Deník pozdního léta (2.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

1. díl: Chorvatsko

2. kapitola: Kvarner po suchu i po vodě (24. srpna 2021)

Výhled z malé terásky, která patří k mému apartmánu, opravdu není z těch úplně nejpovedenějších. Dlužno ovšem jedním dechem dodat, že z těch několika vysokých paneláků, které ne příliš citlivě zdobí rijecké pobřeží, je tenhle ještě ucházející. A pokud jde o apartmán samotný, za ty peníze je to přímo zlaté.

Jsem tu stejně jen chvíli, sním si snídani koupenou včera večer ve městě a vyrážím. Ráno slibuje letní počasí, v porovnání se včerejškem je to docela příjemná změna. Před osmou hodinou už projíždím někde kolem centra Rijeky a mířím ven z města.

První cesta míří na kvarnerský ostrov Krk. Musím říct, že výhledy a pohledy z dálnice opravdu stojí za to. Jenže je tu náročný terén: do kopce a zase z kopce, samozřejmě samá zatáčka a omezení rychlosti, a to se moc fotit nedá.

A odpočívadla tu zrovna jak na potvoru nemají. A když mají, jak naschvál není přes stromy nic vidět. Stavím tedy až u samotné odbočky k ostrovu. 

Ostrov Krk je od roku 1980 spojen s pevninou mostem. Otevřeli ho dva měsíce po Titově smrti, a tak byl pojmenován nejprve po něm (Titov most).

Časem se ale začal prosazovat název Krčki most, až se nenápadně stal oficiálním. Mine jej každý, kdo na most vjede, případně vkročí.

Správně přeložen do češtiny zní název Krcký most, ale protože to trochu láme jazyk, často se uvádí jako Most Krk (někdy ostatně i v chorvatštině). Novinkou je, že za jeho přejezd se už více než rok neplatí. 

Most je 1430 metrů dlouhý, a i když co do tvaru vypadá z dálky jednoduše a pravidelně, není tomu tak. Dva oblouky, jež ho tvoří, jsou různě velké - ten druhý, bližší k ostrovu, je skoro o polovinu menší.

Směrem na ostrov míří most nejprve trochu do kopce, což končí mírnou vlnkou nad prvním obloukem. Za pylonem, opřeným o ostrůvek Sveti Marko,...

... je velmi mírná, z dálky skoro nepostřehnutelná zatáčka. Most pak končí hlubokým zářezem ve skále ostrova Krk.

Hned za vjezdem na největší chorvatský ostrov je malé parkoviště, spíše tedy vyhlídka s parkováním lehce neuspořádaným. Většina turistů tady zastaví, chvíli se rozhlíží a pak zase pokračuje v cestě. 

Kousek odtud je odbočka na letiště Rijeka (rijecké letiště je skutečně tady, na ostrově, navíc nějakých 20 kilometrů od hranice města), ale to s klidem míjím.

Už to tak v Chorvatsku mají, že ostrovy bývají pojmenovány stejně jako největší město na nich. Město Krk se šesti tisíci obyvatel, k němuž od příjezdu na ostrov musíte ujet asi 25 kilometrů, si díky starým stavbám zachovalo ráz takřka středověký. Samozřejmě, občas se i tady vyskytne budova nového střihu, jako třeba základní škola vedle kostela Matky Boží (Majka Božja). 

Stavím se na kávě, ale i přinesou mi něco málo na dně hrnku. A to objednávka zněla duga kava - doslovně tedy dlouhá, u nás by se řeklo asi velká. Docela by mě zajímalo, jak by vypadala kratka. Ale zkoušet to nebudu.

Úzkými uličkami mířím k nábřeží,...

... ale ještě před ním nelze minout Katedrálu, jejíž stavba pochází z počátků křesťanství v 5. nebo 6. století a románsky byla přestavěna ve 12. století. Vlastně se jedná o komplex několika do jisté míry samostatných budov.

Nejnápadnější je samozřejmě zvonice,...

... nejdůležitější trojlodní bazilika. Za mírný poplatek ve výši 20 kun vás pustí i dovnitř. 

