Léto je zpátky (6.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

6. kapitola: Přes Bosnu a Hercegovinu (23. srpna 2023)

Ulice v Biogradu na Moru jsou před pátou hodinou ráno liduprázdné. Noc, kdy by člověk očekával aspoň trochu chladněji, se dnes nekoná. Teploměr ukazuje 27 stupňů, horko sálá z asfaltu i všech domů.

Prázdno je i na cestě k dálnici. Za těch dvacet minut nepotkám jediné auto. Dokonce si můžu dovolit  těsně před mýtnicí kvůli fotce zastavit.

Rozednění mě zastihne před tunelem Sveti Rok, a jeho kouzlo se zase projeví: za ním je 15 stupňů a mlha, kvůli níž je rychlost na dálnici omezena na stovku. Brzy vypínám klimatizaci, a když vystoupím z auta, abych si dal něco k snídani, tak je mi snad i chvíli zima.

Podruhé musím zastavit asi 30 kilometrů poté, co sjedu z dálnice. Ona ta ranní mlha lákala k focení už pěkných pár minut i kilometrů, ale tohle místo u vsi Bunić je k tomu jak stvořené.

V údolí je z mlhy doslova jezírko, a nad tím vším sice malá, ale rozhledna.

Půl osmé, sluníčko, na teploměru zatím příjemných dvacet, prostě paráda. K tomu skoro absolutní klid, potkám tady jedno auto za deset minut.

Jedu zcela stranou turistických tras. I ti, co míří k blízkým Plitvickým jezerům, jezdí jinudy. Na tu trasu se na chvilku dostanu, ale po pár kilometrech z ní odbočím vpravo směrem k hraničnímu přechodu s Bosnou a Hercegovinou. Možná je to tím, že je pořád ještě ráno, každopádně se vše obejde bez jakékoliv fronty.

Paní za okýnkem celnice Izačić (cyrilicí ??????) má zjevně dobrou náladu. Dokonce si prozpěvuje a pohupuje se do rytmu, ale razítkem do pasu se naštěstí trefí. V půl deváté jsem bez velkých formalit vpuštěn.

Bosna a Hercegovina je zvláštní země, vzniklá velmi bolestnou cestou na troskách někdejší Jugoslávie. I když si nakonec vybojovala samostatnost, dnes je státem, který vlastně nikdo z jejích obyvatel nechce, a který - s trochou nadsázky - drží pohromadě jen za pomoci jistého diplomatického násilí zvenčí. Dvě historické země, Bosna a mnohem menší Hercegovina, nehrají vůbec žádnou roli, země je rozdělena na etnickém principu. Neuvěřitelně klikatá hranice dělí Bosnu a Hercegovinu na dvě části, které jsou nuceny spolu nějak vyjít. Jejich názvy jsou nesmírně matoucí, a to jak ve vztahu k okolí, tak i ke státu jako takovému. Jedna se totiž jmenuje Republika srbská, a ta druhá Federace Bosny a Hercegoviny. Aby to bylo ještě trochu složitější, druhá jmenovaná fakticky žádnou federací není, složena je z celků zvaných kantony, což zřejmě okoukali někde v Alpách. Co se týká území, obsahuje Federace Bosny a Hercegoviny z historické Bosny možná půlku, z Hercegoviny pak kousek velmi malý.

Jen málo věcí obě entity, jak se skoro zásadně dva členské útvary označují, spojuje. Společné jsou peníze, registrační značky na autech, celní předpisy, možná ještě pár věcí. Bosna a Hercegovina by se tak nejvíc ze všeho dala označit jako konfederace. Kdyby fungovala. Skutečnost je bohužel taková, že tři zdejší národy - Chorvati, Bosňáci a Srbové - se navzájem vůbec nemusí. Kulantně řečeno. Vášně se většinou daří nějak tlumit, ale občas tu něco vybublá tak, že se mluví o hrozícím novém konfliktu. Míru pocitu sounáležitosti s vlastním státem dokumentuje jedna drobnost. Zkuste v Bosně a Hercegovině, snad s výjimkou hranic a budov těch několika málo společných institucí, najít státní vlajku nebo znak. Budete hledat dost marně.

