Dluhy nejen slovinské (3.)

Při návštěvě kteréhokoliv místa se stává, že některé zajímavé věci nevidíte. Buď o nich nevíte, nebo je minete, někdy se vám je ke konci dne prostě už nechce hledat. Právě o splácení podobných dluhů byl necelý týden ve Slovinsku.

3. kapitola: Zlatý dům (6. července 2022)

Vstávám s předstihem i bez budíku. Ráno je docela příjemné, ještě není horko, a tak si cestu na parkoviště prodloužím přes promenádu. Je to jen pár metrů, navíc mám čas. Jediná možnost, kde v tuhle dobu něco koupit, je totiž u benzínky. Ale i ty u dálnice podél pobřeží otvírají až v šest. 

Nakonec se dočkám o pár minut dřív a krom snídaně kupuji i něco nafty, litr za 1,828 eura. Ve srovnání s cenami českými to pořád vychází o nějakou tu korunu levněji. Když se přesně v šest ozve budík, který jsem předtím zapomněl deaktivovat, přejíždím hranici s Itálií. 

Na italské dálnici míjím stojany s cenou 2 eura a 39 centů. Což o to, benzín i nafta tu byly drahé vždycky. Zbylé věci však slouží Italům rozhodně ke cti. Před třemi roky opravovaná a tím i otravná dálnice je z větší části hotova,...

... mýtné za placený úsek zvedli o pouhý desetník (stojí tedy 11,10),...

... parkovné na Tronchettu jen o jedno euro (tedy na 22 eur)...

... a jízdné za People Mover nepodražilo vůbec (tedy je stále za euro a půl), stejně jako jízdenka na vaporetto (pořád za 7,50).

Využívám prvních tří jmenovaných služeb a vyrážím na druhou pěší trasu po Benátkách. Jak záhy zjišťuji, přesně na den po třech letech od návštěvy první. Bohatší jsem o roušku, kterou koupím v jednom ze stánků se suvenýry. Zjišťuji, že v dopravních prostředcích v Benátkách jsou opět povinné. Z People Moveru mě sice nikdo nevyhodil, ale trochu divně na mě koukali. A je to zvláštní: na co si vzpomenete, stojí v tom stánku jedno euro, jen za tu roušku chtějí dvě.

Účelem dnešní návštěvy je mimo jiné konečně neminout Ca' d'Oro, tedy Zlatý dům. Jedna z nejvýznamnějších a nejzdobenějších staveb u Canalu Grande se před třemi lety nějakou hrou osudu neobjevila ani na jedné fotce pořízené z vaporetta. Začínám podél kanálu Rio Novo, ale ještě než dojdu k jeho ústí do Canalu Grande, zkrátím si cestu přes park. Most Ponte Santa Ciara tak vidím jen z dálky, přesto i s trochu rušícím obloukem nepříliš milovaného mostu Ponte della Costituzione.

Ona to tedy přes ten park není bůhvíjaká zkratka, ale je v něm přece jen chládek. Zatím sice není takové vedro, ale slunce se pomalu začíná hlásit. 

Park Giardini Papadopoli je jednou z mála zelených ploch v Benátkách. Vznikl na místě bývalého kláštera, uzavřeného v roce 1810 a zbořeného o pár let později. Část parku se nacházela v místě kanálu Rio Novo - jako kdyby měly Benátky přírodních kanálů málo. Tento vznikl jako cesta pro dopravu materiálu na obnovu Piazzale Roma po první světové válce. 

Z parku se vychází hned za rohem, který tvoří ústí Rio Novo do Canalu Grande. Za nábřežím Fondamenta Croce následuje most Ponte de la Croce, obojí pojmenováno podle zdejší čtvrti Santa Croce.

Procházka po Benátkách má jednu nespornou výhodu: dostanete-li se zdárně za Piazzale Roma, absolutně se vám nemůže stát, že by vás přejelo auto. Pravda, jsou tu zase úskalí jiná. Stačí trocha nepozornosti, chybný krok a skončíte ve vodě. V tom případě by vám snad prominuli i tu pokutu za koupání, které je v celém historickém městě zakázáno, a které by vás přišlo na několik stovek eur. Dopady do vody bývají o něco měkčí, motorové vodní dopravní prostředky navíc nejezdí úplně při kraji kanálů, takže pravděpodobnost zdravotní újmy je zase o něco menší. Při pěší chůzi po nábřeží je také čas dobře si prohlédnout vše naproti, takže i fotka benátského nádraží Santa Lucia dopadne daleko lépe než před třemi roky.

První zastávka přijde brzy. Ne že by cestou nebyly další kavárny, ale využívám toho, že nábřeží Fondamenta San Simon Piccolo je pořád ještě ve stínu.

