Podzimní miniatura (4.)

19. 11. 2022 19:11:22
Ačkoliv moje cestovatelské deníky už drahnou dobu překračují rámec ryze letního vyprávění, letošní rok je v tomhle ohledu přece jen trochu výjimečný. Plánované to nebylo, ale to už tak bývá. Tak letos popáté - a určitě naposledy.

4. kapitola: Dobývání hradu (28. října 2022)

Vesnice Sveti Jurij se nachází v Zámuří, nejsevernější a vlastně i nejvýchodnější části Slovinska. Hovoří se tu zvláštním nářečím zvaným zámuřština, slovinsky prekmurščina. Existovaly snahy uznat zámuřštinu za samostatný jazyk, vycházely v ní knihy a noviny, už v 18. století dokonce vznikla spisovná jazyková norma. Zatímco slovinsky se kraj nazývá Prekmurje, Zámuřané mu říkají Prekmürsko. Rozdílů je samozřejmě mnoho, a vzhledem k nedokonalé znalosti slovinštiny je nejsem schopen postihnout. Občas se stane, že rozumím zas o něco méně. Spoléhám na pověstnou slovanskou vzájemnost, s níž spojuji i víru, že se vždycky nějak domluvíme.

Zámuřština se víceméně samostatně rozvíjela až do konce druhé světové války, pak bylo její užívání oficiálně zakázáno. Vyhubit se ji však naštěstí nepodařilo, dnes hovoří zámuřsky mezi osmdesáti a sto tisíci lidí, z nichž část žije mimo samotné Zámuří. Od počátku tohoto tisíciletí pak požívá zámuřština zvláštního postavení mezi slovinskými dialekty, dokonce s dovětkem, že svým významem obvykle chápané hranice pojmu dialekt překračuje.

Tím se oklikou dostávám do současnosti. Chtělo by se říci žhavé, ale toto označení by dnes ráno působilo poněkud nepatřičně. Ranních 6 stupňů je zatím nejméně, co jsem na této cestě zažil. Ale na zimu si nemůžu stěžovat, neboť v pokoji jsou hned dva systémy topení (centrální vytápění a přímotop), a fungují oba. Ve spojení s počasím pak široký parapet u okna kompenzuje absenci ledničky.

Snídaně je v osm, cena je pět eur, a za ty peníze je to fajn. Chvíli jsem v celé restauraci sám. Záhy se, patrně z nedostatku jiné příležitosti, dostaví trojice místních na svůj ranní doušek. Než stihnu zdlábnout svých pár chlebíků, začnou pivka prokládat i něčím ostřejším. Ale chovají se přiměřeně a pijí potichu (což platí i obráceně), takže pohoda.

Není kam spěchat, po snídani se vracím do svého pokoje a v klidu rozmýšlím plán cesty. Desátá hodina slibuje jakési zlepšení, a tak krátce před ní vyrážím.

Ves o necelých pěti stovkách obyvatel je ponořena do husté mlhy, v níž se skoro ztrácí i benzínka, která je jinak z penziónu na dohled. Opět využívám jejích služeb, tentokrát ovšem těch, k nimž je primárně určena. Mají tu nejlevnější naftu (a asi i benzín), co jsem zatím v tomto týdnu viděl. Za litr dám 1 euro a 77,5 centu.

Veškerou kulturu ve vsi obstarává místní kostel, a jak je zvykem, zpravidla se tak děje pouze v neděli a o svátcích. Stavba je v podstatě novodobá záležitost, jíž něco málo zbývá do sta let. Samozřejmě nese jméno sv. Jiří (Cerkev Sv. Jurija). Kostel, stojící na návrší nad vsí, vznikl na místě svého gotického předchůdce ve 20. letech minulého století. Paradoxně je tak jeho nejstarší částí zvonice ze 14. století.

Zbořeno bylo vlastně vše kromě zvonice a presbytáře. Tím pádem je jasné, že autorem přestavby není Plečnik, neboť ten by původní kostel nechal stát a stavěl by okolo. Zkouším nahlédnout dovnitř, ale svátek je dnes tak akorát u nás, navíc ryze světský. Zamčené dveře mě přesto trochu překvapí, ve Slovinsku to zvykem tak úplně nebývá.

