Léto je zpátky (7.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

7. kapitola: Největší maďarská porážka (24. srpna 2023)

Nějakých 50 kilometrů od Harkánye je Moháč (maďarsky vyslovováno stejně, psáno Mohács). Uváděn je jako místo bitvy, která se tu odehrála před necelými 497 lety, přesně 29. srpna 1526. Schylovalo se k ní možná i několik měsíců, během nichž se snažil velmi mladý, čerstvě dvacetiletý český a maďarský král Ludvík II. Jagellonský (v maďarštině II. Lajos magyar király) na turecký vpád připravit. Zůstal však zcela osamocen a jeho vojsko se vůbec nedokázalo asi trojnásobné přesile lépe vyzbrojených Turků účinně bránit.

Před koncem 15. století přitom dokázal systém pevností, mezi něž patřila i ta v Banja Luce, Turky když ne zastavit, tak alespoň přibrzdit. Jenže to stálo spoustu peněz, a Matyáš, u nás známý jako Korvín, zanechal zcela vyčerpanou státní pokladnu. Když po něm v roce 1490 nastoupil na maďarský trůn Vladislav II. Jagellonský (maďarsky zvaný II. Ulászló), tou dobou už drahnou dobu panující český král, začal mohutně škrtat výdaje na armádu. S Turky se snažil dohodnout diplomatickou cestou, což se mu, jak věřil, i dařilo. Bohužel ani on ani později jeho syn Ludvík nerozpoznali, že turecký sultán dočasně obrátil svou pozornost jiným směrem, když se soustředil na výboje v Africe a do Asie. Ve skutečnosti se jako mnoho diktátorů v historii cítil být povolán k rozšíření říše a za svůj historický úkol prý považoval dobytí Maďarska. Jeho jižní hranice překročil bez boje už na podzim 1525, kdy začal budovat tábor právě před Moháčem. Od té doby byl rozhodující střet nevyhnutelný.

Úmysl vybudovat na místě bitvy památník pochází už ze 60. let, ale vše zpozdil nález postupně tří hromadných hrobů, v nichž byly pohřbeny oběti bitvy. Na místo tak nastoupili archeologové, památník se povedlo zpřístupnit v den 450. výročí bitvy, tedy 29. srpna 1976. Tehdy to byla jen vstupní brána ve tvaru zlomeného gotického oblouku, sestavená symbolicky ze 14.000 dílů. Tolik bylo obětí zdejší bitvy, která se sice nazývá moháčskou (maďarsky Mohácsi csata), ale ve skutečnosti se zřejmě odehrála od Moháče několik kilometrů jižním směrem, v prostoru mezi obcemi Kölked a Majs ([majš]). Písemně zaznamenaná očitá svědectví kladou bitvu do sousedství obce Földvár, která je na starých mapách přesně v místě dnešní vsi Sátorhely ([šátorhej]). Památník se tak nachází snad správně sotva kilometr od ní. 

Ve skutečnosti bylo těch obětí o několik tisíc více, ale číslo 14.000 odpovídalo znalostem 70. let, a coby symbol se v památníku neobjevuje naposledy. Vstupní hala ve tvaru maďarské koruny byla postavena dodatečně, stejně jako fontána ve tvaru růže, umístěná mezi vstupem a vlastním bojištěm.

Tehdy před 497 lety nepanovalo takové horko a sucho jako dnes. Naopak bylo po vydatných deštích a král Ludvík doufal, že se mu podaří využít podmáčeného terénu a turecký útok odrazí. V podstatě tak spoléhal na válečné štěstí, které se ovšem nedostavilo. Možná to zní jako lehkovážnost, ale Ludvík moc možností neměl. Polská vlast jeho předků právě uzavřela s Turky roční smlouvu o neútočení a snažila se protistranu si nerozházet. Rakousko nepovažovalo tureckou rozpínavost za bezprostřední hrozbu a vyjádřilo nezájem. Benátská republika nechtěla o protiosmanské koalici ani slyšet, neboť Osmanskou říši považovala za obchodního i politického partnera. Na pomoc tak do Maďarska přišla jen několikatisícová skupina z Moravy. Oddíly z Čech a Slavonie se bitvy nakonec nezúčastnily, neboť na její místo nedokázaly dorazit včas.

Začátek bitvy byl dost nenápadný. Obě strany se vydaly do boje už ráno, ale těžký terén znemožňoval rychlý postup. Oba velitelé se po poledni radili, co vlastně podniknout dál. Výhodou Turků bylo postavení na vyvýšenině, z níž měli o pohybu maďarských vojsk dokonalý přehled, zatímco Ludvík se svou družinou naprosto netušil, co se u protivníka vlastně děje. Nakonec, zřejmě i kvůli své nezkušenosti, Ludvík usoudil, že se nic velkého dít nebude, a nařídil svým vojákům obrátit. Což se ukázalo jako osudné. Do boku a do zad jim vpadly turecké jednotky. Za dvě či tři hodiny bylo po bitvě. Sám Ludvík v ní zahynul, podle mnoha tvrzení se utopil v bažinách.