Za kafe a džus chtějí 5 eur, to ještě ujde. Popíjím si a pozoruji si vše v klidu, ale vytrhne mě z něj blížící se záchranka. Stihnu ji, i když fotka je trochu rozmazaná.

Záhy také narážím na nabídku projížďky gondolou, ale málo platné, tyhle nablýskané loďky s polstrovanými sedačkami a soškami na přídi ve stylu Rolls Royce řadím do kategorie kýče a nevkusu, navíc pořádně předraženého. 

Canal Grande přecházím po mostě Ponte degli Scalzi. Následující most Rialto je totiž až za Ca' d'Oro, tam už neplánuji jít. Za pár hodin se ukáže, že plány jsou pěkná věc, ale to bych předbíhal.

Z nábřeží se to nezdá, ale schody na mostě stoupají do pěkné výšky. Tenhle údaj se mi nikde dohledat nepodařilo, a tak mohu uvést jen délku mostu. Ta je prý rovných 40 metrů.

Název Ponte degli Scalzi znamená česky Most bosých. Míněn je řád Bosých karmelitánů, s tímto místem tak trochu svázaný. Právě ten se totiž zasloužil o vybudování Kostela sv. Marie Nazaretské (Chiusa di Santa Maria di Nazareth). Významnou barokní stavbu s fasádou zdobenou sochami a vybudovanou mezi lety 1672-1705 nemůžete přehlédnout. 

Samozřejmě si nemohu upřít pohled na Canal Grande směrem k centru. 

Pak to skoro vypadá, že ani nejsem v Benátkách, od Canalu Grande se ulice Rio Tera lista di Spagna trochu odklání. Její název vypadá složitě, ale rozklíčovat se dá. Předně, ulice leží na místě bývalého kanálu, zasypaného v roce 1844 (všechny takto vzniklé benátské ulice nesou označení Rio Tera). Další část názvu odkazuje na rezidenci španělského velvyslance v Benátské republice, který na vyznačené části ulice požíval určitých diplomatických výsad.

Co samozřejmě ani na téhle cestě nechybí, jsou náměstí a náměstíčka. Na konci Rio Tera lista di Spagna je Campo San Geremia, tedy Náměstí svatého Jeremiáše, se stejnojmenným kostelem. 

Hned za ním konečně přichází most Ponte delle Guglie, jediný benátský most zdobený věžičkami. Podle nich také dostal svůj název. 

Už od roku 1580 překlenuje Canale di Cannaregio, jenž je se svou délkou kolem osmi set metrů vedle Canalu Grande jednou z hlavních benátských dopravních cest.

Kupodivu bez kostela je náměstí Campiello de l'Anconeta, zato je zde Teatro Italia, bývalé benátské kino, pocházející z počátku 20. století. Dnes tu najdete obchody, a jelikož s budovou byla prodána i značka, v Teatro Italia koupíte dnes všechno možné, jen lístek do kina ne. 

Ještě jednu výhodu Benátky mají. Dnes je prakticky vyloučeno, aby na laguně vznikla nějaká nová budova. A tak je jejich centrum prosto stavebního ruchu, narazit můžete prakticky jen na nějakou jednotlivou rekonstrukci. 

Jdu přímo proti slunci, takže se zdá, že malá pauza hned na začátku byla vlastně prozíravá. Jenže třicetistupňové horko si tak jako tak žádá další. Kolem půl jedenácté nacházím stinné zákoutí u kostela Santa Fosca.

Mám odtud příjemný a vlastně takový typický benátský výhled. Kromě kostela nese název Santa Fosca i most, kanál a dokonce i hotel, což je ten dům hned vpravo za mostem. 

A samozřejmě se tak jmenuje i restaurace, ve které sedím. Za vodu tu chtějí dvě eura, poskytnou mi však i další drobnou službu. Toalet cestou moc nebylo, a ty, které byly, otvírají až v jedenáct. Nedoporučuje se řešit tento problém někde na ulici. Ono tedy mnohdy není ani jak a kde, pokud nepatříte zrovna mezi jedince, kterým je jedno úplně všechno. Zní to možná sice humorně, ale dobrá rada je vždy nad zlato. Spolu s koupáním v některém z kanálů a krmením holubů je to ta nejdražší činnost, kterou byste mohli v Benátkách provozovat. 

Ke Zlatému domu odtud zbývá už jen asi 400 metrů. Zbývá vykročit po ulici zvané - jak jinak - Salizada Santa Fosca. S tím názvoslovím ulic je to trochu podobně složité jako s náměstími. Opět tu objevíme označení, jež se nevyskytují nikde jinde kromě Benátek. Jedno už jsme si vysvětlili, další se objevilo hned zkraje dnešního vyprávění, a sice fondamenta. Tímto slovem začínají názvy nábřeží benátských kanálů. A salizada značí ulici, jež byla původně dlážděná.

