Mezi březnem a dubnem (5.)

Projdu-li svoje cestovatelské kapitoly pěkně od začátku, zjistím, že v Büku mi dosud chybí listopad, prosinec a březen. Začátek téhle cesty sice vyšel až na samý konec posledně jmenovaného měsíce, ale i to se počítá.

5. kapitola: Somló, kopec se dvěma vrcholy (1. dubna 2023)

Koncem třetihor tu byla docela neklidná oblast. Svědkem oněch časů zůstalo několik kopců, jejichž původ je snad ještě průkaznější při pohledu shora. Sopečné krátery jsou jasně zřetelné i po pěti miliónech let, před nimiž aktivita zdejších sopek ustala. Dnes tedy můžete bez obav a v pohodě na kteroukoli z nich vylézt.

Jedním z takových vrchů je Somló ([š-]). Jeho výška 431 metrů se nemusí na první dojem zdát nijak závratnou, ale když uvážíme, že okolní krajina je spolehlivě pod dvěma stovkami, vychází z toho docela slušné převýšení. Od Büku je Somló vzdálen asi 65 minut jízdy autem, které ještě trochu natáhnu, když hledám nejlepší záběr.

Na Somló můžete vylézt prakticky z kterékoliv strany, sám volím cestu od obce Doba, jež leží od kopce na sever. Nějakou chvíli zabere hledání parkoviště. A tentokrát opravdu hledání. Žádná šipka k němu neukazuje, takže je to vysloveně na náhodu. Trefím jedno venkovské, a to doslova. Troufám si ho tak nazvat nejen proto, že je takříkajíc na vsi, ale i pro tu kupku hnoje, nacházející se hned vedle informační tabule. Nic se tu samozřejmě neplatí, pro samotné parkování pak platí prostá zásada: auto postav tam, kde je místo.

Přesně v deset stojím u rozcestníku, jenž je od auta pořád na dohled. Nahoru to co do vzdálenosti není daleko, ale tady opravdu jde spíš o ten výškový rozdíl. A vzhledem k němu těm časům na šipkách předem nevěřím. A dobře dělám.

Cesta začíná mezi vinicemi. Půda tu obsahuje spoustu čediče čili bazaltu, na kterém se révě samozřejmě daří. Čedič totiž umí akumulovat teplo, takže vinici vyhřívá i v době, kdy slunce nesvítí. Vinaři též vědí, že tahle vyvřelá hornina dává vínu mnoho minerálů, a s nimi charakteristickou chuť. A pak je tu jedna věc, o níž jedni tvrdí, že je dokázaná, jiní ji klidně označí za pověru. Konzumace vína z této rozlohou nevelké oblasti prý podporuje rození mužských potomků. Ať už je to jakkoliv, faktem, je, že mezi odběratele zdejších bílých odrůd patřili dříve Habsburkové, dnes se víno dostává například na britský královský stůl. 

Zjišťuji, že jsem mohl ještě kousek vzhůru popojet. Výzva by tím ovšem byla poloviční. Navíc si musím nějak nahradit tu cestu k Visegrádu, ke kterému jsem se dovezl. A kromě toho opravdu nevím, jak by se řešila situace dvou aut proti sobě. Spatřit takovou na vlastní oči mi dopřáno není.

To, co dnes nazýváme vedlejším vrcholem, je ve skutečnosti hrana někdejšího sopečného kráteru. Na ní stojí hrad, jeden z dnešních cílů. Na nejvyšším bodě vrchu pak stojí rozhledna, tedy cíl druhý, mému pohledu zatím skrytý.

Od závory, u níž je poslední improvizované parkoviště, to už každopádně nejde jinak než po svých. A je to opravdu krpál. Z nejhoršího mě vysvobodí rozcestník, u něhož se musím rozhodnout, kam dříve. Volím hrad, to jest dle šipek vpravo. Cesta vypadá přívětivěji, a malý oddech přijde po tom prudkém stoupání vhod. Od té závory je to sem k rozcestníku něco málo přes 600 metrů, ovšem převýšení činí metrů devadesát.

Hrad, nazývaný stejně jako vrch Somló, se mezi stromy vynoří poměrně brzy. Přímou cestu od rozcestníku k němu nečekejte, spíš táhlý oblouček. A světe div se, je to místy i trochu z kopce. Vysvětlení je snadné - cesta totiž částečně vede někdejším sopečným kráterem.

Historie hradu Somló je dochována od roku 1352, kdy byl zmíněn v nějaké listině. Od počátku sloužil k obranným účelům i jako sídlo určené k reprezentaci. Mezi jeho pány patřili Zikmund, známý v zemích Koruny české jako Liška ryšavá, jenž byl maďarským králem již od roku 1387.

Vlastnili jej i Zápolští, usilující též svého času o vládu nad Maďarskem. Za tím účelem se dokonce neváhali svého času proti Zikmundovi spojit i s Turky. Hrad ovšem tureckým útokům odolal - jeho posádka se vzdala, až když bylo dobyto vše okolo, a hrad tak zůstal v podstatě obklíčen. Jeho význam postupně upadal, a ač měl vlastníka až do roku 1945, byl opuštěn už někdy v 18. století. Tehdy také začalo jeho postupné chátrání.