Jazykové prostředí je v pohodě, čímž tedy mluvím především o svém pohledu. V Bosně a Hercegovině se mluví chorvatsky a srbsky, což jsou řeči hodně podobné. A pak je tu bosenština, ve skutečnosti nářečí někde mezi oběma jmenovanými, z politických důvodů však byla uznána za jazyk, a hned za třetí úřední v zemi. Na druhou stranu ovšem věřte, že Chorvat podle řeči Bosňáka (či Černohorce , což je obdobný případ) bezpečně pozná, a pochopitelně to platí i naopak

Vjel jsem do Federace Bosny a Hercegoviny, a když už jsem před chvílí zmínil ty peníze, budu teď stručný: žádné nemám. U nás je ani nekoupíte, takže nezbývá než je směnit na místě. Zkusím to u jedné pumpy, a 30 eur mi bez problémů vymění. Dostávám 58 marek a 20 feniků. Takhle se zdejší měna opravdu jmenuje. Vlastně ne tak docela, její oficiální název je konvertibilní marka. Vtip je ale v tom, že o konvertibilní měnu nejde. A nemějte obavu: pokud jde o název měny, místní se rozhodně neopičili. Oni se totiž na pojmenování peněz nemohli dohodnout vůbec. A tak jim prostě bylo stanoveno zvenčí, a kurs byl pevně svázán s markou německou.

Kursová hodnota marky se tím pádem dá spočítat celkem snadno, dělá to asi 12,34 české koruny. O její kupní síle ale netuším nic, zatím snad s jednou výjimkou: litr nafty tady stojí 2,36 marky, což v korunách dělá 33,30 - a to je momentálně cena z říše snů.

O moc více mi o zdejších cenách nenapoví ani Bihać (navzdory u nás ustálené výslovnosti se chorvatsky čte [bichač], cyrilicí ?????), bezmála čtyřicetitisícové správní středisko Unsko-sanského kantonu. Jen bosenští Chorvati nevzali kantony na vědomí a správní jednotky obvykle nazývají župami podle vzoru Chorvatska. Nic tu prostě není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled.

Utratím tu hodně málo - přesně jednu marku, jíž si zaplatím hodinu parkování. Za tu dobu stihnu malý okruh centrem Bihaće, začínající u Kapitánské věže (Kapetanova kula). Kdy přesně byla postavena, to není známo, doložena je na mapě z roku 1697. Ale z různých historických pramenů se dá soudit, že tu stála už někdy na počátku 13. století.

Nejprve byla součástí městského opevnění, budovaného jako obrana proti vpádu Tatarů. Ti nakonec město nakrátko obsadili, a král Béla IV., mnou už párkrát zniňovaný jako chabý vojevůdce, se údajně ukrýval právě ve věži. Tataři se nakonec stáhli, ale o pár století později Bihać obsadili Turci a udělali z něj svoje významné centrum i základnu pro další výboje. Jejich zdejší nadvláda trvala až do konce 19. století, kdy Bosnu a Hercegovinu nejprve okupovalo a roku 1908 definitivně anektovalo Rakousko-Uhersko. Od těch dob sloužila Kapitánská věž už jen jako vězení.

V těsném sousedství stojí pozůstatky bývalého Kostela sv. Antonína (ostanci Crkve sv. Ante). Zvonice jako jediná část kostela přežila bombardování města v roce 1943, přišla však o svoji špičku. Do původní podoby nebyla nikdy obnovena a není ani přístupná. I přesto je však významnou dominantou Bihaće, viditelnou prakticky odevšad. A tak si na její fotky zatím počkám a vydám se na druhý břeh Uny.

Řeka Una je jedna ze dvou, jež dávají název Unsko-sanskému kantonu. Je to řeka na oko pohledná, a to i ve městě. Žádný klidný a důstojný tok, naopak na město malinko divočina s množstvím ostrůvků a peřejemi mezi nimi.

