Dluhy nejen slovinské (1.)

Při návštěvě kteréhokoliv místa se stává, že některé zajímavé věci nevidíte. Buď o nich nevíte, nebo je minete, někdy se vám je ke konci dne prostě už nechce hledat. Právě o splácení podobných dluhů byl necelý týden ve Slovinsku.

1. kapitola: Konečně Maribor (4. července 2022) 

Po týdnu stráveném s kolegy a přáteli postupně v Budapešti a Büku přepínám opět do módu sólové jízdy. Její start, stejně jako začátek vyprávění, je tedy v Maďarsku, a všechny, kdo se začtou, společně se mnou čeká 1781 kilometrů.

Z Büku odjíždím okolo deváté, a předpoklad je takový, že bych před polednem mohl být v Mariboru, abych jako první splatil svůj dluh vůči tomuto městu. Jenže od Körmendu, asi 20 kilometrů za Szombathely, se spíš stojí než jede.

Před tou dvanáctou jsem teprve na hranici, ještě musím koupit slovinskou známku. Převedeno na vzdálenost ta ztráta tedy dělá nějakých 80 kilometrů. Jinak z té známky se přes různé zvěsti neděste. Koupíte ji na úplně stejných místech jako do loňska tu nalepovací, a žádná lhůta předem nutná není. Prostě přijdete, zaplatíte, nenalepíte a jedete. Samozřejmě je možnost ji předem koupit na internetu, systém v podstatě funguje stejně jako u nás. 

Slovinsko je sice přímořská země, ale nejvíc ze všeho jsou Slovinci Středoevropané, k nimž jen tak náhodou zabíhá moře. K té sounáležitosti třeba i s námi přispívá i společná historie v rakousko-uherské monarchii. A jestliže si tedy v zemi podává ruce kultura středoevropská a středomořská, o Mariboru to platí o to víc. Město, poprvé zmíněné v roce 1204, vždy těžilo ze své polohy: do Grazu je to 60 km, do Ljubljany něco přes sto. Od Rakouska byla celá oblast oddělena v roce 1918, dodnes si však zachovala název Dolní Štýrsko (Donja Štajerska).

Po Ljubljani je Maribor druhé největší slovinské město, ale s počtem obyvatel asi třetinovým. Někdy v 80. letech tu žilo více než 100.000 obyvatel, dnes se Maribor pohybuje těsně pod touto hranicí. A nenastane-li nějaký neočekávaný přesun obyvatelstva z vesnic do měst, hned tak ji znovu nepřekročí.

Město jsem doteď tak trochu míjel. Za to vlastně taky může jeho poloha: daleko od moře, daleko od domova. A když už jsem se tu během jednoho přesunu zastavil, dostalo přednost Pohorje. Možná si vzpomenete, případně i vyhledáte, že z Mariboru mi pak zbyl čas jen na Starou révu. Takže tu dnes vynechám docela jistě.

Povede se mi zaparkovat kokem půl jedné zhruba v místech, kde jsem si představoval. Do centra to mám kousek, ale vydávám se opačným směrem. Kopec Piramida se zdá být skutečnou výzvou. Jen si dejte pozor, pokud k němu vykročíte ze stejných míst jako já, to jest někde z Tomšičovy ulice: Piramidu máte sice před sebou, ale všechny ulice k ní zdánlivě vedoucí jsou slepé, a tedy neprůchodné. Je třeba najít ulici pokračující schodištěm (jmenuje se Janežičeva), po kterém se dostanete do ulice Pod Gradiščem, a pak už jdete podle šipek, částečně i trochu intuitivně, prostě pořád nahoru.

Piramida je s 386 metry nejvyšší ze tří kopců na severním okraji Mariboru. Prostřední se jmenuje Mestni vrh (tedy něco jako Městský kopec, 348 m), a ten z mého pohledu úplně nejvzdálenější je Kalvarija (374 m). Všechny tři vrcholy leží v přímce, přičemž ty krajní od sebe dělí asi kilometr.

Pokud čekám, že lesík nebo hájek nebo co to tam mají, v horku přesahujícím 30 stupňů poskytne stín či chlad, jsem se svými úvahami zcela vedle. Nakonec tedy vystoupám jen na vyhlídku, vrchol se v tom vedru a dusnu zdá být až příliš vysoko.

I tak činí výškový rozdíl rovných 59 metrů. A pořád mohu tvrdit, že mě z cesty vyhnal déšť. Ten ale ve skutečnosti trval jen asi deset minut, a stopy nezanechal v podstatě žádné. Výhled na město a na Pohorje tedy není rušen vůbec ničím.

Po úbočí se dostávám do Městského parku (to je tedy druhá cesta, kterou se od města lze dostat k vrcholu Piramidy).

Základ parku pochází už ze středověku, zelená plocha se v těchto místech nacházela vlastně vždycky. Oficiální založení parku se datuje do roku 1871, kdy mariborská městská rada koupila od jednoho místního hraběte pozemky, na kterých nechala uměle vysadit první stromy.

V současnosti má park rozlohu 54 hektarů a je centrem nejen odpočinkovým, ale též kulturním. 

Cestu ven není třeba hledat, východ z něj přijde tak nějak sám. Najednou jsou vidět první domy, s parkem přímo sousedící.

Je to roh Maistrovy ulice, té, ve které jsem zaparkoval. Z ní vychází i náměstí, pojmenované po témže muži (Trg generala Maistra). Rudolf Maister nepochybně požívá dodnes v Mariboru velké úcty. Byl to totiž on, kdo se na konci první světové války coby velitel domobrany výrazně zasloužil o připojení Dolního Štýrska k Jugoslávii, potažmo ke Slovinsku. 

