Deník pozdního léta (4.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

1. díl: Chorvatsko

4. kapitola: Rijeka letem světem (26. srpna 2021)

Rijeka je třetí největší chorvatské město. Leží skoro ve špici Kvarnerského zálivu, v jednom z nejužších míst Chorvatska, snad odmyslíme-li si dalmátské pobřeží. Od pobřeží k hranici se Slovinskem je to sotva 15 kilometrů. Prakticky hned od pobřeží se zvedají hory, takže se město tím směrem příliš rozrůstat nemohlo. Tím pádem je Rijeka po jadranském pobřeží pěkně roztahaná, z jednoho konce města na druhý je to asi 14 kilometrů. A ač Rijeka leží mimo samotný Istrijský poloostrov, kulturně a historicky je s ním do značné míry spojena. 

Bydlí tu přes 300.000 lidí, takže jezdit po Rijece je stejné jako jezdit po jakémkoliv velkoměstě. Upřesním: jako po jakémkoliv chorvatském velkoměstě. Nezajímá, že jste cizinec, na rozmyšlenou vám domácí dají dvě vteřiny. A v té třetí se kolem vás protáhnou, že ani nevíte kudy, a ještě stihnou zatroubit a dát vám tak najevo, že opravdu překážíte. Takže zapínám navigaci i na cestu do centra, kam to mám asi 5 kilometrů, a tam se chytím první směrovky k parkovacímu domu. A protože se znám, raději si vyfotím místo, kde nechám auto. Na odjezdu taková fotka mnohé urychlí.

Naznačil jsem, že mnohé rijecké obytné domy nejsou zrovna výstavní. Na jeden takový narazím hned, jakmile vylezu z parkoviště. 

První významnou budovou, kterou ve starém městě potkám, je Guvernérský palác (Guvernerova palača). V roce 1777 vyčlenila Marie Terezie Rijeku a okolí ze zemí chorvatské a maďarské koruny a správcem území byl jí jmenovaný guvernér. Sídlo guvernéra svému účelu sloužilo asi 140 let. S přestávkami, protože Rijeka několikrát o svou autonomii přišla. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie oblast připadla Itálii (název Fiume znamená totéž, co chorvatský, tedy "řeka"), pod jugoslávskou svrchovanost se dostala až po druhé světové válce.

Ten parkovací dům jsem vlastně trefil docela dobře, jen malý kousek od centra Rijeky. Stačí seběhnout směrem k nábřeží na Náměstí Republiky (Trg Republike Hrvatske),...

... a z něj už na obě strany vybíhá ulice zvaná Korzo, centrum všeho dění v Rijece. Obchody, restaurace a kavárny, to všechno je tu jedno vedle druhého. Odbočením vlevo volím východní polovinu ulice.

Rijeka trochu bourá letité představy o Chorvatsku obsazeném Čechy. Tady krajanů moc nepotkáte, jako národ máme v téhle zemi oblíbenější destinace. Nejsme v tom sami, Rijeka stojí mimo hlavní proud turistického zájmu. Má to jeden vítaný důsledek - ceny jsou tu na chorvatské poměry velmi příznivé. Pravda, tady v centru jsou o něco málo vyšší, ale to je jev obvyklý snad všude.

Po včerejším dlouhém výletu jsem si trochu přispal, takže ač je kolem 11. hodiny, mám vlastně pořád ještě ráno. Na oběd tedy zatím ani pomyšlení, ale na kávu ano. 

Někteří lidé sladí, někteří ne, to je známý fakt. Patřím do skupiny první, navíc mám rád maličkosti, které zpříjemní danou chvíli. Tentokrát mi udělala radost optimistická káva. Nápis na sáčku s cukrem praví, že "nic mi nemůže pokazit tento den". 

Možná jste už na předešlých fotkách zahlédli Městskou věž (Gradski toranj) s hodinami, pocházející ze 17. století. Je to jedna z nejvýznamnějších staveb, považovaná za dávný symbol města. Byla jako jedna z mála budov v okolí obnovena po zemětřesení, které Rijeku postihlo v roce 1750. Vznik Korza samotného se datuje právě do let obnovy.