Most Aliji Izetbegoviće, pojmenovaný po prvním bosenskohercegovském prezidentovi, je první dobrou příležitostí otočit se za zvonicí někdejšího kostela. A také si můžeme říct, že ani být prezidentem téhle země není nic jednoduchého. Sám Izetbegović byl jediný, který byl do funkce zvolen způsobem, který se dá v okolních státech považovat za obvyklý. Poté začal státu šéfovat tříčlenný orgán složený z jednoho Srba, jednoho Bosňáka a jednoho Chorvata. A tak to funguje dodnes. V osmiměsíčních cyklech se tahle trojka střídá v předsednictví, a ten, který je zrovna v čele, vystupuje navenek jako hlava státu. Sám Izetbegović tak byl, už coby člen předsednictva, prezidentem Bosny a Hercegoviny ještě dvakrát.

Po mostě se dostanu do Kanadského parku. Úzký pruh na břehu Uny svůj název odvozuje od země původu jednotek, které v době rozpadu Jugoslávie dohlížely na klid v Bihaći. Žulové bloky zdejšího pomníku zatím odolávají všemu, po obnově zatím volá pouze nápis, ale velké péče ani důstojnosti se jim zjevně nedostává.

A není to dobře, neboť Bihać rozhodně nebyl za bosenské války v 90. letech zcela ušetřen, ale nejhorším věcem se i přes národnostně a nábožensky různorodé obyvatelstvo podařilo zabránit. Obávanou humanitární katastrofu nezpůsobila ani skoro tři roky trvající blokáda města. Stopy války pomalu zahladil čas, Bihać patří k nejrychleji se rozvíjejícím regionům snad i v evropském měřítku (pravda, startovní čára byla dost nízko), a tak se zapomíná. Do obrazu státu nechtěného, ale trpěného, to nakonec zapadá docela dobře.

Městské ostrovy (Gradska otoka) na Uně jsou klidovou zónou centra Bihaće. Parková úprava je snad rok stará...

... a lávka na největší z ostrovů poskytuje pohled jak na zmiňovaný most,...

... tak na divočejší část řeky.

Dalším můstkem se dostanu zpátky na levý břeh Uny. Na hlavní ulici vyjdu u Univerzitní knihovny (Universitetska biblioteka). Univerzita v Bihaći byla založena v roce 1997, ale knihovna tu sídlí už od 80. let, tehdy samozřejmě byla knihovnou městskou. Samotná budova je mnohem starší, na začátku 20. století ji nechal postavit zdejší obchodník Ilija Bilbija jako svůj soukromý dům.

Křižovatka ulice Bosenské a Krále Tvrtka I. (Bosanjska, Kralja Tvrtka I.) plní roli centrálního náměstí. Rozšířená je tak, že skutečně dojem náměstí budí, prostoru se dokonce lidově říká Novi trg nebo Gradski trg (Nové, resp. Městské náměstí), ale úředně tu nic takového není. Snad by se slušelo dodat, že výraznější z obou ulic je pojmenována po prvním bosenském králi Tvrtkovi I., vládnoucím ve 14. století. 

Celkový dojem pak umocňuje ještě fontána na východní straně onoho "nenáměstí". A samozřejmě i odtud je vidět věž kostela.  

To je z Bihaće vše. Odjížďím kolem desáté, čeká mě kolem 160 kilometrů do Banja Luky. Směrovky mě navedou na Bosanski Petrovac. Těžko říct, jestli je to ze všech možností ta nejrychlejší, ale ve výsledku je to asi jedno. Dálnic je v Bosně a Hercegovině minimum, tady široko daleko žádná, ale jedu po silnici slušné. Tenhle kraj je místy skoro neobydlený, a tomu odpovídá i množství aut. Téměř nikoho nemíjím, nikoho nedojíždím, a nikoho nepředjíždím. Nádherné přírodní scenérie by nabádaly k častějším zastávkám, ovšem to bych se nikam nedostal. Už takhle je to cesta na tři hodiny.

U obce Ključ přejíždím do Republiky srbské. Nedá se to přehlédnout, cedule je obrovská. O to zajímavější je fakt, že v opačném směru nic, co by avizovalo vjezd do Federace Bosny a Hercegoviny, není. A chvílemi si připadám, jako bych byl náhle v jiné zemi.

