Léto je zpátky (8.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

8. kapitola: Pécs (25. srpna 2023)

Prakticky přímá, nějakých dvacet či pětadvacet kilometrů dlouhá je cesta z Harkánye do Pécse. Ujet se dá za méně než půl hodiny. 

Pécs ([péč]), se 140.000 obyvatel páté největší město v Maďarsku,  se česky nazývá Pětikostelí, stejný význam má i německý název Fünfkirchen. Obě exonyma jsou překladem středověkého latinského Quinque Ecclesiae. Pět kostelů pojmenovaných po pěti mučednících tedy dalo městu jméno používané mimo zemi, ale z čeho vzniklo originální "Pécs", o tom panují dohady. Možná byla stejně jako u Pešti základem "pec", možná se i do maďarského názvu vloudila slovanská číslovka "pět". Spory nechť vedou učení a k tomu povolaní. Kostelů je tu dnes rozhodně více než pět, stačilo vidět je ten kousek města, který jsem projel a prošel. Ale začněme od začátku.

Hodina parkování tu stojí 400 forintů, a nejen zdejší automaty se zatím nenaučily brát jiná platidla než mince. Obětuji dvoustovku a zbytek vyřeším v palačinkárně. 

Paní, vysoká asi metr a půl, za pultem pomalu není vidět, ale pochopení projeví velké. Platím 750 forintů a na dvoutisícovku mi vrátí samé drobné. Ani do peněženky se mi nevejdou, ale problém trvá jen tak dlouho, než přejdu ulici. Paní se asi ráda zbavila deseti- a dvacetiforintovek, v nichž mi odpočítá zpátky sedm stovek, to jest nějakých čtyřicet nebo padesát mincí. Parkovací automat s nimi nakrmit jde, takže jsme spokojeni hned tři: já, paní i ten automat.

Z parkoviště jsem za chvíli na Kossuthově náměstí. To je věc, kterou má každé město a snad i každá malá obec. A když ne náměstí, tak aspoň ulici. V Pécsi má Kossuth náměstí i se sochou. Spisovatel a politik Lajos Kossuth, především bojovník za maďarskou nezávislost, by vlastně tak trochu mohl a měl zajímat i nás. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 začal podporovat české národní požadavky, které shledával shodné s maďarskými.

Trochu nenápadnou, ale významnou budovou je synagoga na východní straně náměstí, postavená v roce 1869 v maďarském romantickém stylu. Sama o sobě přečkala druhou světovou válku bez větší úhony. Tragické události, jež historie nazývá holocaustem, měly ale za následek, že se po válce neměl kdo o synagogu starat. Její chátrání zastavila až rekonstrukce, zahájená v 80. letech. 

Pécs se stala symbolem střetu kultur, který se v maďarské historii odehrál. Němým svědkem Turecké poroby i následného osvobození je Széchenyiho náměstí (Széchenyi tér). Na základech zbořeného kostela tu kolem roku 1570 Turci postavili mešitu. Po jejich vyhnání z ní Maďaři udělali kostel, ale architektura původ téhle stavby nezapře. Kostelu, zasvěcenému Panně Marii, se běžně říká Belvárosi templom, tedy něco jako "kostel v centru". 

Na půlměsíc byl coby symbol vítězství zasazen kříž, to je v Maďarsku docela častý prvek. Před kostelem stojí Socha sv. Trojice a šlechtic Jan, v maďarském prostředí pochopitelně János Hunyadi ([jánoš huňady]), v časech nedospělosti Ladislava Pohrobka (zde je zván prostě jako Ladislav V., tedy V. László [ötödik]) též správce země. Tato jeho úloha skončila s Ladislavovou smrtí v roce 1457, a Hunyadi se konečně mohl proslavit coby bojovník s Turky. S nimi už v čase svého faktického panování pár bitev prohrál, včetně té "slavné" na Kosově poli v roce 1448. Nakonec však o osm let později dokázal dobýt tábor Turků u Bělehradu, čímž zastavil jejich postup. Z vítězství se ale dlouho neradoval, tři týdny po něm zemřel na mor. A jak víme ze včerejška, ani pro Maďarsko to nebylo vítězství navěky.

Centrální náměstí je asi čtvrt kilometru dlouhé. Ve své dolní, trochu zúžené jižní části, kde se možná opticky trochu vytrácí, stojí radnice. Klasicistní budova byla dokončena roku 1907. 

