Léto je zpátky (5.)

Tam, kde jsem zrovna pobýval, předvedlo léto dny přímo žhavé. O tom, co se všechno dá zvládnout ve vedrech tropických, bylo těchto deset dní a devět nocí.

5. kapitola: Den nejžhavější (22. srpna 2023)

Ráno před šestou je v Biogradu na Moru 27 stupňů. Slunce ještě nevyšlo, a tak je venku zatím snesitelně. Mám poslední šanci vidět aspoň něco z historického centra, jež naštěstí není nijak velké. První písemná zmínka o městě pochází z 10. století. Pramen uvádí, že Biograd založil chorvatský král. Bohužel jej ale nejmenuje, a tak dobu založení blíže určit neumíme. 

Kousek od ubytování mám Náměstí chorvatských velikánů (Trg hrvatskih velikana). V jeho jižním rohu stojí miniaturní kostel o rozměrech šest na čtyři metry. Fakticky jde spíše o kapli, ale stavbě opravdu říkají kostel. Zasvěcený je sv. Roku, který údajně město ochránil před morovou epidemií. Postaven byl na přelomu 16. a 17. století.

Severovýchodní hrana náměstí je vyhrazena autobusovému nádraží. To je ovšem věc v tuhle chvíli zajímavá nejméně, a tak ji jen z přiměřené dálky registruji. 

Najít Kostel sv. Anastázie (Crkva Sv. Stošije), dokončený v roce 1751, není až takový problém, jeho zvonice je koneckonců viditelná po celém Biogradu. Těžší už je vyfotit jej, stísněné poměry, typické pro většinu nejen přímořských měst, panují i tady. 

Každopádně jsou tímto vyčerpány biogradské církevní stavby funkční, na řadě jsou ty druhé, bývalé. Z první neuvidím nic, neboť právě na jejím místě stojí dnes Kostel sv. Anastázie. Pravděpodobně trojlodní bazilika byla pravděpodobně stará jako město samo, a zcela jistě ji zbořili Benátčani při dobývání zdejšího kraje. Do třetice pravděpodobně v ní byl roku 1102 za chorvatského krále korunován Koloman z rodu Arpádovců (maďarsky zvaný Kálmán király, tedy prostě "král Koloman"). Nebylo to náhodou, Biograd na Moru byl dlouhá léta považován za chorvatské hlavní město.

Pozůstatky druhé stavby by se snad i daly mezi domy přehlédnout, ale cedule naštěstí na zbytky apsidy Kostela sv. apoštola Tomáše upozorňuje.

Konečně nepřehlédnutelné jsou kompletní základy Kostela sv. Jana Evangelisty (Crkva Sv. Ivana Evanđeliste), naopak z přilehlého kláštera nezbylo dodneška nic. Žádná z těchto staveb nepřežila konec 12. století.

Základy kostela jsou přístupné přes vrátka, která se ovšem nalézají za jinými vrátky. Vypadá to, že přecházím metr či dva přes něčí předzahrádku, ale v půl sedmé je snad lépe tiše projít než kvůli případnému svolení budit majitele. 

Propletu se úzkými uličkami a sejdu k biogradské radnici, tím pádem už jsem na pobřeží. Mimochodem, ty uličky se snad všechny jmenují po chorvatských králích z 10. a 11. století. Jeden z nich, Tomislav I., tady má náměstí. Právě jeho totiž v roce 925 jmenoval papež prvním dědičným chorvatským králem. Od toho roku také Chorvatsko odvozuje trvání svojí státnosti. 

Sedám do jedné z prvních otevřených kaváren. Ranní slunce dopadá nejen na ostrov Pašman, ale i na Biograd. Setrvám tu asi půl hodiny. Za tu dobu obloha, která dosud hrála všemi barvami, zmodrá, a samozřejmě se udělá docela slušné horko.

U radnice míjím připomínku tragédií, které máme mnozí v paměti. Během války za nezávislost bylo v červnu 1993 centrum města systematicky ostřelováno jugoslávskou armádou. Na tom pomníku je důležitá mapa, na níž jsou vyznačena místa dopadu bomb. 