Tím pádem je kostel coby bod programu přesně v deset odbyt. Ovšem že by mlha byla nějak na ústupu, to se říct nedá. Teplota se posunula vzhůru o stupeň či dva, to také není kdovíco. Ale jedu dál - a uvidíme.

Pár kilometrů od Sv. Jurije směrem na jih je Ledavské jezero (slovinsky Ledavsko, s jezerem nebudu zdržovat, neboť se v obou jazycích řekne stejně). Asi 700 metrů široká a kilometr a půl dlouhá umělá nádrž se skládá ze dvou nápadně rozdílných částí. Větší jižní je skoro dokonalý čtverec, zakončený deset metrů vysokou hrází. Sever tvoří dvě zátoky, východní podstatně širší než ta západní, ohraničené prý místy trochu neostře mokřinami.

Podle mapy by mělo být šikovné místo na zaparkování při východním okraji hráze. To najdu celkem snadno, následně se vydávám pěšky po hrázi. O moc víc než tu hráz ovšem vidět není.

Dojdu až k hlavní silnici po které jsem přijel. Dál bych musel pokračovat necelé dva kilometry právě po ní. Při viditelnosti, která panuje, se mi do toho vůbec nechce. A tak se vracím zpět. Zkusím to ještě chvíli po východním břehu jezera, ale pořád není vidět víc než na pár kroků.

Voda v jezeře splývá s mlhou, motat se v ní bezcílně hodinu a půl mě vůbec neláká. A to ještě netuším, jak vypadají ty mokřiny na druhém konci jezera. Je po jedenácté hodině, desátá tedy nerozhodla nic. Nebo možná ano, ale to by znamenalo, že líp dnes nebude. Každopádně se vracím k autu. Tenhle bod programu sice moc nevyšel, ale více než kilometr a půl podle vody není zas tak špatný výsledek.

Popojedu kousek do města Gornja Radgona. Existuje možnost zkrátit si cestu přes výběžek Rakouska, právě přes ten, kterým je Zámuří zřetelně odděleno od zbytku země. Volím ale trasu čistě slovinskou, ale neptejte se mě po důvodu. Občas se prostě věci dějí samy, bez nějakého rozmyslu.

Kulturně, historicky i ekonomicky je Gornja Radgona svázaná se Zámuřím, i když by do něj vlastně patřit neměla - leží totiž před řekou Murou, a tím pádem na jižní straně onoho rakouského výběžku. Ale to už tak bývá, že kulturní i další vazby nerespektují plně souvislosti geografické. Gornja Radgona je vlastně bývalé jižní předměstí rakouského města Bad Radkersburg. Je to dodnes znát - třítisícové město je roztahané na šesti kilometrech jižního břehu Mury a nemá žádné náměstí ani nic, co by se dalo považovat za přirozené centrum. Hranice na řece, jež město rozdělila, vznikla po první světové válce. Za té druhé oblast obsadilo nejprve Maďarsko, v roce 1944 pak hitlerovské Německo, a na konci války tudy prošla fronta. Hranice se poté vrátily do meziválečné podoby. V roce 1991 se tu ale bojovalo znovu. Jugoslávská armáda se totiž pokoušela obsadit most přes Muru, čímž by městu odřízla spojení s Rakouskem. Během bojů byla 2. července poškozena střecha zdejšího Kostela sv. Petra.

Z různých úlomků byl později sestaven Němý zvon (Nemi zvon) jako svérázný památník desetidenních bojů za samostatné Slovinsko.

Válka za nezávislost mírně zasáhla i místní hrad, jenže ten byl tou dobou v takovém stavu, že na něm drobné poškození v podstatě nebylo znát. O tom si řekneme za chvíli.

Hrad se právě dnes zdá být nedobytným. Jediná příjezdová ulice se jmenuje Hradní (Grajska cesta), ovšem momentálně se opravuje. A tak to autem vzdám rovnou a jedu zaparkovat asi 350 metrů zpět ke kostelu.

