Deník pozdního léta (15.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

3. díl: Maďarsko

2. kapitola: Pannonhalma (6. září 2021)

Po včerejší zkušenosti dnes snídani náhodě neponechávám. Patřičně posílen vyrážím záhy na jedno z důležitých míst maďarské historie i kultury. Dovolte mi nejprve malý výklad.

Maďaři přišli do Pannonské nížiny v roce 896, to je všeobecně známým faktem. Benediktinský klášter v Pannonhalmě byl založen v roce 996, tedy rok předtím, než se vládcem Maďarska stal Štěpán I., horlivý zastánce křesťanství. Ta horlivost byla možná ryze praktická, neboť o všem podstatném tehdy v Evropě rozhodoval Svatý stolec. Mladý maďarský stát tedy mohl získat to, co bychom dnes nazvali mezinárodním uznáním, jen skrze křesťanství. Štěpán byl nakonec v tomto snažení úspěšný, podařilo se mu od papeže pro rod Arpádovců získat dědičný královský titul. Jen datum jeho korunovace dnes nevíme přesně - stalo se tak buď 24. prosince 999, nebo 1. ledna 1000.

Když mluvíme o založení pannonhalmského kláštera a posléze arciopatství, je třeba zmínit ještě jednu důležitou věc. Název obce Pannonhalma a vše od toho odvozené jsou novodobé záležitosti, vzniklé někdy na začátku 19. století. Původně toto místo neslo název Szent Márton (Svatý Martin), později se obec až do roku 1965 jmenovala Győrszentmárton. Zčásti podle blízkého města Győru a zčásti podle sv. Martina z Tours, patrona maďarské země, který se tu podle pověsti narodil. Pověst se ale v tomto bodě mýlí. Už se má za prokázané, že sv. Martin se narodil o kousek vedle v Savarii, na jejímž místě stojí dnešní město Szombathely. No, o kousek... vzdušnou čarou se pověst sekla asi o 100 kilometrů.

To je směrem k Balatonu! Takovými slovy reagoval na fotku jeden známý. Samozřejmě má pravdu. Kdo jede k největšímu maďarskému jezeru směrem od Győru, nemůže Pannonhalmské arciopatství a benediktinský klášter přehlédnout. Rozsáhlý komplex budov, jehož celková délka je kolem 200 metrů, stojí na kopci 278 metrů vysokém, což je asi 100 metrů nad okolním terénem. Chcete-li arciopatství navštívit, musíte kopec nejprve objet. Silnice vede kolem hlavního vchodu, parkoviště je pár set metrů odtud.

Arciopatství se rozrůstalo postupně, přibývaly budovy v různých dobách a různých slozích. Ačkoliv jde do značné míry o komplex stavebně i funkčně provázaný, jeho jednotlivé části jsou dobře rozeznatelné. Nejmladší ze všech budov je knihovna s 360.000 svazky, jež byla postavena v první polovině 19. století.

Raně gotická bazilika pochází ze 13. století. Za turecké okupace byla zcela zničena, její renovace začala po roce 1720 a trvala kolem sto padesáti let. Zachován byl při ní původní vzhled 55 metrů vysoké zvonice, známý již z druhé poloviny 15. století.

V sousedství baziliky stojí benediktinský klášter. Stejně jako baziliku jej máte z větší části skryt za zdí, stojíte-li v těsné blízkosti arciopatství. Naštěstí jde o nejnápadnější budovy dobře viditelné z dálky, takže o pohled na ně není návštěvník ochuzen. V klášteře, založeném za vlády Matyáše I. (toho, kterému u nás říkáme Korvín) a v roce 1541 povýšeném na arciopatství, žije dnes asi 50 příslušníků benediktinského řádu. Zeď vznikla v 16. století jako opevnění před očekávaným tureckým vpádem, jak už ale víme, tato obrana neměla (a čistě z vojenského hlediska snad ani nemohla mít) šanci klášter ubránit.

Církevní chlapecké gymnázium s internátem je nejstarší maďarskou školou. Budova je pochopitelně relativně nová, dnešní podobu získala po renovaci ve 30. letech 20. století, ale coby instituce funguje škola již od samotného založení kláštera, tedy od roku 996. Na konci 16. století bylo vzdělávání přerušeno Turky, a i když okupace trvala kolem sta let, škola byla obnovena až po dalších dvou stoletích. Činnost gymnázia naopak nepřerušila komunistická éra, gymnázium bylo jedním z osmi katolických, která v Maďarsku mohla fungovat. Budova má tvar písmene F, z mého momentálního pohledu obráceného, a nenápadně je rozdělena na dvě funkční části - v dolních patrech probíhá vzdělávání, v horních je internát. 

Vzdělávání se za těch více než deset století proměnilo. Co do obsahu zcela samozřejmě, o tom netřeba diskutovat, ale změnila se i jeho forma. Církevní charakter výuky samozřejmě zůstal zachován, ale studenti dnes žijí i světským životem. Nenápadným dokladem toho je třeba hřiště vedle budovy gymnázia. Velkou proměnou bylo ve 20. století rozšíření vzdělávacího programu o hudební školu střední a posléze i vyšší. Část internátu se tedy od té doby nazývá kolegiem, tedy prostě a jednoduše kolejí.

