Dluhy nejen slovinské (4.)

Při návštěvě kteréhokoliv místa se stává, že některé zajímavé věci nevidíte. Buď o nich nevíte, nebo je minete, někdy se vám je ke konci dne prostě už nechce hledat. Právě o splácení podobných dluhů byl necelý týden ve Slovinsku.

4. kapitola: Střípky do chorvatské mozaiky: Rovinj a Sipar (7. července 2022)

Název Rovinj může nám Čechům evokovat cosi placatého. Podíváme-li se ovšem na město samotné, může nám pak připadat i nesmyslný. Ale chyba lávky, jak se říká: s rovinou to nemá nic společného. Původně se město jmenovalo latinsky Castrum Rubini, a přes různé zkomoleniny typu Ruginio či Ruvigno dospěl název až k současnému italskému Rovigno (čteme [roviňo]). Chorvatské pojmenování Rovinj je pouze poslovanštělou variantou, takže technicky vzato jen další zkomoleninou.

Z písemných záznamů víme, že město existovalo již v 7. století, pravděpodobně ale bude ještě o století starší. Původně byla Rovinj ostrovem. Rozvíjejícímu se městu byl ostrov záhy malý, a tak byl v roce 1763 zasypán úzký průliv, aby se Rovinj mohla rozšířit i na pevninu. Dnes tu žije necelých 15.000 obyvatel.

Z Koperu do Rovinje to není ani 90 kilometrů, které by vám neměly trvat déle než 70 minut. Teoreticky. Ale cestu vám může přerušit několik věcí. Jako první je to hraniční kontrola, při níž se poprvé setkám s požadavkem, abych stáhl tmavá zadní okénka svého auta (snad jestli ze Slovinska do Chorvatska někoho nepašuji).

Mezi ty věci zdržovací se naopak nezařadí most Mirna, jehož druhá polovina je stále v nedohlednu.

Za ním si ovšem vymyslím pauzu sám. Ale uznejte, že višňový závin (savijača od višanja, ale klidně i štrudla) je důvodem dostatečným.

Podobný případ jako most Mirna je 552 metrů dlouhý viadukt Limska Draga těsně před spojením ramen Istrijského ypsilonu u Kanfanaru. Také ten je stále v polovičním profilu. 

Včerejšek si vybral svou daň, probouzím se až po deváté. Před desátou jsem na cestě, po desáté na hranici, ve tři čtvrtě na jedenáct přišel na řadu štrúdl, před dvanáctou sjíždím z dálnice u Kanfanaru. Zbylých 16 kilometrů do Rovinje a hledání jednoho volného místa na parkovišti zabere dohromady více než hodinu. Město je neuvěřitelně přecpané, však také je na Istrii druhým nejnavštěvovanějším. Pár míst se dá najít na asi nejdražším rovinjském parkovišti u nějakého obchoďáku, kde je první hodina zdarma a za každou další chtějí nehorázných 50 kun. K ikonickému pohledu na město se dostanu před jednou hodinou odpolední.

První ze všeho je ale na řadě oběd. Pizza s parmskou šunkou je výborná, dojem nezkazí ani její cena - i s pitím platím 197 kun. Zatím se tedy docela v pohodě držím svého záměru utratit co nejvíc chorvatské měny, která se pomalu odebírá do historie.

Do města se dostanu kolem druhé. Začínám na náměstí Trg na mostu (italsky Piazza al ponte). To stojí přesně v místě někdejšího průlivu. Žádný most tu tedy nehledejte, symbolický název má nejspíš vyjádřit především to spojení Rovinje s pevninou.

Jestli mi pozdějším probuzením něco uteklo, pak trochu chladnější počasí. V Koperu bylo ještě příjemných třiadvacet stupňů, ale u rovinjských Městských hodin (Gradska ura, v doslovném překladu z italštiny Hodinová věž, tedy La torre dell' Orologico) je už třicítka překonána.

Hodinový stroj byl do Rovinje přivezen v polovině 19. století. Budova sama je podstatně starší, pochází už ze století dvanáctého, a během své dlouhé historie změnila několikrát vzhled i poslání. Věž byla postavena v 17. století, do té doby tu bylo vězení. 

Tady na Náměstí maršála Tita (Trg maršala Tita/Piazza Maresciallo Tito), považovaném za centrum Rovinje, také začíná cesta vzhůru. Nejprve je třeba projít Balbiovým obloukem (Balbijev luk/Arco di Balbi), postaveným mezi roky 1678 a 1680 a stojícím prakticky naproti Městským hodinám. Jeho název upomíná na někdejšího starostu Daniela Balbiho, jenž si touto branou do starého města nechal vytvořit vlastní pomník.