Na vstupu do hradu vás uvítá dvojice cedulek, které se uvnitř několikrát opakují. Ta levá upozorňuje na to, že za bouřky je zdržovat se na hradě nebezpečné. Vpravo se dozvíte, že lézt na zdi je zakázáno, jelikož je to život ohrožující. Máte-li dojem, že nejste ohroženi ničím z uvedeného, směle vstupte.

Samotný vstup působí trochu tajemně. Poté, co projdete jednou z někdejších bran, následuje poměrně dlouhá ulička mezi vnější zdí, jíž byl obehnán celý hrad, a zbytky kasárenských místností. Pohled na hrad se vám tak otevře až za nějakou chvíli. 

Vnější zdi jsou vlastně nejzachovalejší částí hradu, dodnes přežily téměr v plném rozsahu. Hůře jsou na tom někdejší budovy královského paláce a dalších prostor, které už jen dávají tušit někdejší mohutnost hradu, 

Zrakům minulým i dnešním byl vždy tak trochu ukryt prostor kuchyně a sklepů. Jen otvory ve stěně naznačují, kde byla kdysi podlaha kuchyně. Když ovšem trochu pozvednete své zraky, uvidíte jednu drobnou zajímavost. 

Hned za obloukem je zachovaný žlab, sloužící k vylévání odpadní vody z kuchyně. Upozorňuje na něj jedna z informačních tabulí. Ty jsou mnohým platné jen málo, a to především z toho důvodu, že jsou psány pouze maďarsky. A když už porozumíte, trvá chvíli, než tenhle celkem nepatrný objekt objevíte. 

Spíše méně než více zůstalo z hradního paláce. Další z informačních tabulí však upozorňuje na zbytky trámů, jež držely podlahu v patře. Je to jediné místo na celém hradě, kde se něco podobného zachovalo. Znovu tedy budete muset svůj zrak pozvednout, tentokrát ještě výše. 

Ačkoliv se nejlépe dochovaly části hradu sloužící tak či onak k jeho obraně, pouze základy zůstaly z dolní strážní věže. Asi jediný způsob, jak k ní dojít, je využít průchod probouraný ve zdi. 

Takto vyvýšené místo nutně nabízí výhled po okolí. Čeká mě ještě rozhledna, a tak se omezím pouze na vrch Ság-hegy (zdolán v létě 2020, pozn. aut.), o poznání nižší, vzniklý však obdobně jako Somló. Jeho vrchol je odtud vzdálený 21 kilometrů. Na fotce patrně mnoho nevidíte, ale mírně tmavší místo přibližně ve středu obzoru byste najít mohli. 

Zbývá dojít k rozhledně. Od rozcestníku je to sice jen dvacetiminutovka, ale na cestě samé se zdá, že tato nebere konce. Však taky výškový rozdíl od hradu dělá přes 80 metrů.

Na vrcholu stojí Rozhledna sv. Štěpána (Szent István kilátó), postavená v roce 1938 u příležitosti 900. výročí úmrtí zakladatele maďarského státu. Za vstup na ni dáte 800 forintů, děti, studenti a důchodci 600.

Před rozhlednou stojí kámen v maďarských národních barvách, udávající zdejší nadmořskou výšku dokonce o metr vyšší, než je oficiálně udávaných čtyři sta třicet jedna. Asi se s tím nikdo nechce přemalovávat. 

Pokladní funguje též jako průvodkyně (tato funkce spočívá v tom, že poté, co zaplatíte, sundá řetízek dosud symbolicky bránící ve vstupu), topička, prodavačka suvenýrů, a jak se později ukáže, i jako vařička kávy. Teď mi tedy pokyne, abych šel dál.

Řetízek je pryč, zásoby dříví vypadají být dostatečnými, co tu vlastně může scházet? Ve dveřích dostanu nápad a vyzkouším na té dobré ženě jednu záludnou otázku, ale nenachytám ji: výška rozhledny je 19 metrů. A kdybyste snad chtěli přemýšlet, co je základním stavebním materiálem, nemusíte. Čedič ke stavbě rozhledny poskytl sám kopec. 

Co tedy z té výšky devatenácti metrů spatříte? Třeba kopec Badacsony, též původu sopečného, halící se do mlžného oparu kdesi v dálce u Balatonu. Výšku má velmi podobnou jako Somló, mapy udávají 437 metrů. Jeho vzdálenost odtud je okolo čtyřiceti kilometrů. Badacsony opět hledejte uprostřed obzoru, a pokud se vám zdá, že vidíte podobné kopce dva, tak ten vpravo je Halás-tető, který ač o dvě stovky metrů nižší než Somló, přesto svou výškou zakrývá hrad Szigliget. Samozřejmě i on patří do zdejší rodiny vyhaslých sopek. Vlevo je pak vidět zvlněné pohoří Bakony, v češtině někdy uváděné pod fonetickým přepisem Bakoň, někdy též jako Bakoňský les. Oproti kopcům Badacsony a Halás-tető je jeho vzdálenost odtud sotva poloviční. A chce to opravdu hodně fantazie, abyste na fotce spatřili i hladinu Balatonu, nicméně při reálném pohledu z rozhledny se vedle dvou kopců cosi nesměle zalesklo.

