Z podzimu do léta (4.)

Nejprve nemožná, pak dvakrát odkládaná, nakonec uskutečněná - taková byla první letošní cesta. V Büku a okolí tedy vítám pravidelné čtenáře i náhodně zbloudivší. Jako vždy vás čeká pár zážitků, něco úvah a možná i rady praktické.

4. kapitola: Popsaný kámen na hranici (2. června 2021)

Jestli Maďaři něco opravdu neprovozují, je to pěší turistika. Pro ně je každý, kdo je schopen - nebo možná lépe řečeno ochoten - ujít pět kilometrů, už za hranou lehkého šílence. Na kole, to ano, to jezdí dost, však taky po cyklostezkách se po té jejich rovině jezdí docela dobře. A fajn se tu jezdí i autem. Zkuste si to, možná vás udiví, za jak málo je vaše auto schopno jet.

Ale zpátky k tomu turismu. Ten v praxi často vypadá tak, že ty nejklikatější cesty vás dovedou co možná nejblíž k cíli, mnohdy náročným terénem. No a ten krátký zbytek už holt dojdete. Do těch pěti kilometrů se zpravidla bohatě vejdete. 

Dnes mířím k hranici Maďarska s Rakouskem, tedy do kraje, kde žije chorvatská menšina, která sem na sever kdysi utíkala před Turky obsazujícími střední Evropu. Přítomnost Chorvatů, žijících po obou stranách hranice, se občas projeví i v místních názvech, mnohdy dvojjazyčně vypsaných.

Hora Írott-kő, v doslovně přeložené německé verzi Geschriebenstein, je sice vysoká jen 884 metrů, ale prominence 450 metrů nad okolím z ní dělá kopec docela slušný.

Ovšem netřeba se děsit - po silnici se dá stoupat celých šest kilometrů, čímž se vám to převýšení zmenší na nějakých 160 metrů, jež musíte zdolat na dvou a půl kilometrech.

První zastávku si můžete udělat už po 300 metrech - Hörmann-forrás čili Hörmannův pramen za zastávku a fotku stojí.

Za napití prý ne, ale to se tady píše všude - patrně pro jistotu. Jsem živoucím důkazem, že se ta voda přežít dá. Mám sice nějaké zásoby pití na cestu, ale proč neušetřit hned na začátku.

Informací o tomto místě se dá dozvědět dost. Nadmořskou výšku (715 m), průměrnou roční teplotu i vzdálenost od Budapešti. Ale kdo byl onen Hörmann, to se nedočtete nikde. Nevadí, i tak se tu můžete zastavit, a ač cesta dosud vedla po rovině, odvážnější se i osvěží. No a pak už je to jen do kopce.

Největší díl z té výšky ukrojíte hned na začátku. Pak už následuje víceméně hřebenová túra v Kőszegských horách, počítaných k alpským podhůřím.

Tenhle kus cesty musí nutně kopírovat státní hranici, což si nakonec díky své zvědavosti potvrdím. Hranice je od cesty nějakých 20 metrů. Přes křoví a trní by se blíže k hraničnímu kameni prodíralo špatně, snad ho rozeznáte i tak.

Nacházíme se v bývalém zakázaném pásmu, a důkazy o tom jsou tady pořád k nalezení. Betonové cosi, co cesta míjí, je jeden ze čtyř základů strážní věže, někdejší součásti železné opony.

Jediná odpočívka je až 50 metrů před cílem. Stavím se tu z důvodů čistě formálních, neboť když už to tu mají, proč si na chvíli nesednout? Nakonec ale nebyl tak špatný nápad si tu něčeho loknout,...

... neboť na nejvyšším vrcholu Kőszegských hor (Kőszegi-hegység), rakouské spolkové země Burgenland a maďarského Západního Podunají (Nyugat-Dunántúl) byste nějaké občerstvení čekali marně. Najdete tu však kamennou rozhlednu ve stylu malého středověkého hradu, vybudovanou v roce 1913.

Rozhledna stála původně hluboko na maďarském území, ale Trianon rozhodl o tom, že dnes stojí přímo na hranici, přesněji na jejím pravoúhlém lomu. Vchod je na rakouském území, stejně jako sluneční hodiny nad ním. 

Hora prý dostala svůj název podle dohody o rozdělení panství, kterou spolu uzavřely významné šlechtické rody Batthyány a Esterházy. Pověsti možná nelze upřít reálný základ, ale jestli svou dohodu představitelé rodů skutečně ryli do kamene, to se na místě samém nedozvíte. Dnes tu najdete zcela jiný kámen, ze kterého snadno odvodíte, že v Maďarsku zůstala z hlavní věže rozhledny rovná čtvrtina.

Rozhledna má dvě malá křídla, každé z nich je v jiném státě. A podle toho také vypadá expozice v každém z nich. Zatímco ta rakouská upomíná na hrdé časy habsburské monarchie,...