Ke Katedrále přiléhá náměstí Kamplin, jinak též místo středověkých rytířských soubojů. Jeho název je odvozen z latinského slova campus, znamenajícího pole. Dnes se slovo používá spíše pro souhrn budov vysokoškolských, ale jestliže vezmeme v potaz další význam, to jest cvičiště, oklikou se dostaneme hezky zase k těm soubojům. A jen tak na okraj, z čeho myslíte, že vzniklo slovo šampión...

Frankopanský hrad (Frankopanski kaštel), postavený mezi 13. a 14. stoletím, je od doby svého vzniku centrem městského opevnění, dodnes velmi dobře zachovaného. 

Městské hradby pocházejí ze století dvanáctého. Obepínaly město podél celého pobřeží a od moře se dalo vstoupit jednou ze tří bran.

Jdeme-li opačným směrem, dostaneme se ze starého města na pobřeží, kde najdeme přístav a marinu, záležitosti ryze současné a do jisté míry nezbytné.

Poblíž je pak Biskupský palác (Biskupski dvor), postavený ve 12. století původně v románském slohu. Budova, jejíž jednu stranu omývá moře, je v širším smyslu součástí Katedrály.

Z Krku se na další ostrov dá dostat jedině trajektem. Plavba trvá asi 25 minut, platí se za auto i každou osobu. Počty mám celkem jednoduché, vše po jednom. Přeprava nákladu tohoto druhu stojí 133 kun. 

Do přístaviště trajektu Valbiska přijíždím asi půl hodiny před odplutím.

Fronta čekajících aut vypadá na pohled děsivě, ale nalodíme se velmi rychle, mají to dobře zorganizované. A vyplouváme přesně.

Trajekt společnosti Jadrolinija má několik palub, z té horní je samosebou nejlepší rozhled.

Jestli chcete vidět trajekt pěkně na moři, je dobré počkat si na cestovatele opačným směrem. Téměř jistě se dočkáte. Až budete ukazovat fotky z dovolené, každému bude jedno, že to zrovna nebyl ten váš trajekt, na kterém jste pluli.

Ve směru plavby vlevo, většinou tři nebo čtyři kilometry daleko, nepřehlédnete ostrov Plavnik (správně vyslovováno tvrdě). Dle velikosti je mezi chorvatskými ostrovy na 34. místě, zároveň je druhým největším ostrovem neobydleným. Jeho severovýchodní cíp vybíhá tak daleko, že jej trajekty míjejí ve vzdálenosti asi dvou kilometrů. Zřetelný je nejvyšší kopec ostrova, vysoký 194 metrů, který však nemá žádné jméno. 

To už jsme blízko k ostrovu Cres (prosím číst správně s [c-] na začátku, občas se v tom chybuje), od kterého je Plavnik oddělen asi kilometr širokým průlivem. Tím, že vjedu na půdu Cresu, mám zaručeno, že jsem navštívil největší chorvatský ostrov.

Vysvětlím. Ostrovy Krk a Cres, ležící v těsném sousedství v Kvarnerském zálivu, spolu totiž o tento primát léta soupeří. Dříve byl uváděn jako největší Krk, ale pak oba ostrovy důkladně přeměřili a vyšlo to nachlup stejně. Takže Chorvatsko má největší ostrovy hned dva. Tedy až na ten pověstný chlup. Každé další měření přinese malinko jiný výsledek. Příroda totiž není stálá a občas někde něco přidá, jindy zase ubere. Oficiálně se u obou udává rozloha 405,78 km2. 

Jinak se oba ostrovy liší diametrálně. Devatenácti tisícům obyvatel Krku nemůže Cres se svými třemi a něco vůbec konkurovat. Vynahrazuje si to délkou skoro 70 kilometrů a perfektními silnicemi, alespoň těmi hlavními.

Ty vedou až do nadmořských výšek násobně větších, než jaké zažijete na Krku. Ostrov je prakticky suchý, spolehnout se může jen na dešťovou vodu. Ta z prudkých kopců samozřejmě stéká, takže ač je Cres docela zalesněn, setkáte se tu s úkazem pro nás zvláštním, kdy les dorůstá do výšky jen několika málo metrů.

Město Cres míjím, ale pohled na něj z výšky stojí aspoň za zastávku. Mimochodem, žije tu drtivá většina obyvatel ostrova. Na všechna zbylá sídla ostrova zbývá něco přes dvě stovky lidí. 

