Deník pozdního léta (1.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

1. díl: Chorvatsko

1. kapitola: O ránu u Měsíčního jezera a o cestě tak nějak povšechně (22.-23. srpna 2021)

Déšť u nás doma trval tak dlouho, že jsem čekání na jeho konec prostě vzdal. Vyjet v nedělním čase 21:21 jsem nijak neplánoval, prostě se to tak povedlo. V poslední srpnové dekádě to znamená, že vyjíždím do tmy. Půlnoc mě zastihla u rituální pauzy v Českých Budějovicích.

V Dolním Dvořišti udělám výjimku a koupím si rakouskou známku. Pořád vychází o něco málo dráž, ale bloudit po okreskách se mi dnes zkrátka nechce. Kolem půl druhé v noci vjíždím naprosto volně do Rakouska. Snad s malými přestávkami prší vlastně neustále, ale na prázdné dálnici se jede docela dobře. Až před třetí hodinou si konečně říkám, že bych měl i chvíli spát. Stavím tedy u benzínky u jezera Mondsee. Déšť mě uspává rychle.

Probudím se po sedmé hodině. Na okamžitý odjezd to nevypadá, přece jen se potřebuji trochu protáhnout. Rozkoukávám se procházkou kolem jezera. Abych byl přesný, k jezeru se od té pumpy dostanete opravdu špatně, takže se procházím v uctivé vzdálenosti od něj a vlastně tak trochu nad ním.

Mondsee, což se dá do češtiny přeložit jako Měsíční jezero, vypadá lákavě ze všech stran, a tak si udělám malou zajížďku. Končím někde za obcí Sankt Lorenz, vlastně vám ani nepovím přesně, kde to odpočívadlo je. 

Nakonec u jezera nechám dohromady asi hodinu a půl, ale to ráno nakonec stojí za to, zvlášť když se konečně trochu protrhají mraky. Slunce, které z nich konečně na chvilku vykoukne, je ten pravý životabudič. Mohu jet dál. 

Taurský tunel (Tauerntunnel) je nejvyšším místem celé cesty, vyvede vás 1340 metrů nad hladinu moře. Děsit se té výšky není třeba, nejspíš ji ani nezaregistrujete, vždyť nad tunelem je místy více než sto metrů skály. Od téhle chvíle to tedy bude převážně z kopce. 

Pohoda dle očekávání skončí před tunelem Karavanky na rakousko-slovinské hranici. Světelná tabule oznamuje čekací dobu 25 minut, ale nakonec je to skoro dvakrát tolik. Dva pruhy dálnice se nejprve rozdělí do šesti, jež procházejí mýtnicí.

A když se tam auta hezky naštosují, po zaplacení poplatku za tunel se vše scukne zase do dvou a nakonec do jednoho pruhu. V tunelu samotném je rychlost omezena na čtyřicet, ale reálně jde sotva to. Několikrát kolona aut zastaví úplně.

Ani Slovinci na vstupu nekontrolují. Stavím jako vždy u první benzínky, je u ní už osvědčená a docela levná restaurace, a taky musím koupit dálniční známku. Pln dojmů z čevabčiči v housce zvané lepenja si na ni vzpomenu v poslední možné chvíli. Odjezd bez ní by mohl být opravdu malér.

Konečně tedy zase neposkakuji, ale jedu. Vydrží to před Ljubljanu. Nešikovně vyřešená dálnice kolem hlavního města se opět projevuje, na tomhle placeném parkovišti nechám víc než hodinu. Během ní se po mně začne shánět majitel ubytování. Slibuji dojezd v půl sedmé.

Na rozdíl od jiných cest se ve Slovinsku zdržím jen několik hodin, v tuto chvíli je pro mě pouhou tranzitní zemí. Slibuji, že to ještě napravím. Dálnici opouštím u Postojné, dál až na hranici musím po okresce. Ale docela to jde, i když se cesta občas trochu klikatí. Občas i trochu víc. 

Kolem půl šesté dojíždím krátkou frontu na hranicích. Na slovinské straně jen mrknou ne do pasu, ale na pas, vzápětí se řadím do pruhu vyhrazeného těm, kteří vyplnili formulář Enter Croatia. 

Má to urychlit odbavení, jenže těch, co vyplnili, je znatelná většina, takže pruh těch, co nevyplnili, jede o poznání rychleji. I tak ale nestrávím na hraničním přechodu víc než 10 minut. Chorvati projedou pas ve stroji, zamávám na ně tím vyplněným formulářem, ale ten je nezajímá.

Do Rijeky už je jen kousek. Za chvíli konečně vidím moře.

Lepší a hlavně delší výhled poskytne blízké odpočívadlo Vrata Jadrana, tedy Brána Jadranu. Je z něj vidět na celý Kvarnerský záliv s ostrovy Krk a Cres.

Pár minut poté jsem na místě. Od mého odjezdu z domova uplynulo 21 hodin. Může se to zdát dlouho, ale s časem už dávno nezávodím a za rekordy se nehoním. Když se do té doby započte i spánek, není to tak zlé. 

Rád seznávám, že ubytování jsem trefil. Cena je nízká, příbytek skromný, ale čistý a s klimatizací. Je tu  prostě vše, co můžu potřebovat. Po té dlouhé cestě mi chvíli dělá problém utřídit věci i myšlenky, ale nakonec se to srovná. Plány na návštěvu centra Rijeky ovšem ruším a jediné, co sháním, je možnost dát si něco k večeři a třeba i trochu vína. 

Stejné pečivo, v chorvatské jazykové variantě lepinja, je i tady. Jak jej vlastně popsat... Houska to úplně není, do jiných jazyků to překládají jako Brot či bread, ale chleba to taky není (ten se navíc chorvatsky i slovinsky řekne kruh). Každopádně tu věc mám jako přílohu ke kuřecímu masu plněnému šunkou a sýrem. Vybírám víno, nakonec dostávám červené polosladké, ani vlastně nevím jaké, ale je pitelné.

Do toho přichází nad Kvarnerský záliv tma, a hlavně už delší dobu neprší. A ceny tu mají překvapivě rozumné. Tak dobrou noc, nebo po místním způsobu laku noć.