Všude dobře, v Büku nejlíp (2.)

Sto deset dní to trvalo, než jsem se opět vydal do Büku. Cesta to byla trochu neplánovaná, ale to se tak někdy stává. Kdo máte chuť se rozhlédnout po dalším kousku nejen západního Maďarska, jste vítáni.

2. kapitola: Složitá cesta k trojmezí. Rameno Dunaje a Gabčíkovo (23. května 2022)

Ve čtyři ráno mě budí neuvěřitelný hlad. Padne mu za oběť jediná čokoláda, kterou mám s sebou. Pak jdu zase klidně spát a vydržím do půl osmé.

No, každý den nějak začíná. Po probuzení, tedy po tom definitivním, hlad nemám naopak vůbec, předchozí přísun energie mi patrně nějakou dobu vystačí. A tak si s sebou beru jen něco k pití a brzy vyrážím na cestu. Je trochu zataženo a chladněji než včera, ale během mé jízdy po dálnici teplota opatrně stoupá ke dvacítce.

K maďarsko-slovensko-rakouskému trojmezí to mám něco mezi 120 a 130 kilometry. Oklikou přes Rajku se něco málo po desáté hodině dostávám na Slovensko. Bratislava začíná hned za hranicí; to člověk tak nějak tuší ze školy, kde nám říkali, že město sousedí se dvěma státy. Tak tady je teď důkaz aspoň částečný.

Přesto se pocit, že bych byl ve slovenském hlavním městě, nedostavuje. Periferie města a koneckonců i státu je tu víc než znát. Zaparkuji v místech, kde dříve patrně stála celnice, a vydávám se pěšky po hranici.

Předem je jasné, že musím postupně přejít starou silnici, železniční trať a nakonec dálnici. Poté, co se od auta vrátím k místu, kde hranice protíná silnici, čeká mě téměř přímý pochod podél hranice až k trojmezí. Jedním směrem by to mělo dělat asi dva a půl kilometru. Rozcestník praví, že bych tam měl být za 35 minut. To by zhruba odpovídalo. Než se dostanu k první ze jmenovaných komunikací, jež mi kříží cestu, nabídnu aspoň pár řekněme žánrových obrázků, které se určitě obejdou bez popisu.

Ono se může zdát, že se jde po rovině, a tedy že terén není nijak náročný. Jenže na maďarské straně hranice se jde v podstatě po poli, a to se vždycky tak trochu boříte. Druhou možností je snažit se co nejvíc kopírovat hraniční čáru. Na ní je vysekaný pruh, takže orientace je celkem snadná. Třetí možností je chůze na slovenské straně hranice, kde je pro změnu vysoká tráva. Střídám první dvě možnosti a brzo mám boty plné hlíny a drobných kousků trávy.

Po kilometru a něco přicházím ke staré silnici. Vysypu z bot vše nadbytečné a mohu pokračovat. Říct o prostoru někdejší celnice Rajka-Rusovce, že je neutěšený, není nic jiného než hodně velký eufemismus.

Vypadá to tu jak po boji. Nepoužívaný pruh silnice se pomalu ztrácí pod trávou, veškeré budovy jsou zcela zdevastované. Závora, přes niž leží padlý sloup osvětlení, tuhle podivnou atmosféru jen dotváří.

Železnice překračuje hranici těsně vedle silnice, takže obojí přecházím bezprostředně po sobě. Další úsek trasy mého pochodu vypadá už zase o něco civilizovaněji.

Za tratí mě víceméně sám terén nasměruje na cestu, která vede slovenským územím, do té doby nebývale daleko od hranice. To jest asi 20 metrů.

Před sebou už vidím dálniční násep, takže o chvíli později hledám vhodné místo, jak se na něj vyškrábat. Přes dálnici vede most. Cesta k němu je sice přehrazena plotem, ale v něm je naštěstí díra, kterou se dá snadno prolézt.

Díra i most jsou pro změnu zase v Maďarsku, tentokrát opět těsně vedle čáry oddělující oba státy. Využívám tedy možnosti a nabízím pohled na obě strany.

Třetí komunikace, jež měla znamenat jedinou skutečnou překážku na trase, je tedy zdolána. Jak ale záhy zjistím, vyhráno vůbec nemám. Za dálnicí se totiž na obě strany táhne plot. Zkouším to nejprve na maďarskou stranu, ale plot se po chvíli stáčí právě k té dálnici. Dál to nejde. Vracím se ten kousek k hranici a zkouším to na druhou stranu. Plot se táhne, kam až oko dohlédne. To si potvrdím i pohledem z mostu. A díra tentokrát žádná, prostě dokonalá železná opona. Je to špatné, ale musím se vrátit. Vše je k naštvání o to víc, že trojmezí je odtud asi kilometr a čtvrt, a vzhledem k rovinatému terénu na něj samozřejmě dohlédnu. Celá ta štrapáce si vyžádala víc než hodinu, ale u auta jsem rozhodnut cíle přece jen dosáhnout. Podle mapy by to mělo jít z rakouské strany docela snadno.

