S virem v zádech II. (13.)

Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.

13. kapitola: Odpoledne v zakázaném městě (3. září 2020)

Ze Splitu odjíždím přesně v půl osmé. O třicet minut později jsem na dálnici A1 a čeká mě něco málo přes 400 kilometrů na slovinskou hranici.

Pohoří Velebit, které se poblíž Zadaru prudce zvedá od pobřeží Jadranu, v podstatě odděluje přímořské a pevninské Chorvatsko. Dálnice tu prochází krásnou krajinou, a byť většina vrcholů nepřesahuje 1500 metrů, můžete být z těch pohledů doslova u vytržení.

Pohoří přejedete poblíž jeho nejvyšších vrcholů, a projektanti se tu opravdu vyřádili. Převýšení několika set metrů tu dálnice překonává elegantní smyčkou, z níž tedy jsou u vytržení hlavně řidiči. 

Podíváte-li se na obrázek pozorně, uvidíte, kde budete po chvíli pokračovat. Nejdřív ale musíte osmdesátkou projet zmíněnou smyčku, na níž potkáte hned tři krátké tunely a mezi nimi oblouk o poloměru pouhých 300 metrů. Pak se zase můžete trochu víc rozjet.

Dneškem ještě končit nehodlám, mám určitý plán, co zkusit stihnout, a tak si cestou udělám jen jednu krátkou přestávku. Kolem čtvrt na jednu jsem u Rijeky, na chvíli tedy opět spatřím moře.

Jenže cíl mám na druhé straně Istrie. Nad Rijekou projedu asi patnáctikilometrový úsek dálnice A7 a mířím do Slovinska. Zde do cesty trochu promluví administrativa. Slovinsko totiž cizincům, které do země nevpouští, což jsme momentálně i my, pro povolený tranzit předepsalo či vyhradilo několik málo hraničních přechodů. Musím tedy přes přechod Rupa/Jelšane.

Přejezd do Slovinska je naprosto bez problémů. Přede mnou je asi pět aut, ale vše trvá asi 10 minut. Na chorvatské straně do pasu jen nahlédnou, na slovinské ani to. Do Slovinska se dostávám neevidován několik minut před jednou hodinou. 

Na tranzit přes Slovinsko máte 12 hodin, povoleny jsou nutné zastávky. Proti přestávce na dlouhé cestě, jídlu, pití a svého druhu osobní hygieně snad nemůže nikdo nic namítat. A tak, ujištěn ještě na poslední chvíli o tom, že návrat ze Slovinska nepředstavuje doma sebemenší komplikaci, uskutečňuji svůj plán. Musím se ovšem dostat na nějakou rozumnou silnici.

Čeká mě asi deset kilometrů krajinou možná romantickou, se silnicí ovšem klikatou a úzkou. A to jak v lese, tak v těch několika málo vesnicích, které tady projedu. Asi to není nijak podstatné, ale čistě pro úplnost - tahle se jmenuje Studena Gora.

Když se pak konečně u další vsi zvané Starod vrátím na silnici, kterou bych přijel za normálních okolností, jsem od hranice něco málo přes dva kilometry. 

Je zbytečné nad tím naříkat, bylo to sice zdržení, ale bylo nezbytné. Ještě jedno krátké mě čeká - potřebuji samozřejmě dálniční známku, a také natankuji - litr nafty mě přijde na rovné jedno euro. Ve dvě hodiny jsem konečně na dálnici. Na slovinské pobřeží Jadranu mi zbývá čtyřiadvacet kilometrů.

Z dálnice sjíždím do Koperu o dvanáct minut později. 

Trochu nemilé překvapení mě čeká na parkovišti. Sazba za parkování se změnila z eura na den na euro na hodinu. Což o to, teď těch pár eur v pohodě zaplatím, ale představa, že by se den pobytu o tolik prodražil, se mi vůbec nelíbí. Ale mohu všechny případné zájemce o návštěvu Koperu uklidnit - jak později zjišťuji, je možno pořídit několikadenní předplatné za velmi přijatelné ceny.

Jsem tedy, tak trochu na zapřenou, v Koperu. To není oblíbený Koper, to je Koper přímo milovaný. Vše samosebou umocňuje pocit, že sem momentálně vlastně nesmím. Ale jsem tu, a ač jisté napětí, zda mi tento drobný úskok projde, trvá vlastně po celou dobu zdejšího krátkého pobytu, hodlám si to tady náležitě užít.

