí ale běžně říkají Pöstlingberkirche, tedy Pöstlingberský kostel. Což je nejen mnohem stručnější, ale i mnohem srozumitelnější. 

Sošce Panny Marie na vrcholu Pöstlingbergu byly připisovány zázračné schopnosti, pouti k ní se konaly od roku 1720. Snad tu v té době žil i nějaký poustevník. V roce 1742 začala stavba poutního kostela, dokončená v roce 1774. Někteří ji označují za pozdní baroko, jiní za rokoko, ale jde v podstatě o totéž. 

Všechny možné míry a výšky jsem vám už prozradil, dodám jen tolik, že kostel je ještě o dvacet metrů výše než horní stanice tramvaje. Někde mezi tím je vyhlídka, vybudovaná na zbytcích další z věží, jež byla součástí zdejšího opevnění. 

Cestu zpět stíhám ve dvě. Do stanice se jdu vlastně jen podívat, kdy mi to jede, ale zrovna tu stojí tramvaj chystá se k odjezdu. Ještě musím v automatu koupit jízdenku, takže nastoupím opravdu na poslední chvíli. Tramvaj je lehce přeplněná, nedostanu se dál než za vstupní dveře, a tak po celou cestu sdílím s řidičem pohled na trať.

Do roku 2009 byla konečná linky číslo 50 na Kaarstraße, nyní jezdí až na Hlavní náměstí. Takže se svezu až sem, koneckonců je to za jedny peníze.

Odtud se vydám pěšky ke Katedrále Neposkvrněného početí Panny Marie (německy Mariä-Empfängnis-Dom). Není to nijak daleko, jsem tam asi za deset minut.

Co do rozlohy jde o největší kostel v Rakousku. Ovšem nijak zvlášť starý - po více než 60 letech výstavby byla novogotická budova dokončena v roce 1924. Blížící se století je důvodem právě probíhající renovace, nicméně katedrála normálně funguje.

Do její historie dvakrát zasáhla politika. Poprvé to bylo během stavby. Velkolepé plány architekta Vincenze Statze přibrzdilo nařízení, podle kterého žádný kostel v Rakousku-Uhersku nesmí převyšovat vídeňskou Svatoštěpánskou katedrálu, a tak je věž vysoká jen necelých 135 metrů, což je o dva méně, než má věž zmíněného chrámu. Nic na tom nezměnila ani Statzova žádost o výjimku, ani zásadní změna poměrů, kdy monarchie zanikla dříve, než byla katedrála dokončena.

Historie zanechala na vstupních dveřích katedrály svůj otisk v podobě dřevořezné desky coby vzpomínky na kancléře Engelberta Dollfusse (v německém prostředí se jeho příjmení psalo Dollfuß), jenž se stal v roce 1934 obětí atentátu, který zosnovali rakouští přívrženci nacismu. Dollfuss se asi opravdu snažil uchránit Rakousko před německou rozpínavostí, ovšem unikl mu ten drobný detail, že přitom sám používal praktiky velmi diktátorské. Což je také důvod rozporuplného hodnocení jeho osobnosti. Vše vysvětluje stručný text, umístěný pod desku ve dvou úzkých proužcích.

Výška tedy neprošla, ale velikost katedrály jinak omezena nebyla. A tak se do ní naráz vejde prý až 20.000 lidí. Její rozměry jsou impozantní: délka okolo 130 metrů, celková šířka 60 metrů. Na ní má drobný podíl čtvrtá příčná loď, přidaná ke třem klasickým, které samotné jsou o nějakých sedm či osm metrů užší. A kdybyste měli trpělivost, mohli byste uvnitř katedrály napočítat 57 sloupů. Nebo můžete stejně jako já věřit údajům, které se dočtete na místě.

Někdy kolem půl čtvrté dorazím zpátky k autu, je nejvyšší čas jet dál. Linec je skoro přesně v polovině dnešní cesty, takže mi do Büku zbývají nějaké tři hodiny. Ale naštěstí to docela utíká. Po šesté jsem na rakousko-maďarské hranici.

Hned v Šoproni si zajedu koupit dálniční známku, tentokrát se jí dostane využití opravdu bohatého. A tak se trochu zdržím při průjezdu městem, neboť na hlavním tahu ji pořád není kde koupit. 

I tak kolem lázní projíždím těsně po sedmé, prakticky se soumrakem.

Dojet k Jánosovi je otázkou už jen několika minut. Klíče mi předává János starší. 

Zkrátka začínám tam, kde jsem minule skončil. A pobyt v Büku nelze začít jinak než návštěvou Fehérló. To už je stmívání konečně znát i na fotkách.

K další novince na jídelním lístku se stavím nejprve trochu skepticky, ale nakonec ji zkusím. Ke kachním prsům dávají krokety s jablky a skořicí uvnitř, ty už znám. Ovocný je však i základ omáčky. A chutná to výborně.

Restaurace je docela zaplněná, a tak moc času na povídání není. S Anett se dnes přivítáme i rozloučíme zároveň, zítra totiž odjíždí. Vybrala si Slovinsko, takže ode mě uvítá pár tipů. To jsou paradoxy... Doma jsem pro své okolí div ne specialista na Maďarsko, ale v Maďarsku teď udílím rady slovinské.

Zweigelt už si dopiju uvnitř. Rapidně se totiž ochladilo, a sedět venku jen tak v triku přestalo být příjemné. Zkrátka je půlka září, jinak ale prý zatím povedeného. Tak snad to ještě nějakou chvíli vydrží. Mám před sebou první z devíti nocí, rovným dílem rozdělených do tří různých ubytování. Všechna tři už znám, dokonce z letošního léta. Je přece dobré mít nějakou jistotu. Vyjdou-li plány, bude nového i tak dost. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.