Malé náměstí za Balbiovým obloukem nese jméno Giacoma Matteottioho, politika tentokrát významu nikoliv místního. Poslanec italského parlamentu byl znám svou kritikou Mussoliniho, jež se mu stala v devětatřiceti letech osudnou. Náměstí je mimo jiné příležitostí prohlédnout si Balbiův oblouk z druhé strany. Na pravém okraji fotky pak můžete tušit budovu rovinjské radnice. 

Šestinu rovinjského obyvatelstva tvoří Italové, ve starém městě je znát výrazný italský vliv především historický. Mnoho uliček tu má jasně italské názvy, a dokonce tu chybí i jinde obvyklý když už ne překlad, tak alespoň převod do chorvatského pravopisu. 

Nejvýraznější i nejvýznamnější stavbou v Rovinji je Kostel sv. Eufemie (Crkva svete Eufemije/Chiesa di Sant'Eufemia) na vrcholu kopce s nadmořskou výškou 28 metrů. A je to tak trochu paradox - čím blíže jste ke kostelu, tím méně z něj vidíte. Naštěstí už od Náměstí na mostě vás spolehlivě navedou šipky. Stačí najít uličku zvanou Grisia, víc není potřeba.

Splést už se nemůžete, Grisea totiž vede pořád do kopce. Její povrch je tvořen neuvěřitelně hladkými, a tedy hodně klouzavými kameny, kterážto vlastnost ještě více vynikne při cestě dolů.

Zvonice kostela se vám ukáže až těsně pod vrcholem. 

Kostel v původní podobě byl dokončen v roce 950 jako klasická trojlodní bazilika, ne zcela přesně orientovaná v zápodovýchodním směru. Zásadní přestavba ve stylu benátského baroka proběhla v první polovině 18. století.

Zvláštní kapitolou je osvětlení kostela pomocí soustavy oken. Neustále se měnící úhel dopadu slunečního světla prý vede ke zvláštním efektům, kdy jsou v každou denní dobu zřetelné jiné barevné odstíny. Jestliže chcete onu proměnlivost posoudit, musíte tedy v kostele strávit celý den. 

Svatá Eufemie, jíž je kostel zasvěcen, byla řeckou křesťanskou mučednicí z Diokleciánových časů. Ve věku patnácti let se stala obětí pronásledování křesťanů. Rovinj ji považuje za patronku města a všeobecně se věří, že římský sarkofág, pocházející ze 6. století a umístěný za oltářem kostela Eufemii zasvěceného, je i místem jejího odpočinku. Nějaké relikvie tu asi budou, zato legenda o tom, jak je i se sarkofágem sem do kopce vytáhl jakýsi mladík za pomoci dvou podvyživených krav, spadá do kategorie historicky nedoložených tvrzení.

Kostel je co do plochy poměrně rozlehlý, na délku měří 51 a na šířku 30 metrů. Výška samotné stavby je 17 metrů, ale ta téměř zaniká vedle zvonice postavené v letech 1651 až 1677, jež je se svými dvaašedesáti metry nejvyšší na celé Istrii. Vlastně se dá říct, že zvonice je tou pravou dominantou Rovinje. Spolu s kopcem, jehož výšku překonává více než dvakrát, je hlavním prvkem panoramatu starého města. Její viditelná podobnost s benátskou Zvonicí sv. Marka byla prý zcela záměrná. 

Za 20 kun lze po 189 schodech vystoupat do výše 41 metrů. Zbytek do oněch dvaašedesáti tvoří špice se skoro pětimetrovou sochou sv. Eufemie. Když už horko, tak tedy pořádné - s touto myšlenkou se vydávám nahoru. Ale není to tak hrozné, kamenná budova spíš chladí. To už jsou zajímavější ty schody, povětšinou dřevěné, na nichž vás uklidňuje jedině fakt, že přežily už staletí. A nejlepší je, když na nich potkáte nějakou početnější skupinku.

Na ty výhledy si musím počkat, i tady na zvonici je poměrně dost lidí. Ale také až nečekaně prostoru, který byste zdola možná nepředpokládali. A tak si krátím chvíli zhotovením důkazu, že jsem tu opravdu byl. Oproti očekávání je tu docela příjemně. Někdo by možná řekl průvan, ale já ho vítám. Tedy kromě chvilek, kdy se pomocí samospouště snažím vyrobit nějaký důkaz, že jsem tu skutečně byl.

