Deník pozdního léta (9.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

2. díl: Slovinsko

2. kapitola: Kousky pobřeží I.: Škocjanská zátoka a Strunjan (31. srpna 2021)

Ve Slovinsku jsou nedaleko od sebe dvě vesnice jménem Škocjan (což zdaleka nejsou všechny, v celé zemi je vesnic toho jména dokonce pět). U té úplně mrňavé se sedmi obyvateli jsou (jak už víme) jeskyně, podle té větší na okraji Koperu je nazvána přírodní rezervace Škocjanská zátoka (Škocjanski zatok). Při jejím hledání ale Škocjan samotný raději vynechte, jinak trochu zabloudíte. Už tak to hledání půjde trochu obtížně, neboť směr k rezervaci je značen na zdejší poměry překvapivě mizerně. Na koperských hlavních ulicích poblíž centra se ještě nějaká ta šipka najde, ale další směr se ztrácí. A nevěřili byste, jak nepřehledná je plochá krajina, která se zvedá nad mořskou hladinu jen nepatrně, a ze které nevyčnívá nic, čeho byste se mohli chytit. Po dvaceti nebo třiceti minutách hledání, kdy jsem okraj Koperu zbrousil všemi směry, se ve Škocjanu konečně doptám. Pokud tedy mohu radit, hledejte blízkou ves Bertoki. Na jejím okraji je vchod do rezervace, vstup je kupodivu zdarma. 

Tahle přírodní rezervace je uměle vytvořená. K vystopování způsobu jejího vzniku se musíme vrátit do doby, kdy byl Koper ostrovem. S pevninou ho spojily nejprve soliny. Když byly před asi 110 lety zrušeny, bylo v podstatě definitivně rozhodnuto o zasypání průplavu, který byl tak jako tak zanášen  naplaveninami. S jeho zasypáváním se začalo ve větší míře v době, kdy byl budován koperský přístav. Zátoka v dnešní podobě vznikla v roce 1957 na místě, kde násep chyběl. Postupně se vytvořily bažiny a mokřiny, ve kterých je díky protékajícímu rameni potoka Badaševica brakická voda. Plánovaná průmyslová zóna se této části Koperu vyhnula. Místo se stalo domovem mnoha druhů rostlin a živočichů, často chráněných. V roce 1998 tu byla vyhlášena přírodní rezervace. 

Škocjanská zátoka je největší plochou brakické vody ve Slovinsku. Její rozloha je asi jeden a čtvrt kilometru čtverečního, vycházkový okruh měří něco přes dva kilometry.

Na této stezce se z informačních tabulí dozvíte názvy - pochopitelně slovinské - spousty zdejších obyvatel, ať už jsou z říše živočišné či rostlinné. Ty byste následně měli na místech k tomu určených pozorovat, ale asi mám na tohle smůlu. Pár ptáků jsem sice zahlédl, ale než jsem je stihl vyfotit, ulétli. Povedlo se to jen u jednoho koně, který přiběhl, pak zjistil, že ze mě nic nekápne (ostatně je tu zakázáno krmit jakákoliv zvířata), a tak zase odběhl. A který pochopitelně zrovna do té skupiny milující smíchanou slanou a sladkou vodu nepatří.

Stezka kolem Škocjanské zátoky přesně vyhovuje mému dnešnímu požadavku nejít do vyšší nadmořské výšky než dva metry. Přispěje k tomu i fakt, že zdejší rozhledna je pro zchátralý stav zavřená.

Pokud hledáte v Koperu klid, pokud možno v přírodě, s krátkou procházkou nenáročnou fyzicky i časově, asi neexistuje místo, které by to splňovalo lépe. Zvlášť za slunečného dopoledne, kdy třeba ještě nemusí být takové horko.

Část dopoledne jsem ovšem dnes jednoduše zmeškal, když jsem se vstáváním zrovna nepospíchal, další část jsem strávil hledáním zátoky. Takže když před jedenáctou dokončím ten krátký okruh, horko už docela je. Přejíždím do Strunjanu, vesnice na jadranském pobřeží, vzdálené od Koperu nějakých 15 kilometrů.

