Na otočku za kulturou (2.)

Tento víkend může dát krom jiného i odpověď na otázku, jestli je možné za dvě noci a krátký čas kolem nich stihnout Slovinsko. A ta je vlastně docela jednoduchá: pokud nemíříte až někam na pobřeží, pak to v zásadě možné je.

2. kapitola: Ze Zagorje do Laška (15. dubna 2023)

Náhody jsou někdy neuvěřitelné, leč dějí se. A tak uprostřed Slovinska, na jižním konci historického Štýrska, v údolí řeky zvané Savinja, najdeme chmelařskou oblast, jejíž okraj zasahuje až k Vransku. Na tom by  samozřejmě nebylo nic zvláštního. Kdyby se ovšem středisko této oblasti nejmenovalo Žalec. 

Jedu ovšem směrem od něj, k řece o něco větší, o čemž svědčí i její název Sava. Také kolem ní jsou malé vesnice, některé opravdu jen o několika málo domech, rozesety po kopcích alpského předhůří. Ty sice nevynikají nijak závratnými nadmořskými výškami, přesto ční nad okolím výrazně.

V kopcích vzniklo někdy ve 13. století i Zagorje ob Savi, ale na rozdíl od mnoha jiných sídel se rozrostlo směrem do údolí. Díky tomu má dnes šestitisícové město v podstatě dvě centra.

Pokud vás tedy neodradí mírně krkolomná cesta ke staré části Zagorje, nalézající se na kopci, můžete tu celkem pohodlně a hlavně zdarma zaparkovat. 

Kromě školy, několika obchodů a samozřejmě také obytných domů tu najdete dominantu nejen starého města, a sice Farní kostel sv. Petra a Pavla (Župnijska cerkev sv. Petra in Pavla). Postaven byl v letech 1872-1873. Traduje se, že kvůli jeho stavbě musel být odříznut vrchol kopce. 

Vydáte-li se směrem k nové části Zagorje, pod kostelem narazíte na první (rozuměj i starší) ze dvou památníků obětem světových válek.

Nové centrum města je o nějakých třicet nebo pětatřicet metrů níže. Ač s ním Zagorje získalo onen přídomek ob Savi, aby se odlišilo od dalších sídel ve Slovinsku stejného jména, řeka, která městem protéká, se jmenuje Medija, a do Savy se vlévá na jeho jižním okraji. Předložku "ob", ve spojení s řekou v názvech sídel často používanou, můžeme přeložit jako "u", případně "podél". Slovinština se v tomto liší od češtiny, která má města a obce "nad řekou". 

Sejděme tedy dolů. Jsme v centru moderního města, kde je všechno, co si můžeme představit: obchody, restaurace, kavárny, celkem vkusné novostavby i centrální náměstí.

Na jeho vzdálenější straně jsou připomenuti hrdinové druhé světové války, ovšem zcela odlišným způsobem, než tomu bylo v případě pomníku předešlého. 

Ono se o tom náměstí občas někde píše, samo ale žádné jméno nemá. Všechny domy, které tu najdete, přísluší k ulicím, které z něj vycházejí. Kousek za tím bílým nápisem se srdcem je plastika připomínající hornictví coby někdejší způsob obživy obyvatel nejen samotného Zagorje, ale i přilehlých vesnic, jež jsou dnes součástí občiny. Poslední doly tu byly zavřeny v roce 1995. Je pravdou, že zdejší kraj se k hornické tradici často hlásí, ale jak záhy poznáme, velmi rád se jí zbavil.

Ve městě je ještě jeden zajímavý monument, jestli se mu tak dá říkat. Z náměstí je k němu potřeba ujít jen asi sto metrů. Je jím 15. poldnevnik ([petnajsti]), tedy 15. poledník. Čára na zemi prý v noci svítí, ale to v deset dopoledne nemohu potvrdit. Místo toho vám prozradím, že když se vám podaří jít ten kousek po čáře a poté dál v jejím směru pořád rovně, dojdete do Kostelní ulice v Jindřichově Hradci, kde mají na zemi vyznačenou podobnou čáru. Je to odtud něco přes 330 kilometrů.

Zagorje ob Savi leží v kraji trochu zvláštním. Jakkoli lze Slovinsko právem považovat za zemi v tom nejlepším slova smyslu zelenou, právě tahle oblast patřila i v důsledku těžby uhlí k nejznečištěnějším. Dnes se tu dýchá o poznání lépe, ale stopy všeho jsou v okolí pořád. Setkám se s nimi brzy, jen co vyšlapu zpátky na parkoviště a popojedu o kus dál. 

Když jsem před časem psal o Viaduktu Črni Kal, zmínil jsem jakýsi elektrárenský komín ve středním Slovinsku. Tak tady ho máme. Se svými 360 metry je komín tepelné elektrárny Trbovjle (Trboveljski dimnik) jednak nejvyšší stavbou ve Slovinsku, jednak nejvyšším komínem v Evropě. Dnes se řadí mezi artefakty upomínající na historii, neboť elektrárna je od roku 2014 uzavřena.

Je jasné, že taková výška vyfotit zblízka nejde. Komín má prý být dobře vidět z trboveljského nádraží. Odbočku k němu poznáte nejen podle směrovky, je u ní pár metrů kolejí a na nich důlní vozík s uhlím.

