Deník pozdního léta (5.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

1. díl: Chorvatsko

5. kapitola: Přes středověký Pazin do antické Puly (27. srpna 2021)

Co se týká počasí, zatím se to pěkně střídá. A byť jsem si pro jeden chladný den zajel k Plitvickým jezerům, nemění to nic na faktu, že dnes mě čeká spíše nevlídno. S mořem v Rijece se loučím prakticky tam, kde vše začalo, tedy na dálničním odpočívadle Vrata Jadrana, pohledem na Kvarnerský záliv s mlhou zahalenými obrysy ostrovů Krk a Cres.

Pak zbývá doslova prokličkovat asi jedenáct kilometrů polovičním profilem chorvatské dálnice A8 k tunelu Učka, za jehož použití zaplatím 33 kun.

Pět kilometrů v tunelu nepatří k tomu nejlepšímu, co na cestě potkáte. Právě budovaný druhý tubus, jenž měl být dokončen už v roce 2015, by měl někdy v budoucnu cestu aspoň trochu zpříjemnit. Dálnice v plném profilu začíná kousek za tunelem. 

Istrie je propojena třemi rameny dálnic, zvanými souhrnně Istrijský ypsilon. Jmenuje se tedy po písmenu, které chorvatština vůbec nezná. Dokonce i název tohoto dálničního systému se chorvatsky píše Istarski ipsilon. 

Těch 105 kilometrů, které mě dělí od Puly, samozřejmě není nijak mnoho. Před druhou odpoledne mě nikdo neubytuje, čas je třeba nějak vyplnit. Stavím tedy v Pazinu, městě v samém středu Istrie. 

Pazin je sice hlavním městem Istrijské župy, ale o tento titul s ním tak trochu zápasí právě Pula, město asi dvanáctkrát větší. Pravda je, že správní orgány většinou sídlí zde v Pazinu, Pula si ale uzmula ty, které mají co do činění s mořem. A povedlo se jí prosadit písmena PU na registrační značky aut. Kulturním a hospodářským centrem Istrie je pak zcela přirozeně.

Pětitisícový Pazin vypadá místy velmi zpustle. První pohled z parkoviště opravdu není tím, který by vás lákal k návštěvě, a nutno podotknout, že ani zbytek města turistům mnoho nenabídne. Obchody často zavřené, domy velmi omšelé, restaurace veškerá žádná, o dalších službách ani nemluvím. Pazin však zcela jistě zaujme milovníky či pamětníky verneovek. Právě na místní hrad totiž Jules Verne umístil část děje svého románu Matyáš Sandorf (Nový hrabě Monte Christo).

Verne na tomto místě nikdy nebyl, veškerý popis měl pouze zprostředkovaně z knih a z vyprávění. Že by hlavní hrdina měl vůbec šanci přežít útěk z vězení, rovnající se pádu z vysoké skály do propasti, jíž protéká ponorná řeka, se zdá málo pravděpodobné. Děj románu si to však žádal.

Jednu věc Verne změnil, a to jméno oné ponorné řeky. Namísto Pazinčica ji v knize nazývá Foiba. Patrně přitom vycházel z jihoslovanského slova pro krasový útvar závrt. Na jméně nezáleží, z hradu řeku nezahlédnete - hloubka propasti je kolem 200 metrů, což je nejvíce v celém Chorvatsku.

Autor lehce fabuloval i co se týče poslání zdejšího hradu, neboť ten spíše než vězením byl hlavně pevností.

Ačkoli to v knize není výslovně uvedeno, mohlo být nádvoří hradu jediným místem, kde před popravčí četou skončily životy dvou Sandorfových společníků.

Opusťme však ponurou část Verneova příběhu, jenž i přes počáteční tragiku skončil dobře v tom smyslu, že zrada byla spravedlivě potrestána. Ostatně odkazy na zakladatele žánru vědeckofantastické literatury tu budete hledat jen velmi těžko. Hrad, doložený už roku 983, dnes slouží především jako národopisné muzeum s několika nevelkými expozicemi. Ty můžete navštívit za poplatek ve výši 25 kun.