Srbové spíš než s Bosnou a Hercegovinou cítí sounáležitost se Srbskem a stále sní o jednom společném státu. Nenápadnou změnou je prohození pořadí latinky a cyrilice u všech názvů a směrovek. Což je docela logické, že v Republice srbské má srbština navrch.

Jugoslávskými válkami byly zasaženy obě entity stejně, ostatně hranice mezi nimi není ničím jiným než tehdy aktuální frontovou linií. Viditelné rány po válce se zacelují jen zvolna, to množství opravovaných domů, obydlených často bez fasád, nejde přehlédnout. Ty rány neviditelné mají v lepším případě zacelování teprve před sebou, pokud někdy vůbec. Skoro třicet let po válce nepřineslo víc než příměří. Mírová smlouva, která v roce 1995 ukončila válku a přinesla současné uspořádání země, nebyla dodnes ratifikována.

Dlouhé úseky bez lidí a bez domů jsou i tady. Bosna a Hercegovina má oproti České republice rozlohu řekněme o třetinu menší, ale obyvatel jen asi tři a půl miliónu. Hustota zalidnění je tedy oproti nám asi poloviční, v samotné Republice srbské pak ještě o něco málo nižší. Dinárské hory jsou tak místy civilizací skoro netknuté. 

Kousek před Banja Lukou zastavím v jedné z restaurací u silnice. Je po půl jedné, tedy nejvyšší čas na oběd, který tady ve vsi proběhne určitě klidněji než ve velkoměstě.

Jídelní lístek tu nemají, těch pár jídel vám prostě odříkají. A je to samá klasika. Chvíli se dohadujeme, co že asi tak může být "krmenadla", nakonec se k řešení dobereme. A tak za dvě pěkné kotletky v lepenji a s oblohou dám včetně pití 15 marek, tedy asi 185 korun. A jsem opravdu spokojen. Obsluhující mladík mi navíc poskytne heslo k wifi, takže si to slovo mohu dohledat dříve, než ho zase zapomenu. Důvodů k drobnému ocenění při placení se zkrátka najde dost.

Banja Luka (cyrilicí ???? ????) je se 140.000 obyvatel největší a neformálně také hlavní město Republiky srbské. Oficiálně je jím sice Sarajevo, ale tady v Banja Luce sídlí všechny ústřední orgány.

Projet městem mi chvíli trvá, zaparkuji však na místě nejšikovnějším. A dokonce zadarmo. Latinku tu vynechali úplně, každopádně až do zítřka se kvůli aktualizaci softwaru za parkování neplatí.

Stojím přímo u pevnosti Kastel (srbsky Tvrđava Kastel [tvrdžava], cyrilicí ??????? ??????), nejstarší a nejvýznamnější památky ve městě, nacházející se v centru Banja Luky na břehu řeky Vrbas.

Toto místo bylo obydleno v časech prehistorických a opevněno už v časech předřímských, a všichni,  kdo pak ve zdejším kraji panovali - Římani, bosenští bánové a králové, Turci, Habsburkové - pevnost využívali a také rozšířili.

Rakousko o ni v roce 1737 svedlo neúspěšnou bitvu s Turky, a do konce století pak trvalo, než se mu Turky, postoupivší mezitím až někam k Vídni, podařilo zatlačit zpět. Do dnešních rozměrů byla pevnost dostavěna v 18. století, k vojenským účelům ji využívala ještě Jugoslávie na konci 50. let.

Z objektů, na které je zvlášť upozorňováno, je na svém původním místě pouze studna.

Římský sarkofág byl nalezen ve vsi ležící asi 10 kilometrů od Banja Luky,...

... milník ještě dál. Ten trochu podlehl zubu času, prý mu zrovna nesvědčí mráz a sníh, kterým je už po staletí vystaven.

Prohlídka pevnosti jinak spočívá především v procházce po jejích baštách a hradbách, místy silných až dva metry. Otevřeno je 24 hodin denně, a vstupné? Po mně nikdo žádné nechtěl.