Bojiště je dnes ohraničeno symbolickými čtrnácti tisíci tujemi. Kruh je přerušen na jihozápadní straně, tedy v místě vpádu Turků do řad Ludvíkova vojska. Dřevěnými sochami je tu zpodobněn děj bitvy, mnohé z nich však chybí. Postupně procházejí renovací, aby bylo všechno připraveno k blížící se připomínce 500. výročí. Momentálně tu chybí i oba velitelé, král Ludvík i sultán Sulejman, a jsou nahrazeni fotkami soch.

Prohraná bitva byla předehrou tureckého vpádu do Evropy, jenž zahrnoval mimo jiné i obsazení tří čtvrtin tehdejšího Maďarského království. Důsledky ale byly mnohem širší: Habsburkové dokázali využít nastalého bezvládí v Maďarsku i Českém království a na téměř 400 let se zmocnili obou zemí. Maďaři pak moháčskou porážku chápou v mnohem širších souvislostech: už nikdy se nestali říší tak významnou, jakou byli za arpádovských časů a snad i na počátku vlády Anjouovců. Nástup Habsburků vidí jako počátek éry, jež skončila jejich zatažením do první světové války a vyvrcholila Trianonem, který dodnes platí za národní tragédii. Proto bitvu u Moháče považují za největší porážku svojí historie.

Vstupné do památníku činí 2100 forintů (v přepočtu 132 korun), za stovku navíc (asi 6,30) získáte stručného průvodce. Je to papír vytisknutý na obyčejné tiskárně, ale základní informace o památníku se z něj dozvíte. K dispozici je více jazyků, mezi nimi i slovenština.

Vedro je kolem poledne takové, že hodina je naprosto mezním časem, který se tu dá snést. Stínu tu totiž mnoho nenajdete. A pobývat déle v prosklené vstupní budově se jeví být nápadem naprosto bláhovým.

Vracím se, ale zpět do Harkánye nedojedu. Siklós ([šiklóš]) je asi po všech stránkách příjemnějším místem než Harkány, pro který ovšem výrazně hovořily ceny ubytování. A kromě jiného mají v Siklósi hrad. Prvně výslovně zmíněný v roce 1294, patrně tu však stál už o nějakých dvacet let dříve. Tehdy se totiž nějaká písemnost bez bližšího určení zmiňuje o rodovém sídle, které tu vybudoval jistý Gyula Siklósi. Hrad pak během věků docela často měnil majitele. Nakrátko se dostal i do držení Lucemburků. Cesta k tomu byla trochu složitá a plná zrad a úkladů.

Po smrti svého otce Ludvíka I. v roce 1382 se maďarskou královnou stala Marie z Anjou (maďarsky zvaná Mária magyar királynő [maďar kirájnő]). Pravda, v době nástupu na trůn jí bylo pouhých 11 let, a tak ji zatím coby regentka zastupovala její matka Alžběta. Ta musela svést boj o trůn se vzdorokrálem. Karel z Anjou, kterému předtím Ludvík pomohl k chorvatskému trůnu, dal výměnou slib, že neporuší dědické právo jeho dcery. Jenže po Ludvíkově smrti na slib jaksi zapomněl, a v poslední den roku 1386 se nechal v Székesfehérváru korunovat. Alžběta toto nestrpěla a zorganizovala na Karla útok, při kterém vzdorokrál přišel o oko. Následně byl uvězněn a ve vězení zemřel, snad byl otráven. Boj o trůn byl tedy pro Alžbětu a potažmo i pro Marii úspěšný, jenže i Karel měl svoje stoupence. Ti v rámci pomsty připravili o život Alžbětu. V polovině ledna 1387 se tak Marie coby šestnáctiletá ujala panování. Coby poslední z rodu Anjou na maďarském trůnu vládla formálně pět let, ale fakticky jen krátce, něco přes dva měsíce. Stala se totiž ženou Zikmunda Lucemburského, který ji dokázal ochránit před Karlovými stoupenci. Už na konci března mu předala svatoštěpánskou korunu a zůstala královnou-manželkou. A tím se konečně dostávám k siklósskému hradu. Nebude překvapením, že se v zemi vyskytli Zikmundovi odpůrci, a nějakou náhodou se v jejich čele dost angažovali pánové z rodu Siklósi, kteří Zikmunda dokonce na pár dní uvěznili právě na hradě. Ani spolu s dalšími vzbouřenci ale nedokázali vymyslet, kdo by vlastně měl Maďarsku vládnout, a tak jejich vzpoura víceméně vyšuměla. Stihli si však pohněvat krále, a to se nevyplácí. Z důvodu neloajálnosti Zikmund hrad i panství zkonfiskoval. V podstatě o něj ale moc nestál, a tak ho coby výraz vděku zakrátko věnoval svým podporovatelům z rodu Gárai. Ten ale zakrátko vymřel, a tak hrad opět několikrát měnil majitele. Ač Siklós neleží od Moháče nijak daleko, zůstal stranou hlavního směru tureckého vpádu. Obsazen byl až v roce 1543.