Na stará řemesla upomíná dílna kolařská...

... i kovářská, ...

... zajímavější možná je sbírka 23 kostelních zvonů. Během 20. století byly zvony z istrijských kostelů odváženy do Itálie. Od roku 1961 se zase postupně vracely, a jelikož byly často nahrazeny replikami, originály, vzniklé mezi 14. a 19. stoletím, skončily ve zdejším muzeu. 

Vedle vchodu do hradu se cosi tváří jako restaurace, ale nic víc než něco teplého či studeného k pití byste tu žádali zbytečně. Kousek od hradu je cesta k vodopádu Pazinski krov (do češtiny by se dalo přeložit jako Pazinská střecha). Není to daleko, ujdete asi tři čtvrtě kilometru. Chce to jediné, neminout správnou odbočku. Značení tu nehledejte.

Pocit, že v tomhle městě nic nefunguje tak, jak byste čekali, umocní sám vodopád. Momentálně mu totiž chybí to podstatné, to jest voda. Pár zbylých louží nezabrání přejít to, co je jindy řekou Pazinčicí, suchou nohou. 

Ještě než kolem třetí hodiny odjedu z tohoto zvláštního velkomaloměsta, chci si nakoupit nějaké zásoby, aby bylo aspoň ráno něco k snídani. Naštěstí v Pazinu mají aspoň Lidl. Po nákupu najdu nájezd na dálnici...

... a pokračuji dál na jih. Nemám to už nijak daleko, stačí jen chytit na křižovatce dvou dálnic Istrijského ypsilonu správný směr.

Asi za 40 minut jsem v Pule. I místo ubytování najdu celkem snadno, ale kontrast s klidem a pohodlím z Rijeky nemůže být větší. Snadno vyložit z auta všechny věci se mi podaří jen díky drobnému omylu, když zajedu do dvora vedlejšího domu. Majitelka apartmánu se nad tím faktem sice náležitě zhrozí a vysvětluje mi důrazně i naléhavě, že tam zůstat nemůžu, ale z toho cizího dvora stejně odjíždím až v okamžiku, kdy jsem zabydlen. Parkovat musím kdesi opodál, mám si najít místo. Fakt, že inzeruje možnost parkování u domu, považuji za lehký podraz, ale už si nemám komu postěžovat. Majitelka mizí dřív, než se stačím vrátit. Takže parkuji sice zdarma, sice za hlavní pulskou dominantou, ale 450 metrů od domu.

Lednička v apartmánu je spíše kapesní, neschopná cokoliv vychladit, díky nepřetržité snaze ovšem spíše vytápí malý pokoj. To se dá naštěstí vyrovnat funkční klimatizací. No, dvě noci to tu vydržím, teď je čas vyrazit do města. Zvlášť když je podstatně tepleji než před malou chvílí v Pazinu.

Pula (italským názvem Pola) našince upoutá především antickými památkami, staří Římané město založili v roce 177 před naším letopočtem. Nejvýraznější a nejviditelnější upomínkou na ony časy je samozřejmě Amfiteátr (chorvatsky Amfiteatar nebo také Arena), zhruba stejně starý, ale mnohem zachovalejší než římské Koloseum. 

S jeho stavbou se začalo zřejmě už v roce 2 před počátkem letopočtu, po několika fázích výstavby byl dokončen až koncem 1. století. I s touto stavbou se Chorvati setkávají velmi často, neboť je pro změnu na desetikunovce.

Zatímco Amfiteátr vám padne do oka hned, další antické památky už musíte trochu hledat. Dvojitá brána (Dvojna vrata/Porta Gemini) byla postavena na konci 2. století. Původně součást městského opevnění slouží dnes jako vstup k budově Archeologického muzea. Brána, kterou se před sto lety nesmělo ani projít, je dnes zcela obklopena městským ruchem. Parkovat před ní je možná záležitostí běžnou, ale kvůli stojícím autům si ji prostě nevyfotíte. Nakonec to řeším pohledem z druhé strany, na fotku si samozřejmě musím chvíli počkat.

