Deník pozdního léta (3.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

1. díl: Chorvatsko

3. kapitola: Ráj v kraji bídy (25. srpna 2021)

Jakkoliv si můžu program uzpůsobit okamžitým podmínkám i náladě, dnešek je v tomto výjimkou. Počet návštěvníků národního parku Plitvická jezera je totiž z důvodu epidemie koronaviru omezen, takže se doporučuje koupit si vstupenku předem na internetu. Druhou možností je spoléhat na to, že se takto neprodají všechny, a koupit si ji až na místě. Zvolil jsem jistotu a svou vstupenku jsem si už doma koupil právě na dnešek. 

Z Rijeky odjíždím za příjemných 23 stupňů. Okolní hory vyvádějí dálnici do výšky až někam přes 800 metrů nad mořem, kde je kvůli větru rychlost omezená na šedesátku. Dochází tak k paradoxu, kdy v tunelech, jichž je na téhle trase požehnaně, se smí jet rychleji než na zbytku dálnice. S autem vichr cloumá opravdu pěkně, a zvlášť když se vyjíždí z tunelů, je to docela náraz. Obloha za chvíli vypadá, jako bych mířil do nějaké apokalypsy. 

Postupem času získává přece jen přívětivější tvář, ale o včerejším počasí si mohu nechat leda tak zdát. S nadmořskou výškou padá dolů i číslo na teploměru. 

Plitvická jezera leží v kraji, který už sotva nabízí něco dalšího. Na okraji Chorvatska, stiženém v 90. letech válkou, není doslova nic. Stop války sice trochu ubylo, ale pořád tu jsou patrné. Zvlášť tady, nedaleko od míst, kde válka v Chorvatsku začala, se moc nedoporučuje s místními o ní mluvit. Nikdy nevíte předem, jaký postoj kdo zaujímá, a téma nepřestalo být citlivým ani po téměř 30 letech.

Nic se tu nevyrábí, nic se tu neprodává, a pomalu tu taky nikdo nebydlí. Srbské obyvatelstvo bylo v lepším případě vyhnáno, a Chorvati nemají důvod ani prostředky, aby osídlili kraj, kterým vedou cesty s bídou průměrné. Snad jediné, co v okolí jezer vydělává, je solidní nabídka ubytovacích a s tím spojených služeb. Jinak na vás i při pouhém průjezdu obcemi a vesnicemi padne dojem všeobecně panující bídy.

Vstupenku si koupíte na určitou celou hodinu, a pak máte 59 minut na to, abyste prošli též předem vybraným vstupem dovnitř. Neptejte se mě, co by se dělo, kdybyste termín nestihli. Nevím to, a naštěstí jsem neměl příležitost to zjistit. Sice jsem si už doma říkal, jestli jsem si neměl koupit vstupenku už na desátou hodinu, protože by to znamenalo víc času na prohlídku jezer, ale tyhle úvahy mě cestou sem rychle přešly. Přijíždím po 11. hodině a v první chvíli mi opravdu hlavou projde myšlenka, že návštěvu národního parku vzdám a 250 kun vstupného prostě nechám být. Je tu o deset stupňů méně než v Rijece, navíc bez výhledu na nějaké znatelné vylepšení během dne. Triko a kraťasy nejsou do tohoto počasí tím nejlepším, co si můžete vzít na sebe. Naštěstí se tu s podobnými případy asi počítá, obchod na parkovišti nabízí kromě jiného i oblečení. A dnes zdejší počasí asi zaskočilo leckoho - ve stylových mikinách tu chodí tak tři čtvrtiny všeho návštěvnictva.

Plitvická jezera jsou rozdělena na Horní a Dolní. Předěl tvoří jezero Kozjak, největší ze všech, po kterém vás v rámci vstupného svezou lodí po dvou trasách. Začínám tou kratší na protější břeh jezera.

Jinak musíte po svých po chodnících, většinou dřevěných a postavených tak, že vám voda chvílemi teče doslova pod nohama.

Symbolem Horních jezer býval vodopád Galovački Buk, vysoký 16 metrů, ale před lety přerušily přítok vody padlé kmeny, a tak z něj zůstal jen jeden úzký proud.

Více pozornosti tak poutají Veliki Prštavac...

... a Mali Prštavac...

... o výšce 28, resp. 18 metrů. Znát je mohou filmoví diváci, neboť právě z nich se ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře spouštěli Utahové. O tom, že se na Plitvických jezerech film natáčel, slyšel asi leckdo. V zásadě je to pravda, jen realita je poněkud chudší než ty pověsti. Ve skutečnosti tu byly natočeny tři nebo čtyři scény, jež se dají zařadit mezi podstatné, a dvě další pak o pár let později do jiného filmu s Vinnetouem. Zbytek vznikl na mnoha dalších místech tehdejší Jugoslávie. 

Je úžasné pozorovat, co všechno tady voda vytváří. Popisováno a pojmenováno je 16 jezer, uspořádaných kaskádovitě a oddělených travertinovými bariérami, ale drobných bezejmenných louží je tu spousta.