Zhruba za čtvrthodinu jsem ovšem vykázán i pěšky. Je tu ještě jedna ulice, bohužel slepá. Hrad je pořád výš o nějakých dvacet metrů, které nejde zdolat jinak než po louce, jestli se jí tak dá při tom sklonu říkat. Ale sekají tu, tak snad tedy louka.

Takže se škrábu chvílemi po dvou, chvílemi i po čtyřech. Nakonec to zabere jen pár minut a jsem nahoře. Vyhráno ale nemám.

Vidím hrad, před hradem je cesta, až potud by to bylo samozřejmě v pořádku. Jenže mezi cestou a mnou stojí plot.

Předem zavrhuji možnost, že bych se vrátil. Samozřejmě se nechci tak snadno vzdát, svou roli ovšem hraje i to, že dolů by se lezlo rozhodně hůř než nahoru. Přelézat plot se mi moc nechce, on totiž nevypadá nijak zvlášť bytelně. Snad je dokonce z plastu, a z toho horního nosného lanka by možná šel i sundat. Opravdu šel, pak si ovšem říkám, co když na mě kouká nějaká kamera. Tak nic, ukončuji demontáž plotu a vše vracím zase do původního stavu. Je to jak z nějaké bláznivé komedie. Jako poslední možnost si to ovšem nechám. Zatím zkouším jít podél plotu, třeba najdu nějakou už hotovou díru. Nakonec mám štěstí, když o nějakých sto metrů dál najdu ne díru, ale průchod v podobě několika chybějících polí.

Zbývá poslední trochu napínavá chvilka. Hrad je ale naštěstí otevřen, vcházím tedy dovnitř. Na hlavním nádvoří je kavárna s barpultem, sloužícím zároveň i jako pokladna. Vše obsluhuje jeden člověk, momentálně se velmi divící, kudy jsem se sem dostal. Informace mu evidentně nechybějí, takže touhle dobou zjevně nikoho nečekal. Moje znalosti slovinštiny na popis cesty nestačí, ale tenhle týpek, odhadem jen o málo starší než já, zná jazyků více, a tak to nějak vysvětlím. Přes němčinu se dozvím, že louka se slovinsky řekne travnik. Třeba se to bude ještě někdy hodit.

Trochu mi nejde na rozum, proč je vlastně otevřeno, když je jediná přístupová cesta uzavřená, ale dokud nemám jistotu, že mě opravdu pustí dovnitř, raději po tom nepátrám. A pak už na to nějak nepřijde řeč. Dostanu vstupenku za 13 eur, jakou bych dostal kdykoliv jindy. Nabízené občerstvení prozatím odmítám, určitě na něj ještě dojde.

Hrad Gornja Radgona byl postaven pravděpodobně ve druhé polovině 12. století. Poprvé je zmiňován v roce 1211 jako významná pevnost na hranicích Štýrského vévodství s Maďarskem. První majitel o hrad přišel poté, co se v roce 1469 zapojil do povstání proti císaři Fridrichovi III. Ačkoliv byl hrad od té doby majetkem Habsburků, ti jej sami nikdy neobývali a místo toho jej pronajímali. Nakonec v roce 1623 prodali hrad do soukromých rukou, když jej předtím nechali důkladně zrekonstruovat. Pak se tu majitelé střídali poměrně často až do roku 1935, kdy poslední z nich kupce nenašel, a tak hrad prodal levně jugoslávskému státu. Po druhé světové válce se hrad změnil částečně na školu, částečně na domov důchodců. Především ale začalo jeho pozvolné chátrání, které na přelomu 80. a 90. let dosáhlo míry takřka kritické. Těsně po Desetidenní válce naštěstí hrad převzal slovinský podnikatel Milan Herzog, jinak též emigrant návrátilec. Formálně zůstal hrad majetkem státu, právně je vše řešeno formou zvláštního druhu pronájmu. Za to, že hrad zrekonstruoval, dostal pan Herzog hrad do užívání pro soukromé účely. A jelikož Herzog je německé slovo pro vévodu, má nový hradní pán příjmení jako stvořené.

Vcházím tedy do vnitřních prostor. Jako první je na řadě místnost s herbářem. Ještě jsem plný dojmů z netradičního příchodu, a tak mi na slovinské názvy travin a lučního kvítí kapacita prostě nezbývá.