I když to už dnešní stav nevystihuje, budova je stále nazývána tradičně gymnáziem. Její nejdelší strana je dlouhá přes 80 metrů a v podstatě celý areál arciopatství z jihu uzavírá.

Něco, co by tu stálo od toho roku 996, byste hledali zbytečně. První budova kláštera byla v roce 1137 zničena. Vše, co vidíte, je tedy data mladšího. Během obnovy po turecké okupaci získalo v 17. a 18. století arciopatství nové fasády a s nimi barokní ráz. Poslední významná renovace proběhla v roce 1995, aby arciopatství mohlo svých tisíc let přivítat se vší parádou. 

Patnáctý den mě potká trochu té cestovatelské smůly: arciopatství je návštěvníkům otevřeno jen od pátku do neděle. Od úterý do neděle se v hodiny bohoslužeb dostanete alespoň do menší části objektu. Jenže dnes je zrovna pondělí. Tím, že jsem budovy obešel zvenku, jsem v podstatě veškeré možnosti vyčerpal. Učiním sice pár bláhových pokusů tu a tam vzít za kliku, ale arciopatství včetně přilehlého gymnázia budí dojem nedobytné pevnosti. Na dojmu nepřidá ani jakýsi mladík v kanceláři u vstupu, jehož hlavním úkolem je zřejmě odhánět návštěvníky.

Fotku vstupního nádvoří si sice pořídit mohu, ale kromě vchodu do budovy gymnázia nic zvláštního neuvidím. Snad jen pro lepší prostorovou představivost dodám, že přímo před sebou mám tu "prostřední čárku" z onoho F. 

V širším smyslu patří k arciopatství i arboretum, nacházející se přes silnici. Záležitost je to jistě svým způsobem zajímavá. Ale když je někde zavřeno, tak tedy důsledně. Pro mě poklesne zajímavost místa limitně k nule ve chvíli, kdy zjistím, že v pondělí je zavřená i tamní kavárna. 

Podstatně hovornější než mladík u vstupu do opatství je jeho o něco starší kolega v turistickém infocentru u parkoviště. Vlastně se od něj dozvím, o co jsem přišel. O víkendu bych se dostal na nádvoří kláštera a pak dovnitř do baziliky a do budovy knihovny s archivem. Řeč tím přijde na zakládající listinu tihanyského opatství z roku 1055, která je zde uložena, a která je nejstarší písemnou památkou, obsahující v jinak latinském textu několik desítek maďarských slov. Část z nich je považována za nejstarší maďarskou větu. Chlapíka vysloveně potěší, když mu tohle všechno odvyprávím, včetně citace oné věty. Zajímá mě také, jestli tu listinu může běžný návštěvník vidět. Dostane se mi nečekané upřímnosti: turistům se ukazuje kopie listiny, ale neříká se jim to. Originál je uložen v trezoru a vyndavá se z něj jen výjimečně. Běžný smrtelník má tak pramalou šanci, že by nejstarší maďarskou písemnou památku kdy spatřil. 

Mohu dokonce nahlédnout do ne moc tlusté, ale zajímavě dělané knížky, kde je listina hezky popisována, maďarská slova zvlášť zvýrazněna, a tak říkám, že bych si ji koupil. Bohužel, knížka je osobním vlastnictvím toho člověka, který nevypadá, že by ji chtěl prodat. Chápu. Dostane se mi ještě několika informací o historii arciopatství, vše pomalu, jednoduše, tím pádem srozumitelně. Díky tomuto malému školení se dnešní výprava nakonec nejeví být tak neúspěšnou jako na samém začátku. A mezi námi, pořád jsem na tom lépe ve srovnání s původním plánem, který mi stanovoval být touto dobou už v práci. 

Pannonhalma, teď tedy myslím to třítisícové město pod arciopatstvím, nenabízí nic, čeho by se dalo najíst. Zvládnu aspoň obvyklou nápojovou pauzu. Horko je čím dál tím větší, a tak přejíždím do lázní v Sárváru. Na levnější odpolední vstupenku dnes nečekám, ostatně kolem půl třetí je na oběd už nejvyšší čas. 

Lidí je tu na první pohled méně než včera v Büku, a navíc tu mají stále v provozu plavecký bazén. V odpoledni, které vystoupá na skoro pravidelných 28 stupňů, je to skutečnost rozhodně velmi vítaná. 

Sárvárské lázně vlastně fungují téměř bez omezení, výjimku tvoří jeden vypuštěný bazén. Důvod se nedozvím, ale je to jedno. Když si nechcete zrovna zahrát šachy v jedné z nejteplejších vod, co v Sárváru mají, coby návštěvník tím v podstatě nijak netrpíte. 

Zdejší pozdní oběd byl tak pozdní, že večer v Büku si dám už jen polévku. Přicházím sice později než včera, ale právě včerejškem poučen přicházím dnes vybaven na chladný večer. U vína tak vydržím až do zavíračky v devět hodin.