Odpoledne v Koperu je horké, krásných 28°C a skoro jasno, takže první cesta vede na pláž. Ve tři čtvrtě na tři se čas zdá být ten nejvhodnější čas. Byť je Koper podstatně severněji než Split, voda v moři je stejně úžasná.

Za pár hodin se toho dá stihnout opravdu hodně. Cíl je jediný: byť třeba v časové zkratce, ale stihnout obvyklý program. Takže návštěvu kavárny a cukrárny Kroštola přímo na pláži nelze vynechat. A menu je zcela typické, včetně Cedevity. 

Pochopitelně se ještě vrátím do vody, na pláži celkem strávím asi dvě a čtvrt hodiny. Vzhledem k tomu, že dny se už trochu krátí, není odchod kolem páté nijak předčasný. 

Všechno v Koperu je na svém místě - Titovo náměstí s Prétorským palácem,...

... i stále zavřenou kavárnou v Lodžii (neboť ji čeká nutná oprava stropu).

Kousek od ní pak v Kidričevě ulici pekárna, kde kupuji něco k snídani. Krof (kobliha) jsem od loňska nezapomněl, přiučím se další slovo: buhtelj (čti [buchteľ]) snad netřeba překládat. Ceny tady jsou pořád v desetnících.

Chtělo by se snad i jít někam dál za Kostel Nanebevzetí Panny Marie, to nakonec sobě i Koperu dosud tak trochu dlužím, ale říkám si, že všechno to bláznění kolem koronaviru musí jednou skončit a určitě tedy bude ještě další příležitost. Místo toho se ještě chvíli zdržím na náměstí. Fotku přikládám především jako důkaz, že jsem tady opravdu byl.

Projdu pár známých úzkých uliček...

... a nemůžu skončit jinde než na dalším oblíbeném místě. Za chvíli obejdu kašnu Vodnjak a usedám poblíž, samozřejmě v restauraci Pri Vodnjaku. Pro dnešek vyhrává pljeskavica, jako vždy skvělá. Mimochodem, za ni a dva nápoje dám 11 a půl eura.

Z Koperu odjíždím po půl sedmé a nerad. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že snad i ubytování by tu prošlo. Zvlášť když jsem přes hranice projel vlastně bez kontroly a nikdo tudíž oficiálně neví, že tu jsem, ale až tak provokovat nebudu. Čech jsem tu asi jediný, tím jediným si připadám nápadný především na parkovišti, kde jsem nezahlédl auto s jinou značkou než slovinskou. Tady v restauraci to kryju neumělou slovinštinou. Ne snad proto, aby mi uvěřili, že jsem domácí, ale aspoň nevědí, odkud jsem. Druhá (a pravděpodobnější) možnost je ta, že je jim to úplně jedno, protože obchod je obchod.

Na slovinsko-rakouských hranicích přijde malé zdržení, jednak v tunelu Karavanky, který možná kdysi býval jeden z nejmodernějších v Evropě, ale dnes už provozu nestačí, pohodlnému průjezdu nepřidá ani rozestavěný druhý tubus a s ním spojená trocha nepořádku v okolí. Před tunelem mě bez mrknutí oka pustí dál slovinská hraniční kontrola (čímž je jasné, že "zakázané" odpoledne v Koperu mi v pohodě prošlo), za tunelem si ta rakouská vyžádá asi 15 nebo 20 minut čekání. 

Předem bylo jasné, že cestu až domů nezvládnu, jenže spát v autě se mi nechce. Už teď je 13 stupňů a dá se čekat, že v noci v Alpách bude ještě méně. A tak využívám tu chvíli čekání a hledám nějaké ubytování. Ve Villachu prý mají volno. Ani tam nevolám, spoléhám na to, že to zkrátka nějak dopadne.

Recepce je otevřená do 22 hodin, na místě ve Villachu jsem přesně ve 22:01. Dříve se to i se zakoupením rakouské známky prostě stihnout nedalo. Pochopitelně už je zavřeno, ale v tuhle chvíli je pravý čas na telefon a oprášení nejnutnější němčiny. Paní na druhém konci je ochotná a přijde během deseti minut. Za pouhá 3 eura navíc si přikupuji snídani, zbylá dvě do padesátky vrátit nechci. Kobliha a buchta z Koperu přijdou určitě vhod později.