U každého pojmenovaného jezera i vodopádu se dozvíte kromě názvu i základní údaje. Tedy, skoro u každého. Zub času se občas na některých cedulkách podepíše, ale podle některých viditelně nových jsou snad průběžně obnovovány.

Z geologického hlediska se jedná o mladá, asi 4000 let stará krasová jezera, vzniklá usazováním vápencových a křídových sedimentů. K vytvoření Dolních jezer pak zřejmě přispělo zřícení stropů krasových jeskyň. Vzniklá rokle se narůstajícím travertinem postupně rozdělila na jednotlivá jezera, takto vzniklé bariéry pak daly vzniknout vodopádům, když se voda přes ně začala přelévat. Kdo nerad suchá vědecká fakta, může najít zalíbení v pověsti, podle které po dlouhém suchu vyslyšela jakási Černá královna prosby lidí o vodu. Přivolala déšť, který trval mnoho dní, až zaplavil část suchého údolí. Vzniklá jezera jsou přirozeným domovem živých tvorů žijících na vodě...

... i přímo v ní. Ten život je tu samosebou mnohem bohatší, ale potápět či vůbec koupat je tu zakázáno, a medvěda je rozhodně lepší nepotkat. Uvádí se snad stovky zde žijících druhů živočichů, o rostlinách bude platit přinejmenším totéž.

Dost nejasný je i počet zdejších vodopádů. Opět není přesně dané, co vše lze za vodopád považovat, každopádně ono číslo se pohybuje mezi jednou a dvěma stovkami. Nejnižší pojmenovaný vodopád má výšku přesně 1 metr.

Vystoupám nejvýše na dolní okraj jezera Galovac, rozlohou třetího největšího. Jeho hladina je o 50 metrů výš než jezero Kozjak. Je tu klid, sem totiž zabloudí jen menší část turistů. 

Mezi jezerem Galovac a Gradinským jezerem vás stezka zavede snad jako na jediném místě přímo k vodopádu. Do vody si můžete skoro sáhnout. 

Jediná možná cesta odtud je zpět k jezeru Kozjak, které tentokrát překonáte lodí po délce. Alternativou je více než čtyřkilometrová túra podél jezera. 

Dolní jezera jsou považována za turisticky atraktivnější. Jezera jsou tu uspořádána pěkně v řadě za sebou, čímž se cesta podél nich stává podstatně přehlednější, také jsou tu nejzajímavější útvary celého národního parku. K nim mi ale ještě kousek cesty zbývá. Jako první je třeba obejít poslední cíp jezera Kozjak.

O deset výškových metrů pak sestoupím k jezeru Milanovac, tutéž výšku má i v pozadí viditelný vodopád Milanovački slap. Nad ním se v roce 1965 Pierre Brice schovával za plovoucím kmenem ve filmu Vinnetou - Poslední výstřel.

Milanovac, největší z Dolních jezer, má rozlohu 3 hektary, nebo chcete-li 0,03 km2. Také toto jezero se objevilo ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Snadno tu pořídíte záběr z velmi podobného úhlu, jakým se díval bandita Cornel, jehož postavu ztvárnil Herbert Lom - světově nejúspěšnější český herec, kterého doma podle jména zná málokdo. 

Vedle chodníku u jezera najdeme pamětní desku českému akademikovi Gustavu Janečkovi, jenž v roce 1893 založil Spolek pro zkrášlení Plitvických jezer. Chorvati ho dodnes považují jednak za svého, jednak za toho, kdo dal základ pro vznik pozdějšího národního parku. 

Jezero Milanovac voda opouští nejprve několika kaskádami,...

... po nichž následuje už zmíněný vodopád o výšce jednoho metru - Slap Milke Trnine. Nese jméno významné chorvatské sopranistky z přelomu 19. a 20. století. Její hlas dnes moc obdivovat nemůžeme, zachoval se totiž pouze na několika fonografových válečcích, nahraných navíc živě v newyorské Metropolitní opeře. V době, kdy bylo možné pořídit kvalitní zvukový záznam, se už Milka Trnina (častěji možná psána Ternina) zpěvu nevěnovala. S dnešním národním parkem ji pojí jakási suma, kterou v roce 1897 věnovala Spolku pro zkrášlení Plitvických jezer. 

O pár metrů níže ležící jezero Gavanovac dostalo jméno po jistém bohatém a lakomém člověku, jehož jmění podle pověsti za trest zmizelo v hlubinách. Sami posuďte, kolik toho Gavan mohl vlastnit - jezero je hluboké nejvýše 10 metrů a rozlohu má právě jeden hektar. Pokud byste třeba na dně jezera dnes nic nenašli, vysvětlení může poskytnout předpokládaný, ale zatím neprokázaný odtok vody kamsi do podzemí.