Část ze 700 obyvatel je rozptýlena v drobných skupinkách domů po okolních kopcích, takže Strunjan (italsky Strugnano, v obou jazykových variantách se uprostřed vyslovuje [-ň-]) je obcí tak trochu nesouvislou, dalo by se říct i roztahanou. Návštěvníky láká na Měsíční záliv (Mesečev zaliv, vlastně přesnější překlad by byl Měsícův). Navzdory délce slovinského pobřeží jsou právě tady vůbec nejvyšší útesy na pobřeží Jadranu.

I tahle procházka spolehlivě splňuje požadavek co do nadmořské výšky. K tomu mám jako bonus výhled na Piran "z druhé strany", kostel sv. Jiří se zvonicí je odtud dobře vidět. K Piranu ostatně Strunjan administrativně náleží coby jeho městská část.

A samozřejmě tady mají pláž. Dokonce větší, než je ta v Koperu.

Je tu všechno, co byste mohli žádat i čekat. Vlastně ne tak docela, první můj dotaz byl na palačinku, a tady jsem neuspěl. I tak tomu malému občerstvení říkejme třeba svačina. Napadá mě, že pokud jde o sladkosti, budu si muset doplnit slovní zásobu. Koblihu (krof) jsem z hlavy vytáhl jako otázku číslo dvě.

Pak jdu konečně do vody. Prázdniny sice končí i tady ve Slovinsku, ale léto ještě úplně ne: dnes při polojasné obloze teplota vystoupá na 27 stupňů. A modrá je úžasná. 

Zůstávám tu asi do tří hodin. Jen krátce se zastavím u strunjanských solných polí, nejsevernějších u středomořského pobřeží. S blízkými sečoveljskými se velikostí vůbec nemohou srovnávat, ovšem spolu s nimi jsou to jediná dvě místa, kde se ve Slovinsku vyrábí sůl z mořské vody. Což asi nepřekvapí. 

Nejsou v provozu nepřetržitě - jejich největší význam spadá do období od 15. do 17. století, pak upadal. V roce 1967 byla výroba soli dokonce zastavena. Znovu se rozběhla až ve třetím tisíciletí. 

Strunjan se zdá být místem celkem zajímavým, ale všechno prostě urvat nejde. Koneckonců neuškodí, když mi zbyde nějaký námět na výlet i pro některý z příštích roků. V Koperu jsem odtud za chvíli, cestu zrychlí i kousek dálnice. Pohled od izolského výjezdu, těsně před tunelem Markovec, kdy se vám  náhle otevře výhled na moře, je jedním z těch dechberoucích. Jedinou jeho vadou je, že se velmi špatně fotí. 

Záhy tedy skončím na koperské pláži. Den nasladko pokračuje i v tamní cukrárně. Jen palačinky asi letos už skončily, nikde je nemají, a tak volím náhradní řešení. Vlastně já ne. Nechávám ho vybrat obsluhu, a když slyším "borovničeva torta", souhlasím. 

Na první pohled to vypadá, že lidí je tady dost,...

... ovšem na ten druhý zjistíte, že jsou soustředěni jen v těsné blízkosti vody. Ale mě zrovna počet lidí na pláži nijak netrápí, neboť do vody se zatím vždycky všichni vešli a kolik místa obsadím na souši, to si můžete všimnou u stromu, který je našemu pohledu nejblíž.

V podvečer poruším první zásadu dnešního dne. Sladkého bylo dost, v restauraci Pri Vodnjaku přijde konečně na řadu něco od masa. Posléze samozřejmě i víno, u nějž se dnes zdržím trochu déle.

Však také z restaurace odcházím až po setmění. Ono to na fotkách tak nevypadá, na nich je obloha dlouho světlejší než ve skutečnosti, ale věřte, že po osmé hodině, kdy míjím Vodnjak, už je tma slušná. 

Známou cestou stoupám k Titovu náměstí, které je nepochybně výš než ony dva metry nad mořem, přes které jsem dnes nechtěl jít. Ale musím, Koper by mi to asi neodpustil - a já sám sobě taky ne. 

Sejdu zpět k pobřeží. V klidné hladině mariny se zrcadlí zaparkované lodě, ale Koper i za tmy pořád žije.

Kavárny jsou pořád slušně zaplněné, a když míjím promenádu, zavanou odtamtud vůně všeho možného pečeného, včetně ryb. Skoro byste neřekli, že se letní sezóna nezadržitelně blíží ke svému konci.