Deník pozdního léta (12.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

2. díl: Slovinsko

5. kapitola: Velenje (3. září 2021)

Slovinština je jazyk velmi zvláštní. Patří samozřejmě mezi slovanské, a jakožto takový by nám měl být aspoň trochu srozumitelný. Neříkám, že není, dokáže ale překvapit mnoha slovy naprosto nepochopitelnými. Zároveň oplývá i mnoha takovými, jež nám sice cosi českého připomínají, ale znamenají něco naprosto jiného. A pro pochopení jiných musíme trochu pátrat v dalších jazycích. Jednoduchým příkladem může být prosté vyjádření souhlasu - "ano" se slovinsky řekne "da". 

Každý den začíná ránem a k ránu patří snídaně. Nabídnou-li vám v hotelu "zajtrk", vězte, že je řeč právě o ní. Můžete pak jen doufat, že bude stejně povedená jako tahle v Mrazu. 

Velenje, počtem obyvatel asi tak nastejno s Koperem, je svým způsobem zajímavé město. Jeho dnešní podoba se zrodila v 50. letech - v té době se tu naplno rozběhla těžba uhlí, neboť mladý a rychle se rozvíjející stát, jak aspoň viděl Jugoslávii Tito a jeho souvěrci, potřeboval spoustu energie. Ve Velenje měla těžba uhlí tradici už od roku 1875, bylo tedy rozhodnuto vybudovat vše potřebné na jednom místě tak, aby město bylo především praktické pro život zdejších horníků a jejich rodin. Duch dávné éry tu na vás dýchne ze všech stran. Ne že by jinde neměli paneláky, ale tady tvoří drtivou většinu města.

Jakmile do něj vstoupíte, cítíte jakousi těžko definovatelnou atmosféru, která vám prostě říká, že jste v místě svým způsobem zvláštním. Ve své době to byl možná zajímavý projekt, kdy se z městečka, jemuž chybělo něco málo do tisícovky obyvatel, stalo na slovinské poměry velkoměsto, koncipované pro třicet tisíc lidí. Za vydatné pomoci svých příštích obyvatel bylo Velenje v dnešní podobě dostavěno v roce 1959. Doživotní jugoslávský prezident Tito považoval Velenje za výkladní skříň své politiky, město zase pokládalo za svého samotného Tita. Po jeho smrti byl dokonce název města rozšířen na Titovo Velenje. Což vydrželo rovných deset let, po vzniku samostatného Slovinska se město vrátilo k původnímu názvu.

Ve městě nejdřív trochu zdržují semafory,...

... ve finále pak dokonce dojedu i popeláře, ale k cíli nakonec zdárně dorazím.

Výjimku z panelákové zástavby tvoří Staro Velenje, dnes vpravdě miniaturní městská čtvrť, kde najdeme jedinou opravdu významnou architektonickou památku, a sice hrad tyčící se na kopci asi 50 metrů nad samotným městem. Autem se dostanete prakticky až k němu, stačí najít ulici s naprosto popisným názvem Pot na grad (Cesta na hrad). Trochu překvapivě není hrad na nejvyšším místě nad městem, zpočátku ho mám dokonce skrytý za parkem, ale díky té vyvýšenině se hrad fotí opravdu dobře.

První písemná zmínka o něm pochází z roku 1270. Je to jeden z nejzachovalejších slovinských hradů, původní jeho styl byl gotický, v 16. století prodělal renesanční přestavbu.

Oč je zachovalejší samotný hrad, o to méně se dochovalo z jeho mobiliáře. Krátce se dá říct, že prakticky nic. Prostory hradu proto využívá Velenjské muzeum. Expozice jsou opravdu různorodé: od starého obchodu (kde vám mimochodem prodají vstupenku)...

... a hospody...

... přes moderní umění sochařské...

... i malířské...

... až po oslavu budovatelů města. Nutno přiznat, že podlahová mapa Velenje a okolí s vyznačením uhelné pánve, zrušených vsí a vznikajících jezer nějakou informační hodnotu má, byť bych si ji dovedl představit jinde.

Heslo "Práci čest a moc!" (Delu čast in oblast!) se ovšem na středověkém hradě opravdu vyjímá stejně jako promítaný film, ve kterém běží záběry z nadšeného budování nového Velenje.