Navigace mě dovede k parkovišti u lázní. Na hrad je to z něj pěšky snesitelně blízko. Do lázní navíc dnes půjdu zcela jistě. Parkoviště je už docela zaplněné, a tak jsem nakonec rád, že jedno z mála volných míst uzmu pro sebe. 

Přestavby na hradě původně gotickém nechaly stopy renesanční i barokní. Těch několik období je ostatně vidět na první pohled. Nejstaršími hradbami původního hradiště se prochází volně, za vše ostatní se platí vstupné 2400 forintů, tedy asi 150 korun.

Turci hrad po obsazení nezničili, ale naopak zabydleli. Habsburská vojska je odtud vytlačila roku 1686. Třísté výročí této události připomíná pamětní deska za branou, jejíž text doslova praví: "Před 300 lety byly Siklós a jeho hrad osvobozeny od turecké nadvlády." 

Ač stále přestavován, je prý jediným maďarským hradem, který byl nepřetržitě obýván. Tím se zřejmě myslí doba do roku 1948, kdy byl zestátněn. Mezi nejznámější vlastníky patří asi rodina Beňovských (v originále psáno Benyovszky), která hrad získala v 19. století, a o níž byl dokonce natočen seriál. O něm vím díky tomu, že jsem o něm nevěděl před asi dvaceti lety při své účasti v jedné televizní soutěži. Tehdy to pro mě sice dopadlo dobře, ale kdybych o Beňovských věděl už tenkrát, mohl jsem dnes být o nějakou tu tisícovku bohatší.

Asi nejvýznamnější částí hradu je gotická kaple, obestavěná později renesančním palácem.

Jednolodní stavba vznikla až poté, co hrad získali Gáraiové. 

Na jedné stěně kaple jsou fresky, které nechal zhotovit Jób Gárai, poslední z rodu. Čas je ukryl dalšími vrstvami štuku, pod nimiž byly objeveny někdy v 50. letech. Tím se ale začaly jejich části odlupovat, před zkázou je zachránilo snesení a umístění na nový podklad, který nesaje vlhkost. 

Když Jóbovou smrtí v roce 1482 Gáraiové vymřeli, připadl hrad dalšímu z panovníků, Matyáši Korvínovi. Ani on si jej však neponechal, brzy jej věnoval svému synovi Jánosovi. Ten o něj přišel už v roce 1507 během bojůvek, které v zemi nastaly za slabé vlády Vladislava II. Jagellonského. Nový vlastník Imre Perényi chtěl hrad učinit obyvatelnějším, a tak investoval do honosného renesančního paláce. O účelnosti této investice se dnes dá s úspěchem pochybovat, ale předjímat další události neumíme ani my, natož pak lidé 16. století. 

Mezi nejzajímavější místnosti hradu se nakonec nechá zařadit mučírna. Ne snad až tak kvůli vystaveným předmětům, neboť ty působí trochu depresivně. Díky svému umístění částečně v podzemí je to nejchladnější místnost celého hradu.

Pár minut po třetí dorazím k lázním. Tou dobou je 34 stupňů. Necelá hodina zbývá do čtvrté, kdy mohu mít levnější vstupné, což mi také nabídnou u pokladny. Nabídku chápu, leč odmítám. Už ani minutu.

V restauraci nastane pozoruhodná situace: snad i kvůli hluku si špatně rozumíme, a tak dojde ke zkreslení mojí objednávky. Chtěl jsem dva kousky masa, a hle - přinesli mi dvě porce.

Ani cena mě neupozornila, platil jsem i s pitím něco přes čtyři tisíce. Takhle je to ovšem supercena. Zřejmě je tu pořád trochu levněji, jak to pamatuji před pár lety. Ale když už to je na stole, nechám si to. A zvládnu to. Za deset minut. A jedním příborem, takže taky trochu ušetřili. 

Na chvíli se trochu zatáhne, ale je to mrak, z kterého ani nekápne. V lázních zavírají v osm, ale už v půl vyhánějí všechny z vody. A tak se chopím vzácné příležitosti a fotím hlavní bazén trochu už za šera, ale bez lidí.

A když už jsme u těch fotek za soumraku, tak ještě ubytování zvenku. No, jak jsem včera říkal...

———————————

Poznámka:

Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.