Asi 100 metrů odtud stojí Herkulova brána (Herkulova vrata/Porta Ercole), postavená už někdy kolem roku 50. Obecně je považována za nejstarší dochovanou stavbu v Pule. Herkules byl v římských časech ochráncem Puly, jeho hlava je vytesána v jednom z horních kamenných bloků. 

Tohle vše je v Pule takřka na pětníku. Trochu odlehlou památkou je podlahová mozaika (Rimski mozaik) ze 3. století. Je dost nenápadně ukrytá v nové zástavbě a šipek k ní moc neukazuje.

Mozaika je volně přístupná, ale sáhnout si či dokonce stoupnout na ni samozřejmě nemůžete. Objevena byla někdy v 60. letech 20. století a po zrestaurování bylo rozhodnuto ponechat ji na místě nálezu. Tím pádem je asi o dva metry níž než okolní terén. 

Mozaika o rozměrech 12×6 metrů je tvořena především geometrickými obrazci, ale jedno z polí zobrazuje starou řeckou pověst o potrestání Dirké, která se ze žárlivosti pokusila zabít svou sestřenici. Návštěvníci se na toto hlavní pole mozaiky dívají z boku, navíc přes mříž, takže fotka se nedělá zrovna snadno. 

V těsném sousedství narazím na pouličního zpěváka. Je dobrý, do svého vystoupení vkládá emoce i trochu pohybu, takže svou náladou působí nakažlivě na některé kolemjdoucí. Za věnovaný drobný peníz, papírový či kovový, stíhá navíc velmi srdečně děkovat.

Náhodou nacházím restauraci zvanou Mosaik. Jak také jinak, v sousedství oné podlahové krytiny. Ceny jsou tu o poznání vyšší než v Rijece, ale jídlo stejně vynikající.

Parkem se odtud propletu na nábřeží. Cestou se nestačím divit. Nám, kteří římské památky doma nemáme, se totiž může zdát až marnotratné nechat povalovat po trávníku v parku kousky římských sloupů. Park, nazvaný po partnerském městě Grazu čili Štýrském Hradci, slouží jednak jako lapidárium, jednak jako oblíbené místo setkávání lidí. 

A když už si myslím, že mám pro dnešek hotovo, za soumraku projdu nejprve kolem mariny a přístavu,...

... pak chci minout Amfiteátr. Jenže jsou věci, kterým prostě odolat nejde.

Takže si kupuji lístek za 70 kun a vcházím dovnitř. Jestliže Arena ohromí zvenku, uvnitř vás prostě přímo usadí. Hodně samozřejmě dělá ta hra světla a tmy, pohled na každou stranu je díky odlišným světelným podmínkám jiný. Takže jsem zvolil šťastnou večerní dobu, a navíc mám i trochu štěstí. Obloha nad Pulou se během podvečera docela vyjasnila. Takže si v tuhle chvíli dáme více fotek a méně povídání. 

V podzemí Amfiteátru, kde bývaly místnosti pro zvířata a gladiátory, je dnes malá archeologická expozice, věnující se především výrobě olivového oleje a vína. Doslova na několika hromadách se tu nacházejí snad stovky nádob, ve kterých byly olej a víno skladovány či posléze roznášeny. 

Nechme se s klidem mýlit, ona ta technologie lisování zralých plodů byla vlastně dost podobná. Lisy se nezachovaly, obrovské mísy, do nichž se výsledné produkty sbíraly, však ano. Alespoň tedy v takovém stavu, abychom měly představu, jak velké byly a jak vypadaly. 

Vracím se pak ještě do arény, vydržím tu přes devátou hodinu. Je čas pomalu jít, i když dojmu, že bych tu vydržel ještě hodiny, se zbavit nemohu.

Teprve v noci poznám pravou tvář svého nového ubytování. Hluk od sousedů střídá hluk rušné ulice. Každé otočení znamená skřípání a vrzání všech pružin, co jich v posteli je. Lednička hučí jak zběsilá, ale monotónní zvuky uspávají, zvlášť jsou-li spojeny s únavou.