Zajímavá, a to i z našeho českého pohledu, je africká výstava cestovatele Františka Foita. Původní profesí sochař odjel do Afriky poprvé v roce 1931, podruhé na konci roku 1947.

Bohaté etnografické sbírky doplňoval cestovní deník a několik tisíc fotografií. Během Foitovy druhé cesty došlo v Československu k únorovému převratu, po němž jeho rodina doma přišla o veškerý majetek. Foit i s manželkou zůstal v Keni, kde se věnoval svému původnímu povolání sochaře. Vychoval taktéž několik tamních umělců. 

Ze sbírky, kterou Foitovi poslali domů přes velvyslanectví v Nairobi, se prý půlka ztratila. Sami do Československa nemohli, a tak po dvaceti letech v Africe požádali o možnost pobytu Jugoslávii. Výměnou za to nabídli zbytek svojí africké sbírky. Usadili se v Celje, František Foit ovšem záhy zemřel při dopravní nehodě, která se stala právě ve chvíli, kdy pomáhal jednu část sbírky převážet. Ačkoliv žil v Celje velmi krátce, považují ho Slovinci stále tak trochu za svého. 

Velenjské muzeum tak dnes opatruje mimo jiné pět stovek Foitových fotografických diapozitivních desek, bohatou expozici a také jeho drátofon - přístroj, který prováděl magnetický záznam zvuku na ocelový drát. Pomocí tohoto zařízení nahrával Foit při své druhé cestě původní hudbu afrických kmenů. Pouštějí tu jím pořízené nahrávky, a musím říct, že znějí překvapivě věrně.

Z hradu odcházím krátce po poledni. Nové centrum města Velenje, budované od 50. do 80. let, je ani ne kilometr od něj. Tvoří jej Titovo náměstí s maršálovou sochou vysokou šest a čtvrt metru, počítáno samosebou bez podstavce.

Stála tu už za Titova života a je to jeho vůbec největší socha. Jinak tu najdete vše, co se na takové centrum sluší: kulturní dům,...

... galerii moderního umění...

... i radnici. O té se dá s nadsázkou říct, že architektonicky ctí stylovou čistotu města.

Při budování města nezapomněli na historii v té době docela nedávnou, a tak na protilehlé straně k Titově soše stojí památník obětem fašismu a okupace, nazvaný Tiché pušky (Onemele puške).

Na náměstí je vlastně ještě jedna socha. Mnohem nenápadnější než Titova, i když stojí jen kousek od ní. Dlouholetý ředitel místního dolu Nestl Žgank se do historie města zapsal nesmazatelně, ať už si o ní myslíme cokoliv. Jelikož stál v čele urbanistické komise velenjské radnice, byl tím, kdo pomáhal založit jeho moderní podobu. 

O další kilometr dále směrem na východ je městská čtvrť Šalek se zříceninou stejnojmenného hradu. Velikostí byl blízký hradu velenjskému, ale od požáru v roce 1770 zůstal opuštěn a chátral. Za dalších 250 let je z něj už jen zřícenina se zbytky hlavního paláce. Název údolí Šaleška dolina, v němž leží město Velenje, důl i blízká jezera, vzalo svůj název právě odtud. 

Téměř pod hradem nacházím také velmi slušnou možnost se najíst. Co do kvality zdejší kuchyni jen chválím, cena dnešního menu byla krásných 8 eur. Navážeme volně na tu trochu ranního poučení, neboť i další slovo se může hodit. Bude ještě záhadnější - slovinský výraz pro oběd zní "kosilo". 

Podle předpovědi mělo dnes být chladněji, ale při jasné obloze je teplota na včerejších hodnotách. Podstatnou část odpoledne tedy jsem u jezera.

Ale kdybyste přece jen chtěli ve městě najít ještě něco významného, pak asi sídlo a továrnu firmy Gorenje (mnozí majitelé domácích spotřebičů jistě znají).

Pln nejen dojmů dnes večeři vynechávám, spokojím se jen se zbytkem vína z Koperu. Vědom si ovšem toho, že dlužím poslední slovo do trojice, přidávám těchto pár posledních vět. To chybějící slovo je ze všech nejsrozumitelnější, zní totiž "večerja".