Z jižní strany je náměstí uzavřeno barokním Mučednickým kostelem sv. Šebestiána Milosrdného (Irgalmasok Szent Sebestyén vértanú templom) z počátku 18. století. Od Hunyadyho sochy je vidět přes fontánu. Těch jsou vě městě snad desítky, a v současném počasí dělají pobyt ve městě aspoň trochu snesitelnějším.

Trochu zvláštně působí cedulka na zemi, která maďarsky zakazuje koupání a anglicky plavání (což není totéž) ve fontáně. Brzy zjistím, že je to cedulka univerzální, kterou najdete u každé fontány. Přesto je trochu komické zakazovat něco, co není ani technicky možné. 

Další fontána je hned na protější straně náměstí. Jeho sklon řeší stupni podobnými schodům, a pozorné oko u ní objeví i tu zmiňovanou cedulku. Jak už bylo řečeno, je to jedna fontána z mnoha, ale dá se využít jako orientační bod při cestě k dalšímu cíli.  

K neopomenutelné dominantě Pécse je to z náměstí asi půl kilometru. Žádná cesta nevede přímo k cíli, a zvlášť ne ve městě, kde potkáte kostel takřka na každém rohu. Na Klášterní kostel Řádu Panny Marie (maďarsky Miasszonyunk Női Kanonokrend zárdatemploma) je navíc z vyvýšeného místa vidět velmi dobře. Svým způsobem je nevelký kostel, postavený v polovině 19. století, v Pécsi výjimečný. Je totiž z obou stran obestavěný, takže kolemjdoucí z něj vidí jen průčelí. 

Je ten pravý čas se otočit. Na tomhle místě bylo svaté místo už v římských dobách, dnes tu stojí Katedrála svatých Petra a Pavla (Szent Péter és Szent Pál székegyház). S její výstavbou se začalo po požáru, který postihl Pécs v roce 1064. Přestavována byla několikrát, ale základ má pořád stejný. K základním třem lodím jsou po stranách přidány další dvě, z nichž vycházejí čtyři věže. Ty několikrát celkem výrazně změnily svůj vzhled, současný pochází z novorománské rekonstrukce z 19. století. Ta byla nutná především pro zajištění statiky budovy.

Za turecké nadvlády sloužila bazilika okupantům dílem jako modlitebna, dílem jako sklad potravin i munice. V roce 1686, když bylo město osvobozeno, byla stavba v dost zbědovaném stavu. Opravy byly dokončeno v roce 1703, ale už v příštím roce utrpěla bazilika další škody během protihabsburského povstání. Náprava škod tentokrát trvala skoro třicet let. Právě v té době vznikl boční vchod, kterým vcházejí současní návštěvníci. Vstupné do baziliky je 2400 forintů, ale přiznám hned na začátku, že se mi nějak podařilo projít. Nebyl v tom ani žádný úmysl, prostě jsem byl najednou uvnitř. 

Podoba vnitřku baziliky včetně oltáře je dílem novorománské rekonstrukce, která započala kolem roku 1880. Jejím cílem bylo do oslav maďarského milénia v roce 1896 vrátit bazilice vzhled, jaký měla v arpádovských dobách. Po všech peripetiích to byl záměr snad bohulibý, na druhou stranu byla odstraněna a následně rozprodána většina barokního vybavení. Návštěvníkům je to ale asi jedno, většina z nich je nejspíš interiérem baziliky ohromena. A právem.

Z té doby pocházejí i varhany, a pokud by snad bylo jméno místního varhanáře Angstera málo zajímavé, mám tu jednu pikantnost. Tentýž Angster totiž o pár let dříve postavil varhany i v pécské synagoze. 

Krypta baziliky je největší v celém Maďarsku, a vlastně není známý důvod, proč byla zřízena. Pohřbených významných duchovních tu totiž mnoho není, přesně dva. Celý prostor je pak upraven v podstatě jako podzemní kaple.

Skoro je mi to až žinantní připomínat, ale v ceně vstupenky je i vyhlídka z jedné ze čtyř věží. Stojíme-li před katedrálou, pak návštěvníkům je přstupná bližší věž vpravo. Všechny čtyři několikrát docela výrazně změnily svůj vzhled. Jejich současná výška je 60 metrů, vyhlídka je asi o 10 metrů níže. Poledne odbíjelo, když jsem stál před katedrálou, čtvrt na jednu jsem slyšel cinknout před pár minutami v kryptě, takže se zdá být ten pravý čas.

Dřevěné schody vypadají trochu pohodlněji než v jiných zvonicích, a snad možná i jsou, ale v tomhle vedru je to na konci stoupání stejně jedno. Zapotím se řádně. Závěr ještě zpestří nutnost tak trochu podlézt jeden z trámů. 