Z náměstí Maisterova se dá projít na Hradní náměstí (Grajski trg). Mladší ze dvou mariborských hradů pochází z 15. století, mimochodem ten druhý, asi o tři století starší, stával na Piramidě. 

Před hradem na náměstí je Sloup sv. Floriána. Ten má chránit město před požáry, jichž bylo v minulosti hned několik. Vztyčen byl v 17. století, přesto nezabránil dalším dvěma poměrně rozsáhlým na začátku a na konci 18. století.

Určitě je čas na krátkou pauzu. Na Hradním náměstí je podobných příležitostí hned několik. Ta zmrzlinová záležitost mě zaplácne tak, že na hlad nemám ani pomyšlení. Když nic jiného, bylo to levné a rychlé. 

Půjdeme dále. Hned za rohem je Náměstí svobody (Trg svobode), sousedící s hradem takříkajíc z druhé strany. Velmi nápadný je zdejší Památník osvobození (Spomenik osvoboditve) z roku 1975. Tvarem má připomínat vojenskou helmu, ale mariborští mu prý neřeknou jinak než Kojak - samozřejmě podle toho plešatého detektiva z televizního seriálu.

Na jedné straně plná obchodů, stánků a kaváren je Partizánská ulice (Partizanska cesta). 

Po její druhé straně je Bazilika Matky milosrdné (Bazilika Matere usmiljenja) s františkánským klášterem.

Nápadná stavba v novorománském slohu byla postavena v letech 1892-1900. Nahradila bývalý poutní kostel, který svou kapacitou již nevyhovoval. Kostel patří k nejdelším v celém Slovinsku, jeho strana podél Partyzánské ulice měří 57 a půl metru. Ještě o půl metru vyšší jsou jeho dvě zvonice. Klasicky trojlodní kostel byl coby sídlo farnosti (župnijska cerkev) na baziliku povýšen v 1906.

Ne za tak výraznou, přesto za významnější lze považovat Katedrálu sv. Jana Křtitele (Stolnica Sv. Janeza Krstnika), sídlo místní arcidiecéze, nacházející se na Slomškově náměstí (Slomškov trg). To je skutečným centrem města, a to jak ve smyslu kulturním a společenském, tak prý i geometrickém. Současný vzhled náměstí je z velké části dílem architekta Jože Plečnika. S ním se prostě tady ve Slovinsku (a samozřejmě nejen tady) občas potkáte, ani se nemusíte moc snažit.

Na náměstí najdete sídlo Slovinské pošty (Pošta Slovenije),...

... hlavní budovu Mariborské Univerzity (Univerza v Mariboru)...

... i Slovinské národní divadlo (Slovensko narodno gledališče).

A právě Divadelní ulicí (Gledališka ulica) z centra Mariboru odcházím a mířím k autu. Jsou skoro tři hodiny, je čas pokračovat v cestě. Do Koperu mi zbývá 235 kilometrů, na samém startu stíhám ještě poslední významnou mariborskou budovu, a sice nádraží (železniška postaja). Je to v rychlosti a při stání na červené, takže bez možnosti najít lepší úhel pohledu. Lokomotivu před nádražím mají fakt asi málokde. Snad ji na fotce najdete.

Začátek cesty je takovým malým výletem do historie. Před rokem 2009, kdy byla dokončena dálnice kolem Mariboru, bylo při cestách k moři nutné projet městem. Dnes si tedy po dlouhých letech zase kousek téhle trasy projedu.

To, co na další cestě očekávám, se i splní - provoz před Ljubljanou houstne, až se na jejím západním okraji zastaví docela. Nic nového, chce to jen trpělivost.

V cíli jsem nakonec v půl sedmé. Třicet stupňů a trochu dusno v Mariboru se v Koperu změnilo na pětatřicet a jasně modrou oblohu. Zkrátka takové to průzračné a čisté vedro. 

Ubytování zkracuji na nejnutnější úkony, to jest uvítat se s paní domácí a vynosit věci do svého pokoje v patře. Připravený je dobře, předem puštěná klimatizace běží naplno, takže v pokoji je docela příjemně. 

Koperská pláž doznala změny jen nepatrné, zmizely už trochu opotřebované převlékací kabinky a nahradily je nové. Přibyly i skříňky pro ty, kdo se bojí věci jen tak odložit, ale kde a za kolik pořídit klíč nezjišťuji. 

Voda je příjemným osvěžením po horkém dni, pár vln sice po hladině běží, ale ty v pohodě snesu. Setrvám tu asi hodinu, slunce už je docela nízko, ale máme skoro ty nejdelší dny v roce, takže mu bude ještě chvíli trvat, než se skulí pod obzor. 

Koper mě už asi moc nepřekvapí, ale stejně se sem vždycky těším. Pohled na Prétorský palác mě těžko někdy omrzí.

Do města se vrátila házená, ale trochu nenápadnějším způsobem. Vlastně když nechcete, ani o ní nevíte. Je tu jen jedno hřiště na pobřeží, druhé je tentokrát v Izole. Takže zbývá prostor i na kulturu. Mladí jazzují docela pěkně, zprostředkovat vám je můžu jen fotkou. 

Povede se vlastně všechno až na poslední bod programu. Když se totiž konečně dovleču k restauraci Pri Vodnjaku, je zavřeno. Takže jdu zpět na promenádu, kde se vždycky něco najde. Pro dnešek je to restaurace zvaná jednoduše Park.

Svinjski kotlet vypadá trochu jako výzva, dnes tedy už druhá, ale obstojím v té zkoušce. Bohužel však nenajdou cviček. Nějak se dohodneme na náhradě v podobě jednoho z červených vín, jehož původ či název v podstatě okamžitě zase pouštím z hlavy.