Musím tedy přejet zpátky do Maďarska, samozřejmě přes tu příšernou bývalou celnici. Zbylé jízdní pruhy jsou těm nepoužívaným dost podobné, jen ta tráva silnicí (přesněji řečeno tím, co z ní zbylo) neprorůstá. Zatím. Tu třicítku doporučuji dodržet. Jednak kvůli dírám, ale také kvůli docela nepochopitelné šikaně, jíž tenhle podivný průjezd končí.

Na určeném místě na pomezí tentokrát maďarsko-rakouském jsem za chvíli, však ten oblouček z hranice na hranici neměří ani 4 kilometry. Vše potřebné je tu perfektně vyznačeno, ovšem přichází další komplikace - je prakticky nemožné tu zaparkovat, jediné myslitelné místo je obsazené. Než se stačím rozmyslet, co dál, ujedu asi kilometr ke kontrolnímu stanovišti rakouské pohraniční policie. Těsně před ním odbočuje polní cesta, zajedu tedy na ni a zkouším se policistů zeptat na parkoviště. O žádném ale nevědí, snad jedině v Deutsch Jahrndorfu, jenže ten je odtud nějaké tři kilometry. Když ale zjistí, že chci jít jen na trojmezí, nabídnou mi, ať auto nechám na té cestě. Sice je tu zákaz stání, ale pokyn od policie je mi svatý. Focením si nechci policisty rozzlobit, na obdobném místě jsem byl už kdysi vykázán, ale dokumentace je třeba. Tak tedy aspoň z auta.

Po silnici ujdu zpátky ten kilometr,...

... od silnice na trojmezí je to sotva pět set metrů. A zákon schválnosti samozřejmě zafunguje i teď. To jedno místo k zaparkování je totiž mezitím volné. 

K trojmezí se jde po bývalé signálce, tedy po cestě sloužící za časů železné opony pohraničníkům k rychlému přístupu k signální stěně, jež byla poslední překážkou bránící projít do svobodného světa.

Mnohde signálky mizí, pohlcovány zvolna přírodou, ale protože ta zdejší slouží coby turistická stezka, podobný osud jí zřejmě nehrozí. Hranice mezi oběma zeměmi je tu velmi dobře zřetelná: pole vlevo je rakouské, úzký pruh trávy a cesta jsou už maďarské.

Konečně jsem tedy na místě. Je skoro přesně poledne. Nakonec bych v součtu ušel zhruba tolik, kolik se dalo plánovat z bratislavské strany. Jen to marné hledání průchodu a přesun autem znamenaly cosi navíc co do vzdálenosti i času. 

Trojmezí a jeho bezprostřední okolí je pojato jako Park soch (německy Skulpturenpark, maďarsky Szoborpark), autory jsou sochaři nejen ze tří sousedících států. Najdeme tu díla pocházející třeba i z Japonska. Všechna nějak vycházejí z čísla tři.

Jsou tady i informační cedule. V maďarštině si mohu přečíst zmínku o někdejší železné oponě a aspoň základ o Parku soch, v němčině jsou dokonce všechna díla podrobně popsaná. O to více překvapí, že ve slovenském rohu není vůbec nic.

Jak se dá na jakémkoliv trojmezí čekat, přecházím volně a dle momentální libosti z jedné země do druhé, v mezičase se pomocí samospouště snažím vytvořit alespoň nějaký důkaz o tom, že jsem tu byl. Ne všechno se zdaří podle představ, ale na to už jsem dnes zvyklý. 

Pohledem kontroluji cestu podél slovensko-maďarské hranice. Žádní turisté na ní nejsou, což mě ujistí o tom, že jsem žádnou díru v plotu opravdu nepřehlédl.

Fotek tu udělám poměrně dost, takže mám z čeho vybírat. Ještě nabídnu pohled na trojmezní bod z hranice rakousko-slovenské - už jen proto, abych tuto čáru neopomněl. Pak už odcházím. Jsem tu přes půl hodiny, a kupodivu to začíná i trochu připalovat. 

Tak popojedem zase do Maďarska. Byla by totiž škoda aspoň nenahlédnout do unikátní vnitrozemské delty, kterou v těchto končinách vytváří Dunaj. Hlavním jižním ramenem je Mošoňský Dunaj (Mosoni Duna), ale drobných říčních odboček a následně soutoků je tu nepočítaně.