Bohatě rozvětvenou soustavou vodopádů zvanou Velike Kaskade stéká voda o 15 metrů níže do filmového Stříbrného jezera. To se ve skutečnosti jmenuje Kaluđerovac (nám neznámé đ se čte [-dž-]) a ve skále nad ním je stále jeskyně, jíž se jde k pokladu (ta se nazývá Šupljara).

Když srovnáte filmový záběr z roku 1962 s dneškem, zjistíte, že skála kolem je mnohem víc zarostlá stromy, ale ta díra v ní vypadá pořád stejně.

I vystoupat k ní můžete po stejných schodech, po nichž stoupali herci. Jen to zábradlí je tam dnes navíc. Vyzkoušet si to chce skoro každý, takže na tuhle fotku si musím pár minut počkat. Jestliže jsem zmiňoval klid u Horních jezer, pak u těch Dolních se s hlukem vodopádů občas mísí i křik méně ukázněných turistů. Zkrátka jako vždy a všude, i tady je něco za něco. 

Také další záběr by byl takřka filmový, jen ty stromy už dnes trochu brání výhledu na jezero takovému, jaký se naskytl filmařům.

Sem nahoru vyjdete jen proto, abyste vzápětí zjistili, že všechno je jinak. Jeskyně žádný poklad neukrývá. Samozřejmě, my co film známe, víme dobře, jak to s pokladem nakonec dopadlo, ale jistá romantická naděje v každém zůstává, zvlášť když se dostavíme na místo samotné. V takovém případě vřele doporučuji si o místech, kde se filmovalo, něco nastudovat předem. Je to možná s podivem, ale v celém národním parku nenajdete jedinou zmínku o tom, že se tu natáčel film, promítaný v šedesáti zemích světa. Důvod je nepochybně ten, že v samotné Jugoslávii filmy s Lexem Barkerem a Pierrem Bricem moc pozornosti nevzbudily.  

Je třeba ještě obejít jezero Novakovića Brod. Pokud ho třeba přehlédnete, budiž vám odpuštěno. Je v celém národním parku druhé nejmenší, je také nejníže položenou vodní plochou, která dostala název. Co do nadmořské výšky je o 30 metrů níž než výchozí bod u jezera Kozjak. 

Vytékají z něj vodopády Sastavci, ale k těm už léta přístup není. Jeden z možných pohledů je shora, z dřevěného chodníku, kterým poté sestoupíte ještě o nějaký ten metr níž, abyste se dostali k jednomu chorvatskému zeměpisnému rekordu a zároveň jednomu ze symbolů zdejšího národního parku.

Se svými 87 metry je Veliki slap (Velký vodopád) nejvyšším chorvatským vodopádem. A pouze jím protéká řeka Plitvica, po níž se jmenuje celá zdejší soustava jezer. Nenechte se mýlit - to, co vidíte, je výška pouhých 62 metrů. Zbytek voda překonává nenápadně, ušetřena pozornosti návštěvníků, kteří se soustřeďují na viditelnou část. 

Pod Velikim slapem se proháněl Vinnetou na koni v samém úvodu filmu Poslední výstřel. Jeho pocity (pravda, bez koně), si mohli dříve užít i návštěvníci. Vedl tudy dřevěný chodník, jenže turisté tak často porušovali zákaz scházet z něj, až správcům parku došla trpělivost a tuto část turistické trasy zrušili. 

Oba vodopády, Veliki slap i Sastavci, můžete obdivovat zdálky během stoupání k zastávce turistického vláčku. Od spojení vodopádů nese řeka dále jméno Korana, ale ani tady nepřestává voda pracovat způsobem, jakým byla doteď zvyklá. Ve vodním toku se prý dají rozeznat základy dalších travertinových hrází, což by v budoucnosti mělo vést k vytvoření nejméně čtyř dalších jezer. Také místa, kam dopadají vody Sastavců a Velikého slapu, jsou už vyhloubena natolik, že vypadají jako jezera. Mapa se dozajista bude měnit, jenže je to otázka pro některou z příštích generací. 

Nahoru je to sice jen něco okolo půl kilometru, ale s převýšením okolo šedesáti metrů. Odměnou vám bude výhled na podstatnou část Dolních jezer, mimo jiné vám tu konečně ukážu Velike Kaskade mezi jezery Gavanovac a Kaluđerovac. Jeskyně Šupljara je v tuto chvíli kdesi pode mnou. 

A protože těch panoramatických pohledů není nikdy dost, možná nepohrdnete ani jezery Kozjak a Milanovac z výšky.

Od jízdy vláčku nečekejte nic víc než projížďku lesem, která má jediný cíl, totiž doručit vás zpět ke vchodu, odkud si dojdete na parkoviště. Čímž po více než šesti hodinách zdejší návštěvu končím.

Počasí si se mnou dnes opravdu pohrálo: do Rijeky přijíždím už za tmy a nestačím se divit. Teplota je tam, kde byla ráno. V autě je pořád chladno, jako kdybych si v něm dovezl zimu od Plitvických jezer. Ale teď venku se konečně zahřeju.