Hodiny na věži ukazují čas trojím způsobem. Může to vypadat jako rozmařilost, ale kdo ví, třeba je to proto, aby se požadovanou informaci mohl dozvědět i ten, kdo zná například jen římské číslice. Z drobného nesouladu mezi časem ručičkovým a digitálním nevyvozujte žádné závěry - hodiny jdou všechny troje stejně, jen na těch spodních se mění čas po pěti minutách. 

Dlažba Korza už je docela rozpálená, dnešek slibuje horké letní počasí. Takže to tu trochu zkrátím. Na konec ulice zbývá odtud asi 100 metrů, pak zkusím najít aspoň ty nejdůležitější památky v nejbližším okolí.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Crkva Uznesenja Blažene Djevice Marije) stojí asi 30 metrů od konce Korza. Začíná u něj ulice Užarska, kdysi hlavní ulice Rijeky.

Kostel patří mezi stavby, které kvůli stísněným uličkám pořádně nevyfotíte. Aspoň že je otevřeno, takže vnitřek už se fotí o poznání lépe.

V roce 1920 zjistili při nějakém měření odklon zvonice od svislé osy, prý o 40 centimetrů. Dlužno podotknout, že na místě samém si patrně ničeho takového nevšimnete, přesto se zvonici říká Kosi toranj, tedy Šikmá věž. 

Významnější je Katedrála sv. Víta (Katedrala svetog Vida), jejíž stavba započala v roce 1638. Sv. Vít je patronem celé Rijeky, z jeho jména byl odvozen německý (Sankt Veit) i dřívější maďarský název města (Szentvid).

S katedrálou se navíc čas od času setká každý Chorvat, aniž ji navštíví. Je totiž na rubu stokunové bankovky. Zde uvedený rok 1742 by snad mohl odkazovat na dokončení Katedrály, jisté je pouze to, že kopule byla dostavěna v roce 1727 a oltář byl dokončen v roce 1740.

Blíže nahlédnout nelze, vnitřek fotím opět jen přes prosklené dveře, samozřejmě zamčené.

Nejstarší rijeckou architektonickou památkou, kterou ovšem momentálně neuvidíte, je Římský oblouk (Rimski luk).

O významu starověké brány vedou historici spory, jedni ji považují za vítězný oblouk, druzí za průchozí bod v městském opevnění, všichni se ale shodují na jejím vážném poškození, k němuž prý došlo při rekonstrukci jedné z přiléhajících budov. Na její stav upozorňovala často chorvatská média. Jelikož je brána momentálně zakrytá plachtami, dá se věřit, že bude pro další generace zachráněna. Ale nedalo mi, abych si mezi plachtami aspoň kus té staré zdi nevyfotil.

Nakonec to ranní zpoždění téměř doženu. Kolem půl jedné sedím v restauraci Maslina kousek nad průchodem Městské věže. Trend virtuálních jídelních lístků dorazil i sem, ostatně soudím, že i následující fotka vám pomůže přečíst si aktuální nabídku. 

Pro dnešek volím pizzu, ovšem s pršutem, ať je ten oběd aspoň trochu po místním způsobu. Samozřejmě přijmu námitky, že pršut čili prosciutto [prošuto] je šunka připravovaná po italsku. Připustím-li však dlouhý italský vliv v tomto dnes chorvatském kousku země, může i ten pršut být považován za domácí. Tedy ani pizza samotná nebude dělat problém.

Italů ostatně žije v Přímořsko-gorskokotarské župě, jejímž je Rijeka správním centrem, asi tři a půl tisíce. Dá se předpokládat, že drtivou většinu z tohoto počtu bychom našli právě v Rijece, kde je i střední škola s vyučovacím jazykem italštinou (Srednja talijanska škola Rijeka / Scuola media superiore italiana Fiume). Založena byla v roce 1888 a od té doby funguje nepřetržitě, nezávisle na tom, komu tento kus země zrovna patří. Budova, renovovaná před nějakými 15 lety, patří mezi památkově chráněné. 

To jsem už ovšem na cestě na parkoviště. Včerejší výlet byl co do teploty opravdu výjimkou - dnes je 27°C, a i když se jasná obloha časem trochu zatáhla,...

... horko drží pořád a pláž přijde vhod.

I díky možnosti občerstvení tu nakonec vydržím poměrně dlouho. K večeru se navíc opět vyjasní, takže si ten poslední večer v Rijece trochu protáhnu.