Následuje most s netypicky stupňovitým schodištěm Ponte Pasqualigo, pojmenovaný po významném námořním důstojníkovi, pocházejícím ze vznešeného benátského rodu.

Ta budova, co je z mostu vidět na protějším břehu blízkého Canalu Grande, je Muzeum orientálního umění (Museo d'arte orientale) sídlící v paláci Ca 'Pesaro. Jeho stavba na zakázku bohaté benátské rodiny začala roku 1652 a trvala celých 58 let. Není proto divu, že se architekt Baldassarre Loghena jejího dokončení nedožil. 

Na plánované trase, měřící o něco málo více než dva kilometry, přejdu poslední most Ponte San Felice,...

... jenže Zlatý dům poté minu. Zorientuji se brzy, podle mapy hned na dalším náměstí Campo San Sofia vím, že jsem odbočku přešel.

Vracím se, dívám se tentokrát opravdu pozorně, a důvod té chvilky hledání je jasný: ke Zlatému domu vede ulička opravdu úzká. Nese název Calle Ca' d'Oro, přináší tedy další možnost, jak lze pojmenovat benátské ulice. Výraz calle je vyhrazen právě těm úzkým. 

Jenže když ji projdu, z paláce z první poloviny 15. století nevidím skoro nic. Vracím se tedy na náměstí Campo San Sofia a využiji službu zvanou traghetto (skupina -gh- se v italštině čte jako [g], takže opravdu [trageto]), jež vás za dvě eura převeze přes Canal Grande (cena pro místní je méně než polovina).

Traghetto má sice za primární úkol převážet z jednoho břehu Canalu Grande na druhý, kromě toho jej lze také využít jako gondolu pro chudé. Nevadí-li vám, že pojedete nejspíše hromadně, takže té romantiky bude o něco méně, trošku to s vámi občas zakývá, budete postrádat zmíněné polstrování a další kýčovité serepetičky, poplujete jen pár minut, gondoliéři budou dva a velmi pravděpodobně nezazpívají, můžete aspoň na chvilku zažít cosi z dávných Benátek.

Z druhé strany Canalu Grande tedy konečně fotím palác Ca' d'Oro, perlu benátské gotiky, jež svoje jméno získala podle zlatého zdobení. To ale mizelo, jak palác postupně chátral. V roce 1895 jej koupil Giorgio Franchetti, nechal jej zrenovovat a zřídil v něm galerii.

Věnuji pár kroků protější straně hlavní benátské třídy a ocitám se přímo v rybí tržnici. To bych ostatně poznal i se zavřenýma očima.

Co do výše vstupného patří Galleria Giorgio Franchetti alla Ca' d'Oro v Benátkách k těm levnějším, a tak si říkám, proč ji nenavštívit. Takže se nechám traghettem odvézt zase zpět a dám požadovaných 13 eur za vstup. Kromě jiného jde o jedinečnou příležitost vidět benátský palác zevnitř, nemluvě o vedlejším efektu v podobě příjemně chladného prostředí. 

V Benátkách je poměrně častý jev zvaný acqua alta, tedy vysoká voda. Zvláštní tvar benátské laguny má za určitých podmínek sklon ke kumulaci přílivových vln, a když se k tomu třeba přidají sezónní větry, dosahuje hladina i dost vysoko. Rozeznáte-li na fotce datum 12. listopadu 2019, šlo o druhou nejvyšší hladinu za dobu, kdy se o vysoké vodě vedou záznamy. Má se nicméně za to, že v historii byla hladina i výše, než je současný oficiální rekord. 

Ale jsme tu hlavně kvůli umění. Z pochopitelných důvodů jsou s výjimkou několika málo soch sbírky umístěny v prvním a druhém patře. Franchettiho galerie neoplývá těmi nejzvučnějšími jmény, výjimkou je v tomto směru jeden z nejvýznamnějších raně renesančních malířů Andrea Mantegna. Jeho Svatý Šebestián (San Sebastiano) přesně odpovídá obvyklému popisu Mantegnových děl, a sice že jím zobrazované postavy připomínají kamenné sochy. 

Obrazy a sochy - to jsou dva druhy umění, jež najdete v Ca' d'Oro. Na amatérského nadšence dal Girgio Franchetti dohromady sbírku slušnou. Náklady na obnovu paláce mu ale trochu přerostly přes hlavu, což bylo pravděpodobně pravou příčinou dohody, v níž Franchetti věnoval palác i sbírky Itálii. 

Díla Franchettim shromažďovaná se nevyhýbala ani místní tematice. Dva obrazy benátských slavností od Giovanniho Migliary, romantického malíře 19. století, jsou toho dokladem.