Zatímco na jih od rozhledny musíte vše trochu pracně hledat, směrem severním je aspoň trochu jasno (pokud nebude řeč zrovna o počasí): hrad Somló tu máte jako na dlani. Jestli je fotka přece jen schopna zachytit údolí mezi námi a hradem, tak přesně to je bývalý sopečný kráter, tímto směrem široký něco málo přes čtyři stovky metrů.

Aby bylo jasno úplně vše, pak do hradu se vchází z našeho pohledu levé strany, paláce jsou vpravo. Tyto dva krajní body od sebe dělí asi 70 metrů. 

Bylo by toho k vidění ještě více, ale světelné podmínky nejsou dnes nejlepší. Trochu s povděkem si vzpomenu na Ság-hegy, který jsem fotil už z hradu. Zde jej snad spatřím pouhým okem, ale na fotkách se ztrácí. Stejně tak není pořádně vidět ani jinak výrazný kopec s hradem Sümeg. Okolní vesnice viditelné jsou, ale jejich názvy by mně řekly asi totéž co vám. A tak je jediným dalším dojmem už jen rozhlehlá placka, oficiálně zvaná Kisalföld. V češtině se pro ni vžilo pojmenování Malá dunajská nížina. Její součástí je i nížina Podunajská, přesto vězte, že z dvou maďarských placek je tohle ta menší - jak už ostatně napovídá její název. A chcete-li malou záhadu na konec, pak na následující fotce kopec Ság-hegy opravdu je. Ale kde přesně, to je s jistým odstupem otázka za milión i pro mě. 

Káva, na kterou se dole stavím, stojí pouhých 400 forintů, a ještě k ní dostanu dvě čokoládovorumová srdíčka. Dám stovku dýška, i tak je to cena na dnešní poměry velmi příznivá.

Občerstvovna je velmi pohodlná, řekl bych až domácká. Příjemně působí i ta pokladní, průvodkyně, topička, prodavačka suvenýrů a vařička kávy v jedné osobě. Chvíli si povídáme, a nejspíš podle ne vždy zcela souvislé řeči a možná i podle přízvuku rozeznala, že nejsem zdejší (kdyby to snad někomu nedošlo, vpravil jsem do vyprávění trochu ironie). Tím spíše ovšem ocení moji drobnou schopnost konverzovat v maďarštině, přesněji řečeno se se mnou rozdělí o svou vlastní čokoládu s kokosovou náplní. To se odmítnout nedá.

Celá ta vycházka zatím trvala asi dvě a půl hodiny. Návratem k autu to zarovnám na skoro přesné tři hodiny. Ale že by to bylo směrem dolů úplně jednoduché, to se zase říct nedá - po dešti to místy trochu klouže. A snad každá cesta vedoucí na kopec vypadá při pohledu z toho kopce ještě o něco hůře.

Dnes zatím spadlo jen pár kapek, spíš šlo o občasné mrholení, ale jak na potvoru jsem možná nejslunečnějších deset minut proseděl u toho kafe. A čokolády, abych nezapomněl. Větší déšť má přijít až kolem druhé hodiny, ale tou dobou už jsem v Sárváru. Mám to ze Somló vlastně cestou. Vstupné je stejné jako v lednu. 

Zajímavé, snad všichni si dnes dávají oběd pozdní, jídelna je přeplněná a fronta dlouhá. Otevřena je však už jedna z restaurací poblíž letního vchodu. Výběr je tu podstatně skromnější, ale je to bez čekání. Oběd si dám venku, a nezvednu se ani ve chvíli, kdy opravdu začne pršet. Jednak to trvá zase jen pár minut (ano, je tu duben), jednak se stejně chystám do vody. Schovávat se před ní by mi přišlo tak trochu nepatřičné. 

Další obrázek nabídnu až za pět a půl hodiny. Je před osmou, jsem na cestě do Büku. Než stihnu dát sušit, co je třeba, a dojít k Fehérló, je už tma úplná. 

Snad i díky tomu pozdějšímu obědu mi pro dnešní večer postačí jen něco menšího. Hříbkovou polévku tu dělají vynikající. 

Ono to vypadá, že závěr je jenom o jídle, ale opravdu je to jen časový klam. Nicméně informace by měla být úplná a ne jako včera, takže Aperol vám pro dnešek tajit nebudu. 

Zvířátka prý působí dobře a dokážou oživit závěr čehokoliv. A tak to zkusím. Ty kočky byly původně tři, ale jedna před focením stihla zmizet. Ochota těch zbylých dvou nechat se vyfotit pak spočívala nejspíš v jejich neochotě udělat jakýkoliv pohyb. Se zavřenýma očima, což je u koček pozice velmi oblíbená, to nějak přežily.