Kolem půl osmé jsem zpátky v apartmánu. Dobu do odjezdu využiju docela jednoduše - prostě se na chvíli natáhnu. Netypický režim tohoto rána si vybere svoje: když mě za necelou hodinu vzbudí budík, chvilku si v hlavě srovnávám, co je toho hluku příčinou. Po chvíli však - orientován místem, časem i osobou - apartmán bez obav opouštím. 

Kousek od Biogradu je Vransko jezero. V Chorvatsku jsou dvě jezera tohoto názvu: jedno u nedalekého Pakoštane, to druhé na Cresu. Tohle bližší jsem před pár lety cestou do Splitu sice registroval, ale minul. A tak teď srovnám tenhle malý dluh.

Obě Vranská jezera mají něco společného. Dno obou je pod úrovní hladiny moře, obě se jmenují podle blízké vsi Vrana. A teď už odlišnosti. I tohle Vranské jezero má sladkovodní zdroje. Od moře jej ale odděluje úzký pruh pevniny převážně vápencové, navíc pórovité, a těmito dírkami prosakuje do jezera mořská voda. Jezero je tím pádem více či méně míchané, díky tomu je odpradávna domovem ptačích druhů, kterým tak nějak vyhovuje obojí. A i když jde o přírodní rezervaci, je na rozdíl od svého jmenovce zčásti přístupné turistům. Poplatek 5 eur je třeba ve srovnání se včerejškem velmi mírný, ale paní u pokladny mi to vysvětlí: Krka je "nacionalni park", zatímco Vransko jezero je "park prirode", tedy nižší kategorie. A tomu zkrátka odpovídá i cena. 

Jedním z přístupných míst je ptačí rezervace, přesněji stezka vybudovaná na kůlech nad hladinou jezera a také nad rákosím. Paní mi ochotně prodá vstupenku a následně mě vpustí pár minut před oficiální otvírací hodinou, která je v devět.

Volavky, čápi a další tu skutečně jsou, ale nevybaven teleskopem ani teleobjektivem musím tohle považovat jen za procházku, aspoň co se fotek týká. Ve dvaatřiceti stupních však uvítám stín každé pozorovatelny. 

V té poslední pár minut setrvám. Díky její konstrukci je v ní totiž stínu opravdu dost, a tedy i přiměřené chladno. Na celé stezce jsem navíc zřejmě sám, a tak nikomu nepřekážím, když žebřík do horního patra využiju jako lavičku.

Dřevěný chodník tu končí, nezbývá než se zase stejnou cestou vrátit. K dalšímu cíli se vyvezu autem, i když možnost ujít asi 5 kilometrů po rozpálené asfaltce samosebou existuje.

V tomto smyslu mi musí stačit asi dvě stovky metrů. Cesta za parkovištěm sice pokračuje, ale moc sjízdně nevypadá, takže odstavit zde auto se jeví jako krok veskrze logický. 

Tento drobný omyl odhalí parkoviště druhé, bezprostředně před vyhlídkou Kamenjak, ale už se nevracím. Vyhlídka je samozřejmě zpoplatněná, ale jak je zde dobrým zvykem, platí vstupenka z ptačí rezervace (a samozřejmě by to šlo i naopak).

Sotva třicet let stará Kaple všech svatých (chorvatsky Kapela svih svetih) působí docela nenápadně. Ve skutečnosti byla postavena nad hromadným hrobem asi tisícovky obětí, zabitých za druhé světové války. Chorvatská historie byla často pohnutá, to máme koneckonců společné, ale ta zdejší často trpí velkou nejednoznačností. Chorvati totiž začasté uměli být zároveň zločincem i obětí. Mnohá témata jsou tak stále tabu. 

Pojďme raději k příjemnějším věcem. Kamenjak je také už známý název, ale s poloostrovem na Istrii má společný jen vápencový prach. Ten je tady také všude. Cesty jsou schůdné, i když kousek bez zábradlí nad srázem není nic pro slabé povahy. Ale zvládnout se to dá, a ten rozhled za to rozhodně stojí.