Stačí se pohybovat podle šipek. Ne že by byl jiný pohyb zakázán, ale takto máte zaručeno, že uvidíte vše, co vidět lze a vyhnete se zbytečnému bloudění.

Reprezentativní prostory představuje sál Marie Terezie (samozřejmě, že té císařovny), který slouží i veřejnosti. Budete-li o to stát, klidně vás tu i oddají. Ovšem pouze po předchozím objednání.

Alespoň částečnou představu o tom, jak asi hrad vypadal před rekonstrukcí, nám dá hradní kaple. Nic na tom nemění ani nové vybavení. V době, kdy hrad vlastnil stát, byly fresky z 18. století zničeny olejovým nátěrem a kaple sloužila jako školní učebna. Ovšem jen do roku 1974. Pak byl její stav takový, že už nebylo bezpečné v ní pobývat.

Pan Herzog učinil z hradu rodinné sídlo, a opravdu to vypadá, jako když tu někdo bydlí a akorát odešel. Vkrádá se otázka, kdy se vrátí. Chvílemi mám opravdu pocit, jako když se někomu procházím po bytě.

Místnosti jsou tu jak společenské,...

... tak soukromé, zařízení je zčásti moderní, zčásti historizující. Slovinští památkáři zjevně řeší věci jinak. Troufám si tvrdit, že jejich čeští kolegové by měli tisíc odborných námitek, zatímco by se hrad v klidu rozpadl.

U žádného z pokojů či ložnic nechybí vlastní koupelna a WC. V tuhle chvíli mě zajímá hlavně to první. Při cestě vzhůru jsem si nehrábnul ani tak na dno, jako občas do trávy a hlíny. Pamětliv pokynu, že se nemám ničeho dotýkat, nikde si sedat a tak podobně, odkládám batoh a bundu prostě na zem. A pak vyzkouším, zda tu teče voda. Teče. Že nechávám panu Herzogovi srdečně poděkovat.

Stěny místnosti s kulečníkem zdobí sbírka podepsaných fotografií. Nacházím tu spoustu známých herců i dalších osobností.

A teď bych mohl fotit jednoho po druhém, ale musí stačit jedna ukázka, ať tu nejsme do rána. A proč zrovna Tony Curtis? Třeba pro jeden oblíbený film, třeba taky pro jeho kořeny.

Vystavená sbírka se dá bezpochyby považovat za zajímavou a cennou. Dalo by se dokonce říct, že hradní pán má celkem dobrý filmový vkus. Má ovšem zjevně i další záliby.

Z místnosti vedou dveře na balkón, ale i když se trochu oteplilo, s viditelností to není bůhvíjaké.

Na druhý břeh do Rakouska sotva dohlédnu, a to hrad stojí hned nad řekou.

Seběhnu dvě patra dolů na nádvoří. Zjišťuji, že pokladna je opravdu spojena už jen s kavárnou a ničím dalším: k jídlu bohužel nemají nic.

Dám si tedy alespoň krátkou kapučínovou a nápojovou přestávku, během níž registruji další návštěvníky hradu. Je to pro mě dobrá zpráva. Když se oni dostali nahoru (a dost pochybuji, že cestou podobnou jako já), mám cestu dolů prakticky zaručenou.

Ještě mě čeká přízemí a podzemí, tedy aspoň ta část, která je přístupná veřejnosti. Na časy, kdy na hradě fungovala základní škola, upomíná místnost upravená jako školní třída - s nezbytným Titem, budovatelským heslem a mapou Jugoslávie.

To by tedy bylo to přízemí. V podzemí vás pustí pouze do vinných sklepů. Bohatě zásobených, dokonce i vlastním vínem.

Část zásob není určena slabším povahám, hlídá tu totiž obrovský pavouk. A to je také vše, co mohu z hradu Gornja Radgona nabídnout. Odcházím pár minut po druhé hodině, a cesta dolů proběhne dle předpokladů, tedy bez jakýchkoliv potíží.