Po několika pokusech o vrcholové foto si konečně říkám, že lepší už to nebude, a věnuji aspoň jeden pohled kostelním zvonům. Právě včas, protože jakási početnější skupinka v tu chvíli zvonici opustila, a rázem je tu skoro prázdno. Dlouho to ale nevydrží.

Poblíž Rovinje je kolem dvaceti ostrůvků, stálé obydlení nemá žádný z nich. Několik jich je využíváno k rekreaci, mezi nimi Sveta Katarina. Dojem její izolace od okolí vyváží bohatě fakt, že mezi ostrůvkem o rozloze asi osminy čtverečního kilometru a pevninou panuje čilý dopravní ruch, snadno překonávající vzdálenost necelého půlkilometru od pobřeží.

Než bylo rozhodnuto o zasypání průlivu, bylo každému jasné, že co do rozlohy se Rovinj příliš rozšiřovat nemůže. A tak jsou pro Staré město (čtvrť se opravdu jmenuje Stari grad, takže klidně s velkým písmenem) typické vysoké domy o několika podlažích. V jejich změti jednotlivé uličky nevidím ani náhodou. 

Při pohledu z výšky naopak bezpečně rozpoznáte obrysy původního ostrova. Nic na tom nezměnila ani léta, jež od fyzického spojení s pevninou uplynula, a dokonce ani fakt, že i přes někdejší průliv se město de facto na pevninu rozšířilo dávno před ním. Stačí si uvědomit například stáří budovy s Městskými hodinami. 

Sotva načatá čtvrtá hodina znamená parkovné ve výši 150 kun. Systém "bouda a v ní chlápek" funguje spolehlivě, ale neoblomně. Něco málo chorvatských peněz mi nakonec zbyde, i když se stavím u pumpy a platím hotově. Oněch 13 kun a 8 lip dělá v přepočtu na koruny 42,90 - což je cena pro našince pořád ještě příjemná. 

Na koupání se stavím až u Umagu na pláži u zříceniny hradu Sipar ze 6. století. Nakonec i ta stojí za přebrodění těch dvaceti centimetrů moře - tentokrát je skutečně řeč o hloubce. Jde ovšem o údaj  přísně momentální, za odlivu dojdete ke zřícenině suchou nohou.

Informací o historii tohoto místa pořád nemám moc. Snad tu s hradem stávala i osada, jejíž zbytky se dnes nacházejí i pod mořskou hladinou. Obojí bylo zničeno zřejmě během bojů mezi byzantským a benátským vojskem, takže někdy ve druhé polovině 9. století.

Archeologický průzkum odhalil základy celkem sedmnácti místností - nepočítal jsem, věřím. Hrad měl pravděpodobně pětibokou věž, u níž se předpokládá vznik v 5. století. Ve zbytcích staveb nad vodou i pod vodou byla nalezena spousta předmětů denní potřeby, jako jsou nástroje, keramika, kameny na lisování oliv - asi by toho bylo víc. 

Podle některých informací měl průzkum probíhat do roku 2020. V současnosti tu každopádně neprobíhá nic, prostor je volně přístupný všem. Dá se jen doufat, že zbytky Siparu nezničí turistika.

Stíhám se osvěžit a následně i pár fotek ze Siparu, takže dejme tomu všechno podstatné. Když se přebrodím zpátky na pláž, k zatažené obloze se přidá silný vítr a po chvíli i docela prudký déšť. Do deseti minut je pláž vylidněna.

Odjíždím také. Za půl hodiny jsem ve Slovinsku, za další půlhodinu v Koperu. To už je po dešti, ale i tak není kvůli loužím skoro vidět, kde končí promenáda a kde začíná moře. Déšť ale trochu srazil teplotu a odplavil nepříjemné dusno. Po doslova žhavých předchozích večerech se dá tento označit i jako příjemný.

Rovinjská pizza mě zasytila natolik, že ani příliš hladový nejsem. Pro dnešek tedy vyhrává sendvič ve Forum baru, kde je na rozdíl od sousedních restaurací šance dát si jen něco malého.

O moc víc toho na výběr není ani tady, takže volba byla celkem jednoduchá. Limonáda je melounová, to jen tak pro úplnost. Chvíli u ní vydržím, drobný odpočinek se hodí. A nakonec mám i návštěvu.

Chvíli to vypadá, že mezi námi probíhá i jakási komunikace. Co na tom, že její příčinou je jediné, co mohu nabídnout, a sice pár drobků z toho sendviče. Po chvíli si každý zase půjdeme svou cestou. Mně stačí přejít ulici a kolem půl deváté jsem doma.