Vransko jezero je podivuhodným výtvorem přírody. Stéká sem veškerá voda z přilehlé části jezera. Oblast je jen řídce obydlená a není tu ani žádný průmysl, takže voda v jezeře je velmi čistá, uvádí se, že je nejprůhlednější v celém Chorvatsku. Vransko jezero je zcela pochopitelně jediným zdrojem pitné vody nejen pro Cres, ale i pro blízký ostrov Lošinj.

Tady nic jiného než pohled z výšky nezbývá, neboť přístup k jezeru je zakázán. Jeho hladina je v nadmořské výšce 14 metrů, ale hluboké je asi 75 metrů. Znamená to tedy, že dno jezera je víc než 60 metrů pod úrovní hladiny moře.

Název jezero dostalo podle obce Vrana, vesnici asi o pěti domech...

... a jedné ruině. A mimochodem je to jedno ze dvou chorvatských jezer se stejným názvem.

Při té délce Cresu, na níž je s výjimkou stejnojmenného města rozeseta jen hrstka lidí, jedete dlouhé a dlouhé kilometry, během nichž se vám naskýtá pořád podobný obrázek. Občas narazíte na vesnici o pár domech, ale jinak je ostrov většinou divoká příroda. Dříve se tu pěstovala hlavně vinná réva, dnes více olivy, rozšířené je tu prý včelařství. Cres jinak žije hlavně z rybolovu a samozřejmě z turismu.

Ostrov býval kdysi ještě delší. Jenže jeho obeplutí bylo dlouhé, a tak už staří Římané prokopali v šíji široké jen několik desítek metrů průplav, čímž původní ostrov zvaný Apsyrtides rozdělili na dva. Průplav u obce Osor, jež má na zdejší poměry závratný počet 75 stálých obyvatel, překonává otočný most, po němž můžete přejet z ostrova Cresu na ostrov Lošinj. Jen si tak nesmíte usmyslet v devět ráno a v pět odpoledne, protože v těch časech se průplav otočením mostu otvírá člunům a malým lodím. 

Takže přejedu, ale opravdu jen několik metrů. Udělám si přestávku tentokrát koupací. Osvěžení je to milé, ale voda v úzkém průplavu díky přílivové vlně docela prudce teče. Vstupů do vody je tu několik, takže plavání poté, co to vzdáte proti proudu, nutně spojíte s kratší procházkou. 

Už na Cresu ukazují směrovky na město Mali Lošinj. Logicky se dá předpokládat, že musí existovat i Veli Lošinj. Předpoklad je to správný, jen ty názvy trochu neodpovídají. Veli Lošinj je totiž vesnice o devíti stovkách obyvatel, zatímco Mali Lošinj, jenž v 19. století využil vhodnější podmínky pro vlastní rozvoj, je dnes asi osmkrát větší. Ale tradice je tradice, názvy zůstaly.

I ostrov Lošinj je vlastně rozdělen průplavem Privlaka s podobným mostem, jako mají v Osoru, ale snad tu opět hraje roli tradice, že je Lošinj stále považován za jeden ostrov.

Do Malého Lošinje dojedu kolem čtvrt na čtyři, brzy poté obracím. Chci totiž stihnout trajekt v půl šesté. Ono se to nezdá, ale k přístavišti je to odtud skoro 70 kilometrů, což zabere více než hodinu.

Zatím je docela čas, a tak se zastavím na něco malého k jídlu. Vyhraje zeleninový salát. Jenže čekám trochu déle na placení, a ta čtvrthodina může setsakra chybět. 

Je to rak trochu závod s časem, ale stíhám to. Lístek na trajekt si kupuji na poslední chvíli, jen vyskočím z auta a podávám do okýnka potřebných 133 kun. Pokladní podobné situace nejspíš zná, a tak činí vše potřebné, jak jen může. Těch pár aut za mnou prostě chvíli počká. Ostatně nejsem sám, kdo chce odplout tímto spojem. Kdo cestuje sám, vybíhá jako já, někteří volí coby vyslance ke kase spolujezdkyni.

Několik vzniklých mezer se záhy srovná, na trajekt vjíždíme opět vzorně seřazeni. 

Po návratu, už skoro za tmy, vyzkouším pláž v Rijece. Koneckonců i ta nepochybně patří ke Kvarnerskému zálivu.

Hlad jsem asi zahnal tím salátem, večer v restauraci si tedy dám už jen víno.