Deník pozdního léta (8.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

2. díl: Slovinsko

1. kapitola: Proti proudu Soči (30. srpna 2021)

Řeka Soča je dlouhá 138 kilometrů, z toho jich 96 protéká Slovinskem a zbytek Itálií, kde ji nazývají Isonzo. Uváděna je jako jeden z nejvyhledávanějších slovinských turistických cílů, ovšem nejste-li vyznavači raftingu a podobných radovánek, spíše si najdete její přítoky. Proto se také občas správněji hovoří o Údolí Soči (Dolina Soče/Valle dell'Isonzo). Silnice, jejíž trasa tok řeky víceméně kopíruje, začíná u Nové Gorice.

Soča sama o sobě je přímo úchvatná svou tyrkysovou barvou, kterou si zachovává po celé své délce. Než se sem rozjedete, dost možná ji uvidíte na mnoha fotkách. Na místě samém vás překvapí, že ty fotky nelžou, že Soča skutečně takovou barvu má. A jak je vidět, tak za každého počasí. Už ta samotná modrozelená voda je důvodem zastávky, kterou si na nějakém vhodném místě udělá každý ještě dříve, než dojede k cíli své cesty. Můj první blízký kontakt s řekou se uskuteční v obci Kanal ob Soči. 

S krásou řeky se však pojí pohnutá historie. V době první světové války se na jejím toku odehrálo celkem dvanáct těžkých bitev mezi italským a rakousko-uherským vojskem, jež stály statisíce životů na obou stranách. O jejich smyslu nejlépe svědčí fakt, že se během nich fronta téměř po celou dobu prakticky nepohnula. Skončily sice rakouským průlomem, v jehož důsledku Itálie ustoupila za řeku Piavu, ale tam boje pokračovaly v podobném duchu. Když Itálie konečně koncem října 1918 převzala iniciativu, porazila v poslední bitvě vojsko státu, který už vlastně neexistoval. 

Raději zpět do současnosti. Prvním cílem je rezervace Tolminské soutěsky (Tolminska korita) na samé hranici Triglavského národního parku. Vstupné je 10 eur, něco zaplatíte za parkoviště. Vycházka to není dlouhá, měří jen něco přes 2 kilometry, ale výškové rozdíly stojí za to. Útěchou budiž fakt, že budete často odpočívat, protože od některých scenérií se nebudete chtít ani odtrhnout.

Turistická trasa s mnoha odbočkami je tu vedena po chodníčcích, můstcích, jak uvidíme, tak i tunelem, a dokonce je tu i lávka, která se dá opravdu pěkně rozhoupat.

Triglavský národní park začíná v místě, kde se stýkají řeka Tolminka, jinak přítok Soči, s potokem zvaným Zadlaščica. Tento soutok je také nejnižším bodem národního parku, leží v nadmořské výšce 180 metrů.

Soutok je přibližně pod prvním můstkem, dá se tu sejít z cesty a dojít až k řece, jejíž voda je stejně tyrkysová jako voda Soče, v tenké vrstvě je ovšem tak průhledná, že je těžké rozpoznat, kde končí suchý břeh. 

Turistická stezka pokračuje asi 200 metrů proti proudu Tolminky, která tu protéká úzkou a vysokou soutěskou,...

 ... na jejímž vrcholu, ve výšce 60 metrů nad řekou, je Ďáblův most (Hudičev most). Spolu s cestou, která přes něj prochází, jej postavili místní obyvatelé na začátku 20. století. Byl to tehdy nový a relativně pohodlný přístup do blízké vsi Čadrg, neboť do té doby museli všichni přes můstek na dně soutěsky. 

V tom tunelu, který je třeba projít, se bát nemusíte. Možná vás stejně jako mě překvapí, že je osvětlený.

Za ním se ocitnete nad místem vývěru termálního pramene, jehož voda se mísí s Tolminkou. Teplota pramene je 21°C, což nevypadá na první pohled jako nějaká závratně vysoká teplota, ale při srovnání s vodou Tolminky, která má mezi pěti a devíti, to přece jen jistý rozdíl je. Snad ještě dlužím přiblížit místo, kde pramen vyvěrá - je to ta malá jeskyně, na fotce viditelná vpravo. 

Sílu, jakou voda má, si uvědomíte, když zjistíte, že zdejší soutěska vznikla tím nejjednodušším možným způsobem, totiž postupnou erozí.

Cesta dál nevede, tady je bod obratu a stejnou cestou se vrátíte k soutoku. Nelze se tu ubránit pohledu vzhůru. Takto odtud uvidíte Ďáblův most.

Původně ho postavili ze dřeva, pak byla jeho nosná konstrukce vyměněna za železnou. Dřevo ovšem zůstalo, a pravdou je, že ty škvíry mezi fošnami, jež jsou vidět i na tuto vzdálenost, nevypadají dvakrát lákavě. Pokud jste zatím podrobně nestudovali plán cesty, který jste dostali u pokladny se vstupenkou, pak v tuhle chvíli možná ještě netušíte, že po mostě budete muset přejít. Ovšem to bychom předbíhali. Obrátíme svůj pohled také směrem dolů, Tolminka si to zaslouží. 