Přece jen je trochu tepleji, teploměr v autě ukazuje 17°C. Mám v úmyslu dojet do Moravských Toplic, jenže z cesty mě svede ukazatel na obec Radenci. Ne že by mi ten název něco říkal, ale vlastně by měl - musel jsem tudy přijet. Ale to máte těžké. Když jedete přes vsi s názvy Skakovci, Gederovci, Šodišinci, Murski Petrovci a Šratovci, pak se v tom trochu ztratíte. Však mě také nezlákal samotný název, ale symbol lázní, který za ním byl. Je to navíc doslova za rohem, tak to zkusím.

Lázně jsou součástí velkého hotelového komplexu, na první pohled docela luxusního. Nejen pro ten červený koberec, který vás uvítá.

Ujistím se, že lázně nejsou jen pro hotelové hosty, ale starost je to zbytečná. Jediné, co vám nesmí při příchodu vadit, je poměrně dlouhá procházka po hotelu.

Nemusíte se ale vůbec bát, že zabloudíte - ať už chcete dojít kamkoliv, vše je dokonale značeno.

Celodenní vstupné je 13 a půl eura, ale od jedné hodiny odpoledne platí sleva, takže můžu vstoupit za 12 eur. V nabídce je ještě tříhodinová vstupenka za 10,50. Otevřeno mají od sedmi ráno do osmi večer.

Lázně mají hlavní bazén, jaký se mi líbí, včetně průchodu - tedy průplavu - z vnitřní části do venkovní. Zpočátku můžete snad trochu tápat, ale proud vody vás do toho správného směru pošle sám. Provoz je tu pravostranný. Klasický plavecký bazén je tu taky, a podle všeho tu tak tuhá disciplína jako v Szentgotthárdu nepanuje. Ale raději si dám několik zábavných okruhů než jednu jednotvárnou dráhu.

Poučen ze včerejška nevynechám restauraci. Čevabčiči je klasika, ale poprosím, zda by bylo možné vyměnit hranolky za chleba. Bylo. Aby vyrovnali cenu, mám si vybrat něco z kategorie "dodatki". Vyhrává to ajvar, který by mě jinak stál 70 centů. Takhle to mám za základních 8,50 a jsem celkem spokojen.

Okolo půl čtvrté konečně mlha zmizí, vše osvítí slunce a rázem je tepleji. Zrovna jsem dojedl, a tak běžím okamžitě ven, abych si nabral trochu té energie.

Škoda, že to nepřišlo dříve, ale i tak dnes teplota nakonec vyšplhá na solidních 19 stupňů. Najednou se dá v pohodě procházet venku i jen tak v plavkách, takže se konečně mrkneme i někam dál. Aspoň na bazény, které jsou v provozu jen v létě. Pravda, stačilo se jen otočit. O moc dál bych se stejně nedostal, je tam totiž natažená páska. A toho už bylo dneska dost.

Slunečné počasí přišlo jen nakrátko, dny už jsou citelně kratší. V lázních je večer lidí podstatně méně, a když se s počínajícím soumrakem budova s hlavním bazénem rozsvítí, získá tím zase něco navíc.

Nakonec tu zůstávám až do sedmé hodiny. Koneckonců je to letos určitě naposled. Kromě toho mě v lázních zdrží perfektně fungující wifi, díky níž mohu alespoň chvílemi sledovat český extraligový hokej.

Ne že bych byl tak moc hladov, však to čevabčiči jsem měl někdy kolem třetí hodiny. Něco tomu ale chybělo, a sice sladká tečka. Tento nedostatek napravím krátce po odjezdu z lázní, prakticky hned za rohem. Těch 20 kilometrů ke Svatému Jiří se teď pojede určitě o něco líp.

Autor: Jaroslav Babel | sobota 19.11.2022 19:11 | karma článku: 35.03 | přečteno: 363x

Další články blogera

Jaroslav Babel

Tři zámky (4.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

14.2.2024 v 23:39 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (3.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

12.2.2024 v 19:33 | Karma článku: 13.95 | Přečteno: 155 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (2.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

7.2.2024 v 20:02 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 172 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (1.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

3.2.2024 v 12:36 | Karma článku: 17.81 | Přečteno: 216 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 478 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 232 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 303 Celková karma 14.82 Průměrná čtenost 1342

Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné. 

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...