... maďarská připomíná letité trauma z Trianonské smlouvy, jež stanovila i zdejší hranici. 

Železné schody vedou přes čtyři patra, ale nemá nijaký význam vylézat níže než v tom posledním.

Když nic jiného, uvnitř rozhledny je velmi příjemně, proudící vzduch funguje jako dokonalá klimatizace.

Mimochodem, hraniční kámen se kdysi nalézal na vrcholu rozhledny. Do spodního patra byl přemístěn až po pádu železné opony. Ta sice teoreticky vedla po státní hranici, fyzicky ale vždy probíhala v určité vzdálenosti od ní. V důsledku toho byla rozhledna přístupná jen z rakouské strany - a samozřejmě celá.

Tam někde za tím viditelným rohem rozhledny by byl vidět i Balaton, kdyby ovšem nebyl trochu opar. Na druhé straně je viditelnost o něco lepší. Podle popisu, který tu samosebou nechybí, lze v levé části výhledu tušit i Pohorje, alpské podhůří nad Mariborem.

Bližší pohled odhaluje maďarsko-rakouskou hranici, zde vyznačenou nepřímo a probíhající přesně mezi dvěma kameny.

Vrcholovou fotku mám díky jednomu staršímu pánovi z Budapešti.

Až na odchodu vám konečně ukážu celou rozhlednu. Fotka je snad zajímavá tím, že je pořízena přímo z hranice, která ode mě směřuje přesně do středu rozhledny. A mimochodem, cestou dolů jsem zkusil i to nižší patro se zábradlím. Rozhled samozřejmě horší a pocit opravdu nic moc.

Zatímco výstup trval přibližně hodinu, dole jsem asi o čtvrt hodiny rychleji. Na parkovišti si dám chvilku odpočinku a dopíjím při něm vše, co jsem měl s sebou.

Ještě jednu zastávku však udělám - po asi dvou kilometrech stavím u odbočky ke kapli sv. Víta (Szent Vid kápolna). Ta se nachází ve výšce 550 metrů a jen asi půl kilometru od parkoviště.

Dojde se k ní skoro po rovině, dovnitř se však budete snažit dostat marně.

Les brání pohledu na nejbližší vesnici zvanou Velem. Nabídnu tedy aspoň pohled z druhé strany. Taková ta malá bílá tečka pod vrcholem, to je ta kaple. Jak vidíte, Maďarsko opravdu není jen placka.

Ve vsi se ještě zdržím. Nacházím opravdu stylovou restauraci s vynikajícím jídlem.

Čistě pro informaci, do obalované kuřecí rolády zamotali ještě sýr a kousky slaniny. K tomu nějaká příloha a salát, záležitost naprosto luxusní.

Teplota je na letních hodnotách. Jak to tak vypadá, ten duben tu bude velmi krátký. Přemýšlím o nějaké vodě. Jenže čas pokročil, oběd i s kávou se protáhl hodně přes druhou hodinu. Uvážím-li, že lázně v Büku zavírají v šest, nepřijde mi jejich návštěva už moc smysluplná. Sárvár má otevřeno do devíti, jedu tedy tam. Ani nijak nespěchám, od čtyř je totiž podstatně levnější vstupné. Posledních pár minut si odsedím před pokladnami a přesně v 16 hodin si jdu koupit lístek. Jde to tu podstatně rychleji a snadněji než v Büku. Jediné zdržení vlastně zaviním sám svým dotazem, zda jsou opravdu nutné dvě dávky očkování. Paní u pokladny věnuje ještě jeden a možná důkladnější pohled mému očkovacímu certifikátu. Rychle ji ujišťuji, že dvě dávky skutečně mám, že se prostě jen ptám. Takže ano, jsou.

Je tu o trochu živěji než včera v Büku, ale cedulky o maximální kapacitě bazénů jsou i tady zbytečné.

Ponořím se do všech, na večeři si vzpomenu akorát tak včas. Mají už jen guláš, ale co už - je to zdejší klasika. Vše, co vidíte na fotce, stálo přesně 2220 forintů.

Venkovní plavecký bazén je stále bez vody, na jeho známý ostrov dojdete suchou nohou. Tedy došli byste - předpokládám, že by tento váš záměr nenašel pochopení u plavčíků. Ti totiž sedí i u bazénu bez vody. Snad aby působili méně záhadně, občas si najdou nějakou drobnou práci na dně, jako třeba sebrání suché větvičky a podobně. 

Vše je tu zkrátka opožděné, na náhle se hlásící léto zatím stihli zareagovat jen někde. Venkovní bazény se jinak otvírají zpravidla o posledním víkendu před prvním květnem. Navečer aspoň pustili děckám kolotoč, takže si nás deset zbylých návštěvníků užilo trochu švandy.