Sliboval jsem houpací lávku. Opravdu tu je, vede přes Zadlaščici, ale s klidem ji můžete vynechat.

Cesta za ní je totiž slepá, jediné, co získáte, je pohled na soutok s Tolminkou z druhé strany (a otrlejší povahy samozřejmě rozhoupou tu lávku). Musíte přitom opustit placený prostor, na návrat máte 15 minut. 

Technicky by asi bylo možné místo, kde opět necháte načíst svou vstupenku, nějak přelézt, ovšem je tu hlídací kamera. Možná je to ale celé jen trik, jak přimět turisty, aby se na druhém břehu Zadlaščice nehromadili. Při opuštění placeného prostoru totiž vstupenku nikam nestrkáte, takže nevím, jak by tu čtvrthodinu vlastně hlídali. 

Po návratu do placeného prostoru vede další cesta podél Zadlaščice. Mluvil jsem o výškových rozdílech, ty jsou právě tady. 

Schody vás vyvedou tak vysoko, že na Zadlaščici pod sebou sotva dohlédnete. 

Po deseti minutách, které v tom vlhkém vzduchu připadají jako věčnost, konečně přicházím ke zvláštnímu skalnímu útvaru, zvanému Medvědí hlava (Medvedova glava). Ten opět dokazuje, jaká kouzla příroda umí. Medvědí hlava je totiž balvan, kdysi zřícený ze skály a zakleslý do soutěsky.

Ještě kousek cesty vede k dalšímu bodu obratu, abyste dohlédli na malé kaskády zvané Skakalce. Soudím, že někdy je zbytečné snažit se název nějak překládat, zvlášť když je v jazyce blízkém a navíc docela popisný.

Cesta vzhůru ovšem končí až ve chvíli, kdy stezka ústí na silnici. Od této chvíle je to už jen z kopce. Tady samozřejmě končí placený prostor, neboť jsme na veřejné komunikaci. Přesně na té, která vede přes Ďáblův most. 

Při pohledu na škvíry mezi jeho dřevěnými díly si říkám, jestli se po něm vůbec dá jet.

Záhy se přesvědčím, že dá. Ty fošny se samozřejmě trochu pohnou, zavlní, v tu chvíli ovšem věřím tomu, že když symbol Tolminských soutěsek vydržel více než sto let, přežije i auto, které mě na něm dvě minuty po poledni míjí.

Pohled na soutěsky ze šedesátimetrové výšky je jediný, který si teoreticky můžete dopřát zadarmo. Nepochybně stojí za to se na mostě na chvíli zastavit, ale připravit se o vše ostatní by bylo neodpustitelné.  

Zpátky u pokladny jsem po hodině a půl. Před cestou dál proti proudu Soči se stavím na oběd v místní restauraci Okrepčevalnica Tolminska korita. Vaří dobře, chodí sem i místní, a ceny jsou přijatelné. A máte-li hlad, což po prohlídce soutěsek nejspíš mít budete, pak co se týká počtu zdejších restaurací, není tu na výběr. 

Cesta k dalšímu cíli vede přes Kobarid (Caporetto), na jehož okraji je jeden z ikonických mostů přes Soču. Staví tady každý, ačkoliv podmínky i jen pro krátkou zastávku jsou přímo u něj opravdu prachbídné. Ty nejlepší jsem bohužel minul, nicméně podle počtu zde odstavených aut jako zdaleka ne jediný. Ale řidiči se spolu nějak domluví, a tolerantní jsou i místní. Takže jde vše.

Dokonce je čas dojít i na most, jemuž se neoficiálně říká Napoleonův, a vyfotit řeku z něj.

Další pohledy na Soču už naštěstí poskytuje turistická stezka. Výchozím bodem k ní může být parkoviště, vzdálené od mostu jen asi 300 metrů. 

Parkovné zaplatím pomocí stejné telefonní aplikace, kterou používám už od začátku léta v Koperu. Klasika v podobě mincí házených do automatu tu funguje také. Výhodou aplikace je to, že když přetáhnete čas parkování, na což vás včas upozorní, můžete zaplatit na dálku. Chybí tu ovšem ukazatel, který by navedl na správnou cestu. Zbývá tedy jen dotaz u kolemjdoucích. 

Čeká mě cesta dlouhá něco přes půldruhého kilometru s převýšením 93 metrů. První její část vede podél Soči. Nápis na ceduli, kterou nutně potkáte, vypadá snad jako nějaká zkratka, ale neznamená nic více než "lávka přes Soču".

Z fotky už asi nepřečtete, že lávku zbudoval kobaridský turistický spolek za pomoci obce a slovinského ministerstva kultury v roce 1998. 

Padesát metrů od lávky cesta zatáčí vpravo. V těchto místech se do Soče vlévá potok Kozjak, ale soutok z vyhlídky sotva uvidíte. 

Na Kozjaku je několik vodopádů. Prvním z nich (i když po proudu vlastně poslední) je Mali Kozjak, od soutoku vzdálený ani ne půl kilometru. Je v těsné blízkosti mostu, po němž přejdete přes potok. 