Vidět je odtud část souostroví Kornati, mimochodem dalšího chorvatského národního parku, a samozřejmě také Vranské jezero. Všude upozorňují, abyste si všimli rozdílné barvy vody jezera a moře. Z výšky více než 280 metrů to uvidíte úplně v pohodě.

Obraťme teď pohled na druhou stranu. Na tom nejvzdálenějším konci Vranského jezera je kanál, odtud neviditelný, vykopaný za časů benátské nadvlády. Jezero jím bylo spojeno s mořem. Dnes bychom to nazvali zničením jedinečného biotopu, a co přesně k tomu vedlo Benátčany, o tom se spíš dohadujeme. Snad si mysleli, že mokřiny jsou zdrojem malárie a dalších nemocí, možná předpokládali na bývalém dně jezera úrodnou půdu. Hladina jezera se tehdy snížila o tři metry a jezero se zasolilo. Novodobé přehražení kanálu vrátilo jezeru život, udržuje jeho hladinu na necelém metru nad mořem a velikost takovou, že jezero je pořád tím největším v Chorvatsku. Historie Vranského jezera pak budiž důkazem, že ekologické průšvihy nejsou jen výsadou dnešní doby. A že příroda si při přiblížení podmínek k normálu dokáže poměrně rychle poradit.

Včera jsem si všiml, že na některých místech je v Krce povoleno koupání, a tak dnes zkusím štěstí, samozřejmě hledám něco, kde není nutné platit vstupné do národního parku. Prakticky ideální pláž nacházím ve Skradinu. 

Co můžu chtít víc: panuje tu v podstatě středomořský režim, pláž je kamínková, teplota vody ta nejpříjemnější, jakou si umím představit, voda brakická o slanosti minimální, kolem třinácté hodiny je tu podstatně méně lidí než večer v Biogradu, a za půjčení lehátka chtějí 10 eur - což je o dvě méně než u moře. Skvělé je v kombinaci s faktorem 50 a stínem stromů, kterých je tu dost, abychom se pod ně naskládali všichni, kteří se nechceme péct na slunci. 

A že výhled je podobný jako na Orlíku? V Biogradu není o mnoho větší, snad jen Pašman je od pláže podstatně dále než protější břeh Krky. Ten náš občas připlavou okukovat dvě labutě. Občas jim někdo něco hodí, ale lze tak činit jedině z přinesených zásob. U dvou stánků na pláži se totiž dá koupit něco k pití, k jídlu však s výjimkou nějakého nanuka nikoliv. 

Komu by snad chyběly mořské vlny, může si počkat na loď. Ta tu proplouvá každou chvíli, když vozí turisty od ústí Krky kousek pod Skradinský vodopád. Simulace je prakticky dokonalá. Stín stromů, lehátko levnější než u moře. A tak tu přečkám dnešní vedro, které dosáhne až na 38 stupňů. 

Do Biogradu se vracím kolem sedmé hodiny. Na večeři si chvíli počkám, než se začne aspoň šeřit. Horko je pořád, ani za tmy zatím pod třicet nejdeme, ale je to trochu snesitelnější. Restaurací je na pobřeží spousta, na každém rohu vás odchytávají ne z jedné, ale i ze dvou naráz. Nevidím, neslyším, nerozumím, jdu dál a pokouším se nějak vybrat si sám. Z logiky věci vyplyne, že si vyberu tam, kde nejsou tolik vlezlí.

Slíbili mi hranolky vyměnit za brambory, pak na to nějak pozapomněli. Nejspíš jim to odpustím, mají to dobré. Jen to bude chtít zapít. 

Domů jdu stejnou cestou jako ráno. Stíhám to před desátou, což je pořád dobrý čas na to, abych ještě před spaním stihl sbalit věci. Obvykle to s klidem nechávám až na ráno, ale zítra chci odjet brzy. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.