Pětatřicet stupňů nakonec přišlo i sem, takže na řadě je občerstvení v restauraci. V ní je příjemně navzdory tomu, že jde o bývalé vězení. Ne nadarmo se říká "být v chládku", byť tady ještě trochu pomáhá klimatizace. Navíc tu opět mají wifi, a ta znamená možnost spojení se světem, pokud se chcete vyhnout drahému roamingu.

K dýšku kolem dvou marek přihodím i ten dvacetník, který jsem dostal dopoledne. Stejně netuším, co bych s ním jinak dělal.

Na cestě odtud zbylých 25 marek takříkajíc naliju do nádrže. Pánovi, který mě u pumpy ochotně přiběhne obsloužit, tu cenu předem řeknu, on se ještě ujistí, já zopakuji "dvadeset pet maraka", on ale stejně přetáhne. Zarazí ho až můj asi mezinárodně srozumitelný výkřik "stop!", jenže to už jsou tam dvě marky a nějaký ten fenik navíc. To dělá asi tři čtvrtě litru, ale má smůlu. Víc nemám, takže to jde za ním. Nakonec nad tím mávne rukou. Co mu taky zbývá jiného, než připustit, že chyba byla na jeho straně. Můžu tedy vyrazit dál, přesněji řečeno jen k nejbližší pumpě. U ní vytahuji kartu, protože za tuhle cenu nedotankovat by byl těžký hřích.

Úkol tedy splněn, hotovosti jsem se zbavil, ale jak praví klasik, nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Na internetu jsem našel informace o zpoplatnění dálnice kolem Sarajeva, ale o tom kousku, který vede odtud k hranici s Chorvatskem, zdroje mlčely. 

Eura berou, ale pouze papírová - a vrací samozřejmě v markách. A tak jich mám najednou zase šest, a u další benzínky přemýšlím, za co tuhle nečekaně nabytou hotovost utratit. Nápoje v plechu za 5,80 jsou asi nejlepší i nejrychlejší investicí.

To už ale nejsem na dálnici, ta před chvílí po necelých 40 kilometrech skončila. K hraničnímu přechodu Gradiška se ještě musím promotat systémem výkopů a objížděk. V půl páté jsem konečně na hranici. Ty, kteří v opačném směru přijíždějí do země, nevítá vlajka Bosny a Hercegoviny, ale Republiky srbské. To považujte třeba za drobný doklad věcí, které jsem o téhle zemi vyprávěl v úvodu.

Následuje most přes řeku Sávu. Jak už to tak bývá, středem jejího toku vede hranice, ale musím si ještě počkat na odbavení na chorvatské straně. Je to zvláštní - zatímco na bosenskohercegovské celnici se projíždí jen jedním pruhem, stál jsem tam jen několik nezbytných vteřin. Tady jsou pruhy snad tři, ale vše jde o poznání pomaleji. Popojíždění po mostě a před celnicí nakonec zabere dvacet minut. 

Po téhle spíš pasivní části cesty se rád na chvíli zastavím. Navzdory ceně mě zláká kremšnita s kávou. Ta cena čtyři a půl eura nakonec trochu bledne ve srovnání s rozměry zákusku, neboť je to kostka zvící skoro decimetru krychlového. 

Od Chorvatska v tuto chvíli víc nežádám, ten kousek Slavonie chci hlavně projet co nejrychleji. Ale moc to nejde, s výjimkou kousku dálnice je to po vesnicích, a tak si těch 180 kilometrů vyžádá přes dvě hodiny.

Už se šeří, když prakticky z hranice volám dalšímu ubytovateli. 

Ve tři čtvrtě na osm jsem tedy v Maďarsku, Harkány je od hranice asi deset minut cesty. Navzdory tomu, že ubytování zvenku připomíná trochu nevzhledný panelák, uvnitř je to luxusní dvoupokoják s k.k. za 9940 forintů za noc, což v přepočtu dělá asi 626 korun. S klimatizací a dokonce s dvěma televizemi. To jsem zvědav, co si s nimi počnu.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.