Výška vodopádu je 8 metrů a můžete sejít z cesty k jeho přepadu. Někteří turisté jsou odvážnější, já si troufnu jen na krok - lehce mrholí a kameny už od pohledu trochu kloužou. 

Po dalších dvou minutách chůze už zaplatíte. Tentokrát chtějí 5 eur, jež vám otevřou přístup k dalšímu vodopádu.

K němu se dostanete opravdu zajímavou cestou, která vede částečně i korytem potoka. Stoupne-li voda, máte nejspíš smůlu, jiná cesta dál totiž nevede. 

Poslední kamenné schody nestoupají na můstek, jak by se mohlo zdát, ale na jakousi terasu, jež za mírným ohybem končí slepě ve skalní dvoraně.

Z ní si můžete prohlédnout 15 metrů vysoký vodopád Veliki Kozjak. Co do výšky nepatří k žádným velikánům, ale podle mnohých je to nejkrásnější vodopád ve Slovinku. Skály dokonale kryjí před mírným deštěm, takže není důvod odtud spěchat. Opět zažívám pocit, že bych tu vydržel hodiny.

Všude se dočtete, že na Kozjaku jsou ještě čtyři další vodopády, ale všechny v nepřístupném terénu, turistické cesty k nim zatím zbudovány nebyly. Nezbývá tedy nic jiného, než se stejnou cestou zase vrátit. Zvědavost mi však velí zkusit nakouknout do té skalní dvorany zpod terasy. 

Vodopád tušit lze, v lepším výhledu mi momentálně brání padlý kmínek. Potok je tu hluboký tak akorát, aby byla znát tyrkysová barva, kterou má, jak se zdá, voda všech přítoků Soče. 

Východiskem cesty k dalšímu vodopádu je most Boka, vzdálený od Kobaridu 15 kilometrů. Dojedu tam, ale déšť mezitím zesílil natolik, že hodinu a půl dlouhou túru vzdávám předem. Paradoxně k tomu je na horním toku Soče tak málo vody, že po ní nejezdí rafty, jichž je zdejší úsek jinak plný. Všichni provozovatelé, kteří vás prý kousek svezou, i když na raft vlezete poprvé v životě, mají zavřeno. 

Vracím se tedy do Kobaridu a zastavím se u kostela sv. Antonína na kopci poblíž města. Skutečně jen velmi krátce přemýšlím, jestli ten kopec mám vyšlapat pěšky. Jednak pořád mrholí, jednak to v žádném případě nebude nejlepší zážitek dnešního dne. Jakmile zjistím, že těch 600 klikatých metrů se dá vyjet autem, je rozhodnuto.

V roce 1938 byla okolo kostela postavena kostnice, v níž jsou uloženy ostatky 7014 italských vojáků, padlých v bitvách na Soči. Deska na průčelí praví italsky "čest vám, kteří jste zde statečně padli v boji". Na cti nic nemění ani skutečnost, že to ze strany Itálie proti Rakousku-Uhersku byla válka ve své podstatě zrádná, protože se proti němu postavila coby jeho předválečný spojenec. Vojáků se totiž nikdy nikdo neptal, zda se jim do války chce. 

A tak tu dnes máme místo působící dost ponuře, zvlášť když se projdete kolem desek se jmény a hodnostmi. V případě 2748 vojáků tyto údaje chybí. Pohřbena je tu vlastně jen malá část padlých - jsou tu jen ti, které jejich osud dostihl v Kobaridu a okolí. 

Kostel nad Kobaridem je jinak mnohem starší, vysvěcen byl už v roce 1669. Dveře jsou otevřené, alespoň nahlédnu dovnitř. 

Historie si mnohdy doslova libuje v krutých hloupostech. Ne dost na tom, že válka na Soči byla ve své podstatě nesmyslná. Kostnici totiž v září 1938 slavnostně otevřel Benito Mussolini. Stalo se tak v době, kdy Itálie už válčila v Africe a kdy byla na spadnutí nová válka světová, do níž Itálie vstoupila po boku nacistického Německa. A ačkoliv po té válce musela Itálie přenechat Kobarid Jugoslávii, italská vláda má památník v péči dodnes. 

Nezdržím se nahoře víc než dvacet minut. Déšť zatím ustal, před pátou hodinou už je ale na cokoliv dalšího pozdě. Pokračuji tedy směrem dolů, jen se v jedné restauraci u silnice zastavím na něco k pití. Ve chvíli, kdy zaplatím, se přižene neuvěřitelný liják, dokonce s bouřkou. Těch pár desítek metrů k autu si opravdu chvíli rozmýšlím.

Nakonec je samozřejmě přeběhnu, ale ani pak není vyhráno. Po pár minutách musím zastavit, neboť na cestu prostě nevidím.

Naštěstí ten nejhorší liják trvá jen krátce. Když se o hodinu a půl později vrátím do Koperu, není po dešti ani stopy, navíc je příjemně teplo. Pláž už ale do svých plánů nezahrnu, raději se stavím v restauraci Pri Vodnjaku, ...

... kde konečně dojde i na cviček.