Cesta podél ramene je příjemná, většinou v lese. Vodu tedy odtud moc nevidím, ale to zase tak moc nevadí. Je tu klid, a řeka koneckonců neuteče. Nakonec místo pro pár pěkných fotek najdu.

Protější břeh je okrajem Malého žitného ostrova, v maďarštině zvaného Szigetköz. Jeho nepatrný kousek patří Slovensku, jinak jde o největší maďarský ostrov o rozloze asi 375 km2.

Vracím se znovu na Slovensko. Kromě přírodních výtvorů je tu i jeden lidský, a co do rozměrů impozantní. Jinak dlouho diskutovaný, mnohými kdysi i zatracovaný. Vodní dílo Gabčíkovo.

Jeho prvním stupněm je přehrada Čunovo. Přes její hráz vede silnice neobyčejně úzká, jet se tu smí opět jen třicítkou, ale je to jediný přístup do několika obcí na umělém ostrově, vzniklém mezi hlavním tokem Dunaje a dlouhou umělou nádrží Hrušov.

Její hladina výrazně převyšuje okolní terén. Na fotce je to jasně vidět: vlevo je hráz, která ohraničuje umělé koryto Dunaje, který by se jinak v rovinaté krajině rozlil do neuvěřitelné plochy, kdesi vpravo pod silnicí můžeme tušit původní tok Dunaje, jenž tady zároveň tvoří i státní hranici. A jak víme, poslední stupeň vodního díla u Nagymarose zůstal jen na papíře.

Měl jsem původně v úmyslu dojet až do obce Gabčíkovo. Ale ten pohled ze silnice je celkem jednotvárný, a tak to po necelé půlhodině vzdávám a v půl třetí končím v obci Vojka nad Dunajom. Od rána už mi přece jen trochu vyhládlo, navíc jsem dopil vše, co jsem měl s sebou, takže pozdní oběd přijde vhod.

Vybírám kuřecí plátky se žampióny, k tomu americké brambory. Jídlo za 6,40 a příloha za euro a půl.

Něco přidám za kofolu a za kávu. Okolo ní proběhne zajímavý rozhovor, kdy v pár větách dojde na tři jazyky. Ptám se, jakou kávu mi mohou nabídnout.
"Máme preso alebo zalievané."
"Zalievané - to je turek?"
"Igen. Teda prepáčte, áno."
"Értem," ujišťuji s úsměvem obsluhující paní, že rozumím. A ano, ta moje otázka, zvlášť s opakovaným slovenským slovem nevypadá moc česky, slovensky by se navíc řekla úplně stejně. Ale ujišťuji čtenáře, že jsem ji myslel česky. 

Kávu už popíjím u první třetiny hokejového zápasu USA-ČR na mistrovství světa. Že se nestíhám vrátit do Büku před začátkem, to je mi jasné už celkem dlouho. Beru tedy opět zavděk telefonem a poprvé se mi stane, že mistrovství světa v ledním hokeji sleduji celkem ve třech státech. Na Slovensku se tak dočkám jediného gólu zápasu a Slovensko zase mojí ne snad příliš hlasité, ale přece jen radosti. O přestávce zahajuji cestu zpět, ale Bük je odtud příliš daleko. Druhou třetinu víceméně poslouchám na dálnici, na třetí si zastavím. Jsou to trochu nervy, na konci už trochu víc, ale nakonec to dopadne.

Protože nikdy nevíte, co se kdy může změnit, v Büku opět dotankuji. Do nádrže se vejde prakticky totéž, co včera. A změny opravdu přišly, i když ty dnešní mohu těžko označit za nějak významné: pumpa v Büku snad jako jediná v okolí zvedla cenu až na maximálních rovných 480 forintů. Denní limit je ode dneška 50 litrů. To drobné podražení si bohatě vezmu zpátky: natankuji za 8002 forintů a platím hotově (připomínám, že nejmenší platidlo je 5 forintů). Sen českého (a vlastně jakéhokoliv zahraničního) řidiče tedy stále trvá. 

V apartmánu nejprve mířím pod rychlou sprchu, až pak mezi lidi. U Fehérló si dám jen hříbkovou polévku se smetanou - s chlebem je výborná a po tom pozdním obědě bohatě stačí.

Anett se mě mezi řečí ptá, kde jsem dnes byl, pak zjišťuje, kde jsem ještě nebyl. Výsledkem našeho rozhovoru je pár tipů, které mi napíše na papírek. Moc děkuji, budou se určitě hodit. Pak se vracím domů na večerní hokej, neboť János svůj slib splnil a televize funguje.