Podívat se zblízka na zbylé věže je lákavé samo o sobě,...

... a pak samozřejmě zbývá výhled na město. Zelená kopule Chrámu Matky Boží je rozeznatelná dobře, stejně jako nad vším čnějící věž druhého z kostelů na Széchenyiho náměstí. Zatím nezmíněna zůstala budova se světlou střechou. To je lékařská fakulta zdejší univerzity, kolem níž jsem prošel cestou sem. 

Vzdělání má v Pécsi tradici dlouhou, univerzita tu byla už ve středověku. Shodou okolností v těsném sousedství katedrály, takříkajíc přes uličku. Dodnes se ze středověké budovy zachovalo o něco více než její základy. 

Historické centrum Pécse je z větší části obehnáno dobře zachovanými hradbami z 15. století, podél kterých dnes vede silniční okruh. Částečně se po nich taky dá projít, leč první zvolený směr mi nevyhovuje především proto, že cesta je slepá. A tak se zase vracím. 

Napodruhé už jsem úspěšnější a trefím dokonce Pécský barbakan (Pécsi Barbakán), ale to už jsem v podstatě na zpáteční cestě k autu. 

O množství pécských fontán už jsem se zmiňoval. Rychlá informace z netu hovoří o tom, že ve městě jich je celkem dvaatřicet, a k tomu nejméně stejný počet pítek. Na jednu fontánu ležatou koukám z občerstvovací zastávky.

Nikdy si to nedávám, neboť pokládám smoothie za vtipný způsob, jak prodat v tomto případě banán, jablko a broskev za 1850 forintů. Jenže v tomhle počasí mi to najednou přijde jako dobrá volba. 

Spodní částí Széchenyiho náměstí projdu k Pécskému národnímu divadlu (maďarsky Pécsi Nemzeti Színház). Secesní budova, otevřená v roce 1895, je jedna z těch, které se špatně fotí. Byť byla při jeho stavbě Královská ulice (Király utca [kiráj]) rozšířena do Divadelního náměstí (Színház tér), místa tu moc není. A navíc stojím proti slunci. Zkrátka všechno špatně.

Fotografické poučky v takovém případě velí zkusit nějaký dílčí pohled, třeba i netradiční, a vydávat ho za záměr. Pokazit není co, a tak jdu do toho.

Fontány jsou u divadla hned dvě, hezky souměrně umístěné. A cedulka necedulka, lidi tu regulérně lezou do vody. Není horko ani vedro, je přímo žhavo. Alespoň opláchnutí neodolám, a na fotku alespoň jedné z nich si prostě počkám. 

Tím pádem už musím k autu trochu popoběhnout, zaplacený čas parkování se přece jen blíží ke svému konci. Mohu sice věřit, že z pár minut by nikdo žádný problém nedělal, ale nikdy nevíte. 

Šestatřicet hlásí teploměr v autě, když se rozjedu ven z města. Další zastávku už mám předem vymyšlenou. Vesnice Sikonda ([š-]) ukrývá lázně stranou od hlavní silnice a vlastně stranou od všeho. Miniaturní, ale luxusní stejně jako hotel Ambient, jehož jsou součástí. Ve tři čtvrtě na tři jsem na místě.

Tenhle způsob relaxace během cesty se mi už docela osvědčil. Cena vstupného je únosná, za tři hodiny platím 4500 forintů (asi 285 korun).

Bazénů je tu víc, ale na teplou vodu pod střechou nemám chuť ani omylem. Takže fotky jsou jen od toho venkovního, příjemně osvěžujícího.

Ty tři hodiny nakonec ani plně nevyužiji. Když totiž v pět odcházím, čeká mě ještě většina cesty do Büku. Po těch kouscích z ní zatím opravdu moc neubylo. Takže mám před sebou přes tři hodiny se zácpou kolem Balatonu. Do Büku dorazím po setmění, ubytovává mě János starší.

Je to vlastně takový další postupný krok na cestě domů, neboť tahle cesta se pomalu chýlí ke konci. A kde jinde se zastavit než v místě, které jsem už dříve označil za svůj druhý domov. 

K Fehérló se dostanu čvrt hodiny před devátou. Anett mi nabízí jako uvítací drink Pina Coladu. Vlastně ani dodnes pořádně nevím, co to je, a tak přijímám a vyzkouším.

Druhý chod je už tradiční domácí. U paprikáše si naštěstí včas stačím říct o malou porci. A tím je dnešní program konečně vyčerpán. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.