Budovu nádraží částečně zastiňuje zdejší cementárna. Též bývalá, ale pořád je tu všechno takové nějaké šedivé. Pravda, zdroje nelhaly - komín je odtud vidět velmi dobře.. 

Důvod jeho výšky je celkem jasný: původní osmdesátimetrový neodváděl kouř dostatečně vysoko, a tak bývalo údolí Savy doslova zamořené. Oproti tomu nový komín, dokončený v roce 1976, dokázal všechno roznést pěkně po širokém okolí. Jeho výška dává napovědět, o kolik jsou asi tak vyšší ty okolní kopce.

Pohled na komín se otevře ještě jednou, když se vrátím znovu na hlavní silnici. Využívám toho, že zrovna nejede nic ani proti mně, ani za mnou, a cvaknu ještě jednou. Rekord je holt rekord, ať už je jakýkoliv.

K další zajímavosti jsou to jen asi dva kilometry. Římskou svatyni - tedy přesněji řečeno její základy - z počátků našeho letopočtu najdete těsně vedle silnice, v bezprostřední blízkosti benzínové pumpy. Silnice je pod její úrovní, takže z auta ji nejspíš neuvidíte. Šipka s nápisem "Ostanki Rimskega svetišča" naštěstí hovoří jasně. A když už jsem tu, dotankuji. Cena 1,441 eura za litr nafty je hodně příznivá.

Kousek odtud přejíždím z pravého břehu řeky na levý. Silnice nemusí být úzká jen v horách. Údolí Savy je samozřejmě hluboké, jak už víme, ale je také místy hodně úzké. A může se stát, že se tam dva pruhy silnice spolu s železnicí prostě nevejdou. Několik takových úseků řídí semafory. 

Nápis nad červenou asi nepřečtete, a tak vám ho zvětším. Nad dobrou radu totiž nikdy není. 

Teoreticky můžete i na téhle jednopruhové silnici jet obvyklou povolenou devadesátkou, neboť značky omezující rychlost tady nejsou. V praxi se to ale moc nedá. Hlavně však počítejte s menším zdržením. Ty úseky s jednosměrným provozem jsou poměrně dlouhé, takže si u semaforů můžete postát pěkných pár minut.

V místě, kde se do Savy vlévá Savinja, obracím na sever. Kolem poledne jsem v cíli. Město Laško je samozřejmě známé díky pivu, ostatně do Žalce je to odtud co by kamenem dohodil. Kromě toho jsou ale ve městě také termální lázně. 

Jak už to v podobných komplexech bývá, vchází se přes hotel. Vstupné je 20 eur. Domníváte-li se, že vám postačí 3 hodiny, můžete to mít za šestnáct. Když se pak rozhodnete přece jen zůstat déle, nic se neděje. Čas v klidu přetáhněte, jak je vám libo. Rozdíl pak doplatíte spolu s parkovným při odchodu. 

Prosklená kopule působí majestátně nejen zvenku. V létě ji prý stahují, teď naštěstí nikoho nic takového nenapadlo. Venku je přijatelných 16 stupňů, ale sklo chrání i před deštěm, jak si v jednu chvíli všichni mohou ověřit. Nestěžuji si - původní předpověď hovořila o tom, že pršet má prakticky celý den. Jestliže první déšť přišel až teď, kdy jsem pod střechou, beru to v každém případě jako výhru.

Hlavní bazén vypadá jako rozdělený na několik samostatných částí, ale skutečně oddělená je jen část s vlnobitím. Samozřejmě občasným a umělým. Po zbytku si můžete plavat dle libosti, můžete se nechat unášet mírným proudem řeky, aniž byste museli vylézt z vody.

Můžete proplavat i do odkryté části. Další venkovní bazén i tobogán čekají až na letní sezónu.

Prostor pod skleněnou kopulí je poměrně velký. Architekt mu přesto moc ubírat nechtěl, a tak zvedl tři menší bazény s různě barevnou a různě teplou vodou do tří různých výšek.

Na stěně kabiny plavčíka si můžete přečíst, co všechno lze čekat od místní vody. Pro ty, kdo snad tápou v cizích jazycích, tak voda detoxikuje, posiluje a dodává energii. To máte hned tři dobré důvody, proč se v ní alespoň pár hodin máčet.

Restaurace je tu v patře. Z nabídky dosti omezené zvolím menu za 10 eur, které obsahuje malou pizzu se šunkou a sýrem, opravdu malý zeleninový salát, zákusek a ledový čaj. Tady prostě vyhrává poměr cena/výkon.

Další občerstvení je dole u bazénů, o moc víc než nápoje nebo zmrzlinu tu nekoupíte. Cokoliv z výše jmenovaného i nejmenovaného je zakázáno konzumovat mimo vymezený prostor. Odnést si odtud můžete snad jen pití v láhvi. 

Jsem tu do půl páté, to znamená 4 a půl hodiny. Celodenní vstupenku jsem tedy zvolil dobře. Parkovné mě nakonec stojí 3 eura. Při odjezdu mě ovšem čeká malý problém. Závory, které nevím proč oddělují jednotlivé oddíly parkoviště, se při příjezdu samy před autem zvedaly. Teď se však ani nehnou. Inspirován autem jedoucím proti mě projíždím mezi nimi. Je to vypočítané přesně na šířku auta včetně zrcátek. Posílen na sebevědomí touhle malou zkouškou zručnosti se vracím do Vranska, kde mě večer čeká hlavní bod víkendového programu.