Balkóny Zlatého domu jsou jednak vítaným místem odpočinku, jednak poskytují výhled na město. Ta věžička, vykukující v pozadí, je samozřejmě zvonice na Náměstí svatého Marka, a budova napůl skrytá za nejbližším sloupem je ona rybí tržnice. 

Před jednou hodinou mám program v podstatě vyčerpán. Další plán je vaporettem, které staví přímo u Ca' d'Oro, dojet zpátky na Piazzale Roma. K tomu samozřejmě potřebuji jízdenku, a tady nastává problém - automat na jízdenky nefunguje. Což už přede mnou zjistili další turisté, nějací Japonci se mě ptají, jestli nevím, co mají dělat. Samozřejmě, že nevím. S nadějí, že problém se třeba nějak vyřeší, sedám si do jedné z venkovních kaváren. Jenže i po nějakých dvaceti minutách můj další pokus u automatu dopadne úplně stejně. Jediní, kdo do vaporetta mohou nastoupit, jsou majitelé předplacených jízdenek - a pak ti, kteří tu jednotlivou dokázali někde sehnat.

Nechám se traghettem převézt na druhou stranu a snažím se dojít na nejbližší stanici vaporetta. To, že v Benátkách něco vidíte, ještě neznamená, že k tomu snadno najdete cestu, ale nakonec se ke stanici San Sate dostanu. Jenže tady automat na jízdenky vůbec není. Nakonec je to jedno, protože systém vypadl zřejmě v celých Benátkách. Na čísi radu se vydávám po trafikách, kde údajně jízdenky také prodávají. Další moje činnost spočívá v tom, že chodím od trafiky k trafice a v každé se dozvím, že u nich jízdenku nekoupím, ale v té kousek odtud určitě ano. Po čtyřech nebo pěti trafikách to vzdávám. Snažím se vrátit na nějaké místo, kde už jsem byl, jenže v Benátkách zabloudíte raz dva. Připadá vám to nejdřív nemožné, vždyť jste přece šli pořád rovně, odbočili jste přes tenhle most... nebo to byl tenhle? A tahle ulice, je to vůbec ona, po které jste šli? Po chvíli bloudění vám všechny připadají stejné.

V duchu si nadávám, že jsem se měl prostě vydat zpátky od Zlatého domu pěšky, značnou část cesty bych už měl za sebou. Jenže teď musím především zjistit, kde vlastně jsem. Navigace v telefonu se chvíli motá, ale nakonec mě najde. Jak jsem se ocitl někde za rybí tržnicí, to dodnes nechápu, ale k Ponte Rialto by to odtud mělo být asi 200 metrů. To je přesně ten most, ke kterému jsem už neplánoval jít. V téhle chvíli ovšem na tento výrazný orientační bod sázím.

Naštěstí u mostu funguje prodejna jízdenek. Ze čtyř přepážek jsou otevřené jen dvě, ale narváno tu k mému údivu není. V půl třetí tedy mám konečně jízdenku na vaporetto, ale nenechávám nic náhodě: "Per favore, anche un biglietto del People Mover," zkouším svou neumělou italštinou zjistit, jestli mají jízdenku i na další dopravní prostředek. Mají. Na pohled vypadají obě dost podobně, ale ta hodná paní u kasy si všimne mého asi trochu rozpačitého pohledu, takže mi na tu druhou jízdenku napíše černou fixou PM. Teď už se nemůžu splést. 

Chvíli před odjezdem vyplním rychlým občerstvením. Úplně stejná voda jako u Santa Fosca tu stojí čtyři eura. Vaporetto odjíždí za pár minut, ale to už je láhev prázdná. Tentokrát si sedám uvnitř, benátské památky i Canal Grande vypouštím a nechám se prostě jen dovézt do cíle. 

Koneckonců právě od toho tu veřejná doprava je. Po třetí hodině nastupuji do People Moveru. 

Cesta zpět nakonec trvá o něco déle. Dálnice je trochu plnější, a hlavně v té poslední rekonstruované části to prostě nejede. V Koperu jsem asi v půl sedmé. Pocit, že nachozeno mám dnes už dost, nakonec převáží a k Vodnjaku se mi už prostě nechce. Pro dnešek tedy opět vítězí restaurace Park na promenádě.

Před osmou jsem na pláži, kde je už podstatně méně lidí než přes den. Není potřeba žádná jízdenka a nezdržují mě žádné nefunkční automaty. Tu ztracenou hodinu a půl si musím aspoň částečně nějak vynahradit, a tak zůstanu až do západu slunce.

Večer ještě stíhám trochu utřídit dnešní fotky. Málo platné, Benátky vám mohou stokrát připadat jako hodně zvláštní místo k životu. Pro návštěvníka ale mají svoje jedinečné kouzlo, jemuž podlehnete docela snadno. A tak je otázkou, jestli jsem si splátkou dluhu v podobě Ca' d'Oro nezadělal na další.